OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 1. kapitola

27.12.2013 (09:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 973×

1. kapitola – Maddie

„Minulost není třeba milovat, stačí jí rozumět a nezapomenout, že končí v budoucnosti.“

Miroslav Ivanov

Sedím v letadle, které se připravuje na přistání na newyorském letišti Johna F. Kennedyho, a modlím se, aby přistání proběhlo hladce.

Nesnáším létání od doby, co jsem s rodiči letěla v roce 1996, kdy mi bylo deset let, na dovolenou na Floridu a dostali jsme se do silných turbulencí, které mi rozhodně nedělaly dobře.

Klidně se mohlo stát, že by se letadlo dostalo do větších problémů a mohlo se zabořit do země. Už nikdy bychom neviděli denní světlo.

Nechtěně pohlédnu z okénka a naplňuje mě ještě větší panika. Ale jde to ještě snést, nehysterčím, jen svírám urputněji opěrku sedadla.

New York!

Tohle místo miluji. Se svými adoptivními rodiči jsem tu žila téměř od svých pěti let, v roce 1991, a dlouhou dobu jsem bydlela na Manhattanu s výhledem na Central Park, kam jsem chodila v pozdějším věku každé ráno běhat.

Konečně si užiji dovolenou, kterou jsem bezpočetněkrát odložila, a navštívím rodinu, která mi chyběla čím dál víc. Poslední dobou, vlastně poslední dva roky, jsem je vídala čím dál méně. Buď jsem pracovala v nemocnici s dětmi postiženými psychickými poruchami, anebo jsem trávila čas se svým přítelem, který mi před rokem zlomil srdce.

Nebude to přímo dovolená! připomínám si, protože se mi vybavila pozvánka na dobročinnou akci, kterou pořádá moje kamarádka Holly Sullivanová. Pracuje jako moderátorka v jednom pořadu a už dávno mě požádala o rozhovor na téma psychologie, ale já to pořád odkládala jako plánovanou dovolenou, protože jsem se musela věnovat svým malým pacientům.

Beru svou práci doktorky psychologie vážně a myslím, že děti (mí pacienti) jsou důležitější než nějaký rozhovor v televizi.

K práci terapeuta jsem se dostala díky svému dětství. Aspoň myslím. Můj život nebyl do pěti let dokonalý. Nevyrůstala jsem v bohaté rodině s laskavými rodiči, ale žila jsem s matkou, která se o mě nestarala, a s otčímem, který byl na mě hrubý. Ne, nebil mě, což jste si pod slovem hrubý klidně mohli představit, ale povětšinu času mě urážel, někdy by se to podobalo psychickému týrání.

Nakonec mě odhodili do dětského domova, protože se o mě nemohli už starat. Neměli finance. Matku to vůbec nezasáhlo. Vzpomínám si na její šťastný výraz, když mě opouštěla. Jako bych byla nějaké závaží, které s sebou musela tahat.

V dětském domově jsem strávila jen pár týdnů a pak si mě do péče vzali nevlastní rodiče. Adriana a John Portmenovi. Mysleli si, že nemůžou mít děti, protože se o dítě pokoušeli osm let a pořád nic. Ale po adopci jako zázrakem Adriana otěhotněla a narodil se jí syn Travis. Nikdy jsem však nestrádala. Měli mě rádi stejně jako jejich vlastní dítě a dali mi to jediné, co jsem kdy potřebovala, a to lásku.

Oni mi pomohli, stal se ze mě díky jejich výchově dobrý člověk, a tak jsem chtěla také pomáhat dětem, protože ty to potřebují ze všeho nejvíce.

Šla jsem studovat psychologii. Nakonec jsem skončila v nemocnici v Maine, kde moje kariéra běžela jako po běžícím pásu. Během pár měsíců jsem byla natolik známa svými metodami léčení, že ke mně do ordinace chodil kdekdo.

Je to ale dost těžká práce na psychiku a občas prostě potřebuji vypnout. Nejtěžší ze všeho je, když máte před sebou dítě, které potřebuje pomoct, ale vy ho nedokážete uzdravit, protože to není ve vašich silách, anebo přehlédnete nějakou maličkost. Stalo se mi to jen jednou a věřte mi, není to moc pěkná zkušenost. Těžko se s tím pak vyrovnáváte.

Letadlo konečně přistálo, mohla jsem si oddechnout. V letištní hale na mě čekala Holly. Byla jsem překvapená, protože jsme nebyly domluvené. Měla jsem odjet buď taxíkem, nebo autobusem. Na sobě měla černé kalhoty a sáčko, které zvýrazňovalo její štíhlou postavu a dlouhý krk.

Jak jsem si všimla, Holly změnila svůj účes. Dříve nosila dlouhé vlnité vlasy až po pas a teď je měla sestříhané na mikádo jako Merilyn Monroe, což ji hodně omladilo. Z dálky se už na mě usmívala a mávala mi jak zběsilá.

Když jsem k ní došla, láskyplně mě objala. „Jsem ráda, že tě zase vidím, drahoušku.“

Její oslovení mě zahřálo u srdce. Holly byla jako moje starší sestra. Vždycky jsem jí mohla všechno říct a ona si veškerá má tajemství nechala pro sebe.

„Taky tě ráda vidím, Holly. Přišla ses přesvědčit, jestli jsem přijela udělat ten rozhovor?“ trošku jsem ji poškádlila a Holly se usmála, protože mě už znala a věděla, že si nikdy neodpustím menší rýpnutí.

„Věděla jsem, že přijdeš, i kdyby se ti nechtělo dělat ten rozhovor. Tvoji rodiče mi řekli, v kolik přijedeš, a tak jsem si řekla, že pro tebe zajedu, aby ses nemusela trmácet městskou dopravou. Navíc můžeme konečně pokecat. Už mě unavovalo psát e-maily nebo smsky.“

„Dík, myslím, že bych to tu nezvládla. Nějak jsem si odvykla na tu spoustu lidí, kteří se jen hrnou a překáží v cestě. Jak ses tu měla, Holly? Jinak, máš skvělý účes.“

Rukou si prohrábla vlnité mikádo. „Dík. Měla jsem se výborně,“ mávla rukou. Gesto, že nechce mluvit o sobě. Pomohla mi s jedním zavazadlem, které jsem měla přes rameno.

„Můj život ale není tak důležitý jako ten tvůj. Tak povídej.“ Její rozzářený úsměv napovídal, že se chce držet rozhodně jednoho tématu. „Už sis našla náhradu za toho troubu Sama?“

To byla celá ona. Zajímaly ji jen moje vztahy a nic jiného. Po rozchodu se Samem často říkala svou oblíbenou větu „Já ti to říkala.“.

Ona ho měla prokouknutého už od začátku. Tvrdila mi, že to není muž pro mě, že je to další sukničkář, a měla pravdu. Škoda, že jsem ji neposlouchala. Ona na tohle měla nos, a proto si také vybrala jednoho z nejlepších mužů na světě. Někdy si říkám, jestli nebyl poslední.

„Neměla jsem čas se seznamovat,“ odpověděla jsem s upřímností v hlase. Pravda ale byla, že nemám po rozchodu se Samem náladu si někoho hledat. Do Sama jsem byla vážně zamilovaná, když mi zlomil srdce, řekla jsem si, že si už nikdy žádného muže nepustím tak blízko k tělu.

„Houby s octem. Měla bys čas, kdybys tolik nepracovala. Vždyť nejsi jediný psycholog na světě. Takhle zůstaneš celý život sama. Musíš přece koukat i na svůj osobní život,“ brebentila tak rychle, že jsem nestačila nějak reagovat. Pouze jsem ji poslouchala a musela jsem jí dát za pravdu. „Jak dlouho už se Samem nežiješ? Rok? Už bys na něj měla zapomenout a někam si vyrazit.“

„Zapomněla jsem na něho,“ bránila jsem se. Je to ale vůbec pravda? Dokázala jsem na něho zapomenout? Sama nevím. Nejspíš asi ne. Mám za to, že když jste zamilovaní a nakonec svou lásku opustíte, nikdy na ni nezapomenete, i když vám udělá jakoukoliv bolest. Určitě jste to také někdy zažili. Je to, jako byste měli v srdci vypálené jméno drahé osoby.

Sam byl dokonalý muž až do doby, než jsem ho načapala se sekretářkou jeho otce. Bylo to na jednom večírku, kdy Samův otec slavil své šedesátiny. Objevila jsem je v těsném objetí v knihovně. Nejdřív jsem mu slepě věřila, že o nic nešlo, a pár týdnu o něj bojovala se ženou, kterou jsem ani neznala.

Dopadlo to tak, že si nakonec vybral tu blonďatou husičku. Nenechala jsem se ale zahanbit a solidní kopačky ode mě dostal Sam. Z myšlenek na toho prevíta mě vytrhla otázka Holly.

„Jo? Tak proč nemáš už dávno nějaký vztah, zlato? Myslím si, že na něj pořád myslíš a nemůžeš se ho zbavit.“

„To není pravda! Jen se bojím, že mi další muž zlomí srdce.“

„Ty seš mi ale případ. Každý chlap na světě není takový, jako byl Sam Logan, drahoušku.“

Konečně jsme došly k jejímu autu, které měla zaparkované před letištní halou. Její brebentění mi začalo lézt na nervy, protože měla pravdu. Každý není stejný. Stačí jen najít toho pravého. Tak kde je ten pravý muž pro mě?

„Vezmi si mě a Ryana. Jsme šťastní, máme dvě neposedné děti, někdy se pohádáme, ale milujeme se a nejspíš spolu i umřeme,“ pokrčila svůj malý nosík, na kterém se utvořilo několik malých vráseček. „Což je dost odporná představa, to ti teda povím. Copak netoužíš i ty po rodině a po takovém vztahu?“

„Ani ne. Moje rodina jsou mí pacienti a chlapa už nepotřebuju vůbec. Vždycky jsou s nimi jen problémy.“ Dřív jsem se chtěla vdávat, ale to už je dávno pryč. Takové naivní představy už nemám a asi už nikdy mít nebudu.

„A co sex? Ten ti nechybí?“

Byla jsem její otázkou tak zaskočená, že jsem se nestačila ani začervenat. A že se umím červenat pořádně. „Co to s tím má společného? Nemusím mít přítele nebo manžela, abych mohla mít sex.“

Daly jsme moje zavazadla do kufru a nastoupily do auta značky stříbrného Volva. Nebyla jsem zrovna příjemná, protože takové téma jsem s nikým nikdy nerozebírala, dokonce ani s Holly, když se mě vyptávala na Sama nebo na kohokoliv jiného.

Holly zakroutila hlavou a nesouhlasně zamlaskala. „Ne, ty nejsi žena, co by šla s cizím chlapem na jednu noc do postele. Červenáš se, jen když o tom mluvím.“ Strčila klíček do zapalování, nastartovala a opatrně vyjela z místa, kde parkovala. „Navíc, jak jsi říkala, pracovala jsi, takže jsi neměla čas na žádného chlapa. Vážně ti to nechybí?“ zeptala se znovu a v jejím výrazu bylo vidět nepochopení. Neodpověděla jsem.

„My se nevidíme skoro rok a ty hned začneš probírat takové téma. Mohly bychom, prosím tě, změnit téma na něco příjemnějšího? Třeba bychom se mohly bavit o jídle,“ navrhla jsem, ale Holly se toto téma nelíbilo, protože udělala ten svůj kyselý obličej plný nechuti a pokrčila nos.

„O jídle? To jako vážně?“

„Proč ne? Taková témata probírá spousta lidí.“

„Nebuď tak upjatá, drahoušku.“ Zařadila na dvojku, protože musela zpomalit kvůli zatáčce. „Na upjatost žádného chlapa nechytíš.“

Zničehonic se rozzářila jako sluníčko. A jéje, to není moc dobré, napadlo mě, když jsem znovu zachytila její výraz myšky, co narazila na spižírnu se sýrem.

„Mám nápad!“ vypískla s nadšením.

„Ne, žádný nápad!“ skočila jsem jí hned do řeči. Její nápady totiž vždycky končily katastrofou. „Nech si ten svůj nápad pro sebe, nikdo na něj není zvědavý, Holly.“

Ublíženě se zamračila a našpulila rty. Trošku mi z profilu připomněla Marilyn Monroe, k mé představě mi napomohl její účes.

„Je to ale skvělý nápad,“ přesvědčovala mne, ale já jí stejně nevěřila. Žádný nápad z její hlavy nemůže být dobrý.

„Tak skvělý nápad jako kempování u jezera přeplněném komáry bez repelentu?“ připomněla jsem jí prázdniny v roce 2002. Bylo to nejhorší kempování v mém životě. Od té doby jsem nebyla kempovat nikde.

„No dobře, to zrovna nebyl skvělý nápad, ale tohle bude fakt bomba, věř mi.“

Povzdychnu si, pohodlně se opřu o sedadlo v autě a sleduji vozovku před sebou. Zrovna nás předjížděl taxík, který měl nejspíš naspěch. Povzdychnu si. Zase.

Těším se do postele a už jsem pomalu umírala hlady.

„No, jen nevzdychej,“ napomenula mě. „Vyjdeme si někam do baru a najdeme ti chlapa. Jsme přece v New Yorku, ne? Musí tu někdo být.“

Povytáhnu obočí. „Nemusíš se starat o děti?“

„Blázníš? Od čeho mám Ryana?“

Jo, zapomněla jsem. Její manžel ta dvě neposedná děcka dokázal pohlídat lépe než samotná Holly. Dobře si vzpomínám na první dny, kdy Holly nedokázala dvojčata přebalit, a tak to dělal Ryan nebo její tchýně. Nakonec to zvládla i ona, ale dalo jí to velké úsilí. Měla mě odvézt domů, ale nakonec jsme zašly do cukrárny na kafe, kde jsme si daly dobré čokoládové pusinky. Sedly jsme si k velkému oknu se jménem restaurace a začaly probírat, kdy bude probíhat natáčení našeho rozhovoru, což bylo velmi bezpečné téma, a k mým milostným, nepovedeným vztahům jsme se už nevrátily. Díky bohu.

„Kdy chceš udělat ten rozhovor?“

„První natáčení máme zítra,“ řekla Holly a pak se napila horké alžírské kávy. „Tebe ale budu potřebovat až ve středu. Nechávám si totiž to nejlepší na konec.“

Řekla mi, že na natáčení budou další dva lidé, kteří představí buď svou práci, anebo nějaký talent. Její show se takovým tématem zabývala. Někteří lidé své výtvory vydražili v přímém přenosu a polovina z částky šla většinou na dobročinné účely. Já si tam spíš půjdu udělat takovou reklamu a nabídnout lidem svou práci. Aspoň to mi tvrdila Holly, která to všechno vymyslela.

„Zatím ti můžu poslat na e-mail pár otázek, na které se tě zeptám, abys byla připravená.“

„To bys byla hodná. Upozorňuji tě ale, že nebudu moct hovořit o jednotlivých pacientech. I já musím dodržovat lékařské tajemství.“

„To je mi jasné, Maddie. Když ale nezmíníš jméno, nebude to nějaké porušování lékařského tajemství nebo tak něco. Můžeš nám přece prozradit nějaký ten zážitek z ordinace, aby moje show byla trošku zajímavější.“

To byla pravda. Změním jména a už nebudu porušovat lékařské tajemství. Ale necítila jsem se na to, abych vyprávěla nějaký zážitek. Stejně si myslím, že co se stane v ordinaci, to by tam mělo také zůstat.

„A co ta dobročinná akce, už máš něco připravené?“ změnila jsem téma, protože byla pro mě tato akce zajímavější než nějaký rozhovor v televizi.

„Ano, mám,“ usmála se a s veškerým nadšením mi začala vyprávět. „Bude to na způsob maškarního plesu v podobě antického Řecka. Pro tebe seženeme taky nějaký kostým. Co třeba bohyně Afrodité?“

Přikývla jsem. „Třeba.“

„Tak projev trošku nadšení,“ šťouchla do mého ramene dlaní. „Je to dobročinná akce pro děti. Bude to dokonalé a veškeré získané peníze jim věnujeme.“

Ano, bude to dokonalé. Co se týče Holliiných schopností něco takového uspořádat, nemohla bych o nich pochybovat.

Vždycky byla tou nejschopnější osobou, kterou jsem kdy potkala. A když se jednalo o děti, byla vždy ještě daleko lepší, suverénnější a odhodlanější.

Jakmile jsme byly připravené k odchodu, šla jsem ještě ke kase, kde jsem si vzala jedno malé kafe s sebou. Holly na mě čekala venku, jelikož byla docela fronta a jí bylo vedro.

Když jsem se rychle otočila, narazila jsem do něčeho pevného a moje kafe (s velkou dávkou studeného mléka), neuzavřené černým víčkem, vyšplouchlo jak na mě, tak na objekt přede mnou.

„Sakra! To jste nemohla dávat větší pozor?“

Později jsem si uvědomila, že člověk přede mnou je dobře stavěný muž. Na sobě měl teď už mokrou a špinavou bílou košili.

Bála jsem se mu pohlédnout do tváře, protože jsem čekala zachmuřenou naštvanou tvář podle jeho hrubého hlasu. Nenapadlo mě nic jiného než vytáhnout papírový kapesník a začít čistit tu skvrnu. Stejně to ale nemělo žádný výsledek. I když se káva vsákla do kapesníku, na košili zůstal velký hnědý flek.

„Opařila jsem vás? Omlouvám se, opravdu jsem nechtěla.“

Odhodlala jsem se pohlédnout do jeho tváře, ruce jsem měla pořád na jeho košili a třela jsem tu skvrnu. Jakmile jsem pohlédla do jeho světle modrých očí, oněměla jsem. Chvíli mě pohltil pocit, jako bych byla někde ve filmu. Byl hezký, víc než hezký. Dalo by se říct, že to byl ten nejvíc přitažlivý muž, co jsem za poslední dobu viděla. Dokonce ani Sam nebyl tak přitažlivý.

Na tváři mu rašilo jemné tmavé strniště a ramena měl daleko širší, než jsem si myslela. A byl cítit tak zvláštní kolínskou, která probudila všechny moje smysly. Už dlouho jsem necítila něco takového.

„Nechte toho, nebo to bude ještě horší. Sakra!“ Hrubě odstrčil mou ruku, snažící se napravit tu škodu, a to mě probudilo. Vjel do mě vztek. Vytočilo mě jak jeho chování, tak fakt, že jsem byla vážně nervózní z toho, že jsem ještě neměla oběd a kručelo mi v žaludku. Co si jako myslí? Nemusí být ke mně tak hrubý, když se mu nic vážného nestalo. Dokonce ani žádné popáleniny nemá. Škoda! Teď bych mu je přála za to, jak se zachoval.

Moje romantické představy ihned zmizely a já pod jeho krásnou slupkou zahlédla člověka bez citu a dobrého vychování.

„Omluvila jsem se! Tak proč se ke mně nemůžete chovat aspoň trošku zdvořile?“ zeptala jsem se s pěknou dávkou hořkosti v hlase.

„Mám se k vám chovat slušně, když jste mě opařila kafem a zničila jste mi košili? Nesmysl!“

„Za prvé jsem vás neopařila schválně, a to kafe bylo stejně napůl studené, takže se tu vlastně o žádném opaření nemusíme bavit.“

„To povídejte mému hrudníku,“ prohodil suše a sám dřel bílou látku košile. Hleděla jsem na jeho hrudník a odtušila, že se pod košilí rýsují pevné svaly. Ten by nejspíš stál za hřích. Chlapi nosí problémy, Maddie. Tenhle by mi udělal akorát tak ze života peklo.

Raději jsem pokračovala, abych utnula svoje myšlenky. „Za druhé, košili si vyperete a bude opět v pořádku. To se ke každé ženě chováte tak nepřátelsky?“

Muž se na mě jen podíval a něco si pobrukoval pod vousy. Vztek ze mě stále neopadl. Možná byl hříšně krásný, ale jeho chování bylo arogantní a netaktní. Normální člověk by přijal omluvu a v klidu by odešel. Očividně měl nějaký problém. To mi bylo hned jasné.

„Vůbec nechápu, proč se tady s vámi bavím.“ Byla jsem na odchodu, ale ještě jsem se otočila. „Škoda, že jsem tam dala tolik studeného mléka.“

Když jsem dorazila k autu bez svého kafe, protože ten zbytek jsem vyhodila do koše u dveří kavárny, Holly se na mě významně podívala.

„Kdo to byl?“

„Nevím.“ Otočila jsem se a ještě jednou pohlédla do kavárny. Toho muže jsem tam ale už nezahlédla.

Kdo to byl? opakovala jsem si Hollyinu otázku.

Tak další kapitola je za námi. Doufám, že se líbila a neodradila vás od dalšího čekaní na další kapitoly. :) Tuhle kapitolu věnuji všem, co mi okometovali předešlý díl. :) Díky vašim kometářům jsem pět kapitol dopředu, jen je musím ještě poslat na opravu :)

Přeji pohodové počtěníčko a krásný zbytek svátků! :) 

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 1. kapitola: