OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 9. kapitola

13.04.2012 (19:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1372×

Lyžák - Závod?! 

Na snídani jsem došla mezi prvními. Byla jsem docela ráda, protože jsem měla největší výběr z toho mála, co tam bylo. V kuchyňce jsem se potkala s Martinem. Martin se na mě jen mile usmál, stejně jako já na něj. Nandala jsem si na talířek potraviny a šla si sednout. Chvíli jsem váhala nad teplým čajem, čím začít, ale nakonec to vyhrály cereálie s mlékem. Po chvíli se ke mně přidaly holky a já se necítila tak trapně u prázdného stolu.

Po snídani jsem se zvedla a šla se nahoru připravit. Vzala jsem si na sebe černé oteplovačky a oblíbenou zelenou bundu. Odcházela jsem z pokoje zase první, protože jsem nechtěla trávit dlouho čas oblečená na vyhřátém pokoji. V lyžárně jsem se rozhodovala, jestli si vzít lyže nebo snowboard, ale nakonec přeci jen vyhrály lyže, které jsem na sobě měla naposledy před rokem na dovolené. Potom jsem se vydala ven, kde bylo nádherně. Sedla jsem si na lyže a pozorovala údolí, kde byl ještě stín.

Po chvíli mě z přemýšlení vytrhla sněhová koule, která mi přiletěla zezadu na záda. Otočila jsem se a viděla šklebícího se Martina. Taky jsem se na něj zašklebila a honem začala hrabat sníh do rukou, abych uplácala kouli, kterou po něm hodím. On na mě mezitím hodil další dvě nebo tři. Okamžitě jsem po něm začala házet svoje koule, ale nějak se mi nedařilo zamířit, tak jsem se zvedla, plynule k němu došla a hodila mu jednu kouli přímo do břicha. On se jen zasmál a já si neuvědomila, jak nebezpečně blízko stojím u velké sněhové hromady. Chytil mě za paže a podkopl mi nohy, takže jsem se skácela do měkkého sněhu. Začala jsem se smát a házet po něm sníh jen tak ani jsem se nesnažila o koule. On se na mě nakonec taky skácel, protože zakopl o vlastní snowboard. Já na něj přestala házet sníh a zahleděla jsem se do jeho zelených očí a on do mých modrých. Po chvíli se sehnul a chtěl mě políbit, jenže si všimnul, že máme publikum – Sabinu. Okamžitě vyskočil na nohy a dělal, jako by nic. Taky jsem se pomalu a neohrabaně zvedla. Začala jsem být zase podrážděná a naštvaná, ale na druhou stranu jsem se cítila, jako bych právě zažila velké zklamání.

Byla jsem ráda, že se začali scházet ostatní a já nemusela myslet nad tím, co by se stalo, kdyby Sab nepřišla. Tedy spíš jsem nad tím nechtěla přemýšlet, protože jsem se netoužila zahloubat do svého mozku tak hluboko, abych pak byla nešťastná. Okamžitě, jak přišli profesoři, jsem se sebrala a šla se svojí skupinou ke sjezdovce. Byla jsem strašně ráda, že si mohu vzít na nohy lyže a vypnout mozek.

Sabina si mě našla u lanovky. Všechny ostatní předběhla, jen aby mohla sedět jen se mnou na lanovce.

„Co se stalo?“ ptala se. Toužila jsem dělat blbou a ptát se, co myslí, ale myslím, že v tuto chvíli by to bylo jedno.

„Přišla jsi,“ řekla jsem v klidu a koukala na svoje houpající se lyže.

„Tak to mě mrzí,“ řekla Sab a dál už raději mlčela. Někdy bych řekla, že bych byla zvědavá, co se jí honí hlavou, ale dnes jsem to říct nemohla, protože dnes mě to opravdu nezajímalo. Měla jsem hlavu plnou vlastních starostí.

Nahoře nám profesor oznámil, že můžeme v rámci areálu jezdit, kde chceme, ale musíme se tu za hodinu sejít, abychom se přepočítali. Kývla jsem na souhlas, odpíchla se hůlkami a vyrazila ze sjezdovky dolů. V tu chvíli jsem začala litovat, že jsem si nevzala na sjezdovku sluchátka a ipod, ale na druhou stranu jsem byla ráda, protože jsem si stoprocentně užívala jízdu. Sjela jsem sjezdovku několikrát a čekala akorát na lanovku, když se vedle mě objevil Martin.

„Dobrej sníh, co?!“ zahuhlal na mě a otočil na mě obličej, který měl celý červený a ošlehaný větrem.

„Jo,“ odvětila jsem.

„Lin, co se děje?“ ptal se.

„Co by se mělo dít?“ ptala jsem se zpátky já.

„Já nevím. Jezdíš jak blázen.“

„Jo, jezdím,“ odpověděla jsem napůl pusy.

„Takhle normálně nejezdíš. Jezdíš rychle, ale opatrně. Dneska jezdíš, jak kdyby ses chtěla zabít,“ řekl a koukl na mě. Viděla jsem to periferním viděním, ale nechtěla si to uvědomit. A musela jsem uznat, že má pravdu. Dneska jsem jezdila jako šílenec. Měla jsem největší chuť mu říct, že to je jenom kvůli němu. Že ho mám plnou hlavu a nemůžu se ho zbavit.

„Potřebuju si pročistit hlavu,“ formulovala jsem svoji odpovědi nejlépe, jak jsem mohla.

„Aha. Tak když si chceš pročistit hlavu, tak si pojď dát závod,“ navrhl.

„No, můžeme. Když budu dole první, platíš mi limču, když ty, tak jí platím já tobě,“ odpověděla jsem.

„To se mi líbí,“ řekl, když vystupoval z lanovky.

„Nevyhraješ prcku,“ slyšela jsem ho ještě zakřičet, než se pustil na snowboardu z kopce dolů.

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 9. kapitola: