OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » No more princess, no more innocent 4.díl

07.02.2010 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1089×

Caleb se po několika dlouhých minutách a nekonečných chodbách dostal do svého pokoje. Unaveně odemknul a praštil sebou do postele.

Konečně měl chvíli sám pro sebe, kterou využije ke spánku. Zavřel oči a pokoušel se usnout, jenže mu to očividně nebylo přáno, protože se mu v kapse rozdrnčel mobilní telefon.

„Kdo mě zase otravuje? Sakra!“ Caleb vytáhnul mobil a pohlédl na dipslej, na kterém zářilo Mike.

„Miku? Co prosimtě chceš?!“

„Nesnáším, když mi tak říkáš! Zjistil jsi už něco?“
„Zatím nic moc... jen takové drobnosti.“
„Víš, že nemáš moc času. K dalšímu předání dojde někdy během tohodle týdne...“
„Je pondělí. Věř mi času mám dost.“
„Calebe, tohle je vážné! Doufám, že si uvědomuješ jak důležité to je.“

„Jo... uvědomuji...“
„Dobře. Co jsi dneska zjistil?“
„Věděl jsi, že tu studuje Lexie Stevensová?“
„Kdo? Stevensová?“
„Jo. Sestra Kevina Stevense...“
„Na takové škole to není nic neobvyklého.“
„Tak věděl jsi to?“
„Samozřejmě, že nevěděl.“
„Tak to je první drobnost, která tu nesedí!“
„Jak nesedí?“
„Počkej...“ Calebovi se zdálo, že po chodbě někdo chodí, proto otevřel dveře vedoucí ven a rozhlédnul se. O několik pokojů dál postávalo pár lidí, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, že by ho někdo poslouchal, ale i přesto ztišil hlas. „Víš, že ji znám z dřívější doby...“
„Je mi jedno, co se děje v tvých kalhotách!“ přerušil ho rázně. „Nech tu holku plavat. Potřebujeme důkazy. Některým z těch prachatých děcek jde o krk jestli to nestiheneme v čas.“
„Kdyby jsi mě nechal domluvit, tak víš, že o mých kalhotách se nebavíme!“ rozčiloval se stále šeptem.

„Proč šeptáš? Myslíš, že by tě někdo poslouchal?“
„Nikdy jsem na univerzitě nebyl a do školy jsem taky skoro nechodil, takže nevím co si o takovém místě mám myslet, ale po tom co tu dělám bych řekl, že je klidně možný, aby mi někdo stál u dveří s hrnkem u ucha!“
„Dej si pozor a teď mi už konečně řekni ty drobnosti.“
„Není v žádném spolku!“
„Kdo?“
„Lexie.“
„To si ze mě děláš srandu? Nějaká holka není ve spolku a ty seš z toho hotovej?“ Caleb mu rychle všechno šeptem vysvětlil. „A co ta Anna? Není divný, že narazíš zrovna na takovej zpravodaj?“
„Já nevím.“
„Proklepnu ji, jestli chceš.“
„Ne, to ne. Raději mi pošli na mail, složky všech lidí na téhle škole.“
„Víš kolik jich je?“
„Jo, vím. Ale chci všechny. Od prváků až po úklizečky a kotelníky.“
„To myslíš vážně?“
„Smrtelně.“
„Bude ti trvat týdny než něco najdeš!“
„Ne. Do zítřka to musím mít!“
„Jak to chceš stihnout?“

„Věř mi. Myslím, že vím, kde začít.“
„Fajn, ale až nad tím budeš do noci sedět, tak nezapomeň, že na hodinách musíš vypadat trošku inteligentně a ne spát!“
„Jo... a jen tak mimochodem... dějiny umění? Hrabe ti?“
„Promiň, ale musel jsem tě napsat na rozmanité přednášky, aby ses setkal s co nejvíce lidmi!“

„Jasně!“
„Musím končit. Jack má nějaké problémy.“
„Dobře. Čau.“ Caleb naštvaně hodil s telefonem o madraci postele. Dneska se určitě nevyspí, to je jisté, ale ty informace mu za to stojí.

A jak očekával, tak to taky bylo. Do půl hodiny mu Michael zahltil e-mail dokumenty.

Dopoledne, kdy do sebe lil další kafe, se podíval na hodiny, které ukazovaly deset pryč. Potom zběžně kouknul do jednoho papíru, který měl před sebou. Byl to rozvrh hodin, ale ne jeho. Když z něj vyčetl co potřeboval, lokl si studené kávy a vyšel ven.

