OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen jeden polibek - 12. kapitola

06.09.2011 (20:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1372×

12. kapitola

Alice se musela zhluboka nadechnout, když se uviděla v zrcadle. Do pokoje k ní před necelou hodinkou přišla Gail a vybrala jí oblečení a namalovala make-up. Podívala se tedy do zrcadla a zadržela dech. Měla na sobě upnuté, tmavě modré džíny a boty na menším podpatku, tričko s hlubokým výstřihem, který zdůrazňoval její ženské vnady. Na obličeji měla lehký make-up a růžový lesk na rty.

„Fajn, tak hrozně nevypadám,“ sdělila své domněnky Gail.

„Toho, koho oblékám já, vždy vypadá nejlépe,“ řekla jí arogantně a přimhouřila na ni oči. Alice se zvedl jeden koutek úst.

„Ano, až na to, že mi jde vidět celý hrudník,“ oznámila jí tiše Alice.

„Ale, takhle se to dnes nosí, kupuju si pravidelně časopisy o módě,“ prohlásila Gail. Alice se musela potlačit úsměv a obrátila se na ni.

„Děkuju, Gail.“

„Ohh, Al, nemáš vůbec zač,“ řekla jí Gail a popotáhla nosem. Do očí se jí tlačily slzy. Měla Al ráda. Moc. Jako svou vlastní sestru. „Al?“ zkusila opatrně Gail.

„Ano?“ zachmuřila se Alice.

„No, já… Myslela jsem si… Chtěla jsem se zeptat. Tobě se nelíbí Damian?“ zeptala se jí zvědavě Gail

Alice se zamračila nad tím tónem. „Líbí, ale nemá to smysl, jsme kamarádi.“

„Dobře, já jen, nikdy nemluvíš o střední škole a tak by mě jen zajímalo…“

„Dost!“ zastavila ji Alice rozhořčeným tónem hlasu a přešla k oknu. „Nemám, co vyprávět a nic ani nechci ti povídat,“ ukončila rozhovor Alice.

„Ale, Al? Mě se můžeš svěřit, mě můžeš věřit,“ špitla jí tiše Gail.

„Ne, nemůžu a ani nechci a tobě do toho nic není!“ křikla na ni zpět. Byla rozzuřená, nikomu to nechtěla vyprávět a zpovídat se.

„Je mi do toho dost!“ vykřikla Gail. Alice se otočila a pohlédla na Gail. „Damian tě chce za partnerku. Pane Bože, Alice! Teď máš nás a my ti pomůžeme. Vždyť jeho uháněla každá vyvolená, se kterou se setkal a chce jen tebe. Proboha, Alice! Zapomeň na minulost a žij, do prdele!“ křičela na Alice.

Gail jen chtěla, aby jí Alice důvěřovala. Milovala ji jako svou sestru. Nikdy by jí neublížila. Moc si přála, aby jí Alice vše říkala. A to jak se Alice trápila, ji rvalo uvnitř. Pouze toužila, aby byla taky šťastná. Nic jiného.

Alice jen koukala a nemohla věřit vlastním uším. Gail ji radí. Radí, aby zapomněla a žila. Že má je. Ale vždyť, kdyby se dozvěděli, nechtěli by ji mezi sebou. Nechtěla je opustit. Copak nechápou, že má strach. I Damian si drží odstup. Ne. Nemůže ji chtít za partnerku, za jeho ženu. Měl by ostudu, ale přece. Ta představa, že by ji miloval a hladil něžně jako tu noc. Utěšoval a rozesmával. Byla tak krásná, tak kouzelná a stejně měla strach. Co by pak dělala, kdyby ji opustil a s ním i ostatní. Gail, Eve a Zira a kluci a Tom s Paige a jejich lumpárny s Theresou a i ta Porta by jí chyběla, ty její nenávistné pohledy. Ne. O tohle přijít nechtěla. A hlavně o Damiana.

Gail si všimla jejího boje. Nejdřív se jí mihla obličejem neuvěření, pak obava, starost a i radost možná zamilovanost, ale jako by se ještě víc pak obrnila a zase objevila ta její odhodlanost, nepřipuštění a strach. Tenhle boj Gail prohrála, ale ona ji přesvědčí. Časem.

„Já, Al, omlouvám se, jen tě mám moc ráda a nechci, aby ses trápila, když máš nás a opravdu nám můžeš důvěřovat. Jestli změníš názor, budu ráda, když si o tom spolu promluvíme,“ dopověděla jí Gail a Alice se na ní pouze usmála a vyšla pryč z pokoje. ‚Tak tohle bude na dlouho,‘ pomyslela si a vyrazila taky.

Alice byla už zase rozzuřená, chtěla do něčeho mlátit. Nikomu není povinna něco blábolit. Šla chodbou směrem ke garážím. Celou cestu, si přehrávala jejich hovor. Prostě to bylo šílené. U dveří do garáže se srazila s Damianem. ‚Ach ne, zrovna s ním ne,‘ prosila si Alice.

„Sluší ti to. Jste připravené?“ zeptal se Damian a po obličeji se mu roztáhl úsměv. Byla opravdu krásná a hříšná. Ta Gail mu to vůbec neulehčuje. Tolik touží po Alice a přitom mu to ona nedovolí. Kalhoty má pokaždé dost vyboulené, jenom z toho, že se na něj usměje. Prohlídnul si ji ještě jednou a musel polknout zasténání. Byla sexy. Už má zase bolestně upnuté kalhoty. Odolával touze. Ona je jeho mučitelka. Jeho nádherná mučitelka.

„Hej brácha, nezacláněj a pusť Al dovnitř,“ zachránil ho Dante od ostudy. A až teď si všiml jejího výrazu. Byla naštvaná. Za ní se vynořila Gail a ta se tvářila omluvně, zvedl k ní pohled a zamračil se na ni. Uvolnil cestu k autům.

Měli jet Damian a Alice s Eve a Nathaniel a Gail s Dantem. Alice měla jet sama s Damianem a ostatní spolu. Moc si přáli jim, co nejvíc pomoc a Alice a to ještě víc štvalo. Zakroutila hlavou a přešla k autům. Damian jí otevřel dveře na straně spolujezdce jeho Mustanga. Ostatní si vzali BMW.

Skoro celou cestu byli zticha. Damian cítil její emoce. Rozhořčení a obavy. Něco se v ní pralo a on to tušil. Tolik ji chtěl odtáhnout od toho a schovat v náručí.

„Víš, Alice, kdybys měla nějaké starosti, mně je říct můžeš,“ chlácholil ji Damian a to ještě víc Alice nenáviděla, když jí chtěl pomoci. Ona nepotřebovala pomoc. Vždycky když ji něco rozrušilo, pokaždé ji chtěl ochránit a to ona nechtěla. Už toho měla dost.

„Ne! Díky, nechci,“ řekla mu chladně. Damian tiše zavrčel. Bože jak ona je tvrdohlavá.

„Fajn, jak chceš!“ odsekl jí. Po zbytek cesty bylo ticho. Jediný zvuk bylo předení motoru. Alice už teď litovala, že se vydala na jejich stupidní nápad jet nakupovat. Nikdy neměla v lásce nakupování. A už podle Eve, byla posedlá nákupy.

Konečně dojeli do centra, kde měli otevřeno až do půlnoci a některé obchody i celou noc. Rychle vystoupila ani nečekala, než zhasne motor a už běžela k Eve. Damian si povzdechl, teď byl i naštvaný on, ale ne na ni, ale o na sebe. Teď bude ještě před ním i utíkat. Toto dopracoval.

Přešel k ostatním. Když zrovna Eve vysvětlovala, kam se všude půjde.

„Takže, není kam spěchat, máme dost času… Máme zrovna tak akorát čas na tři hoďky,“ informovala je Eve. Holky šly dopředu a kluci se drželi za nimi. Ta diktátorka chtěla obejít všechny butiky, ani Nathaniel ji nestačil držet při zemi.

Alice už pomalu začínala mít toho dost, právě byli v obchodě s botama a Eve s Gail jí chtěli vybrat několik párů střevíců a kozaček na vysokém podpatku, odmlouvání nemělo žádnou cenu. Říct nemám peníze, nemělo úspěch, ony odpověděly… to hradíme my, máš smůlu. Alice se jen přemáhala. Měla holky ráda, ale nenáviděla, když za ni někdo musel něco platit. I Jesse ji znal. ‚Ochh, Jesse.‘ Chyběj jí a moc. Ty jeho vtípky a veselost. S ním se cítila báječně a navíc všechno věděl. Naopak ji jeho pobízení nevadilo.  Ale u holek jo, protože nic netušily.

Přiběhla k ní usměvavá Eve a tak jí opětovala úsměv, musela jí udělat radost. Je těhotná a ty výkyvy nálad. Díky těmto náladám vyhodila manžela už dvakrát z postele, během pěti dnů. Ale on jí nic nevytkl, ještě si to užíval, protože po pár desítkách minut, za ním přišla, jak to, že s ní není v posteli? Dusila se smíchem Alice a ostatní taky.

Přiběhla k ní a ukazovala jí rudé střevíce v jedné a v druhé ruce stříbrné. Alice jen pokrčila rameny a se slovy, že vezme obě, se vydala na další lov. Za jejími zády se ozvala uchechtnutí, Alice se za tím otočila a hodila škleb po Damianovi. Ten se znovu uchechtnul, ale neceknul.

Konečně po půl hodině vyšli z obuvnictví, protože ‚těhulka‘ dostala chuť na kus dortu. Museli jít se hledat nějaké cukrářství, které mají ten správný dort, jaký chce.

Už konečně byli u něho. Když se za ní ozvalo překvapivé: „Alice?!“ Obrátila se a poznala, že na ni zběsile mává Peter. Peter, se kterým byla jednou na rande, ještě na střední škole. Když si to Alice uvědomila, zarděla se. On z ní měl vždycky legraci a prohlásil ji za děvku a lhářku, že si to celé vymyslela. Podle něj chtěla být oblíbená.

Damian zpozoroval na Alicině tváři zahanbení a rozpaky. Vyčkával, co se bude dít. Ostatní taky. Všichni sledovali mohutného, menšího vzrůstu, muže, který se tolik dožadoval odpovědi od Alice. Doběhl je a stoupl si před Alice.

„Petere?!“ odpověděla mu chladně Alice. Peter si toho, ale nevšímal.

„Ahoj, Alice. Jak se ti vůbec vede?“ ptal se jí jízlivě Peter a koukal na ostatní s odporem. Všimli si toho a holky se na něj zářivě usmály a kluci chladně zabíjeli pohledem.

„Ahoj. Vede se mi výborně, jsem tu s přáteli, jestli sis nevšiml a nemám na tebe a tvé narážky zájem!“ odsekla mu chladně.

„Hmm, vidím, jen jsem tě chtěl pozdravit,“ odpověděl jí najednou něžně, Alice z toho znervózněla a ošila se.

„No, už si mě pozdravil a můžeš si jít dál a vůbec neměl bys být někde na druhé polovině Ameriky?“ řekla mu klidně Al.

„Ale jo, měl, jen Wayna nedávno pustili a tak mi brknul, abych se zastavil na pokec a na drby,“ sdělil jí škádlivě. Alice ztuhla a Damian jí chlácholivě položil ruku na rameno a mnul jí ho jemně. Vřelo to v něm, cítil, že se mu to nebude líbit. Nathaniel a Dante to také vycítili a postavili se obraně.

Alice polkla. „A proto sis na mě vzpomněl? Volal na mě?“ odsekla mu Alice. Povytáhl kousek úst a prohlédl si její kamarádi.

„Vědí o tvé minulosti, Děvečko?“ řekl jí vzrušeně. Alice vykulila oči.

Ale nestačila nic říct, protože se jí zastala Gail. „Nám je to jedno! Al je naše rodina.“

„Ano, naše! Nikdo ji nebude urážet,“ odsekl mu Nathaniel a Dante předstoupil před něj.

„Zvlášť ne někdo, jako si ty, nic víc než obyčejné žrádlo pro psy,“ zahrozil mu Dante.

„Chrápeš se všemi? Hmmm… Šplhla sis, Alice,“ informoval ji a ukázal jí zdvihnutý palce. Chtěl ještě něco říct, ale nestačil, protože ho Damian vyzvedl jednou rukou nad zem a druhou mu dal pěstí. Peter spadl pusou na zem, vstal a otřel si krev do rukávu mikiny.

„Ještě jednou urazíš Alice…“ nestačil domluvit Damian, protože mu do toho skočil Peter.

„A co? Mám důkaz, že jste mě napadli první a shnijete v lochu,“ řekl jim povýšeně. Damian k němu přestoupil.

„Nestačil bys ani mrknout a můžeš mi věřit, že zůstaneš do konce svého posranýho života jako ten nejubožejší červ společnosti a věř, jestli si něco zkusíš, nikomu nebudeš chybět,“ řekl mu chladně a s klidem Damian a ostatní mu jen přikyvovali. Peter hodil pohled na Alice a ušklíbl se. Odešel.

Alice jen koukala za ním, jak odchází. Vůbec teď si nedokázala uvědomit, co stalo. Byla z toho úplně vedle. Oni se jí zastali. Řekli, že patří do jejich rodiny. Že je jejich rodina. Že patří k nim? Pořád to nepochopila. Opravdu si ani nebyla jistá, jestli to byla pravda nebo představivost. Slyšeli přece ty narážky? Museli je slyšet. Přesto s ní zůstali a bránili ji.

Něco v ní se spojilo dohromady. Teď už konečně někam patřila. Patřila k nim a k Damianovi. Podívala se na Eve a Gail a utěšujíce se na ni usmívaly. Obě měly slzy v očích. Předpokládaly, že teď má v sobě vnitřní souboj. Podívala se dál. Na Nathaniela a Danteho. Oba se na ni křenili, ale ne, že by se jí vysmívali, ale klidně a jemně. Dante na ni mrkl a Nathanielovi se roztáhl úsměv od ucha k uchu. Chtěli jí dát přesvědčení, že opravdu může na ně spoléhat. A jako posledního si nechala Damiana…

11. kapitola ☼ 13. kapitola

Tááák, jak se Vám líbila kapitolka??? A jak se nakonec rozhodne??? No, nechte se překvapit a zajímali by mě Vaše názory... Tak paaa, zatím a zanechte aspoň smajlíka. ;-)

Díky Vám můžu tuhle povídku vydávat a děkuju... :-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jeden polibek - 12. kapitola: