OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krok od temnoty 1



Krok od temnoty 1Podle posledních informací je sedm smrtelných hříchů připraveno vzít svět útokem… Nebo tomu tak není a objevily se na zemi ze zcela jiných důvodů? Možná, že jen Lilith neměla ještě poslední slovo.

Pýcha předchází pád

 

Měli bychom se mít na pozoru před pýchou, neboť je to hřích, který z andělů učinil ďábly.“

(Matthew Henry)

 

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem hysterka. Spíš naopak, považovala jsem se za racionální bytost. Měla jsem svoji bezpečnou rutinu. Věděla jsem naprosto přesně, co se v mém životě stane skoro se stoprocentní jistotou. A někde hluboko uvnitř jsem sama sebou opovrhovala a chtěla změnu. Teď mi tenhle nudný, repetitivní svět chyběl a já cítila, že společně s tím ztrácím pevnou půdu pod nohama.

Seděla jsem ve vlakovém kupé a ani monotónní zvuk jízdy mě neuklidňoval. Možná taky proto, že jsme zvolili železnici jako způsob přepravy, protože se z ní za jízdy dalo vystoupit. Chápejte, kdyby nám chtěl někdo cestu znepříjemnit. Z letadla by to šlo mnohem hůř.

Nádech, výdech.

Moc to nepomáhalo.

Ani jsem netušila, že se kolíbám, dokud mi můj anděl strážný nepoložil ruku na rameno a v tom pohybu mě nezastavil. Před mýma očima se objevil plastový kelímek s nezaměnitelnou zlatavě medovou tekutinou. „Vypij to,“ instruoval mě.

Skepticky jsem si ho změřila pohledem. „Myslela jsem, že moje tendence k alkoholismu patří spíš do pekelné kompetence.“

„Dobrou whisky umí ocenit každý,“ ujistil mě a lehce nakrčil nos. „A tahle byla ta nejlepší, kterou v jídelním voze prodávali.“

Matně jsem tušila, že i tak bych si ji měla pomalu vychutnávat, poválet doušek na jazyku, abych dokázala rozlišit každý podtón a ocenit ji. Zvlášť proto, že se nápadně podobala barvě Rhysových duhovek.

No, nebyla jsem v náladě na degustaci, a ani na vzpomínky, když jsme u toho, takže jsem ji do sebe obrátila na ex.

Spálila jsem si jazyk, krk a snad i jícen. Rozkašlala jsem se, ale alespoň mě to probralo do té míry, že jsem už nepanikařila. Ono, když vám někdo naservíruje, že je jen na vás zachránit planetu, aniž byste tušili, jak to máte udělat, lehký záchvat je pochopitelný.

Fajn, shrňme si fakta.

V Pekle zuří občanská válka. Na jedné straně stojí Lucifer, můj otec, a jeho nejvyšší generál. Rhys, pekelná Temnota. Za sebou mají malou, ale schopnou armádu padlých andělů. Proti nim se shromažďují černé duše, ty dost vědomé na to, aby se alespoň v něčem primitivně rozhodovaly a vybraly si Lilith, Adamovu první ženu, nejsilnější z nich.

A situace se nevyvíjí vůbec dobře. Místo, aby vládce celého tohohle podzemního komplexu tu mrchu zpacifikoval, to vypadalo, že nějak našla cestu, jak ho porazit a rozpoutat šílenství. Podle Azazela, zosobnění ohnivé holubí pošty, je stav udržitelný za předpokladu, že se postarám o sedm princů pekla, kterým se nějakým zatím neznámým způsobem podařilo uprchnout z jejich řetězů a infiltrovat obyčejné smrtelníky.

Naopak podle Gabriela, jenž si bezmyšlenkovitě začal pískat Under pressure od Queenů, když si vyslechl, jak špatné to je, se blíží apokalypsa a on musí okamžitě informovat ostatní, aby se připravili.

Díky, strejdo. Tvoje bezmezná důvěra v moje schopnosti mě zahřála u srdíčka. Jako vždy.

Rozumím tomu, že vzhledem k mému prvnímu slepému, až téměř Pyrrhovu vítězství nic nenasvědčuje tomu, že jsem schopná vůbec něco takového zvládnout. Ale ocenila bych alespoň malou pochybnost, že uspěju.

Camael s Azazelem se rozhodli mi suplovat wikipedii, takže jen co Gabriel rozrušeně odešel, div z něj nepelichala pírka, pokusili se mě seznámit s tím, co mě čeká.

Sedm smrtelných hříchů. Sedm zhoub lidstva.

Pýcha. Lakomství. Závist. Hněv. Smilstvo. Nestřídmost. Lenost.

A každý z nich měl své zosobnění. Své jméno. Jako kdyby to byl člověk z masa a kostí. Člověk, kterého jde nějakým způsobem porazit.

Haha.

Démoni, podle všeho, mohli na zemský povrch vstoupit jen tehdy, pokud dostali přímý rozkaz. Úkol, jehož se zhostili. Pokud tomu tak nebylo, nemohli používat všechny svoje čáry máry a přicházeli oslabení, jelikož se museli nejdřív prodrat hutným oparem Prázdna, což je vyčerpávalo.

To jsem započítala mezi ty dobré zprávy.

Ta špatná byla, že s každou další hodinou získávali na síle – a já radši nechtěla ani vědět jak. To, že jsme absolutně netušili, jak je vypátráme, natož jak je porazíme, mi moc na náladě nepřidávalo.

Tedy, skoro.

Smála bych se nad tím paradoxem. Až bych se za břicho popadala, kdyby se mi spíš nechtělo brečet, protože to tří milionové město, do něhož náš vlak mířil, sice bylo menší než celá planeta, ale i tak dost velké na to, aby z něj sedm psychopatů dokázalo udělat kůlničku na dříví.

Sice se říká, že ho nepostavili za den, ale dost dobře by se mohlo stát, že ho za ten den někdo zbourá.

Řím. Jedno z nejkatoličtějších měst na zeměkouli.

A ve Vatikánu se očividně kdesi v podzemí nacházela nějaká tajemná brána přímo do horoucích pekel. A pak že církev nemá žádná tajemství. Kdyby se to dostalo na veřejnost, lidstvo by se zbláznilo. No, řekněte, snili jste někdy o tom, že by fyzicky existovalo inferno? A že do něj z papežova paláce vedou eskalátory?

No, já bych si na to fakt nevsadila.

Potíž byla taky v tom, že pokud pekelné prince nepřemluvíme, aby se dobrovolně vrátili domů, zřejmě tyhle dveře budeme muset použít. Ani já a ani Camael jsme netušili, jak bychom otevřeli Nicotu. Když jsme to oznámili otcově sekretářce, nechápavě se na nás podíval, luskl prsty a otevřel si časoprostor, jako kdyby to dělal běžně (což teda asi dělal, že jo). Než jsme stihli protestovat, hluboce se uklonil, popřál Její Výsosti hodně štěstí a zmizel.

Její Výsost by ho nejradši kopla do zadku.

Chyběla mi moje softbalová pálka. S ní jsem měla alespoň nějakej respekt. Ach jo.

Podívala jsem se na svého anděla strážného. Seděl naproti mně, lokty se opíral o kolena a předkláněl se, aby mu neuniklo jediné slovo, které jsem mu hodlala sdělit.

Bezmezně mi důvěřoval. Nepřála jsem si ho zklamat, ale tentokrát jsem byla v koncích. Netušila jsem, kde bych začala. Ta kaskadéřina u nás doma vyšla jen proto, že mě jí Rhys protáhl až na samotný závěr, kde se mi zázračně rozsvítilo těsně před velkým finále. Teď jsem neměla plán B. A ani plán A.

Navíc se mi podařilo z Michaelových a Lilithiných spárů Camaela vyrvat jen proto, že jsem z toho zázračně vybruslila podvodem. Žádné schopnosti. Žádná kouzla. Žádná reálná moc. Gabriel mě varoval, že ji musím probudit, abych ho zachránila. Chřadnoucí anděl ve vlakovém kupé nevypadal, že by se mi to povedlo.

Můžu ho ztratit. Znovu. A tentokrát už napořád.

Hrdlo se mi stáhlo čirou hrůzou a prudce jsem zamrkala, abych rozehnala slzy. „Co mám vůbec čekat?“ zeptala jsem se zoufale a zasmála se. Hystericky. Příliš vysoko. Naprosto bezútěšně. „Tady nám žádná taktika nepomůže, Came. Ty jsi bez šťávy a já umím akorát tak pět tisíc jazyků.“

„To přidej, hvězdo, na světě je jich mnohem víc a ty zvládneš i ty vymřelé,“ opravil mě ve snaze odlehčit situaci.

Protočila jsem oči v sloup, ale nezastírala jsem, že mi to pomáhá. Dokud máme špatné vtipy, ještě dýcháme. „To není pointa, pane Detailisto.“

„Umíš toho mnohem víc. Vyléčila jsi mě,“ pokračoval a ignoroval, že jsem se zamračila nad tou pitomostí a chtěla protestovat, „jenže to nám taky nepomůže.“

„Já jsem tě ale-“ začala jsem namítat.

„Poznám, co jsi udělala, když umím to samé,“ odbyl mě. „Jenže ani mluvení a ani léčení nám nemusí stačit. Možná se budeš muset naučit bojovat, někteří z nich se nebudou chtít vrátit zpátky.“

„Takže je naděje, že někteří z nich ano?“ chytla jsem se toho posledního, co říkal, a totálně zazdila všechno ostatní, protože by mi z toho muselo šibnout. Já a bojovat? Já – největší pacifista pod sluncem?

To, že jsem jistého ďábla praštila softbalkou teď pomineme, jo? To byla otázka života a smrti. Nebo alespoň zdravého rozumu…

… o který mě potom stejně připravily jeho rty.

Podruhý ach jo.

„Ano.“ Přes tvář se mu mihla grimasa, kterou jsem u něj ještě neviděla. Znechucení a opovržení. Á, panu andělovi se příčí vyjednávat s démony. Zajímavé.

„Smlouvat?“

„Ano.“

„Nelíbí se ti to.“

„Nectí nic a nikoho. Nemá smysl s nimi o ničem diskutovat.“

„Rhys je jedním z nich a s ním ti mluvit nevadí,“ připomněla jsem mu.

V temně modrých očích se zalesklo cosi vzdáleně připomínající ledovou záři, než se až příliš uvolněně, jako by ho moje poznámka absolutně nerozházela, opřel do podušky sedadla. „Rhys byl ale jedním z nás,“ řekl mi, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. „A… on a já máme poněkud dlouhou historii. Nauč se hledat ve věcech rozdíly, Cel.“

Nesouhlasně jsem našpulila pusu. „Někdy se musíš přes rozdíly přenést a hodnotit nezaujatě.“

Jeho zrak, ač postrádající nadpřirozenou sílu, se mi provrtal hluboko do duše. I když se jeho mráz vytratil s jeho andělskou milostí, popálil mě naprosto stejně.

„Takže mi chceš tvrdit, že se tě nedotklo, když ses dozvěděla, že se tě Rhys neobtěžoval jakkoliv kontaktovat za poslední měsíce?“

„O tom se bavit nebudeme.“

„Ale mohli bychom.“

„A co chceš slyšet?!“ vyjela jsem na něj, rozzlobená, že si vybral přesně to nejbolestivější místo a zaútočil na něj. Jo, ačkoliv mi na bedrech ležel osud světa, nebo co, sobecky mi vadilo, že chlap, co jsem se s ním muchlovala, mi nezavolal. Jsem prostě, do hajzlu, jen obyčejnej, zranitelnej smrtelník. Tak mi dejte svátek. Všichni.

„Pravdu?“ nadhodil s lehce bolestným úsměvem.

Aha, tak odtud vítr vane. Fajn, tuhle hru můžou hrát dva, opeřenče.

„Zamrzelo mě to!“ Rozhodila jsem rukama a s duněním se zabořila do sedadla. „Navíc se mě opravdu dotýká, jak úplně nesmyslně žárlíš, protože nemáš proč! Je to tvůj nejlepší přítel… Nebo alespoň kdysi býval. A on… snažil se udělat cokoliv, aby tě zachránil!“

Camaelovi zaplály tváře. Obyčejnou lidskou dotčenou rudou. Otevřel ústa, že mi něco pěkně od plic poví, ale jak vteřiny ubíhaly, žádná slova mu ze rtů nesplynula. Nakonec je zase semkl do úzké čárky a vypadal zahanbeně. „Omlouvám se, to jsem… nechtěl.“ Natáhl ke mně obě ruce a já ho za ně vzala. „Jen… jsem vždycky doufal ve spravedlivou soutěž,“ zašeptal, „a on dostal náskok.“

Chtěla jsem se vztekat ještě chvíli, ale nedokázala jsem to. Tam, kde jsme se dotýkali, mě slabě brnělo. Nevím, jestli mocí, nebo citem, jelikož jsem ty dvě věci nerozlišovala, a dost možná jsem toho ani nebyla schopná. A tak jsem kapitulovala. Potřeboval mě – jako já nemohla existovat bez něj. S Rhysem jsem sice strávila pár intenzivních, smyslných hodin, ale s Camaelem mě pojilo pouto mnohem větší. Byli jsme spolu už měsíce. A moje srdce někde dost hluboko vědělo, že to ještě bude dost bolet.

„Ani jeden z vás žádný náskok nemá,“ opravila jsem ho a dlaně mu stiskla. „Jsi pro mě úplně stejně důležitý. Nikdy o tom nepochybuj, Came. A věř mi, že udělám všechno pro to, abych vaše přátelství nijak neohrozila.“

I kdyby to znamenalo, že… No, na to jsem ani nechtěla pomyslet.

Usmál se na mě tak zářivě, že se mi dech zastavil a já se za to v duchu taky pěkně proklela. Anděl se natáhl přes uličku a políbil mě na čelo. „Nikdo tě nebude nutit si mezi námi vybírat,“ slíbil mi.

Jo, a někdy andělé tak trochu lžou, ale to je příběh na jiný čas i místo.

***

Do Říma jsme přijeli hodně pozdě v noci. Vlastně už svítalo – nebe už dávno nebylo temné, ale pomalu se přelévalo do studeně antracitové, kterou od východu začala probarvovat korálová právě vycházejícího slunce.

Byla jsem vyčerpaná, sotva jsem pletla nohama, ale snažila jsem se udržet vzhůru. Stačilo vydržet ještě chvíli a seženeme si nějaký hotel, dám si sprchu, zachumlám se do peřin a trochu naberu síly, než si budu hrát na krotitele duchů. Hezky krok po kroku. Nebudeme předbíhat.

Centrum města se překvapivě nehemžilo zástupy turistů, ale ocenit tu krásu jsem nemohla, protože jsme nikam ani nestihli pořádně dojít. Jen pár ulic od hlavního nádraží se líně plazila řeka Tibera a majestátní Andělský hrad na nás shlížel, jako kdyby nás soudil. Camaelovy prsty propletené s mými, chudák papoušek měl na zádech i můj batoh, neboť si musel hrát na prince v zářící zbroji a nést mi moje jediné zavazadlo. Ne, že bychom nepotkali nikoho, kdo by tak brzy nepospíchal do zaměstnání, ale nevšímali si nás. Nikdo si nás nevšímal.

Až do doby, než jsme vstoupili na Andělský most, který vedl k bývalé papežské pevnosti.

Čas se v tu chvíli opět natáhl, až se zastavil úplně a deset soch andělů na mostě k nám jako na povel otočilo svoje kamenné hlavy. Se zaduněním, jako kdyby se kusy skály zřítily z výšky do údolí.

Vůbec, to není děsivý. Vůbec, vůbec, vůbec.

Málem jsem Camovi rozdrtila ruku, netoužila jsem se ocitnout v dalším špatném hororu, ale vypadalo to, že ani jeden z nás nebude mít na výběr. Snažila jsem se rozhlédnout kolem, v naprosto zbytečné snaze utéct ze zastaveného času i místa. Nebo zahlédnout toho, kdo to způsobil. A pak jsem ji uviděla, jako kdyby mě na sebe sama nějak upozornila. Poslední noční hvězdu na probouzející se obloze.

Jitřenku.

Stín, z něhož vyšel proti nám, by se dal považovat za hodně mdlý. Měl téměř bílou barvu, připomínal ranní mlhu, na které se třpytily kapky rosy, jako kdyby si ji posypal flitry, nebo i diamanty. Bylo to to nejnádhernější, co jsem kdy viděla.

Otevřela jsem pusu a zvládla jenom zírat.

Rhys mi říkal, že se realita Pekla přizpůsobuje tomu, jak ji vnímáme my lidé. Jak ji vnímám já. Snad z toho důvodu, aby vůbec lidský mozek dokázal nějak zpracovat vjemy. Tudíž jsem netušila, jak moc z té mlhy, která nabrala podobu člověka, je moje vlastní představa a co je skutečnost.

Slabá imitace bytosti, s očima, jež jsem vídávala každé ráno v zrcadle, mi ten pohled vrátila. Postrádal barvu jako můj anděl, ale zatímco Camaleova dlaň hřála a ujišťovala mě, že dýchá a žije, démon proti mně byl až příliš nehmotný a průhledný. I přesto mi neušlo, že jsem toho po svojí matce nemohla zdědit mnoho, i přes jeho transparentnost by nás kdokoli označil za příbuzné. Za dceru a...

„Tati?“ hlesla jsem neslyšně.

Na rtech se mu zkroutil lehce samolibý úsměv. Skoro lidsky se zhoupl na patách a dvakrát nás obešel, než se postavil zpátky na místo. „Nejsem tvůj otec, Celestino,“ oslovil mě, jenže oči mu zahrály jasně identifikovatelnou hrdostí. „Jsem jen ta část, kterou pohřbil tak hluboko, jak to jen šlo.“

Myslím, že už jste si zvykli, že když jsem nervózní, povede se mi něco plácnout. A ani tahle situace nebyla výjimkou.

„Takže jsi něco jako Voldemortův viteál?“

Nechápavě se zamračil. „Co prosím?“

„Teď není úplně nejvhodnější doba, Cel,“ syknul anděl a narovnal se v ramenou, aby čněl nad příchozím o něco víc. Trochu zbytečné gesto, protože to vypadalo, že průsvitná kopie mého rodiče má víc síly než my dva dohromady. „Před tebou sice stojí Lucifer, ale s tvým otcem nemá nic společného. Oddělil se od něj těsně potom, co archanděla svrhli z nebes."

Chvíli jsem mlčela. „Znázorňuješ otcovu pýchu. Tu, která vedla k jeho pádu,“ doplnila jsem svého ochránce nahlas, snad abych měla pocit, že rozumím tomu, co se tu právě odehrává.

První princ pekla se hodně sebevědomě zazubil a spokojeně přikývl. „Líbí se mi, že si umíš dát dvě a dvě dohromady,“ prohlásil a uvolněně se opřel o hrazení mostu u jedné ze soch, jež třímala v rukou dlouhé kopí. Poklepal na nápis vedle své ruky. Vulnerasti cor meum. Srdce mé zajalas.

Fajn, tak se asi hodí mít Google překladač v mozku.

„Možná,“ prohodila jsem, jakmile se ujistil, že jsem pochopila, na co poukazoval, „a možná tě taky otcovo pouto ke mně ovlivňuje víc, než bys chtěl. A proto jsi tady.“

Zosobnění Pýchy se ušklíblo a namířilo prst na nebe, kde ještě stále prodlévala planeta Venuše jako Jitřenka. „Prozradila tě, víš? Dřív jsem to býval já, se vším všudy – posel dne. Ale teď je světlo hvězdy tvou září, dcero.“ Dcero? Takže přece jen přede mnou stála část Ďáblovy duše. Ať se mi snažil tvrdit cokoliv jiného, ale než jsem ho na ten schizofrenní rozkol stačila upozornit, pokračoval: „Ty ho pravděpodobně ještě nevidíš, ale my ano.“

Camael vedle mě sebou cuknul a já si uvědomila, že mě přesně tak oslovuje – hvězdo. Už od první chvíle, kdy jsem ho poznala. Ale neměla jsem čas se na něj podívat a žádat vysvětlení, protože průzračný Lucifer neskončil: „Doutnáš pod povrchem jako činná sopka, která se má probudit k životu. Dokázala bys skvělé věci, pokud bys jen dostatečně chtěla…“ Natáhl ke mně dlaň v nevyslovené nabídce, ale já o to víc sevřela tu Camaelovu.

„Eh, ne, díky.“

„Ty mě odmítáš?!“ rozzlobil se a mlha u jeho nohou zešedla. „Zvažuj dobře. Nenabídnu ti svou podporu dvakrát.“ To se vsadím, jeho vlastní pýcha by mu to nedovolila.

Netoužila jsem ho rozhněvat. To, že s námi mluvil a nezaútočil, mohlo znamenat, že se s ním potenciálně dá vyjednávat. Musela jsem přijít jen na způsob, jak ho natolik uklidnit, nebo naopak vyvést z míry, abychom tohle malé střetnutí s prvním smrtelným hříchem vyhráli.

Disponovala jsem mlhavou představou, jak proti zpupnosti bojovat. Opakem hříchů, pokud mě paměť nemátla, byly ctnosti. Podle anděla neexistovaly v nebi personifikovaně jako v pekle, takže jsem si nemohla na pomoc pozvat Sedm statečných. Pokusila jsem se tedy vytvořit jakousi svoji teorii, v níž ctnosti žily mezi lidmi, v každém z nás, a záleželo jen na našem rozhodnutí, jestli je budeme následovat, nebo nikoliv.

A nejspíš nastal čas, kdy ji převedu do praxe.

Tudíž jsem se na nápodobu svého otce usmála, co nejmileji jsem dokázala. S pokorou jsem lehce sklonila hlavu. „Vážím si tvojí nabídky a věřím, že bych to s ní měla mnohem snazší, ale budu si muset tím martyriem projít sama. Od začátku až do konce, protože tak je to jedině správné.“

Čekala jsem, že bude zuřit, že se urazí a vmete nám do tváře nejméně tornádo, ale k mému překvapení se mu uvolnila ramena a on se usmál. „Jsem hrdý, že máme takovou dceru,“ promluvil klidně. „Ale teď mě poslouchej, velmi pozorně.“ Obočí se mu nakrabatilo a on se podíval přes rameno, jako kdyby se ujišťoval, že nás nikdo nesleduje. „Každý z nás je tu na zemi z jednoho jediného důvodu. Abychom tě podrobili zkoušce. Pokud si nás získáš, vrátíme se zpět a můžeš počítat s naší podporou. Pokud ne… doufej, že umíš hodně rychle utíkat.“

„Zkoušce?“ vyjekla jsem překvapeně.

„Peklo si nemůže dovolit mít slabého vládce, děvče,“ odfrkl si a sjel mě povýšeným pohledem, „a ani jeho nástupce.“

Podařilo se mi nezeptat se, co tím myslel, jelikož jsem se bála odpovědi. Ale Jitřenka začínala na obloze pomalu blednout a mně bylo jasné, že nám stejně dochází čas. „Proč vás Lilith osvobodila?“ zajímala jsem se a snažila se soustředit na opravdu důležité věci.

Blýskl po mně nadutým úsměvem. „Protože si myslí, že nás nepřežiješ. A možná má pravdu.“

„Bezva,“ odtušila jsem.

Hřích trhnul rameny. „Dva hlasy máš jisté. Nebudu hlasovat proti vlastní dceři a Hněv udělá to samé,“ sdělil mi. Ano, démonem pro hněv byl Satan, takže to vypadalo, že se s tatínkem v jeho další podobě setkám alespoň ještě jednou.

„Pýcha a hněv jsou hříchy, které tvého otce dovedly až do Nicoty,“ připomněl mi Camael, „nedivím se mu, že je separoval, když se mu naskytla možnost.“

Lucifer arogantně sjel pohledem můj doprovod, který do té doby mlčel. „Jsme silnější bez něj.“ A na to konto se za ním otevřel časoprostor. „Patrně se někdy ještě uvidíme, vracím se domů. Hodně štěstí, dítě. S tak neschopným andělem strážným ho budeš potřebovat.“

Cam se zamračil, ale ani se nepohnul. „Počkej, jak najdu ostatní?“ vyhrkla jsem.

„Buď najdou oni tebe,“ zašklebil se domýšlivě, „nebo přemýšlej.“ A s tím ho pohltilo Prázdno a byl pryč.

Andělé na mostě opět narovnali svoje tváře a čas se kolem zase rozproudil. Teprve teď jsem si uvědomila, že svojí úplně zpocenou prackou neustále svírám tu Camaelovu. Muselo to být nepříjemné, ale můj ochránce se o tom ani slůvkem nezmínil. „No, takhle jsem si to úplně nepředstavovala,“ vydechla jsem vyčerpaně.

„Ať si Hřích říkal, co chtěl, Cel, tvůj otec tě varoval a dal ti návod jak postupovat. Pokud ještě ovládá alespoň dva ze sedmi, je tady naděje,“ odtušil Camael.

„Děsí mě jedna věc…“

„Jaká?“ zeptal se.

„O jakých zkouškách to mluvil?“

A můj anděl strážný jen pokrčil rameny.

Sakra.


Děkuju, že čtete. A, Reny, obzvlášť díky za přínosný komentář - za zvýraznění pozitiv i oprávněné kritiky. :-) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Krok od temnoty 1:

1. abc
14.10.2022 [22:54]

A je to tu! Ach, Cel... Fascinuje mě, jak dokáže člověku vykouzlit úsměv na tváři, i když je to ona kdo má odvrátit katastrofu a na jejích bedrech leží tíha osudu lidstva, země, pekla, nebe a bůh ví čeho všeho ještě. Někdo by mohl namítnout, že má na pomoc prvotřídní vlakovou whisky, a Cama, ale upřímně, i tak jí nezávidím. Emoticon
Recap pomohl. Dokonce tak moc, že není nutné kouknout na předchozí díl. Děkuji, šetří to čas! Emoticon
No, dva ze sedmi jsou dobré skóre, ale víc mě potěší, až to budou jisto jistě čtyři. Pýcha a Hněv asi Celini BFF nebudou, ale Smilstvo a Nestřídmost... to by mohli být kámoši, ne? Obzvlášť to první, když už se Cam apeluje o spravedlivou soutěž.Emoticon
No, těším se, jak ji budou hříchy pomalu rozkládat a (m)učit, a každá zkouška bude vyhrocená proto, že v sázce je pekelná koruna! Ale nemám strach. Věřím, že Cel, Cam a snad i Rhys Lilith nakopou zadnici! Emoticon Emoticon Emoticon Díky!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!