Rozhodně mířil k dívčí koleji k pokoji 101, kde se opřel o protější zeď a čekal než se rozevřou dveře.

Jeho čekání za to stálo, protože z nich za chvíli vypochodovala blondýnka s rovnými dlouhými vlasy. Na sobě měla černou sukni a k ní sáčko. Přes rameno měla hozenou tašku, která vyvolávala dojem toho, že se dívka každou chvílí zklátí k zemi pod její tihou.

„To se mi snad zdá...“ zvolala sotva si ho všimla.

„Taky tě rád vidím sluníčko.“

„Vtipné. Co chceš? Mám hodinu!“

„Až za půl hodiny...“ namítl.

„Ráda si před hodinou ještě přečtu poznámky!“
„Včera to tak nevypadalo. Spíš si rádši pokecáš s přáteli!“

Lexie se s klapáním bot na podpatku rozešla chodbou a Caleb šel za ní.

„Vím, že máš něco za lubem.“

„Já? To ty jseš tu ten, který si změnil identitu. Ty jsi ten, který by na takové místo ani nepáchnul, takže tě to staví do pozice toho, kdo něco skrývá!

Navíc... Cambridge? Promiň, ale lepší minulost bych ti zvládnula sepsat i já... taky jsi tam mohl poznamenat to nápravné zařízení jako třešničku na dortu!“ nemluvila nijak protivně nebo naštvaně, spíš se celým rozhovorem bavila a měla lehce provokativní ton.

Caleb jí chtěl něco pohotově odpovědět a už otevíral pusu, když ji zase rychle zaklapnul.

„Ty jsi četla moje papíry?!“
„Neříkej, že tě to překvapuje...“
„Překvapuje! Nikdy jsi nebyla ten typ, který...“
„Který se sám pustí do vyšetřování smrti svých rodičů? Promiň, ale tímto jsme si před třema rokama prošli, takže mi neříkej, kdo jsem a nejsem...“

„Dobře... tak co mi řekneš k tomu, že nejsi v žádném spolku?“
„Žádný mi nevyhovoval.“ Lexie šla stále dál a nad ničím se nepozastavovala.

„Aha... a co hodina...“ Caleb se na chvíli zamyslel. „Drogy a závilosti? Říkám to dobře?“

„Volitelný předmět.“
„Rok jsi chodila na sebeobranu...“
„Ty jsi četl moji složku?“ teď se zastavila a její výraz moc milý nebyl.

„Stejně jako ty tu moji.“
„O co ti jde? Proč pořád chodíš okolo horký kaše?“ Lexiin výraz byl absolutně nechápavý, ale Caleba to nedoradilo. Tenhle obličejík si mohla nacvičovat dost dlouho.

„Ty víš o čem mluvíš!“
„Jsi paranoidní!“ blondýnka se znovu rozešla.

„Víš co je na tom všem nejdivnější? Našel jsem šest lidí, kteří nechodí do žádného spolku...“

„Je jich tady daleko víc!“ přerušila ho. „Asi jsi málo četl.“
„Ne. Nechej mě mluvit. Šest lidí, s tebou osm, nepatřících do žádného spolku. A teď přichází ta nejlepší část... všichni chodíte na přednášky o drogách, buď prvním nebo druhým rokem a podle toho z čeho se ta hodina skládá, bych neřekl, že vám profesor diktuje do sešitku z čeho se skládají, jaká je jejich barva a podobné kraviny, které se děcka učí na základce.“
„Jsi zralý na psychiatrickou léčebnu. Tímhle si vynahrazuješ svoje rozbouřené dětství a teď si hraješ na něco co není?!“
„Lexie! Netahej mě za nos!“ Caleb ji chytil za paži, aby ji zastavil a otočil ji k sobě. „Jestli jsi do toho namočená, tak s tím přestaň! Tady už jde o život! Chápeš to? Tohle už není jen dětská hra ukrást drogy těm, kteří je tu mají schovat a zničit je nebo s nimi bůh ví co udělat.“

Její modré oči ostře hleděly do těch jeho. Chvíli se mu zádlo jako by v nich prolétla nějaká jiskra zaváhání nebo ucuknutí, ale potom to byl stejně tvrdý výraz.

„Nechápu o co ti jde a do čeho mě chceš zatáhnout, ale to, že jsem byla v pasťáku byla náhoda, takže teď mě laskavě pusť a dej mi pokoj!“ zasyčela téměř vražedně a jemu nezbylo nic jiného než stisk povolit a nechat ji jít.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No more princess, no more innocent 4.díl: