OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen jeden polibek - 3. kapitola

24.08.2011 (11:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1568×

3. kapitola

Alice se konečně zase dostala k baru, když tam ho uviděla. Vysoký, přes metr osmdesát, široká ramena, černé vlasy a krásně zelené oči, tmavší pleť a když jí odpověděl. ‘Oh bože ten hlas,‘ pomyslela si Alice. Začala mu připravovat pivo. ‘Ten by o takovou jako já nikdy nezavadil,‘ pomyslela si Alice smutně. Už sem chodil skoro půl roku, těsně po setmění. Vždy, když měla službu. Vždy si objednal jedno pivo a pak odešel. Vyhrnula si rukávy trička až k nad loktům, že bylo vidět i její mateřské znaménko na zápěstí. Naplnila sklenici pivem a postavila ji před cizince.

„Bude to dolar a padesát centů,“ řekla mu rozechvělým hlasem, až se začervenala.

„Zbytek si nechte,“ podal jí peníze a nevěřícně koukal, jak se krásně začervenala. Nevěděl kvůli čemu, ale ten ruměnec jí moc slušel. Vzala si od něj peníze. Kouknul se jí na ruce a v tom to uviděl. Chytil ji za ruku a nevěřícně koukal na její zápěstí. Znaménko půl měsíce v kruhu.

„To... pane, pusťte mne, prosím,“ zašeptala hlasem. Do hlasu se jí zase uchycovala panika. A měla strach a zároveň se jí líbilo, že se jí dotknul.

„Omlouvám se, slečno, nechtěl jsem vás vystrašit. To máte od narození, to znamínko?“ zeptal se a nepřítomně ji hladil po znamínku půl měsíce v kruhu. Jenom to, že mluvil tak uklidňujícím hlasem, ji donutilo rozmyslet si, že by mu ruku vytrhla ze sevření jeho ruky. A to jak ji hladil, jí přinášelo takový nadšení a smíření, jaké ještě nepocítila.

„A-a-ano. Od narození, promiňte, musím ještě pracovat a v devět bych měla končit. Jestli si chcete popovídat, tak až budu končit, můžeme si popovídat o tom mém znamínku,“ řekla mu a nevěřila vlastní osobě a hlasu, co to teď vypustila z pusy. ‘K sakru, co jsem to teď řekla, vždyť já ho normálně pozvala skoro na rande. Si blbá, proč by s tebou takovej krásnej chlap někam chodil. Si pitomá.‘ Nadávala si v duchu Alice. Když on je tak krásný, vždy se na ni kouká. Jak na obrázek. Aspoň si to myslí a ten jeho hlas ji vždy tak zevnitř rozehřeje, že jen kdyby jí řekl něco jen pro ni určené, roztála by.

„Moc rád si s vámi popovídám a doprovodím vás domů. Hmm… “ odmlčel a přemýšlel, co by mohl říct, aby jí to vysvětlil, „takhle večer je to nebezpečné.“ Dopověděl jí a nevěřil vlastním očím a přitom pořád koukal na její zápěstí a stále ho i hladil. Ona je vyvolená. Musí ji co nejdřív dopravit do zámku. Už nemůže riskovat zrůdy a slídily. Možná proto ji i chtěli. Musí jí vše vysvětlit a vysvětlit, že je v nebezpečí. ‘Do prdele, měl jsem na to přijít už dřív,‘ pomyslel si Damian. ‘Sakra, co kdyby ji chytli a uvěznili a chtěli po ní, aby jim zplodila čistokrevné zrůdy. Sakra, do prdele, kurva. Já jsem takový idiot. Mělo mě to napadnout,‘ zpytoval svědomí Damian.

„Hmm… Moc ráda, ale teď musím ještě chvíli pracovat,“ řekla mu Alice. Alice si ho pořádně prohlídla. Ano. Pro ni byl až moc krásný.

„Ale jistě, promiňte. Počkám zde. Pak vás doprovodím domů, slečno,“ rychle jí odpověděl a pustil její ruku. Alice stáhla k sobě ruku a šla ještě obsloužit stoly. Damian vytáhl telefon a vytočil číslo na Lucase.

„No co se děje!“ ihned se ptal Lucas, co to zvedl.

„Je to vyvolená. Alice je vyvolená,“ odpověděl nervózním hlasem Damian.

„Si děláš prdel, ne!? To není možný. Už tu holku sledujeme půl roku a až teď si všimneš, že je vyvolená? Okamžitě ji nějak přesvědč a ať, co nejrychleji vše pochopí a vezmi ji k nám do zámku!“ říkal Damianovi naštvaným hlasem Lucas.

„Já vím, pokusím se jí vše vysvětlit, tak aby to pochopila,“ odpovídal Damian Lucasovi.

„Hmm… Kde vůbec mělo to znamínko, že sis všiml až teď?“ ptal se Lucas.

„Na levém zápěstí,“ řekl Damian. Damien slyšel v telefonu, jak si naštvaně povzdechl.

„Fajn, pospěš si. Vše ji vysvětli. Něco se děje a já nevím co a neuvěřitelně mě to sere, že nevím co. Zrůdy zasraný,“ nadával Lucas pořád a Damian se mu ani nedivil. Už ji sledoval půl roku. Ruce ji vždy viděl, ale zápěstí nikoliv.

„Chápu, vysvětlím jí to, popřípadě ti zavolám,“ ukončil Damian hovor.

Po celou dobu hovoru sledoval Alice po baru, jak chodí od jednoho stolu k dalšímu a zase zpátky za bar připravit pivo a odnést. Když ji takhle vždycky Damian sledoval, přemýšlel zas a znova, co se jí vlastně stalo, když ji unesli, ale má strach se jí zeptat. Cítí, že to nebylo nic dobrého. Nic, co by se mu líbilo. Sledoval ji a přemýšlel, proč pracuje. Chodí na školu, vlastně teď bude muset studium medika ukončit, ale proč i pracuje. Rodiče jí nechali po smrti peníze na celé studium a živobytí. Věděl, že pocházela z indiánské krve. Podle toho, co se dozvěděl. Ale přesto proč.

Stejně jako ho udivovalo, jak se do ní dokázal zamilovat na první pohled a přitom se tolik bál. Bál se, co se stane, když někdo zjistí, že ona je obyčejný člověk. A nakonec to vypadá, že je Alice vyvolená a mohla by být jeho vyvolená. Ale není si jistý, že by jí chtěl takhle už pokazit život.

Vždyť co je on? Bojovník a chrání lidi. Neustálá hrozba od zrůd a slídilů. Ještě by pak skončil jak Thor. Jo ten upír to neměl nikdy lehký… Jeho otec byl jeden z prvních upírů a nejstarších, takže Thor se neustále učil a bojoval a otec ho ještě sekýroval… Pak když konečně našel svou vyvolenou, byl šťastný, opravdu moc šťastný, když pak otěhotněla, mohl se láskou rozplynout. A pak ji unesli slídilové a předhodili zrůdám a tam ji zneužívali. Chtěli ji jako chovnou klisnu pro zrůdy a dobrou večeři… Když mu ji pak poslali a mrtvou… Thor se zbláznil. Od té doby je to nelítostný bojovník a vyžívá se v zabíjení a nikoho si nepustí k tělu…

A co by pak od něj čekala Alice? Bojí se, že když jí řekne o všem, že se ještě víc uzamkne do sebe, než už je. Ale přesto by byl rád aspoň za jen jeden polibek, za jedno pohlazení a za jeden úsměv. Cítil, že Alice je pro něj ta pravá vyvolená, ta, se kterou se spojí. Věděl to, protože, když se jeho rod takhle zamiluje, je to jen jednou. Cítil to ve svých kostech až do morku. A přesto se bál, ale ji chtěl pro sebe. „Aspoň se pokusím získat ji. Musím,“ přísahal si Damian.

O několik minut později se Alice vydala do zadu a pořád přemýšlela, co to proboha udělala. Ona ho normálně pozvala na pokec a on ji ještě chce doprovodit až domů. A to nezná ani jeho jméno. Bála se, že jí ublíží, ale v hloubi duše cítila, že by jí on, ten tajemný muž, nikdy neublížil. On s těmi nejkrásnějšíma očima na světě. Ale jak by se on takový muž mohl zamilovat do ní. Bála se s kýmkoliv sblížit. Vždyť od té doby neměla žádného opravdové přítele, aniž by se jí štítil. Vždy to skončilo u prvního nebo druhého rande. A stále ten vysoký, zelenooký muž tam pořád čeká na ni, až mu přijde říct, že končí a že ji může doprovodit domů, i když je to od baru chůze patnáct  minut. ‘No, stále umím velmi rychle utíkat,‘ pomyslela si bláznivě Alice.

Když byla vzadu, vyndala klíček od skříňky a odemkla si skříňku s jejími věcmi. Svlíkla si pracovní kalhoty a hodila je do tašky, aby je pak doma vyprala a oblíkla si, v čem přišla. Vzala kabelku. Zkontrolovala mobil, jestli jí zase nevolal Jesse nebo Chris, ale nic. Zamkla skříňku a vydala se za tajemným, zelenookým mužem.

Procházela skladem vzadu. Pomalu se blížila k baru, kde stále on na ni čekal. Vytáhla blok na příchod a odchod. Napsala přesný čas, kdy odchází a podpis. Uklidila ho zase.

Šla k Patrickovi „Pate, odcházím a uvidíme se ve středu, jo?“ křikla na Patricka.

„Jo, jen jdi a hezky se uč, když bych tě potřeboval, dám ti vědět,“ křikl na Alice zpět Patrick.

„O,k dej mi vědět a pozdravuj ženu a Sue!“ znovu křikla na Pata Alice a šla k Damianovi.

Cestou se Alice přesvědčovala, že je to jen procházka. On ji doprovodí domů. Pak si půjde s Mary zaběhat. Něco sní a půjde si lehnout. „Jo tak to udělám. Přece se nic neděje,“ přesvědčovala se šeptem Alice.

Damian všechno, co řekla slyšel a musel se pousmát, protože s ním jí žádné nebezpečí nehrozí, a když už jo, tak se jí nic nestane.

Konečně k němu došla. Když se jí Damian podíval od obličeje, viděl, že se červená. Pro něho tohle bylo jako požehnání. Vidět její ruměnec na tváři kvůli němu. Vyšel pomalu za ní ke dveřím. Konečně se ocitli na ulici.

„No… “ začala opatrně a šeptem Alice. „Já už vyrážím domů, ale nemusíte jít se mnou. Určitě máte spoustu práce a je to kousek odsud. Jen asi patnáct minut cesty. Takže nemusíte se mnou chodit,“ sypala rychle ze sebe Alice a musela se hodně přemáhat, aby nezačala koktat nebo ještě něco horšího.

„To je v pořádku, nemám nic jiného na práci a rád bych Vás doprovodil domů. A rád bych si popovídal o tom znamínku na zápěstí,“ odpověděl pravdivě Damian.

„No, tak teda jo, když vám to nevadí,“ konstatovala Alice. Otočila se a vydala směrem domů po západní čtvrti.

Damian šel za ní a všude se rozhlížel a hlídal, aby je zatím nic nevyrušilo a hlavně, aby na ně nevyskočily zrůdy ještě dřív, než jí stačí něco říct. Byl v pohotovosti.

„Ne nevadí. Jestli by to nevadilo, jmenuju se Damian,“ oznámil jí a podal Alice ruku.

Váhavě ruku přijmula. „Alice,“ odpověděla krátce Alice a potřásla si s ním rukou. Když se dotkli, cítila takové lehké chvění po ruce až po celém těle. To samé cítil Damian, ale on už aspoň věděl, co to znamená.

„Takže s tím znamínkem jste se narodila, Alice?“ váhavě se ptal Damian a čekal na odpověď.

Nejdřív nepostřehla, že se jí na něco ptá a tak odpověděla krátce: „Ano, narodila.“

„Proč vás tolik zajímá to moje znamínko?“ zeptala se zvědavě Alice.

Damian přemýšlel, co jí říct, aniž by ji vylekal. Něco uslyšel za nimi a tak se rychle otočil a sahal okamžitě po dýce uloženou v opasku. Otočil se a za nimi kráčela nějaká stařenka a tak se otočil zpět.

„Nevím, je to prostě zajímavé znamínko.“ A přemýšlel, co by jí mohl ještě říct. „Co jinak děláte?“ zeptal se Damian, i když už to dávno věděl, jen chtěl vědět proč.

„No, studuju druhým ročníkem medicínu, obor chirurgie a pediatrie. Když je čas, přivydělávám si v baru. No... a ještě mám Mary,“ odpověděla Alice ostýchavě.

„Mary? Kamarádka?“ zeptal se, aby ji pořád mohl slyšet a poslouchat její hlas.

„Pes. Zlatý retrívr. Jsou jí skoro tři roky a umí mě vždy i rozveselit. Je to ztřeštidlo,“ řekla Alice a musela pousmát nad Mary.

„Takže takový velký štěně,“ konstatoval Damian a musel se taky pousmát nad tím psem. Vždy ten pes věděl, že je nablízku, a tak si dával pauzu v hlídání a naopak si užíval.

„Jo, vlastně jo a je strašně rozmazlená a sní všechno, na co přijde,“ odpověděla Alice s náznakem humoru. „No a co vy jinak děláte?“ zeptala se váhavě Alice.

‚A do prdele a co jí jako teď mám říct sakra?‘ zoufal si a nadával si Damian, že se vůbec zeptal, co dělá.

„Hmm…  No jsem… Voják a momentálně mám jakoby… volno a tak,“ snažil se odpovědět Damian nějak.

„A co máte rád?“ zeptala se Alice, protože nevěděla proč, ale chtěla se o něm dozvědět co nejvíc.

„No, mám rád auta a motorky, občas čtu historický romány a s bráchama blbneme,“ odpověděl. ‚Tak a teď co?‘ pomyslel si.

Procházeli dál pomalu k domu, kde bydlela Alice, a prošli kolem nonstopu. Najednou se Alice zastavila a zamyslela. Damian koukal, co dělá, ale nevěděl, co má udělat.

Alice si totiž vzpomněla, že už nemá žádné granule pro Mary a pomyslela si, že by jí Damian mohl pomoct, když už jde s ní, tak ho aspoň může využít na dvaceti kilový granule. Ušklíbla se nad tím, jaká je.

Zatáhla ho za ruku do nonstopu. „Promiň. Vzpomněla jsem si, že už nemám žádný granule pro Mary a tak tě teď využiju a poneseš mi je. Jsou těžký,“ řekla mu s úsměvem. Damian nad tím zakroutil hlavou a rozesmál.

„Tak jo, moc rád ti pomůžu,“ řekl už jen tak, protože Alice už vzala košík a zamířila k regálům.

Alice se musela pousmát nad tím. Košík tlačila před sebou a přemýšlela, co by ještě mohla vzít s sebou. Zahlédla čokoládu. Vzala tři tabulky mléčné čokolády, tři hořké, vedle v regálu pak mouku a na zadělání těsta na sušenky. Ještě přemýšlela co dál. Vzala pro jistotu máslo, mléko, šlehačku. Pak těstoviny a brambory a maso. Šťávu a konečně našla granule. Zastavila se a rozhlídla se. Za sebou uviděla Damiana, jak si ji prohlíží a v koutku měl úsměv. Zatřepotala hlavou a podívala se, jaký mají výběr granulí. Vybrala dvaceti kilový ‚Jen ať se hošánek snaží, když mě chtěl doprovodit,‘ pomyslela si a ušklíbla se.

Damian jen s úsměvem koukal, co všechno bere a musel zvednout obočí k sobě, když viděl, kolik čokolády bere, a pak uviděl i ostatní. Tak se už tak moc nedivil. Když zahlídnul, jaký granule bere. Rozesmál se. ‚Ta holka je prostě úžasná,‘ pomyslel si.

„Ty mě opravdu potřebuješ využít, co?“ řekl jí s úsměvem. Uviděl, jak se ušklíbla.

„No, aspoň tě využiju, když už si rozhodl, že mě chceš doprovodit, tak proč to nevyužít,“ konstatovala Alice. Odcházela k pokladně. Prodavačka, starší dáma, se na Alice usmála.

„Zase z práce, Alice? A koho to tentokrát máš s sebou, většinou chodíš sama, a nebo s tím chlapcem,“ povídala prodavačka.

„Ano, z práce, a tohle je Damian a doprovází mě domů, sám se tak rozhodl a Jesse je asi doma,“ odpověděla jí Alice.

„Oh, tak to jo, já jenom, že je to fešák, vypadá mile,“ řekla jí prodavačka se vševědoucím úsměvem. „Vypadá jako by tě chtěl chránit před celým světem... Oh, drahá, bude to patnáct dolarů a pětadvacet centů,“ konstatovala prodavačka.

Damian poslouchal a zároveň urovnával nákup do tašek. Jen kdyby věděla prodavačka, čeho je Damian schopen, ale daleko od pravdy není. Vzal nákup do rukou i tašky a zároveň přes rameno granule. Vyšli ven a už to měli jen přes ulici s Alice k domu.

Alice jen koukala a divila se, že bez jakýkoliv otázek sebral všechen nákup. Jen tak, prostě bez otázek a průpovídek. Přešli silnici a už byli za rohem jejího domu. Už pomalu byli u vchodu a Alice uslyšela, že Mary štěká zběsile. Koukla se na Damiana a ten se mračil jak sto čertů. Něco tu nesedělo. Alice odemkla dolní vchod a vyšla do patra a u dveří zjistila, že dveře jsou vypáčené.

Damian ji vzal za ruku, zatáhnul ji za roh. „Počkej tady, jasný!“ přikázal jí Damian, nákup nechal u ní a vrátil se k bytu, v ruce připravené zbraně. Rozhlížel se. Slyšel Mary, jak vrčí a štěká a něco se rozbijí. Šel k ložnici. Mary ještě nezahlídnul. Šel k posteli schválně a zezadu ho chtěla napadnout zrůda, ale on se otočil a akorát zabodl dýku do srdce. Zrůda se koukla na sebe a na hrudník a rozpadla se. Další vyrazila z koupelny a v závěsu za ní Mary. Rozeběhnul se. Vykopnul. Zrůda spadla. Zabodl do ní dýku a rozpadla se.

Vstal, očistil si nůž. Rozhlídnul se, ale žádnou už neviděl, ale ke vstupu do pokoje stála Alice s rozevřenýma a vyděšenýma očima. Koukla na něj. Chtěla utéct. Viděl to na ní. Mary se uklidnila a opřela se o Damiana. Alice se otočila a rozeběhla se ven.

2. kapitola ☼ 4. kapitola

Moc se omlouvám, že vám dělám takový zmatek s mým psaním. A moc vám děkuju za opravy a připomínky. Budou se hodit. Asi přestanu psát po nocích. :-) Ještě jednou se omlouvám a  D Ě K U J U. Ale chybami se člověk učí, i když je jich moc... :-) Jo. Jo. Přestanu psát po nocích.

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jeden polibek - 3. kapitola: