OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 32. kapitola

30.08.2015 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 831×

Nevěřila jsem, že bych se dožila vánoc poté, co mě Clare málem umačkala, jen co jsem překročila práh dveří, a nebyla jediná. Po tom půlměsíčním maratonu s Robem jsem si zase připadala, jako bych byla doma. Jak krásný pocit to byl.

Já si hned další den vychutnala svou pomstu Robovým vlasům. Poslušně se v koupelně posadil na židli a já si vzala do ruky svého milovaného pomocníka - holicí strojek. Stála jsem nad ním a začala se smát jako šílenec, děsivě, přesně jako ve filmech.

„Tohle je děsivé,“ upozornil mě trochu netrpělivě.

„Jo, to má být děsivé pro tvoje vlasy.“

Jak krásné to bylo, moci se zbavit toho jeho vrabčího hnízda, i když vzhledem k délce jeho vlasů to už bylo pomalu čapí. Je pravda, že jsem hned strojek použít nemohla, jinak bych chudinku zabila. Jako první mi pomáhaly nůžky a až pak bylo dílo dokonáno strojkem.

Rob měl po mém zásahu vlasy krátké na pět milimetrů, a jak mu to seklo s tím krátkým.

Vypadal jako pořádný kluk.

Jen co jsem zase uviděla Toma, nemohl si odpustit pár žertíků na mě a Roba o tom, že jsme pár. Já ho odměnila nepěkným pohledem a Rob varováním ublížením na zdraví.

Poctivě jsem se také učila, měla jsem silné tušení, že se i u nás dozvědí o nových informacích Robovy „přítelkyně“ a všichni si mě vychutnají, protože jsem nebyla opravdu nemocná.

Nikky byla zklamaná, že novináři tak lžou a já opravdu s Robem nezačala chodit, a až moc se bavila na vyprávění o krásných pohledech Nikki Reed, prostě milující sestra.

„Vy spolu chodíte?“ optala se opatrně máma.

„Odkdy ty čteš bulvár a časopisy pro teenagery?“ podívala jsem se na ni trochu výsměšně.

„Od doby, kdy je moje dcera na titulní stránce s Robertem,“ položila přede mě časopis. A opravdu jsem to byla já. Fotka během cesty z kavárny. Nalistovala jsem vevnitř stránku a tam byly další fotky z premiéry a dokonce i to, jak se objímám v restauraci s Lizzie. A u všech fotek byla napsána jména a jak nám to sekne – neustále v objetí, neudělají bez sebe ani krok, šťastné úsměvy a podobné texty.

Povzdechla jsem si, přesně tohohle jsem se obávala, když mi Rob přinesl ráno noviny, kde jsme spolu byli. Naštěstí nikde nebyla psaná moje národnost, ale byla jsem si jistá, že holky, co mě znají, mě poznají, hlavně na některých fotkách. Mámě jsem to raději vše vysvětlila a nechtěla se k tomu už vracet. Večer jsem si stěžovala v telefonu Robovi. Četla jsem mu celý článek a on se na tom normálně bavil, smál se mi přímo do sluchátka.

„Hej, Alex. Ani ses nám nepochlubila, že chodíš s Robertem Pattinsonem,“ křikla na mě jedna holka přes celou třídu. Seděla jsem u Ondry na lavici a povídali jsme si. Ale tohle mě donutilo se za tou osobou otočit.

„Ty mi taky nehlásíš, s kým chodíš, Michalo,“ vrátila jsem jí nevzrušeně. Neměla jsem chuť jim něco vysvětlovat, a už vůbec ne tohle. Stejně by mi nevěřili, jako když to před lety vykřikovala Radka, a to sem na školu Michala nechodila. Bohužel to, že se o tom tentokrát zmínili i novináři, začalo všechny znovu zajímat. Když jsem svou pozornost vrátila k Ondrovi, dávno si našel jinou zábavu, a to v učení. Zkoumavě jsem se na něj zadívala, ale nechala jsem to být. „To musíš dostávat pěkné dárky,“ nedala se odbýt, otrava.

„Jo, mám slíbeno auto,“ usmála jsem se na ni. Zvedla jsem se a šla na svoje místo a už je nechala, aby si o tom různě spekulovali mezi sebou beze mě.

Ve škole se stále objevovali lidé, co chodili s časopisy a prohlíželi si mě, jestli to jsem fakt já. Přišlo mi, jako bych se ocitla v jiném světě. I od Martiny jsem dostala výslech, jak to tedy je. Ujistila jsem ji o pravdě a doufala, že to po škole roznese. I když to bude mít pramalé účinky. Mohla jsem to zkusit.

£££

Blížil se konec měsíce a poslední zkoušení před ukončením pololetní klasifikace, a já měla slíbeno několik zkoušení. Proto jsem jela do školy dřív. Z nějakého zvláštního důvodu se mi dobře učilo poránu, v prázdné škole. Učebny byly zavřené a zamknuté, a tak jsem se posadila na zem a začala se učit.

„Ahoj.“ Zvedla jsem hlavu za nově příchozím a musela se usmívat a opětovat pozdrav Ondrovi. V ruce držel nějaký časopis, asi sport, který si kupoval. Posadil se naproti mně a opřel se o stěnu. Vrátila jsem pohled do sešitu plného textu, který jsem se prostě musela naučit. „Vidělas?“ zeptal se a to opět přilákalo mou pozornost, a tak jsem zvedla zrak a trochu se zarazila. Ukazoval mi obálku dívčího časopisu a ne sportu, jak jsem myslela.

„Odkdy si kupuješ tyhle časopisy?“ začala jsem se mu smát a nějak nevnímala obrázek na titulní stránce.

„Od doby, kdy jsi na titulce,“ vrátil mi trochu nepříjemně. Tohle jsem už někde slyšela. Prohledla jsem si tedy znovu, co mi ukazoval. Robert Pattinson má novou přítelkyni, jak to zvládá Alex? - hlásal velkým písmem titulek a já se zaměřila na mou fotografii, žádná nová, ale stará zásoba. Odhodila jsem svůj sešit a popadla časopis a vytrhla ho Ondrovi z ruky.

„Co to?“ vydechla jsem překvapeně a začala listovat vevnitř, abych se něco dozvěděla.

„Je mi to líto, Alex. Ale mohla jsi to čekat, jsi na jiném kontinentě než on,“ prohodil Ondra a já se na něj zamračila. Nakonec jsem se dozvěděla, že Rob chodí s Nikki Reed a stěhují se k sobě.

„Mají trochu opožděné informace,“ zabručela jsem nespokojeně. Rob jejich společné fotky u auta, a podle jeho vlasů byla čerstvá, tam byly i moje fotky, a k tomu ne moc příjemné komentáře.

„Lháři,“ tvrdě jsem je odsoudila a odhodila časopis.

„Podle mě ti fakt zahýbá,“ přisadil si. Zvedla jsem na něj zrak a opravdu nehezky se na něj podívala.

„Nic s Robem nemám. Nechodím s ním, v době premiér už s Nikki chodil a ta mě chtěla rozcupovat,“ vysvětlila jsem.

„Jo, jasně, nic s ním nemáš, a proto si tě vzal k sobě.“

„Nespím s ním! Bože, bylo by to fakt divný, je to můj kamarád, dobrý kamarád, nic víc v tom nehledej,“ zabručela jsem a znovu popadla svůj sešit.

„Takže s ním nechodíš a kluka nemáš?“ optal se trochu nadějně, řekla bych.

„Ne, nemám,“ odpověděla jsem klidně a přečetla další řádek.

„A chtěla bys?“ Tak tahle otázka mě opravdu dostala. Zvedla jsem pobaveně zrak, ale on se nesmál.

„Možná, věděl bys o někom?“ nadzvedla jsem vyzývavě obočí a čekala.

„Možná…“ připustil trochu ostýchavě.

„Povídej,“ vybídla jsem ho a dobře se bavila nad tím, jak nevěděl. I proto jsem ho měla ráda, to, jak byl občas rozkošný, když nevěděl, co říct nebo udělat. Hlavně Ondra nikdy nebyl namyšlený frajírek, co musí za každou cenu být nejlepší.

„No já. Tedy… jestli bys chtěla.“ Nic jsem neřekla a jen se na něj koukala. „Tak co kdybychom si zašli někam ven?“ zkoušel to dál.

„Platí.“

Celý den byl na pěst. Už jen proto, že se rozkřiklo o tom článku, a tak mě všichni litovali, jasně že to byla ta škodolibá lítost.

£££

„Jak se má moje malá sestřička?“ zajímala se Nikola. Ona byla u mě hned podezřelá, když jsem vstoupila do cukrárny a pořád se usmívala. I když byla od přírody usměvavý typ, tohle se mi prostě nezdálo, a její slova to potvrzovala.

„Já skvěle. Zvládla jsem veškeré učení a čeká mě učení na maturitu. A zítra jdu do kina s Ondrou,“ pokrčila jsem rameny a pustila se do dortíku, co jsem měla před sebou.

„Zase? Jak vám to jde?“ Její pohled mi dal najevo, že pokud neřeknu něco pořádného, nedá mi pokoj, a tak jsem si povzdechla.

„Zatím dobře, Ondra je fajn.“ Celé to byla pravda. Po tom jeho pozvání jsme šli do kina. Vybírali jsme mezi filmy. Kde bylo i Stmívání. Jenže to on razantně odmítl, ale dnes jsem měla v plánu ho přemluvit, a už jsem věděla, jak na to.

„Jo? Trochu jsi překvapila, zničehonic máš kluka. A předtím jsi nedala ani sebemenší náznak a mně nic neřekla,“ postěžovala si ublíženě.

„Jasně, příště budu hodná. Tak sestřičko, jak jsi na tom se životem ty? Neviděla jsem tě tak dobré dva týdny. Povídej,“ pobídla jsem ji a začala znovu jíst.

„Honza mě vytáhl minulý týden na dovolenou. Bylo to pěkné, vzal mě na hory.“ Začala mi vyprávět to, jak to tam celý týden probíhalo a tak různě, a já ji s libostí poslouchala. Byla jsem za ni ráda, nikdy neměla na kluky štěstí a s Honzou to byl obrat. „No, a požádal mě o ruku,“ vypadlo z ní nakonec. Zvedla jsem obličej od dortu a podívala se na ni, spokojeně se culila.

„A?“ zkoušela jsem to, i když jsem podle jejího úsměvu mohla mít jistotu, co odpoví.

„Budeme se brát,“ pokrčila rameny a ještě šťastněji se usmála.

„To je úžasný. Kdy, a že mě pozveš? Ví to naši?“ začala jsem se vyptávat a hledala prsten na její ruce, a byl tam. Nechápala jsem, jak jsem si ho mohla nevšimnout. Nikdy na tom prstě prsten nenosila.

„Jasně, budeš můj svědek, a ne, našim to pojedeme říct o víkendu. Takže budeš mlčet, jasný?!“ podívala se na mě přísně.

„Neboj, nejsem ty, abych vše vykecala,“ odkývala jsem ji a schytala nepěkný pohled. Popadla jsem ji za ruku a začala zkoumat její prstýnek. S Honzou byla dobré tři roky, mohlo se to každou chvíli čekat.

Těšila jsem se na víkend i trochu škodolibě, i když jsem sama chtěla, aby to dobře dopadlo. A taky že jo. Honza to oznámil našim rodičům a táta ani nezačal střílet. Spíš se pobaveně usmál a začal si s ním povídat.

Niky chtěla mít svatbu až v květnu, chtěla pěkné počasí. Ale malé přípravy začaly už dřív. Nejhlavnější, na co se Niky těšila, byly šaty. Chtěla klasické korzetové s velkou sukní. Ale přestože měla představu, nebo právě proto, jí výběr trval tak dlouho.

Moje povinnost svědka byla, že jsem si mohla vybrat svoje šaty, a tak jsem neváhala. Na rozdíl od těch Nikoly jsem je měla vybrané hned. A i sestře se líbily.

Niky už dávno měla sepsaný seznam hostů a nezapomněla pozvat ani Roba. Tedy, já ho zvala, odmítala jsem i svojí sestře dát na něj telefon.

Bylo to celkem hektické, všechno připravit, a já díky bohu byla ušetřena. Mojí hlavní starostí byla maturita i podle rodičů. A tak jsem plně věnovala škole a přípravě na ni.

£££

„Ondřeji!“ krotila jsem ho. Bylo to už nepříjemné, jak moc mě houpal. Sice jsem to milovala, ale po hodině prudkého houpání to začne být značně nepříjemné. Přestal a čekal, dokud se nezastavím.

„Promiň,“ omlouval se hned, ale stále se u toho uculoval. Našpulila jsem naštvaně rty a on toho hned využil a políbil mě. Opravdu jsem potřebovala odreagování. Máma mě dnes doslova vyhodila z domu. Prý nad těmi knihami sedím až nezdravě moc a mohla bych nakonec z toho zblbnout. Ondra si taky dnes plánoval udělat volno, takže se mi to hodilo, abych nebyla sama. Venku už bylo pěkně, slunečno a hlavně teplo. „Co chceš dělat, až doděláš maturitu?“ zeptal se najednou. Lehce jsem se kolébala na houpačce a přemýšlela.

„Nevím. Ještě nemám hotovou maturitu, pak se rozhodnu. Ty?“ podívala jsem se na něj.

„Pořádný volno a vysokou,“ usmál se. Měl jasné plány. Zapřemýšlela jsem a nevěděla, můj život byl v posledních několika letech neuvěřitelně nepředvídatelný. Naučila jsem se dělat jen krátkodobé plány a nic velkého.

„Pěkné plány,“ pochválila jsem ho. „Nad školou jsem nepřemýšlela. Ale chtěla bych dělat něco, co mě bude bavit.“ Chytil se oběma rukama železných řetězů houpačky a nahnul se ke mně, a když jsem se zas zhoupla k němu, znovu mě políbil.

„Musíme spolu oslavit maturitu,“ usmíval se na mě uličnicky, spiklenecky jsem mrkla.

Smáli jsme se vtipům, co vyprávěl, můj záchvat smíchu se zastavil. Na mé tváři se rozlil velký spokojený usměv. Stejně jako osoba, kterou jsem pozorovala, se začala usmívat. Seskočila jsem z pohybující se houpačky do kamínků, které byly všude okolo prolézaček. Naštěstí jsem nespadla, ale udržela rovnováhu, a tak jsem se mohla v klidu rozeběhnout za mým cílem.

„Robe!“ vypískla jsem konečně nahlas. Skočila jsem mu kolem krku a znovu vypískla radostí. Přitiskla jsem se těsně k němu. Objal mě, abych nespadla, a vesele pozdravil. Cítila jsem, jak kloužu dolů, a tak jsem si pomohla nohama okolo jeho boků, abych nespadla. Bylo to spontánní, takhle jsem snad nikdy neblbla, měla jsem ovšem velkou radost, když jsem ho uviděla. „Co tu děláš?“ Odtáhla jsem se a zadívala se mu do obličeje. Měl sluneční brýle, které mi vadily, a tak jsem je jednou rukou odstavila.

„Bylo mi řečeno, že se až nezdravě moc učíš,“ mrknul na mě a trochu si mě nadhodil, aby mě lépe chytil.

„Maturuju, víš,“ zabručela jsem.

„To zvládneš. Jsi chytrá holka. Nemusíš si vymývat mozek.“ Rozešel se se mnou zpět.

„Nepřeháním to. Proč jsi ale ty tady?“ nedala jsem se.

„Tvoje sestra se vdává. Byl jsem pozván,“ podíval se na mě, jako by to bylo nad slunce jasné. Což ono bylo, jen jsem zapomněla. Pustila jsem se ho a seskočila na zem. Popadla jsem ho za ruku a vedla k Ondrovi.

Pečlivě si nás prohlížel zkoumavým pohledem. Skousla jsem si ret. Dobře jsem si pamatovala náš rozhovor o mně a Robovi.

„Ondro, tohle je Robert, můj kamarád,“ usmála jsem se na něj a raději pustila Robovu ruku, když se na ně zadíval. „Robe, tohle je Ondra, můj přítel.“ Trochu stydlivě jsem se podívala na svoje boty.

„Přítel?“ zeptal se a jeho hlas prozrazoval překvapení, které mě donutilo zvednout zrak. I jeho obličej prozrazoval jeho rozpoložení. „Přítel, jako že spolu chodíte?“ ověřoval si a zkoumavě se na mě zadíval.

„Jo,“ špitla jsem. Zadíval se na Ondru. Podal mu ruku a usmál se. Jenže… ten jeho úsměv se mi nelíbil. Tenhle úsměv nepoužíval na mě. Rob si začal povídat s Ondrou. Nic velkého, jen jestli taky maturuje. Vypadalo to jako výslech. Začal se ptát na alkohol, drogy.

