OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 7. kapitola

12.03.2012 (10:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1483×

Lyžák - Film... 

Po chvíli jsem se zvedla a odešla. Když jsem míjela schody, uvědomila jsem si, že bych měla zajít za zdravotnicí se svojí bolavou nohou. Zastavila jsem se před jejím pokojem, zaťukala a čekala. Po chvíli mi přišla otevřít.

„Á, Linda! No, jen pojď dál,“ řekla a ukázala rukou, abych šla dál. Poté ukázala na jedinou židli v pokoji, abych si sedla.

„Lindo, prosím tě, tvá matka mi říkala, že máš problémy s nohou. Jaké přesně jsou to problémy?“ ptala se mě.

„No, když jsem byla mladší, našla se u mě vrozená vada v prokrvování šlachy. Při delší zátěži se mi šlacha špatně prokrvuje nebo naopak překrvuje a dochází k zánětům šlachy a prosakům jejich obalů. Před lyžákem jsem měla zase zánět, ale doktorka na něj přišla včas a zaléčili jsme ho,“ odpověděla jsem poslušně a pokoušela se nepřipadat si jako idiot.

„Aha. Dobře. Na bolest ti jistě dávala paní doktorka mastičku. Víš jakou?“ ptala se dál a začala si vyndávat lékařský kufřík.

„Protizánětlivý ibalgin v masti,“ odpověděla jsem a okamžitě spatřila známé červené víčko v rukou paní profesorky. Ta mi kotník namazala tlustou vrstvou nelibě vonící masti. Moje noha vypadala, jako kdyby byla plesnivá, protože mast na ní vytvořila bílý povlak. Na tento povlak mi profesorka připleskla igelit, řka, aby se mast vsákla, kam má. A teprve poté mi nohu obvázala obinadlem.

Pomalu jsem odcházela a připadala jsem si jako imbecil – chodila jsem, jako kdyby mi právě sundali z nohy sádru, a každý můj pohyb byl doprovázený zašustěním igelitu. Koukla jsem se na hodinky. Do večera zbývala ještě hodina a půl. Povzdechla jsem si a zamířila do společenské místnosti. Tam jsem si sedla na pohovku a sledovala kluky, jak hrají šipky. Po chvíli si ke mně přisednul Filip.

„Ahoj Lin!  Cos dělala?“ zeptal se a jeho prst směřoval na moji obvázanou nohu.

„Ahoj! Ehm, nic. Staré potíže,“ odpověděla jsem s klidem a nohu si opřela o hranu stolu, abych ji měla výš a neodkrvovala se.

„Aha. Jo, můžu mít jeden dotaz?“ řekl a já se začala uvnitř potit, protože jsem tušila, kam míří.

„Můžeš,“ zabručela jsem.

„Co jste dělali s Martinem u nás v pokoji?“ Tak jsem se nijak nemýlila.

„Nic. Povídali jsme si. Proč?“ odpověděla jsem. Byla jsem z jeho otázky nesvá, protože jsem netušila, co mám odpovědět. Když zalžu, může to Martina mrzet, protože to může vypadat tak, že se za to stydím. Když řeknu pravdu, může být naštvaný, protože to bude chtít držet v tajnosti. Byla jsem rozpolcená a ani v nejmenším netušila, co mám dělat.

„Jen tak. Ale to tvoje nic, tak rozhodně nevypadalo, když jsem přišel. Oba jste od sebe odskočili, jako by vás někdo píchnul jehlou do zadku,“ řekl a já s ním musela jedině souhlasit.

„Hmm,“ zamručela jsem a byla nesmírně vděčná, že vidím Sabinu, která šla do jídelny. Zvedla jsem se a šla za ní, aniž bych to nějak konzultovala s Filipem. Ten za mnou jen nevěřícně koukal.

„Co jste řešili?“ ptala se Sab, když jsem ji došla.

„Nic,“ odpověděla jsem. Nepotřebovala jsem, aby se ještě Sabina rýpala v tom, v čem předtím Filip. Měla jsem Sabinu ráda, ale když něco zavětřila, nepustila to.

U večeře jsem s holkama skoro nepromluvila, protože jsem neustále uvažovala nad tím, co se přihodilo u kluků. Podobně jsem vnímala, respektive nevnímala na večerním programu ve společenské místnosti. Po něm jsem šla na pokoj a nehodlala jej opustit do rána. Těšila jsem se na klid, ale to jsem si jen myslela, že nějaký klid budu mít. Chvíli po mně přišla Sabina s holkama a za nimi asi o deset minut později přišel Tomáš. A po něm po nějaké chvíli dorazil i Martin.

„Nechcete večer koukat na film?“ navrhla z ničeho nic Sabina a koukala při tom na Tomáše, jako kdyby jej viděla poprvé v životě.

„Podle toho na co,“ odpověděl Martin.

„Tak si něco vyberte a já to stáhnu,“ slyšela jsem sebe, jak odpovídám. V tu chvíli jsem měla největší chuť praštit se. Chtěla jsi mít klid, takhle budeš mít prd a ne klid, řvala jsem na sebe v duchu.

Oni se chvíli radili, až nakonec něco vybrali a stáhli. Kluci před desátou vypadli, aby neměli průšvih. Dnešní profesor byl přesný jako hodinky – bylo deset a on ťukal na dveře. Všechny jsme se na něj usmály a popřály mu dobrou noc. Jakmile za sebou zavřel dveře, přidušeně jsme se zasmáli, protože jsme věděly, že nebudeme ani zdaleka tak hodné, jak si myslí.

V půl jedenácté přišli kluci. Bohužel se o našem nočním koukání na film roznesla fáma a místo dvou kluků přišli čtyři. Chudinka naše manželská postel. Tipovala bych, že toho zažila hodně, ale pochybuju, že na ní někdy leželo osm lidí najednou. No, nás se tam osm opravdu naskládalo. Ale připadala jsem si jako sardinka, protože z jedné strany na mě byl nalepený Martin a z druhé strany Filip. Některé to v půlce přestalo bavit a odešli, takže jsme na té posteli nakonec zůstali čtyři, kteří se rozhodli film dokoukat.

Ležela jsem na boku a pomalu se propadala do říše snů, když jsem ucítila Martinovu ruku na svém stehně. Pomalu mi s rukou jezdil nahoru a dolů. Jezdil s ní docela dlouho. Teprve když si byl jistý, že jsem vzhůru a vnímám, zajel mi s rukou na zadek. Nestačila jsem se divit jeho drzosti. Moje mysl byla v tu chvíli rozpolcená na dvě části. Jedna na mě křičela, ať to zastavím, protože mám kluka, který je sice chorobně žárlivý, ale jinak milý. Druhá, ta silnější půlka, na mě volala, ať neposlouchám tu první a užívám si to. Nedokázala jsem říct, které z nich bych měla dát přednost. Nakonec jsem Martina nechala. Přeci jen, víc si nedovolil.

Když film skončil, Martin a Filip se rozhodli u nás zůstat. Nevadilo mi to. Byla jsem až moc unavená na to, abych protestovala. Otočila jsem se na bok a myslela si, že prostě jen usnu, ale jakmile všechna světla zhasla, přitáhl si mě Martin do náručí a pevně mě objal. A jak mě chytil, tak i usnul…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 7. kapitola: