OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - Prolog

17.12.2013 (20:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1323×

Prolog – Daniel

„Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem. Třeba je pro člověka největším dobrem.“

Život si s námi umí pěkně pohrát. Nejdříve postaví pevné bariéry plné štěstí, lásky, a pak je zboří a my se ocitáme na samém konci našeho života.

V pondělí 7. prosince 2012 se na mě moje manželka Suzanne usmála, objala mě okolo krku, dala mi něžnou pusu na tvář a řekla mi, že půjde s naší dcerou Mollie na procházku do města na horkou čokoládu.

Chtěla, abych šel s nimi, přemlouvaly mě, ale já odmítl, protože jsem měl hodně práce s hlášením, které jsem musel dodělat do pondělka, jelikož měla k hasičskému sboru přijít inspekce. Druhá za tyto dva měsíce.

Na Suzannině tváři bylo vidět napětí, potlačovala hněv. Neměla ráda, když jsem upřednostňoval práci před rodinou. Bylo to málokdy, ale stávalo se. Potom jsem to však rodině vynahradil pěkným výletem nebo dárkem.

Teď už vím, že nahrazovat volný čas dárkem byla hloupost. Nic nenahradí čas s milovanými osobami. Škoda, že si to člověk uvědomí, až když už je pozdě.

Chtěl bych vrátit ten den, kdy jsem svou ženu viděl naposledy zdravou a živou. Vykašlal bych se na práci a šel s nimi. Možná by všechno dopadlo úplně jinak, možná by žila. Kdo ví, co by bylo? Proto mě nepřestává užírat pocit viny.

Cukrárna, kam šly s Mollie, leží několik metrů od našeho bytu ve čtvrti Upper West Side mezi ulicemi Amsterdam Ave a Columbus Ave.

Tuto cestu podstupovaly hodněkrát, i kdyby šly poslepu, svou oblíbenou cukrárnu by našly.

Suzanne vzala Mollie za ručku a obě šly se zářícím úsměvem na místo, kde dělali tu nejlepší horkou čokoládu.

Dokážu si živě představit naši dceru, jak mele neustále své zvědavé otázky, a Suzanne jí odpovídá s úsměvem na každou z nich. Je jim zima a srážející se teplý vzduch jim jde od úst. Vchází do cukrárny, kde je pozdraví padesátiletý Frank, který navštěvuje cukrárnu každý den ve stejnou hodinu. Říká Mollie, jak je to krásná holčička, a hladí ji po tvářičce. Mollie se usmívá a tím ukazuje vyrůstající přední zoubek.

V cukrárně si dávají svou oblíbenou horkou čokoládu a něco k tomu. Vsadil bych se, že si daly určitě sladké perníčky s cukrem, které Mollie zbožňuje.

Po hodině zaplatily, aby se mohly konečně vrátit domů, kde měly rozkoukanou pohádku. Později jsem ji našel v „devédéčku“. Už si nepamatuji, jak se jmenovala. Kdybych otevřel ten přístroj, to DVD by tam ještě bylo. Vím to.

Neměl jsem sílu ho vyndat. Ani nevím proč. Možná proto, že to měla udělat Suzanne, až přijdou z vycházky.

Šly po chodníku, byly už téměř pod našimi okny bytu, když vtom se ozvalo kvílení pneumatik a klakson. Jako by už předem někdo varoval, že se schyluje k nehodě.

Pamatuji si, že jsem vyhlédl se zvědavostí z okna a to auto spatřil. Byl to černý mustang a rozhodně nevypadal, že je v pořádku. Motal se z kraje ke kraji, vzpomínám si, že mě napadlo, že ten řidič musí být opilý a jaký je to blbec. Mohl by někoho zabít.

Při své práci v hasičském sboru jsem se s takovými případy setkával často. Stačí jedna jediná chyba a všechno je pryč.

Zůstal jsem na místě přikovaný, srdce mi tlouklo strachem. Mustang se řítil na chodník, kde byla moje žena s dcerou. Smály se, byly šťastné. Ne však nadlouho.

Všechno se to odehrálo během sekund, ale mně přišlo, že se to děje během několika hodin, jako by se mi před očima zastavil čas. Čas, který jsem měl trávit s nimi a ne s dokumenty.

Suzanne odstrčila Mollie, která spadla na zem, a sama skončila pod koly černého auta. I v posledních minutách jí šlo o to, aby naše dcera žila. Zachránila ji.

Mustang tam chvíli stál, ale pak se rozjel a ujel z místa nehody. Jak tohle někdo může udělat? Ještě teď to nemůžu pochopit.

V ten moment, když mustang odjel, jsem se rozběhl po schodech dolů na místo, kde moje žena nejspíš bojovala o život. Běžel jsem, ve spáncích mi divoce bušilo a představoval jsem si ty nejhorší obrázky. Sekundy plynuly a mně se zdálo, že tam nebudu včas. Že jí už nedokážu pomoct. A také to tak bylo. Přiběhl jsem pozdě.

Jakmile jsem dorazil na místo, už tam byl hlouček lidí. Někdo křičel, ať zavolají sanitku, a jedna žena držela Mollie v náručí a kolébala ji, aby na chvilku uklidnila její hysterický pláč, který nechtěl ustat. Měla odřený loket a kolena, jak se její jemná pokožka odřela o beton chodníku, ale jinak jí nic nebylo. Proto jsem se hlavně soustředil na Suzanne.

Pohled mi uvízl na zkrouceném těle mé ženy. Všude byla krev a já věděl, že je mrtvá, protože měla poraněnou hlavu a otevřené, prázdné oči, které koukaly do nebe, ze kterého začaly padat jemné sněhové vločky.

Víc si toho nepamatuji, protože jsem byl sám v šoku. Jediné, co vím, je, že jsem se nechtěl hnout od jejího těla, jako bych ji mohl nějakým způsobem probudit. Líbal jsem ji na tvář a houpal v náruči, horké slzy mi stékaly po tváři, a i když mě pohltil vztek a začal jsem jí nadávat, že nás tu nechá samotné, neprobudila se.

Sanitka ji odvezla do Nemocnice Sv. Marie, kde ještě jednou potvrdili čas úmrtí a pak ji hned odvezli do pitevny.

Když mi oznámili, že je mrtvá, i když jsem to už dávno věděl, puklo mi srdce a roztříštilo se na několik střepů, které mě v hrudi píchaly tak silně, až jsem myslel, že zemřu. Takový je to pocit, když ztratíte milovanou osobu. Nepřál bych to ani svému nejhoršímu nepříteli.

Trvalo mi pár hodin, než jsem si uvědomil, že mi zbyla ještě jedna osoba, krásná dcera, která potřebuje v této těžké chvíli oporu. Než jsem se vzpamatoval, starala se o ni moje mladší sestra Sarah, která mi přišla na pomoc hned, jak se dozvěděla o té nehodě. Nikdy jí za to nepřestanu být vděčný. To díky ní jsem se aspoň trošku vzpamatoval. Moje srdce se trošku slepilo a už jsem necítil takovou bolest jako v prvních momentech.

Dny utíkaly a já pořád cítil prázdnotu ze ztráty, kterou už nemohlo nic vyplnit. Nejhorší bylo, že jsem najednou nedokázal bez Suzanne existovat.

Dal jsem si dovolenou v práci a zatím se tam ještě nevrátil. Prozatím to nemám ani v plánu.

Dnes je 11. prosince a já stojím u hrobu své ženy s pocitem strašné beznaděje. V ruce držím růži, vzpomínám na ty krásné časy strávené s ní a uvědomuju si, jak může být život krátký. Snažím se nebrečet, protože je okolo hodně lidí, a to přemáhání mi dává strašnou práci. Každý mi přeje upřímnou soustrast, nabízí mi pomoc, ale já o ni nestojím. Jediné, co bych si přál, je, aby moje žena vstala z mrtvých a mohli jsme společně dožít dlouhá léta, vidět naše vnoučata a nakonec zemřít v teplé posteli jako staří lidé.

Nic z toho se ale nestane. Takové zázraky neexistují.

Pohřeb mi pomohla připravit moje rodina. Suzanne totiž neměla rodinu, až na nás. Nejvíc mi ale pomohla Sarah. Vybrala dřevěnou rakev, která byla po stranách pozlacená jemným pruhem a na víku byly také pozlacené květiny. Takovou by si pro sebe Suzanne také vybrala, aspoň myslím. Sarah také vybrala květiny, postarala se o parte, hudební doprovod a sehnala lidi, kteří nesli na smutečním pochodu její rakev k místu odpočinku.

Byly to nejtěžší dny v mém životě. Nemohl jsem spát a často jsem usínal v obýváku s lahví v ruce, která mě nakonec ke spánku dohnala.

Tolik mi chybí. Nejde to ani popsat, jak moc.

Mollie v těchto krušných dnech zůstala u Sarah, která tvrdila, že to pro mě zatím bude to nejlepší, než se se smrtí Suzanne vyrovnám. Byla to pravda. Nemohl bych se starat o Mollie, když jsem měl potíže vůbec existovat.

Po dvou dnech jsem si ale Mollie vzal domů. Řekl jsem si, že pro ni bude nejlepší, když se o ní bude starat otec a ne teta, která měla také svoje problémy.

Mollie jsem na pohřeb nevzal. Zůstala doma s chůvou, protože jsem nechtěl, aby viděla rakev své matky, jak se spouští dva metry pod zem.

Pro ni to bude tak lepší, opakuju si, protože cítím i menší výčitky kvůli Suzanne. Určitě by chtěla svou dceru na pohřbu.

Když všichni odešli, já ještě chvíli stál u dvoumetrové díry, kam pohřební služba spustila Suzanninu rakev.

Roztřásla se mi ramena a snad poprvé v životě jsem nechal úplnou volnost svým emocím. Hodil jsem rudou růži na její rakev a prohodil ke své ženě pár posledních slov.

„Nikdy na tebe nezapomenu. Budeš mi chybět, Suzanne.“

Pokývl jsem na muže z pohřební služby a oni hned začali házet hlínu na rakev. V ten moment mi došlo, že už ji nikdy neuvidím.

Takže, je tu první kapitola Jako domeček z karet z nápadobranie a doufám, že jsem se aspoň trošku přiblížila k představám autorky, která měla ten úžasný nápad a napadl ji zrovna tento příběh.

Celá povídka bude psána v Ich formě a budou se střídat dva pohledy. Danielův a Maddie.

Přeji příjemné počtení a doufám, že se bude aspoň trošku líbit. :)

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - Prolog :