„Praštil bys někdy holku?“ zajímal se, přísně se na něj díval.

„Robe!“ okřikla jsem ho. Otočil pohled na mě a nevinně se usmál.

„Je to nevinná otázka,“ obhajoval se, když viděl můj naštvaný výraz.

„To není. Na co ti to je?“ Štvalo mě, to jak se ho ptal jako při výslechu. Ignoroval mě a znovu se otočil k Ondrovi.

„Tak co, praštil?“ zeptal se o něco víc nepřátelsky.

„Střízlivý ne,“ odpověděl mu nakonec stejně nepřátelsky.

„A opilý jo? Už jsi to někdy udělal?“ zaútočil na něj znova.

„Robe!“ křikla jsem a přestala se houpat. Popadla jsem ho za ruku a odtáhla o něco dál. „Nech toho! Tohle není nutné. Znám Ondru už dlouho. Je to hodný, milý kluk a mám ho ráda. Přestaň s tím!“ mluvila jsem naštvaně a bodla ho prstem do hrudi.

„Chci jen vědět, s kým se stýkáš. Jestli jsi s ním v bezpečí jako…“

„Jako s tebou? Jsi starší, chytřejší. Bože. Počkej tady a nic neříkej!“ přikázala jsem mu naštvaně a vrátila se zpátky k Ondrovi. „Omlouvám se. Asi na něj dolehl časový posun,“ povzdechla jsem si. „Odvedu ho raději domů. Uvidíme se pozítří?“

„Jasně, přijdu. Budu taky muset jít,“ usmál se hraně. On měl nevýhodu, neuměl hrát. Povzdechla jsem si a políbila ho. Bylo mi jasné, že dumá nad situací, co se tu stala mezi mnou a Robem. Přitáhl si mě blíž k sobě. „Večer ti napíšu,“ slíbil o něco víc v pohodě. Dala jsem mu ještě rychlou pusu a pak se s povzdechem otočila. Robert se na nás koukl a mračil se, naštvaně, nepřátelsky. Pomalu jsem se k němu blížila. Cítila jsem se jako malá holka, co něco provedla. On celou dobu pozoroval Ondru za mnou.

Mlčela jsem a mířila si to rovnou na parkoviště, kde na mě čekalo auto, se kterým jsem přijela.

„Odkud ho znáš a jak dlouho?“ prolomil to nepříjemné ticho jako první s hrozně otravnými otázkami.

„Dlouho, znám ho už za základní školy,“ zabručela jsem nespokojeně.

„Jak dobře se znáte?“ Přesně jsem pochopila, co ta otázka znamenala. A zrudla jsem a jeho výraz se hned změnil do ještě víc nabručeného, než byl. Chodila jsem s Ondrou přes čtyři a půl měsíce a bylo jasné, že jsme se ve vztahu o něco posunuli.

„Já se taky neptala, jak daleko jsi s Nikki,“ prskla jsem hned po něm na obranu, tahle debata se mi ani trochu nelíbila.

„Rozešli jsme se,“ zašeptal potichu.

„Vím, četla jsem.“

„Alex, mně se ten kluk nelíbí.“

„Mně se taky nelíbila Nina ani Nikki, a nic jsem neřekla. Ty s ním nechodíš, tobě se líbit nemusí. Tak toho nech, moje rozhodování, moje chyby a zkušenosti, jasný?!“ přísně jsem se na něj otočila.

„Právě že ty zkušenosti se mi nelíbí,“ zamumlal si pod imaginárními vousy.

„Neštvi. Tohle není tvoje starost, Roberte,“ upozornila jsem ho dost nepříčetně. Odmítala jsem se s ním bavit na tohle téma.

„Mám tě rád, nechci, aby se ti něco stalo,“ spustil mírnějším tónem. Povzdechla jsem se a zastavila se, podívala jsem se mu do tváře.

„Já tebe taky, a proto jsem ti nikdy nekecala do intimního života, a tak mi to taky nedělej.“

„No jo,“ nespokojeně mlasknul a my došli konečně k autu.

Naštěstí opravdu už mlčel.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 32. kapitola: