OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska se špetkou vášně - 3. kapitola - Tajemství fotografie

23.08.2013 (18:00) • Love4ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 576×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

3. kapitola - Tajemství fotografie

Zírala jsem upřeně na fotografii s usmívající se dvojicí, ústa otevřená v tom úžasu do tvaru písmene O. Ani v nejmenším jsem tomu nerozuměla! Číšník na oné fotce zářil obvyklým šarmem, úsměv přímo oslňující. Jednou rukou objímal dívku - ruku měl ovinutou okolo jejích ramen jako šálu. Druhou rukou vytvářel spolu s dívkou srdce.

Kdybych ji neznala, jistě bych si pomyslela, jak moc je to romantické! Jenže to přece není možné, aby to byla pravda! Nebo ano? Civěla jsem dál na vyfocený obrázek a zvažovala, jestli...

Ale vždyť je to přece nesmysl! - namlouvala jsem si marně. Důkaz však mluvil jasně a zřetelně - div ne nahlas. S neuvěřitelným strachem z pravdy jsem otočila snímek na druhou stranu a přečetla si slova psaná úhledným rukopisem. Ač jsem to neměla ani trochu v plánu - z mých očí vytryskly slzy a kutálely se mi po tvářích. Řasenka brala za své a z úst se mi ozývaly žalostné steny. Jak se to jen mohlo stát?

Dívka na obrázku se usmívala a o ničem neměla ani potuchy. O ničem, co ji v budoucnu potká! Okamžik jsem si namlouvala, že spím doma ve své pohodlné a měkké posteli a po krk zachumlaná v peřinách se nořím do světa snů. Ale ne! Tohle totiž nebyl sen - nýbrž krutá skutečnost, kterou moje hlava odmítala přijmout. Odmítala tomu uvěřit, i kdyby to přece jen pravda byla...

***

„Jamesi, už raději půjdu. Musím ji odvést domů...“

Jenomže James surově popadl moje rameno a přiměl mě otočit se k němu a vyslechnout si, co má na srdci. Co mi chce nutně a neodkladně říct!

„To nemyslíš vážně! To přece nemůžeš udělat! Zamyslel ses nad tím vůbec? Protože já ano...“

Chvíli jsem ho pozoroval, neschopen promluvit. Až najednou moje ústa začala mluvit sama:

„Ale vždyť jsi říkal, že...“

„Vím, co jsem říkal! Možná jsem zkrátka změnil svůj názor. Nechci, aby to dopadlo jako minule... Láska jako z románu - ovšem se špatným koncem. A já už se nechci znovu dívat, jak tímhle procházíš. Nechci znovu vidět tvou bolest. Proto nemůžeš...“

Utnul jsem ho v půli věty naléhavým pohledem. Konečně uvolnil své sevření.

„Bude to v pořádku - slibuji. Tentokrát se nestane nic takového, věř mi.“

Zaculil jsem se jako malé dítě, co získalo novou hračku, po které tak dlouho toužilo a sundal jsem si zástěru, v níž jsem doposud přebýval. Popadl jsem černé sako, sluneční brýle, které jsem tu včera zapomněl a už si to mířil ke svému autu na parkovišti.

Za pár minut chůze jsem dorazil k malému parkovišti, venku se podstatně ochladilo a já se poslušně nasoukal do saka. Vítr si pohrával s listím ve větvích stromů - byla krásná noc, která slibovala pěkné chvíle. Vtom jsem sáhl do kapsy saka a vytáhl malý bělostný ubrousek. Stále se v něm skrýval vzkaz. Zběžně jsem přelétl řádky. Došlo mi, že James má zjevně pravdu. Nejspíš to není dobrý nápad a nikdo by z něj nevyšel s čistým štítem. Rozhodl jsem se, že nebudu riskovat a raději vzkaz zmačkal do kuličky. Odhozený na zemi zůstal daleko za mnou. Proč by to nyní mělo vyjít?

***

Zaklapla jsem deník - s fotografií opět na stejném místě jako předtím. Nedokázala jsem ovládat pláč. Slzy mi smáčely šaty a já se z neznámých důvodů natáhla po šátku fialové barvy. Na dotek byl jemný a hebký jako samet. Voněl povědomým parfémem, který připomínal květiny - růže, orchideje; něco mezi tím. Nádherná vůně prosycená v šátku omámila moje smysly a já ji soustředěně vdechovala. Kdybych takový parfém našla v obchodě - bez váhání bych si jej koupila. Odložila jsem šátek stranou a hrabala jako krtek dál ve skříňce.

Hmátla jsem po fotoalbu a postupně pozorně si prohlížela veškeré fotky. Obrázky, které skrývaly určité tajemství. To by stálo za to rozluštit! Nerada jsem hledala v něčích věcech - natož osobních - , jenže někdy to člověku pomůže poznat pravdu. Číšňík se prozatím neblížil a já prostudovala každý snímek hned několikrát za sebou. Pláč mne mezitím přešel a nahradil jej úsměv. Jako když přestane pršet a slunce se objeví zpoza mraků a začne svítit ze všech sil.

Poslední fotka zaujala můj pohled nejvíce - byla roztržená v půlce. Na jedné číšňík a na druhé dívka. Mladík klečel na koleni a v dlani mu dřímala malá lesklá krabička. Otevřená! Vězel v ní prsten a jeho leskl zasahoval málem do očí. Žádal dívku o ruku a ona šťastně pohlížela do jeho očí. Díky tomu, že fotka byla roztžená na půlky, bylo jasné, že něco nevyšlo...

Lesklá krabička mi přišla povědomá a já hledala ve skříňce, dokud jsem ji nenašla a nedržela v rukou. Opravdu to byla ona - prsten byl pochopitelně uvnitř. Jenže právě tehdy se otevřely dveře na straně řidiče a někdo vlezl dovnitř. Dveře zabouchl a otočil se mým směrem. Zmateně a s otázkou v očích povytáhl obočí a já omluvně sklopila hlavu. Pozvedl mou bradu a zadíval se mi hluboko do očí. Chvíli bylo jen ticho v naší společnosti, naštěstí brzy promluvil a prolomil tak nejistotu, jež se mísila do vzduchu, který jsme oba dýchali.

„Pochopím, když budeš chtít odejít, Cathrine. Ale - prosím - nech mě ti to všechno vysvětlit. Všechno ti řeknu...“

„Dobře. Poslouchám! Jen mi řekni pravdu, prosím...“

Číšník se pootočil víc ke mně a začal mi vyprávět ten šílený příběh:

„Jmenuji se Michael. Poznal jsem tě ve tvé kávarně, kde pracuješ. Už první pohled mi stačil a já poznal, že ty jsi ta pravá. Zamiloval jsem a chodil za tebou každý den. Objednával jsem si u tebe vždy to samé - kávu a francouzský toast. Nedokázal jsem na tebe promluvit, vždy mne ovládal nervózní pocit, co by sis o mě pomyslela. Ty jsi byla pokaždé tak nádherná a jednou si se mě zeptala:

Tak kdy mě někam pozveš?

A já strnul, protože něco takového mne nenapadlo očekávat. Ty ses jen zasmála a řekla mi, kdy a kde se sejdeme. A tím to vlastně začalo. Chodili jsme spolu na schůzky. Po nějaké době jsme spolu začali doopravdy chodit, líbat se a...“

Nedokončil větu a díky svým rozpakům úplně zrudl v obličeji. Já to pochopila a vyzvala ho, aby mluvil dál.

„Když se zdálo, že všechno klape tak, jak má, odhodlal jsem se požádat tě o ruku. Ty jsi přijala a já byl ten nejšťastnější člověk na světě. Ty sis mě chtěla vzít... Pořád dokola si opakovala miluji tě. A já tě k sobě neustále tiskl. V tu chvíli bylo vše dokonalé...

A hned další den jsme si chtěli vyrazit do kina na romantický film.“

Právě mi něco došlo při jeho slovech:

„Stalo se to před nebo...?“

„Po kině! Narazil do nás nějaký opilý řidič a ty ses silně udeřila do hlavy. Já byl v pořádku a vyvázl jen s několika jizvami, ale ty... Ty jsi ztratila paměť a nepoznávala mne, když jsem za tebou přišel do nemocnice. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat! Tvoje máma byla od chvíle, co mě poznala, proti mně. A tohle jí dodalo důvod, že tě mám nechat na pokoji. Zásnubní prsten ti vzala a hodila ho po mně. Odmítala moji pomoc a nezvedala mi telefony, když jsem se ji snažil obměkčit. Nechtěla mě k tobě pustit. Nerozloučil jsem se s tebou a to hodně bolelo. Nakonec jsem se naučil v práci přetvařovat, aby nikdo nic nepoznal. Ale je pravda, že já tě nikdy nepřestal milovat a nikdy se ta bolest úplně nevytratila. Je jen na tobě, Cathrine, jak se teď rozhodneš!“

Autor: Love4ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se špetkou vášně - 3. kapitola - Tajemství fotografie: