OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krvespřísežníci - 2. kapitola

14.02.2013 (19:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1163×

   Baltimor se utápěl ve tmě. Malé poletující sledovací kamery se vznášely nad prázdnými ulicemi a skenovaly každičké temné místečko, kde by se mohl někdo ukrývat.

Maki se obezřetně skryla v opuštěné budově na okraji města, když měla jistotu, že Černou gardu setřásla, přemluvilo ji svědomí, aby se před posledním úsekem skryla a trochu si odpočinula. Dařilo se jí před gardou prchat tak dlouho, že občas polevila ve své ostražitosti. Což nebyl tenhle případ.

Několik dní jela na zbytky síly, co jí ve drobném vychrtlém těle zbývala a tajné zásoby se tenčily, což moc dobře věděla. Pociťovala na sobě únavu. Dýchalo se jí hůř a noci nedokázala pořádně spát, jakoby nestačily noční můry.

Z batohu si vytáhla ošoupanou deku neurčité barvy, která za roky používání ztratila téměř všechno, díky čemuž se snadněji nacpala do rozsýpajícího se batohu.

Naposledy vyhlédla rozbitým okénkem ven, propátrala ztichlou ulici, jestli se v úrovni druhého patra nevznášejí vševidoucí oka se skenem a uložila se k neklidnému spánku mezi staré bedny, za které nebylo vidět, aby mohla nabrat trochu sil.

***

   Pět členů Černé gardy, sedmého oddílu, kráčeli jako jeden muž. Mezi jejich statnými těly, v černým kožených oblecích, se tísnila drobná blondýnka s uplakanýma očima a ochraptělým hlasem gardisty žádala o milost a propuštění, což jí nebylo nic platné.

Garda mladou Evropanku vedla do sálu zasvěcení, kde již všichni netrpělivě čekali. Gabriel mezi tím uklidnil své srdce a vyprázdnil mysl. Díval se na bod na zdi za mistrem Krvespřísežníků. Byla to jediná možnost, jak si zachovat klidnou mysl a utišit pud sebezáchovy, který mu rozechvíval nohy. Dech se mu přesto nepřestával zadrhávat, ale pomalu ho dostával pod kontrolu.

Mistr se bestiálně usmál a odhalil své dokonalé bílé zuby. Užíval si Gabrielovu sebekontrolu. V tomhle mu lidé připadali směšní, namlouvali si spoustu věcí, aby si nemuseli připustit krutou pravdu. Žil už spoustu let, aby dokázal odhalit jejich emoce pouze podle řeči těla.

Gabriel stál před svou vlastní smrtí a stále se snažil uklidnit, jakoby to nic nebylo, ale Mistr moc dobře věděl, že je to jen úhybný manévr. Sám si pamatoval na všechna zasvěcení, která provedl, i na okamžiky po něm, ale jeho vlastní zasvěcení … to bylo něco, o čem se nemluvilo.

Garda konečně vstoupila do sálu a jeden z temných gardistů před sebou tlačil vyděšenou blondýnku, která už nedokázala křičet a jen chrčela a mrskala s sebou jako úhoř v bahně.

Mistr se usmál a nasál vůni strachu, který s dívkou vevanul do sálu. Blaženě se usmál a otřásl v ramenou. Ostatní nereagovali stejně, nebyli tak staří, aby dokázali vnímat všechny vlny, které plynuly světem. Mistr se vždy musel zasmát tomu, jaké o nich kolují řeči mezi lidmi. Nazývali je krvavými stvůrami, které vysávali své oběti, jakoby to byli nějací upíři, drásali těla svých obětí, jakoby měli drápy jako vlkodlaci. Oči jim prý rudě žhnuly, když chlemtali krev dárců, nebyl důvod jim to vyvracet. Strach byl mocnější než fyzické násilí.

Mistr se podíval na Gabriela, jehož blankytný pohled nezaujatě pozoroval zeď za ním a ignoroval mladou dívku, kterou přivedli jenom kvůli němu. Lehce se nad tím pousmál a přemýšlel, jestli netečnost v jeho tváři představuje původní podobu Krvespřísežníků.

Krvespřísežníci celá staletí ty pravé krvelačné stvůry vybíjeli, aby ochraňovali lidi, samozřejmě v nadneseném slova smyslu, chránili především sami sebe, svou vlastní existenci, nemohli si dovolit, aby je lidi odhalili, a ty pitomé bezduché stvůry, ke kterým je lidé neprávem přirovnávali, jednaly pouze v jediném pudu. V honbě za potravou. Vždy braly lidi jen jako potravu a myslely si, že jim lidé vydrží věčně, jenže všechno má svá pravidla.

Začaly se příliš množit a za chvíli by jim žádní lidé nezbyli a zaútočily by na sebe. Krvespřísežníci měli s lidmi vyšší záměr. Nerozšiřovali své řady tak bezhlavě jako ty krvelačné stvůry, ale jen velmi zvolna celá staletí vplouvali do světa lidí a pomalu si je podmaňovali, pomohli jim v rozvoji, aby se jejich populace rozšiřovala a zajistila tak dostatečné množství krve.

A po zasvěcení, pokud se podaří, Mist sdělí Gabrielovi veškerá tajemství Krvespřísežníků a zpečetí tím celý obřad zasvěcení. Bude jedním z nich, pokud … ale na to nechtěl raději myslet. Tenhle muž. Pohledný muž s uhrančivým pohledem, měl ve své krvi již dávno napsáno, že se stane jedním z nich. Jeho rodinná historie a konexe k tomu napovídaly už od doby, kdy byl malým chlapcem a Krvespřísežníci převzali nadvládu nad všemi vládami světa a Černá garda zaujala veřejně místo jejich osobní stráže.

Nemilosrdná a vražedná Černá garda, která se nezastavila před ničím.

„Usaďte ji,“ přikázal Mistr pobaveně a pozoroval dívku, která se stále snažila uniknout. „Odejděte.“ Mistrův chladný tón nedával prostor odporu. Černá garda se otočila a vykráčela ze sálu a nechala obřad zasvěcení jen pro zvané.

„Nuže,“ pronesl klidně Mistr a usmál se na zúčastněné, „začneme.“

***

   Něco dutě narazilo na dveře opuštěné budovy, ve které Maki odpočívala. Při třetí ráně se prudce posadila a obezřetně se rozhlížela kolem sebe. Za špinavými okny byla stále tma a duté narážení nepřestávalo. Bleskově byla probuzená. Rychle se posadila, bezmyšlenkovitě nacpala deku do batohu, který si hodila na záda a tiše jako kočka se vyplížila zpoza beden, pro jistotu skryta ve stínu, se rozhlížela, jestli někde neuvidí členy Černé gardy, byla hloupá, že se rozhodla pro odpočinek! Nadávala si v duchu a modlila se, aby se mohla dostat pryč. Měla štěstí až moc dlouhou dobu.

Vyhlédla do obrovské vstupní místnosti, která musela být kdysi dávno skladiště. Všude se povalovaly staré bedny, ještě neotevřené, a skýtaly tak spoustu možností pro skrytí před útočníky, ale i jako útočiště pro útočníky, kteří přišli, ale prozatím nikoho neviděla. Okny do starého skladiště nepronikalo dostatek světla.

Šramot se zesílil a Maki se otřásla. Zamrazilo ji, ale znala gardu natolik dobře, aby věděla, že ta prostor nikdy neprohledává, vpadne dovnitř a zabije nebo zajme všechno, co se hýbe.

Odplížila se k jedné bedně a vyhlédla. Měla odtud větší rozhled do místnosti. Otevřenými dveřmi sem pronikalo světlo, podpořené dvěma kužely světla, které se rychle míhaly po zemi.

„Dělej!“ zaslechla naléhavý mladý hlas. Přimhouřila oči a zahleděla se do tmy. Po chvíli konečně viděla, že kužely světla jsou ve skutečnosti staré baterky, které drží dva mladí kluci, co propátrávali bedny.

Byli to obyčejní zlodějíčci. I když byli Krvespřísežníci u moci, zloději, vrazi, podvodníci a veškeří zločinci byli trestáni podle starých lidských zákonů. S

polečnost žila téměř jako předtím, jen s tím rozdílem, že museli odevzdávat svou krev, byli neustále sledováni a nesměli vyjet za hranice svých vymezených lokalit. V podstatě se chod země nezměni. Lidé chodili do práce, dostávali plat, nakupovali si za něj jídlo, domy, auta a co, podle nich, potřebovali k životu nebo o čem si mysleli, že jim to vytvoří dojem normálního života. Přesto se někteří z nich cítili vězni ve svém vlastním světě a nechtěli se s tím jen tak snadno smířit. Dělali vše proto, aby si mohli žít dál tak, jako před příchodem Krvespřísežníků a to hlavně ti, kteří porušovali zákon. Krvespřísežníkům to bylo jedno, dokud neporušili jejich nařízení o překračování hranic a nedodávání krve. Oni „prý“ nechtěli změnit podstatu lidstva, prostě je nechali žít jako předtím, a měli tak z lidí svůj prospěch.

Kdyby se někdo probudil z kómatu, ani by nepoznal, že se něco změnilo.

Možná…

Maki se pousmála, protáhla se ke dveřím a vytratila se do chladné noci. Ti dva ji ani nezpozorovali. Na spánek byla už moc probuzená. Musela pokračovat.

Nechala za sebou mladé zlodějíčky. Vyrazila vpřed posledním pár zákrutům temných uliček, aby unikla z města.

Vševidoucí oka nebyly naprogramované, aby létaly mimo město. Nemělo je tam co udržovat ve vzduchu. Což byla pro Maki výhoda, ve kterou úpěnlivě spoléhala. Překonala poslední uličku, přehodila batoh před plot a sama přes něj přelezla. Tvrdě dopadla na asfalt. Stěží se zvedla a rozechvělým krokem se vzdalovala od města a jejich světel.

Louka se zdála klidná, ale Maki za ty roky věděla, že nic není takové jaké se na první pohled zdá. Už dokázala nahlédnout pod povrch věcí.

Vkročila do vysoké trávy a bleskově si lehla na zem. Už dávno nedbala na své odrbané oblečení a začala se plazit suchou trávou vpřed k blízkému lesu, za kterým byla silnice. Opět ji zamrazilo. Garda jí byla opět v patách. Doufala, že je pryč, ale zase ji dostihla.

Zrychlila své plazení a v duchu se modlila, aby ji její instinkty mátly a ve skutečnosti to bylo jen zvíře. Jenže vsázet na to nechtěla. V posledních dnech ji garda nejednou překvapila. Tentokrát se nechtěla nechat ukonejšit.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvespřísežníci - 2. kapitola: