OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 17. kapitola

18.04.2015 (17:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 561×

17. kapitola

Celý ten týden, co tu Zen společně s námi živořil, jsme zasvětili především projednáváním stále nových a nových variant, které by pro nás v tuto chvíli přicházely asi nejvíce vhod. Vlastně ani teď tomu nebylo jinak. Za tu krátkou dobu jsme se spolu dokázali i celkem sžít.

Myslím si, že hlavní důvod, proč tomu tak bylo, byl i ten, že nás celá tato záležitost pospájela. Měli jsme stejné cíle, které představovaly dostat je za katr, ať se dělo, co se dělo. Jedna otázka mi ale nedávala dlouho spát, a ta byla: proč nám Zen vlastně pomáhá?

Každým dnem ve mně hlodal čím dál tím větší červíček zvědavosti. Jeden den jsem to už zkrátka nevydržela a zeptala se ho na to, ale místo řádné odpovědi, kterou jsem od něj očekávala, se mi z jeho strany dostalo jen strohé: „Mám své důvody." Nebudu lhát, mátlo mě to, ale měli jsme tolik nedořešených problémů, že jsem to později úplně vypustila z hlavy.

Možná, že za to z části mohlo i to, že se nám za tu dobu, co tu s námi Zen byl, podařilo udělat i dost velký pokrok. Zbývalo nám už jen dořešit detaily, jak a kdy to celé proběhne a jaké z řešení, co se nám nabízela, vlastně uplatníme v praxi. Zkrátka řečeno, vyvozovali jsme konečnou strategii. Poslední slovo na toto téma měl ale nakonec stejně až Zen.

Nebránila jsem se tomu, to on tu byl ten starší a v těchhle věcech, jak mi bylo řečeno, i poněkud zkušenější.

„Vnímáš mě?" zatřepala jsem hlavou.

„Co?" vyhrkla jsem zmateně.

„Nevnímáš," zhodnotil. Zhluboka jsem se nadechla a hlavu smířlivě pootočila do strany. „Takže pro některé znovu…" Vrhal na mě tak okaté pohledy, že všem přítomným muselo být naprosto jasné, kdo je ten někdo. „… Loganovým řešením." No, a aby toho nebylo málo, zase jsem postřehla jen konec jeho věty. 

Já se z toho snad picnu!

Musela jsem se tvářit asi hodně zmateně. Zen mě opět provrtal naštvaným pohledem, který mi měl dát jasné znamení o tom, že on ví, že jsem ho opět nevnímala! 

Bože, pomoz mi!

„… v tuto chvíli přichází asi nejvíc vhod. Čím dřív tedy začneme se sháněním těch inkriminujících důkazů o nich a jejich mimopracovních aktivitách, tím líp pro nás. Než se k tomuhle všemu ale stačíme odhodlat, musíme nejdříve nějaké ty důkazy taky někde vyhrabat." No, alespoň že tohle jsem postřehla celé.

„Jestli to teda chápu správně, tak nám momentálně nezbývá nic jiného, než se jen modlit, aby ještě vůbec nějaké ty důkazy existovaly." Víc než otázku mi to připomínalo konstatování faktu.

„Správně," potvrdil Loganovi Zen, zatímco dále pokračoval ve své mluvě. „Další, a asi taky jedna z nejtěžších věcí bude ty důkazy získat. Vsadil bych se o své nové auto, a to mám prosím mercedes, že sehnat či stáhnout zpovzdálí nějaké ty informace prostě nepůjde. Celá tahle situace se bude muset vyřešit osobně. Zkrátka řečeno, někdo z vás bude muset mezi ně proniknout a ty listiny, co by je dokázaly usvědčit, jednoduše ukrást," vyložil karty na stůl.

„Já, jelikož s tím mám už jisté zkušenosti, se ujmu té těžší části, a ta je, že na ně zkusím něco najít. Máte tu někde nějaký počítač? Sice jsem si přinesl notebook, ale…"

„Když dovolíš, rád bych ti s tím pomohl. Taky s těmahle mašinkami umím poněkud slušně zacházet. V pokoji mam i solidní vybavení, které by mohlo stačit," vmísil se do hovoru Rio.

Zen mu přitakal. „Proč ne, dvě hlavy jsou furt lepší než jedna. Takže tím je rozhodnuto, já a Rio se ujmeme té technologické části, a na vás zbývá si rozhodnout, kdo a jak udělá ten zbytek."

…

Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas… ehm, jakže je to dál? A co to tu vlastně, kurva, melu zase za kraviny? Ty pučící stromy a vrkání holubů na mě měly vážně divnej vliv. No, tak teď už ale opravdu vážně. Byla sice pravda, že byl pozdní večer, ale žádný první máj se nekonal. Alespoň zatím ne. Zpět k tématu.

Takže tedy, všechno se to začalo, když jsme se zase jednou všichni sešli a sesedali v obýváku u telky. Shlédli jsme snad už u nás zavedený pořad, na kterém byla Pobřežní hlídka. Dále následovaly už jen různé úryvky z filmů, co se od komedií až po horory týkalo. Zkrátka řečeno, celý ten večer probíhal ve stejném duchu, jako ty předešlé, ale přesto se něčím lišil. Něčím velmi podstatným.

Ještě víc jsem se vmáčkla do sedačky. Bradu si opřela o kolena a snažila se uklidnit.

Nemysli na to, opakovala jsem si v duchu neustále dokola. Moc to nezabíralo. Ještě teď jsem toho měla plnou hlavu. Ty otázky, které se mi dříve povedly z mysli úplně vytěsnit, se opět klubaly na povrch. Křečovitě jsem se chytila za hlavu.

Dost! poručila jsem si, ale ať jsem se snažila sebevíc, prostě to nešlo. Jak se později ukázalo, minulost si opět našla skulinku, kudy proklouznout a vystrčit na povrch ty svoje ďábelský růžky. Přišel čas na odhalení zase další zamotaný tajenky. A ať se mi to líbilo sebemíň, já jsem tu hlavní slovo udávat nemohla. Ani ty pocity, co na mě přicházely ve vlnách pokaždé, když jsem si na ten rozhovor vzpomněla, jsem nedokázala pojmenovat slovy. Nechápala jsem se. Já jsem vlastně ani nechtěla, aby se ta tajenka vyluštila, ale jak už jsem řekla, nerozhodovala jsem o tom. To osud rozhodnul za mě.

Snad si myslel, že je to tak správné. Co já vím? Třeba to v jisté zvrácené logice i opravdu tak bylo, ale to neměnilo absolutně nic na faktu, že bych to radši nevěděla. Ještě teď jsem to měla před očima v tak živých barvách. V tak živých. A když jsem si uvědomila, že to všechno začalo pouze jedinou a tak nevinnou otázkou, chtělo se mi hystericky smát. Tak nevinnou…

„Můžu si s tebou promluvit?" Zbystřila jsem, celkem mě zajímalo, co po mně Zen mohl chtít.

„Proč?" váhala jsem.

„Potřeboval bych s tebou něco probrat." Potlačila jsem zívnutí.

„Fajn…" zakroutila jsem rameny a promnula si ruce, „… tak co bys se mnou chtěl probrat?" spráskla jsem ruce do klína.

„Mohlo by to být o samotě?" Když viděl, že nereaguji, dodal: „Prosím?" Zvednula jsem se z křesla a rozešla se k pracovně. Přidržela jsem mu dveře, zatímco on se kolem mě protáhnul. Posadila jsem se do křesla a nohy si dala pod sebe.

„Tak spusť." Sednul si naproti mně. Propletl si prsty na rukou a upřeně se na mě zadíval. Rukou si promnul nos.

„Ten medailonek…" brumlal si pro sebe. „Odkud máš ten medailonek?" prohlásil tentokrát už směrem ke mně.

„Co tě to zajímá?" Byla jsem zmatená. Myslela jsem si, že se mnou chtěl probrat ještě nějaké podrobnosti ohledně nynější situace, a on tu na místo toho řešil můj medailonek?

„Znám ho."

„No a co?"

„Ten medailonek. Znám ho."

„A já se pořád ptám: No a co?"

„Máš ho odjakživa, že?"

„Tak a dost, jdu pryč!" začala jsem se zvedat z křesla. Udělala jsem ale jen dva kroky, když…

„Na druhé straně toho medailonku je velkými písmeny vyryté R+S." Zastavila jsem se uprostřed pohybu. „Ten medailonek patřil tvojí matce, dal jí ho tvůj otec v den jejich svatby. R jako Reid a S jako Sonia, tak se jmenovali. Reid a Sonia Clarkovi. Tví rodiče. Hned jak jsem tě uviděl, jsi mi někoho připomínala. Jsi jí strašně podobná, její menší kopie. Přála si, abys na ně měla alespoň nějakou památku, proto ti ho v den tvého narození připnula na krk. Kolik toho víš o svých rodičích, Willou?"

„Já nemám rodiče."

„Myslím o tvých biologických rodičích," na chvíli se odmlčel. „Nenávidíš je snad?"

„Už jsem ti řekla, že nemám rodiče. Opustili mě, zřekli se mě. Co víc chceš ještě slyšet?" Ať jsem se snažila působit sebevíc tvrdě, tohle pro mě bylo vždy bolestné téma. Působilo to na mě pořád příliš čerstvě. Jako by mi někdo otevřel tu mokvající ránu a začal se v ní po těch letech znovu šťourat. „Nezachovali se ke mně jako rodiče. Vzdali se mě, a tak jsem se jich vzdala i já. Oni na mě nemají absolutně žádné právo, stejně tak jako si ho já nenárokuju na ně," uvědomila jsem si, že se začínám klepat. „O co ti, kurva, jde? Jestli je nenávidím? Měla bych?" Chtěla jsem po něm odpovědi na otázky, které mi ale nemohl dát. To nikdo nemohl. „Necítím k nim nenávist. Když mě opustili, museli k tomu mít podstatný důvod, ale jednou provždy si uvědom, že nejde cítit nenávist k někomu, koho vlastně neznáš. Necítím k nim nic. Jsou mi naprosto volní, pro mě jsou to vlastně úplně cizí lidi. Cizinci. Kdybych je náhodou potkala na ulici, vlastně je ani nepoznám, tak k čemu tyhle zbytečné otázky? Akorát ztrácíš čas!" Už když jsem to říkala, věděla jsem, že to nebyla tak úplně pravda.

Snažila jsem se sice tvářit tak, že mi nezáleží na tom, jak se ke mně zachovali, ale skutečná pravda byla taková, že mi na tom záleželo.

„Jde o to, že tě nechtěli opustit. Nic jiného jim v té době ale nezbývalo," snažil se mi vysvětlit svou pravdu. „Pokud chtěli, abys byla v bezpečí." Nastala krátká pauza, přerušovaná jen našimi přerývanými dechy. „Bylo to pro ně velmi těžké, věř mi. Opravdu bylo. Jenom pro tebe chtěli to nejlepší. Přáli si, abys nikdy nepoznala svět, ve kterém žili. Oni do něj spadli ze dne na den. Nechtěli, abys musela zažít to samé nebezpečí, strach, neustále před někým utíkat, schovávat se. Bylo to moc riskantní. V tu dobu, co ses měla narodit, se tví rodiče dostali do velkých problémů. Tebe nechtěli odsoudit hned první den, co jsi přišla na svět. Chtěli pro tebe něco mnohem lepšího. Přáli si, aby ses sama rozhodla, jak a čemu svůj život zasvětíš. Moc dobře si uvědomovali, co je to možnost volby. Oni sami nikdy nedostali šanci si své sny zrealizovat, myslím si, že to byl pro ně ten zlom. Až moc dobře si uvědomovali, jaké je to žít ze dne na den, proto chtěli, aby sis sama rozhodla, jaký život si zvolíš a jaké lidi si do života vpustíš. Veškeré své naděje a sny scelili a shlukli do jednoho jediného cíle, který jsi pro ně představovala ty. Bylas čistá, ničím a nikým nepoznamenaná, nepopsaná stránka, která netrpělivě čekala, až ji někdo popíše. Ty a tvá možnost volby pro ně byla vše."

„Lepšího? To, že mě šoupli do děcáku, bylo lepší? To si ze mě snad děláš srandu?" nevěřícně jsem se rozesmála.

„Když tě tvoje matka poprvé uviděla, hned se do tebe zamilovala. Chtěla, abys věděla, že nejsi nechtěná, že tě oba milují, ať už uděláš cokoliv. Oni na tebe budou vždy hrdí, budou stát při tobě, vždycky."

„Buď zticha! Já už to nechci poslouchat! Buď zticha!" Rukama jsem si zajela do vlasů a zatnula ruce v pěst. „Nech toho!" kolébala jsem se ze strany na stranu. Zen se zvednul ze židle a došel ke mně. Ruku mi položil na rameno a sklonil se k mému uchu.

„Milovali tě. Oba tě milovali, na to nikdy nezapomínej," řekl naposledy a vyšel ven z místnosti.

Po přehrání tohoto úryvku jsem se vrátila zpět do přítomnosti. Rozklepala jsem se.

Jak se vůbec opovažoval!

Naklonila jsem se ke stolečku. Do ruky vzala sklenici s vodou a zhluboka se napila. Položila jsem ji zpět na stůl a ještě chvíli prstem jezdila po jejím oroseném skle. Protáhla jsem se v zádech a hlavu si opřela o sedačku. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se od všeho oprostit.

No tak, Willou, přeci se nesesypeš při pouhopouhé zmínce o minulosti, napomínala jsem se.

Bohužel to tak ale bylo. Nevím, proč mi na minulosti pořád tak záleželo. Nechtěla jsem to, ale stále se to dělo. Člověk by řekl, že za ty roky, co jsem se své emoce naučila skrývat, bych v tom měla být už přeborník.

Nikdy jsem na sobě nedala znát bolest, strach, nedůvěru. Nikdy.

A tak to taky zůstane, zapřísahala jsem se a obličej stáhla do neutrální grimasy.

Škoda, že jsem po ruce neměla nějaké zrcadlo. Vždy, když jsem se chtěla přesvědčit o tom, že má maska neutrpěla nějaké pomyslné trhliny, podívala jsem se do něj. Při pohledu na můj vyrovnaný obličej se vždy dostavil i pocit zadostiučinění. Pomáhalo mi vidět, že své emoce umím držet na uzdě.

Kéž by to tak jednoduché bylo i v nitru mé osoby.

„Co tady děláš tak sama?" Svůj už zase naprosto ovládaný obličej jsem obrátila na Luci. Sešla poslední dva schody a posadila se vedle mě na sedačku. „Tak co?" vyzvídala dále.

„Ale nic, jen se mi ještě nechtělo jít spát…" mávnula jsem nad tím rukou, „… a tak jsem si řekla, že se ještě podívám na televizi." Následovala můj pohled na potemnělý monitor obrazovky.

„A proč je vypnutá?"

„Ještě jsem si ji nestačila zapnout," vysvětlila jsem jí pohotově.

„Aha," řekla, ale bylo na ní vidět, že mi moc nedůvěřovala. K dobru jsem jí musela přičíst alespoň to, že se nadále nevyptávala.

Natáhla jsem se po ovladači a zapnula televizi, ale namísto toho, abych na ni obrátila svou pozornost, jako to udělala Luci, jsem se prohloubila do toku svých myšlenek. Když jsem se konečně probrala ze zamyšlení, zkrabatila jsem obočí a vrhla nechápavý pohled na televizi.

„Proč koukáme na reklamu?" zamumlala jsem a už se natahovala po ovladači, abych to přepnula.

„Ne, počkej!" zarazila mě Luci pohotově. Nechápavě jsem se na ni otočila.

„Co?" ptala jsem se jí zmateně.

„Nech to tam." Nadzvedla jsem obočí.

„Běží tam reklama," informovala jsem ji. Našpulila pusu.

„A je velmi strhující." Povzdechla jsem si a smířlivě pokroutila hlavou.

„Fajn," položila jsem ovladač opět na stůl a zvedla ruce v gestu, že se vzdávám. „Když myslíš," kapitulovala jsem nakonec, opřela se a zadívala na reklamu běžící v televizi. Z mysli se mi podařily dokonce vytěsnit i ty nepříjemné otázky.

A to bylo jedině dobře.

…

Leknutím jsem sebou cukla a narazila do ledničky. Ruku jsem si položila do oblasti, kde mi tlouklo srdce, a vrhla na Trevora obvinující pohled.

„Panebože, ty jsi mě ale vyděsil!" Zrychleně jsem dýchala a udělala pár nekoordinovaných kroků směrem ke kuchyňské lince. Sáhla jsem na zeď a rozsvítila. „Co se tu potloukáš tak po tmě?" Do očí mě praštila prudká záře.

„Na to bych se tě mohl zeptat taky." Protočila jsem oči a prosmýkla se kolem něj k lednici, kterou jsem ještě před jeho bouřlivým příchodem nestihla vyrabovat.

Vytáhla jsem z ní jogurt a sáhla do příborníku. Vzala jsem si lžičku a chtěla si jít jogurt sníst do obýváku. 

Vážně ale jenom chtěla! Kdyby mi teda nezatarasil cestu, možná by se mi to i opravdu povedlo! 

Zastavila jsem se před ním, nadzvedla obočí a začala si špičkou nohy nedočkavě podupávat o podlahu. Když se ani potom neměl k odchodu, praštila jsem ho do ramene.

„No tak, uhni!" zavrčela jsem na něj. Samozřejmě ale jen obrazně. On mě sjížděl pobaveným pohledem. „Tohle nemá fakt cenu," zabrblala jsem si pro sebe a strčila do něj, trochu zakolísal. Toho jsem okamžitě využila a proklouzla dveřmi. Nebyla bych to ale já, kdybych se při tom posmýkání nepraštila o rám dveří do hlavy.

Tohle ale už opravdu nebylo normální! Možná bych se mohla při příští návštěvě pana doktora zeptat, čím to je. Třeba by mi diagnostikoval něco jako poruchu prostorové dezorientace. Pane jo, to by byla ale paráda! Konečně by se mi dostalo výmluvy na mou nešikovnost!

Posadila jsem se na sedačku, sáhla po ovladači a zapnula telku. Ani jsem ale ve skutečnosti nevnímala, co tam běželo. Stačily mi jen ty zvuky, co se z ní linuly.

Otevřela jsem si jogurt, zanořila do něj lžičku a nabrala na ni tu bílou hmotu. Už jsem s ní směřovala k ústům, když vtom se místo vedle mě prohnulo a jogurt ze lžičky mi ukápnul na mé spací kraťasy.

Asi budu vraždit!

„Tak co?" Se zatnutými zuby jsem hlavu pootočila jeho směrem.

„Co? Co?" procedila jsem skrz zuby.

„Co tu děláš tak pozdě?"

„Já se ptala první," vypustila jsem vzduch z nosu.

„Nepamatuju se."

„Fajn, je mi to jedno, ok?" začala jsem zase jíst jogurt, ale tentokrát už mnohem opatrněji. 

Myslela jsem si, že mé výmluvné mlčení mu naznačí, aby vypadl, ale s ním to ani nehnulo! Prázdný kelímek od jogurtu jsem položila na stoleček přede mnou.

„Tak co?"

Grrr… a už je to tu zase!

„Měla jsem hlad," odpověděla jsem mu nakonec, abych od něj měla už konečně svatý pokoj. 

Jen pokýval hlavou.

„A teď teda, když ses tu tolik důležitou…" při slově důležitou jsem prsty naznačila uvozovky, „… informaci dozvěděl, nechtěl bys… třeba vypadnout?" mluvila jsem s ním jako s retardem.

„Tos uhodla, nechtěl." V koutku úst mi cuknul sval. Sprásknula jsem ruce o kolena.

„Ok, tak půjdu já," začala jsem se pomalu zvedat, ale v odchodu mi zabránila jeho ruka, která mě stáhla zpět na sedačku.

„Kampak?"

„Jdu si lehnout, jsem unavená!"

Proč mu to vlastně říkám? Můžu si dělat, co chci, sakra! Žiju přece ve 21. století a občanku mám už taky!

„Že na to vůbec nevypadáš."

„To je mi jedno!" Chtěla jsem se zase zvednout, ale jeho ruka mě pořád přidržovala okolo pasu.

„Ale no tak…" začal mě hladit po vlasech, „… uklidni se. Neudělám nic víc, než už jsem udělal, andílku." Rty mi přitiskl na krk.

„Kurva, pusť mě! Nemáš absolutně žádný právo po mě hmatat!" Začínala jsem být hysterická. 

Nesnášela jsem, když se ke mně někdo choval jako on - něžně. Tato lidská stránka pro mě byla totiž cizí. 

Ale nemusí být, ozvala se po dlouhé době zase Karkulka. Že se vůbec divím, ta běhna se ukazovala skoro vždy, když jsem byla nablízku Trevorovi. 

„Mám na to daleko víc práva, než kdokoli jiný. Řekneš mi, kdo ti ublížil, andílku?" zašeptal mi do ucha a znovu mě pohladil po vlasech. 

Stáhla jsem se do sebe a každou chvíli se cítila čím dál tím víc vyděšeně. Chladnou hlavu jsem si uměla zachovat prakticky vždy. Nikdy jsem si nenechala od nikoho nic líbit. Mou nejsilnější stránkou byla asi ta ironie, kterou jsem neváhala uplatnit v každé situaci a na kohokoliv, kdo si to právě zasloužil, stejně tak jako nyní on. Ale copak šlo být ironická, když mě hladil po vlasech a choval se jako dokonalá ukázka jednoho s těch mužů s románu od Rosamunde Pilcher?

„Nikdo mi neublížil!“ procedila jsem skrz zuby.

„Ale ublížil. A podle toho, jak se od všech citově distancuješ, soudím, že tě to muselo dost poznamenat." 

A přesně tohle byla ta chvilka, kterou to celý zazdil. Ještě víc než chování, které předváděl těch posledních pět minut, jsem nesnášela lítost a slova porozumění. Prudce jsem se napřímila a chtěla mu hezky od srdce povědět, co si o těch jeho kecech myslím, ale položil mi prst na rty.

„Nebudu zjišťovat, kdo to byl. Až přijde správný čas, povíš mi to sama." Tos uhodl! „Ale chci, abys jednou pro vždy věděla, že já ti na tohle neskočím. Snažíš se tvářit tvrdě. Navenek se přetvařuješ, že nikoho nepotřebuješ, ale hluboko uvnitř jsi velmi citlivá. Plně tomu nasvědčuje i ta situace, kdy ses o mě starala…" můj vyděšený obličej ho rozesmál, „… ano, nezapomněl jsem. Pamatuji si všechno. Každou minutu. Jak jsi mě opečovávala, když mi bylo nejhůř. Už jen to je neklamný důkaz toho, že hluboko v sobě máš zakořeněnou starost o druhé. Víš, nejsi až takový necita, na kterého se pokoušíš hrát. Celý tvůj problém spočívá převážně v tom, že se v sobě záměrně snažíš pohřbít svoji citlivou stránku. Dlouho jsem o tom všem přemýšlel. Vypovídá o tom třeba i to, že čím líp jsem na tom byl, tím větší sis ode mě začala držet odstup, a nemluvě o tom, že když jsem se z toho dostal úplně, totálně jsi mě zazdila. Ale já tě nenechám."

Vykulila jsem oči. Tak to by ale už opravdu stačilo! Začala jsem sebou cukat. Musela jsem od něj pryč a to okamžitě!

„Prokoukl jsem tě, viď?" usmál se na mě. „Chci, abys věděla, že já ti tohle tolerovat nebudu, i ty potřebuješ někoho, kdo by se o tebe staral a opečovával tě. Tohle…," mávnul rukou do prostoru před sebou, „… nemůžeš vydržet dlouho. Nerada se na někoho vážeš a nikomu plně nedůvěřuješ. To se ale musí změnit. Však já ti ještě ukážu, že se mnou se bát nemusíš." Jedna jeho ruka mi sevřela obě zápěstí jako kleště. Zatímco tou druhou mě chytnul za bradu a snažil se mi hlavu natočit jeho směrem. Pokoušela jsem se mu vytrhnout, ale marně.

„Jsi snad odborník na mezilidské vztahy, nebo co? Vůbec nic o mně nevíš! A už mě konečně pusť, sakra!" Stačila jsem ještě zakřičet, než mě políbil. Začala jsem se s ním prát a kopat do něj nohama. Vyřešil to ale tak, že se na mě převalil a zalehnul mě. Kousla jsem ho do rtů. Trochu sebou trhnul, ale pokračoval dál. Koleno mi vecpal mezi nohy a následně mi do pusy strčil i jazyk. Ani jsem si nestačila uvědomit, že jsem se pod ním přestala zmítat, ale to pořád neměnilo nic na mém postoji k tomuhle všemu!

I když… Bože! Chtěla jsem to!

Ne, nechtěla, Willou! okřikla mě puritánka.

Ale jo, chtěla! přidala se ke mně Karkulka.

Jo, chtěla! zavýskala jsem znovu a… Počkat! Já jsem právě souhlasila s Karkulkou? To jsem tedy klesla ale už opravdu hodně hluboko, když jsem souhlasila s tou červenou běhnou, která by se nejradši položila na sedačku, roztáhla nohy a…

Přestaň! okřikla jsem se dřív, než bych si začala představovat to samý, co Karkulka.

Bože, ale on líbal tak božsky! Mnohem líp, než můj minulý úlovek v baru!

No tak, Willou, vzpamatuj se! Musíš to zastavit! Hned! ujmula se slova zase puritánka. 

Trevor se víc uvolnil, a to byla přesně ta chvíle, na kterou jsem čekala, nebo spíš puritánka čekala. Já a Karkulka jsme byly zásadně proti! Ale ať se nám to nelíbilo sebemíň, puritánka byla neoblomná.

Kdybychom se sešli někdy jinde a za jiných okolností, možná bychom…

Ale ne, Willou! O čem to tu, krucinál, zase uvažuješ! okřikla mě a dala mi imaginární pohlavek. Tak už se konečně vzpamatuj! On není ten typ mužů, které jsme si za normálních okolností vyhledávaly! 

V tom měla bohužel ta mrcha upjatá pravdu. Vždy, když jsem se s nějakým "seznámila", chtěla jsem si být stoprocentně jistá, že se naše cesty už nikdy nezkříží, zato on... No, on vypadal a vlastně se i choval jako… Já vlastně ani pořádně nevěděla jak!

A dost! Konec přemýšlení! nechala jsem puritánku ve mně převzít celkovou kontrolu. Ta ani na okamžik neotálela, skrčila kolena a následně nohy vykopla přesně do jeho žaludku. S heknutím se skutálel na zem a hřbetem dlaně si otřel pusu.

„Tohle…" vydýchávala jsem se, „… už nikdy nezkoušej! Rozumíš?! Už nikdy!" Začal se škrábat na nohy. 

Ani jsem si to neuvědomila, ale začala jsem od něj couvat.

Byl moc nebezpečný s těmi jeho růžovými a našpulenými rty.

Rozpřáhnul ruce do stran.

„Ale no tak. Nemusíš se mě přeci bát. Já bych ti nikdy neublížil, právě naopak. Chci pro tebe jen to nejlepší." 

Fyzicky bys mi možná nikdy neublížil, ale zato psychicky bys mě totálně rozcupoval!

„Mě absolutně nezajímá, co ty chceš. Je mi to ukradený. Slyšíš?! U-kra-de-ný."

„Mohla by si přede mnou už, prosím tě, přestat couvat?" zastavil se.

„Aby ses na mě mohl zase vrhnout? Sni dál!"

Ve skutečnosti ale budu snít já, a to hodně, hodně dlouho!

„To víš, že budu. Nemusíš se mě ale bát, andílku, už se na tebe nevrhnu. Počkám si, až za mnou přijdeš sama, a věř mi, že ty přijdeš," ušklíbnul se.

„Sen je sen, probudíš se, je den," pronesla jsem s hrdě zdviženou hlavou a chtěla obejít sedačku, ale on mě znovu překvapil. Dvěma dlouhými kroky se ke mně přesunul a chytnul mě za lokty. „Ne… okamžitě mě pusť! Říkal jsi…"

„Já vím, co jsem říkal. Jenom se chci přesvědčit, jestli bys mi přeci jenom nechtěla dát pusu na dobrou noc…" vytočil mým směrem tvář, „… alespoň malou."

Ani jsem se nepohnula, bylo to sice velké pokušení, ale musela jsem to vydržet, buď to, anebo psychiatr, který by si mě po jeho útoku, následnému obležení a nakonec "úspěšnému" tažení z boje musel vzít do parády.

Po chvíli se zase narovnal a jen zklamaně zakroutil hlavou. Rychlostí blesku se sklonil k mému krku a nasál vzduch do nosu.

„Hm… krásně voníš," šeptnul mým směrem. Škubla jsem s sebou tak, až jsem se mu vytrhla. 

To bylo vážně o chlup.

Založil si ruce na hrudi. „Já počkám."

„To se teda ještě načekáš," stačila jsem ještě prohlásit, než jsem odešla.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 17. kapitola: