OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moonlight - Prolog



Moonlight - PrologKdysi měl každý na této zemi své Světlo. Ochránce, který ho provázel životem. Skrz půlměsíc vyznačený na jeho levé dlani jím procházela mocná energie a on svému člověku předpovídal každý jeho den stejně tak, jako jsou jiní schopni předpovídat počasí. Taková bytost se nazývala Silmaril. Uplynula milénia, magie se ze světa vytratila a většina Světel vymřela. Ti, kteří přežili, jsou privilegiem jen pro velmi urozené a zámožné muže. Ale tohle není pohádka o tom, jak si princ vyvolil za svého strážného anděla krásnou dívku a strávil s ní zbytek svého života. Tohle je příběh o středověkém království, krutém králi a vymírajícím druhu. Bude mít Světlo vůbec nějakou šanci proti všudy přítomné temnotě?

PROLOG

 

Kapky deště zlehka bubnovaly na sklo. V Tegimenu byly všechny stropy skleněné, nehledě na nepraktičnost a těžkou udržovatelnost. V noci to bylo úchvatné rozptýlení, za horkých letních dní prokletí. Dnes se ale nedaly pozorovat hvězdy, nešlo zírat do obrovského stříbrného měsíce bez jediného mrknutí. Obloha byla potažená temně šedými mraky, které na ní zakryly každé nepatrné světélko.

Pokud nebylo vidět noční nebe, nebyl důvod k tomu zůstávat vzhůru. Nebylo moc Světel, které by rády sledovaly déšť. Ona se však dívala. Ve velkém odpočinkovém sálu vládla hustá tma, kterou brázdil jen maličký plamínek svíčky. Jeho matné světlo se odráželo v temné modři jejích očí, byly upřené na zamračenou oblohu. Nemohla jít spát, dnes ne.

Rozhodně ne, když zítra byl ten den. Dies nexus. [Den spojení.]

Konal se každý rok ve stejný den. Vždy první den na počátku nového roku, na znamení nového začátku. Vždycky ji zajímalo, jak to probíhalo za starých časů. V dobách, kdy bylo Světel stejně jako lidí, a každý měl své Silmaril bez ohledu na bohatství. Dnes jich zbyla pouhá hrstka. A spíš než Světlem se každý rok stávali dekorací bohatýrů, bezcennou ozdobou, která dokazovala jejich vysokou úroveň ve společnosti. A svým způsobem to ani jinak být nemohlo, protože ono pověstné spojení mezi člověkem a Silmaril téměř vymřelo. Projevilo se u jednoho případu ze sta a to v takové podobě, že Ochránce byl sotva schopný předpovědět nějaké zásadní okamžiky, natož aby pak svému člověku předříkal celý den.

Magie ze světa vyprchala, Světla byla její jedinou matnou připomínkou a lidem se bez kouzelných schopností brzy omrzely. Těžko říct, jak se to před těmi několika sty lety vlastně stalo. Nejspíš už nežil nikdo, kdo by si pamatoval, jak se rodině Perduellů podařilo shromáždit všechna Světla do svých komplexů a prodávat je jednoho po druhém. Ale nejspíš to nebylo zas tak těžké, vzhledem k tomu, že Silmaril jsou od přírody proti jakémukoliv násilí. Harmonické bytosti se znamením půlměsíce na levé dlani, které se až příliš podobají lidem na to, aby se někdo zajímal, jak moc se od nich liší. Peduellové v tomhle nebyli lepší. Stejně pozamykali všechny východy a postavili před ně stráže, i když se žádné Světlo nikdy nepokusilo utéct.

Vězení. Bylo to obyčejné vězení, a to, že to ve starém jazyce nazvali „úkrytem“, na tom zhola nic neměnilo. Ostatní jako by si to odmítli připustit. Poklidně se procházeli chladnými chodbami, trávili hodiny v knihách historie, kterou jim lidé psali před očima a posedávali v rozlehlých zahradách, ve kterých nebylo nic než tráva a listnaté stromy.

Ona byla jiná a také si to uvědomovala. Občas ji přepadaly pocity úzkosti a bezmoci, připadala si jako kolibřík v příliš malé kleci. Vadilo ji, že svět zná jen ze starých map a květiny jen z obrázků. Ale ze všeho nejvíc ji dráždila myšlenka na to, jak málo toho ví o svém vlastním druhu. Kolik si toho lidé v jejich historii pozměnili? Odkud Světla pochází a pro co jsou stvořeni?

Proč už je jich tak málo? Proč je mohou lidé prodávat, proč je mohou vlastnit?

Jakmile ji přepadly myšlenky na útěk, okamžitě je v sobě pevně uzamkla. Věděla, že by takhle myslet neměla. Věděla, že takhle nikdo z ostatních nemyslí. Smířili se. Bylo jim to předloženo jako realita a oni ji přijali, poklidně a s hlavou skloněnou.

Dnes to bylo jiné. Nebylo snadné zakázat si tyto myšlenky, protože zítra se mělo rozhodnout o jejím osudu. Zítřek byl výjimečný ještě jiným způsobem… Byl to Dies nexus, kterého se bude osobně účastnit král.

Nikdy ho neviděla, ani na žádné kresbě, ale z toho, co se dostalo do Tegimenu, to byl jeden z nejhorších králů vůbec. Polovina království trpěla hladem, drancovali jej zloději a nájemní vrazi. Král vedl, zdálo se, válku proti každému, kdo projevil byť i malou známku vzdoru.

Nejspíš to bylo tím, že byl tak mladý. I když, někteří lidé to mají v sobě. Tu temnotu.

Je zasetá hluboko v jejich srdci a moc ji jen rozdmýchává.

Král by se měl správně účastnit Dies nexus až za dva roky, aby byl plnoletý. Ale on porušoval všechna pravidla, tak proč by měl respektovat tohle?

Potřásla hlavou. Z myšlenek na zítřek jí byla zima. Byl to obrovský skok do neznáma, krok do prázdnoty. A jen z pomyšlení, že by si ji mohl vybrat sám král, jí běhal mráz po zádech. Ale na druhou stranu, bylo to důležité? Tak jako tak, pokud bude vybrána, padne do rukou nějakého neznámého bohatého muže. A nikdy neslyšela o tom, že by bohatství lidi činilo lepšími.

Nejspíš stráví celý život v jeho stínu. Světla se mohou dožít stovek let, ale jakmile dojde ke spojení, je jejich osud zpečetěn. Zemřou ve chvíli, kdy jejich člověk naposledy vydechne.

Možná bude její člověk starý a pyšný. Nejspíš bude jako ostatní lidé tady a bude ji až do konce svých dnů oslovovat „Silmaril“. Ale ona má své vlastní jméno…

 


 

„Maybelline?“

Když otevřela oči, věděla, že usnula na jedné z pohovek v odpočinkovém sálu. Svíčka před ní už dávno dohořela, zbyl po ní jen malý kovový kalíšek a pár kapiček vosku. Sál byl plný lidí. Perduellů a jimi najatých pomocníků, na Dies nexus muselo být vše dokonalé. Pobíhali sem a tam a přenášeli různé věci schované pod bílými šátečky. Všechno nosili do Velkého sálu.

Ten se během roku nepoužíval, dveře byly zamčené. Přesto ho Maybelline už jednou viděla. Rok předtím, než dosáhnete plnoletosti, je vám dovoleno Dies nexus sledovat. Spíš než sál jí místnost připomínala divadelní scénu. Všechno v něm bylo z šedého mramoru, kromě skleněného stropu. Dívky byly postaveny do řady, jako chovné ovce, a bohatí kupci si je prohlíželi z blízko umístěné terasy a rozhodovali se. Výběr byl tedy otázkou pouhé osobní přitažlivosti, osud v tom nehrál žádnou roli…

Až po chvilce si uvědomila, co ji vlastně vzbudilo. Nebo spíše kdo.

Když zvedla oči, uviděla nad sebou vysokou rusovlásku, která si ji přeměřovala kritickým pohledem.

„V Den spojení si nemůžeš dovolit vypadat unaveně,“ podotkla Endellion.

Sama už byla oblečená a učesaná. Její zelené oči rámovalo tisíc řas a díky botám na podpatku vypadala ještě vyšší, než ve skutečnosti byla. Maybelline od ní odvrátila oči, z té zářivé bílé ji pálily. Všechna Světla byla v tento den navlečena do bílých šatů, tak honosných, že spíš než budoucí Ochránce připomínaly nevěsty.

„Posloucháš mě, Maybelline?“ dožadovala se rusovláska pozornosti. „Vždyť včera ani nebyly vidět hvězdy. Co jsi tu dělala?“

„Nemohla jsem spát,“ odpověděla jí Maybelline. I když to tak trochu ztrácelo na pravdivosti, vzhledem k tomu, že ji tu našla spící na pohovce.

Endellion si tiše povzdychla. Tohle byl její třetí Dies nexus, proto byla nervózní. Obvykle vystupovala velice mírně a chápavě, tak jako většina ostatních Světel. Maybelline tu neměla moc lidí, které by považovala za opravdové přátele. Světla každý rok odcházela a každý rok přicházela. Když sem přišla jako dítě, nejblíž jejímu věku byla právě Endellion. Když se jí později občas svěřovala se svými myšlenkami, pokaždé ji trpělivě nabádala, aby nad tím tolik nepřemýšlela. Že život je takový, jaký je, a bylo by jen ztrátou času pokusit se proti tomu bojovat. Když jí bylo třináct, pověděla jí, že nechce, aby si ji někdo vybral. Tehdy se na ni Endellion smutně usmála a Maybelline tehdy poprvé slyšela o té druhé možnosti…

Z myšlenek ji vytrhla Ginevra Perduellová, která ji beze slova popadla za zápěstí a táhla ji do jejího pokoje. Tam už na ni čekaly její vlastní bílé šaty a přísně vypadající žena s kartáčem v ruce. Maybelline ještě v jakémsi polospánku sledovala, jak ji zašněrovávají do róby a tiše se mezi sebou dohadují, jestli by měly její černé vlasy splést, vyčesat a nebo nechat rozpuštěné. Nakonec se rozhodly pro třetí možnost.

Endellion jí jednou svěřila, že si ohledně toho dělá starosti. Že je všeobecným pravidlem, že světlovlasé dívky jsou vybrány jako první a že se obává toho, aby na kupce nepůsobila příliš exoticky. Že černé vlasy mají jen černí lidé, a že dnešní lidé mají oproti nim velké předsudky.

Černí lidé žili za mořem, sloužili tam v otroctví velice bohatým lidem. A Maybelline od té doby nevěděla, z čeho má větší strach. Jestli z toho, že si ji vyberou nebo z toho, že si ji nevyberou.

Každá osmnáctiletá dívka má totiž jen sedm pokusů. Jen sedm Dies nexus.

Pokud dosáhne pětadvaceti let, je poslána do dalšího komplexu Perduellů, daleko na sever do Nidum. A tam po zbytek svého života plodí s mužskými Světly další Silmaril. A že je to, bez spojení s člověkem, dlouhý život…

Maybelline dostala jemnou červeň na rty a pak byla konečně propuštěna. Vrátila se do síně odpočinku a s úlevou zjistila, že na ni Endellion čeká. Když se dívala do jejích světle zelených očí, znovu se musela podivit nad tím, proč si ji ještě nikdo nevybral. Bylo to kvůli její výšce? Možná kvůli světlým pihám na její tváři? Těžko říct, lidská malichernost nezná hranic.

Rozezněl se gong, Dies nexus právě započal. Maybelline našla dlaň své rusovlasé přítelkyně a možná naposledy s ní propletla prsty. Sklonila k ní své nejisté zelené oči.

„Nechť tě měsíc stráží po zbytek tvých dní,“ šeptla Maybelline.

„I tebe,“ odpověděla ve stejné tichosti Endellion.

Jeden z Perduellů rozdělil jejich dlaně a prstem jim ukázal v jednoduchém gestu.

Byl čas.

 


 

Každý krok po šedém mramoru se odrážel do prostoru s několikanásobnou ozvěnou. Stěží by někdo dokázal určit, podle jakého pravidla byly zařazeny do řady, ale Perduellové měli nejspíš přesnou vizi, jak by to mělo vypadat, protože je neustále posouvali sem a tam.

Maybelline se tak ocitla někde uprostřed, zatímco Endellion stála až úplně vlevo.

Když se rychle rozhlédla po ostatních dívkách, všechny vypadaly stejně. Načesané, v bílých šatech a oči v očekávání upřené před sebe. Bylo jich osm. Tři světlovlásky, dvě hnědovlásky, dvě rusovlásky a jedna černovláska. V Tegimenu v současné době žilo dvacet devět Světel, ovšem jen osmi z nich bylo osmnáct let. Maybelline doufala, že s těmi ostatními dětmi někdo plnoletý zůstane, aby nebyly odkázány jen na tiché Perduelly. Možná by to mohla být ona… 

Další gong, lidé z jeviště zmizeli, zůstal jen jediný Perduell. Byl oděný v těžkém tmavém plášti, tak trochu připomínal staré kněží z obrázků v knihách, ruce měl pečlivě složené za zády. Maybelline ho znala z minulého Dies nexus. On byl ten, který pak s každým Světlem a jeho člověkem prováděl rituál Spojení.

Dvoukřídlové dveře na terase se otevřely a všechny Maybellininy myšlenky se rozpustily jako ranní mlha. Na ochoz právě vstoupil král Damian. A byl až příliš podobný představě, kterou si o něm vytvořila. Jen o něco vyšší než ona, oděný v rudém, zlatě vyšívaném oblečením, masivní koruna, jako kdyby byla ukuta přesně na jeho hlavu. Seděla dokonale. Světlé vlasy pečlivě sčesané, na úzkých rtech mu hrál samolibý úsměv, nebezpečnýma šedýma očima si prohlížel Světla pod sebou. Jedno po druhém, s rozkošnickou pečlivostí.

Za jeho zády vyšli na terasu další čtyři muži. A pak se dveře zavřely. Bylo jich tedy jen pět, pět kupců. Tři Světla zůstanou v Tegimenu. Její šance se rázem zvýšily. 

Ale pak ho uviděla. Bronzově opáleného muže s tmavými vlasy a čokoládovýma očima.

Vypadal jako cizinec, musel pocházet z pevniny za mořem. Byl mladý a silný, a na rozdíl od ostatních nebyl nijak přehnaně nastrojený. Očima přejel řadu Světel a pohledem se na ní zastavil. Maybelline se zatajil dech. Dívala se na něj a on se díval na ni.

Vybere si ji, byla si tím jistá. Vybere si ji a odveze si ji přes moře daleko odtud, pryč z království, daleko od Perduellů…

Jenomže… Král měl právo prvního výběru. A všechno ve Velkém sálu se na malý okamžik zastavilo v čase, dokonce i maličká zrníčka prachu poletující prostorem.

Protože král natáhl ruku a ukázal prstem. Perduell v tmavém hábitu na ni ukázal, aby si ověřil jeho výběr. Král kývl, v šedých očích jiskřičky. Muž s čokoládovýma očima sklopil pohled. Maybelline v hutné letargii ustoupila o tři kroky vzad. Tak to při Dies nexus dělala Světla, která byla vybrána.

A ji si vybral král.

Zbytek ceremonie jí splýval. Jeden po druhém si kupci vybírali svá Světla. Světlovlásky šly na odbyt jako první. A jako poslední byla vybrána Endellion. Vousatým mužem ve středních letech s úzkýma očima. Když se postavila vedle ní a připojila se k vybraným, dala si Maybelline velký pozor, aby se na ni nepodívala. Vzhledem k tomu, kolik měl král Damian nepřátel, nečekal dlouhý život ani jednu z nich.

Když pak přišlo na rituál, připojili se k nim kupci na jevišti. Maybelline předstoupila před ostatní a v bílých šatech poklekla před svým králem, sklopila hlavu před jeho pohledem.

Jak bylo zvykem, přinesl Perduell dva prsteny s měsíčním kamenem. Říkalo se, že onen obrovský měsíční kámen, ze kterého se dělají všechny diamanty do prstenů, je schovaný v podzemí Tegimenu. Nikdo ze Světel to nemohl vědět jistě, protože tam neměly přístup.

Král si nabízený stříbrný kroužek natáhl na prsteník levé ruky a vzal do prstů druhý prsten.

Maybelline zvedla oči ve chvíli, kdy Perduell otevřel velkou knihu starého jazyka.

„Ius perpetua pertinet ad finem. Coniungens ago, quae indissolubili,“ pronesl hlubokým hlasem. [Pravé spojení trvající až do konce. Spojeni před měsícem, spojeni navždy.]

Král vzal její dlaň do své a nasadil jí prsten. Maybelline se zadívala na matný kamínek v něm ve chvíli, kdy se zatřpytil a zablikal. Ozvalo se zalapání po dechu, Maybelline koutkem oka viděla, jak si Endellion přitiskla ruku na ústa. Sama na prsten zírala s úžasem.

Všichni v místnosti věděli, co to znamená. Všichni věděli, že měsíční kámen reaguje i na nepatrné známky magie. Nebylo pochyb.

Maybelline byla jednou ze sta.

Byla pravým Světlem.


Takhle to dopadá, když se spojí fanatická záliba v Game of Thrones a jeden bláznivý sen. :D

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se to do toho pustit, ale nakonec mi to nedalo. 

Pokud to někoho alespoň trochu zaujalo, budu ráda, když mi dá vědět v komentářích, abych věděla, jestli má cenu pokračovat. Děkuji. :) 

Vaše M.

SHRNUTÍ



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - Prolog:

5. :)
19.08.2014 [19:52]

Pěkný Emoticon Určitě pokračuj Emoticon Emoticon Emoticon

4. Nikis
19.08.2014 [12:22]

Wow to bylo úžasné Emoticon Opravdu opravdu úžasné. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Moc moc moc se mi to líbilo. Píšeš opravdu moc dobře . Emoticon Emoticon

3. KaithneLell přispěvatel
18.08.2014 [15:50]

KaithneLell Emoticon Úžasný, určitě pokračuj. Moc se mi to líbilo. Emoticon Těším se jak to bude dál. Být královým Světlem určitě nebude jen tak a zvlášť když má magii. I ten cizinec vypadá, že se tam ještě objeví. Emoticon

2. Arminka přispěvatel
18.08.2014 [10:19]

Arminka Emoticon Emoticon Emoticon Wow wow wow, tohle bylo skvělý. Zažrala jsem se tak, že jsem si nevšimla, že jsem na konci. Skvěle napsané, jako pohádka, parádní námět. Emoticon Strašně se těším na další. Jsem zvědavá na toho cizince, jestli ještě nějak zamíchá kartami a koho si vybral on. GoT jsem sledovala jen první dvě řady, ta druhá mě odradila od koukání, nuž plánuju se po zkouškách pustit do třetí, páč má být skvělá.
Jen tak dál, těším se na další. Emoticon Emoticon

1. Mimush
18.08.2014 [9:57]

Páči sa mi to. :) neviem prečo, ale páči :) Teším sa na ďalšiu časť, pretože chcem naozaj pochopiť, o čo tam vôbec ide. :D zatiaľ sa mi to nepodarilo, ale páči sa mi tvoj štýl písania. Je naozaj skvelý :) Hádam bude ďalšia časť čím skôr. :) A som zvedavá na toho chlapa, na ktorého sa pozerala. Ten bude dôležitý :) Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!