OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Intliziyo metal - kapitola 4

22.08.2016 (09:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 759×

Zvládla jsem doběhnout do středu města. Na nástěnce tam visel seznam robotů odvezených na šrot. Rychle ho přejedu očima. Po dvaceti jménech to vzdám a místo, abych každé četla, spočítám si jejich celkových počet.

S hrůzou napočítám sto devadesát sedm robotů. Celkem bylo vyrobeno dvě stě modelů P032 po celém světě. Ještě dva. Kromě mě existují už jenom dva. Než se z toho zvládnu vzpamatovat, dav polekaně ustoupí před skupinou Udržovatelů, minimálně dvakrát větších. Mezi nimi stáli i odvážnější občané. Když po mně jdou Udržovatelé, je to, jako bych byla nepřítelem celého státu. Možná dokonce celého moderního světa.

Na nic nečekám, rozběhnu se pryč se zraněnou nohou táhnoucí za sebou. Žalostně. To bylo to jediné, co mne napadlo. Musela jsem vypadat žalostně, bez špetky hrdosti, snažící zachránit si vlastní kůži, s žádnou šancí na úspěch.

Vzduchem okolo mě sviští zbraně. Již tak velký hluk na ulici přehlušil můj výkřik, když se mi jedno ostří mihlo těsně kolem krku a zanechalo na něm hluboký škrábanec.

Zdravá noha mi po pár metrech podklouzne na kluzkém sněhu. Spadnu na zem, s jednou rukou stále přitisknutou na krvácející ráně na krku. Udržovatelé už ode mě byli sotva pět metrů. Čtyři. Tři. Dva.

V mysli se mi uchytila pouze jedna myšlenka. Nedovolím, aby mě dostali. To raději zemřu. Překulím se přes pěšinu, nechám tělo padat z kopce. Moc dobře jsem věděla, kam se tímto krokem dostanu. Pod kopcem teče prudká řeka. Odnese mě dost daleko na to, aby mé tělo nemohli rozložit a znovu použít.

Dopadla jsem na hlavu dost tvrdě, že mě samotnou překvapila schopnost vnímat děj okolo. Šaty na mé postavě ztěžkly nasáklou vodou a táhly mne ke dnu, stejně tak i vlasy, které by Evropan nazval hrubými. Nejsou umělé, jaké bývají na figurínách v obchodech, ale svou tloušťkou a pevností připomínají vlasy žen z Číny.

Překvapivě trvalo celkem dlouho, než se i má hlava ponořila pod hladinu a omezila přístup kyslíku. V takové chvíli nešlo nenávidět umělé plíce, reagující stejně jako ty lidské. Snaha ignorovat sílící pálení v nich nevyšla, naopak to ještě zhoršovala. Zavření očních víček, tma okolo a úleva od bolesti byly nakonec to nejlepší, co mě dnes potkalo.

Poslední věcí, pocítěnou před upadnutím do bezvědomí, byly něčí ruce táhnoucí mne pryč. Tak přeci jen to stihli, šrotu se nevyhnu. Teď, na pokraji života, mi to už ani nevadilo, nepřála jsem si nic jiného než konec.

***

Do pokoje procházelo přes tenké závěsy světlo. Celá místnost, kde jsem ležela, působila jemně a světle. Jediné, co tuhle příjemnou atmosféru rušilo, bylo umístěno za okny. Mříže. Samozřejmě, nepodařilo se mi uniknout, vězní mě. Tak jak to, že pořád žiju? Chci se postavit. Možná nezmůžu moc, pořád ale víc, než kdybych zůstala v posteli. Až teď si všimnu hadičky plné tekuté energie, vedoucí z mé paže. Kov slouží pouze jako náhražka kostí, žíly, kůži, dokonce i svalovinu mám podobnou člověku. Mohu posilováním ovlivnit svalovou hmotu, přesto mou kůži vždy zošklivovaly nerovnosti z důvodů špatného vytvarování kovu imitující lebku. Teď, po setkání se svým obličejem v zrcadle, se málem nepoznám.

Kůže je hladká, světlá pomalu jako papír, nicméně má tvář teď patřila pohledné ženě s plnými rty, výraznými lícními kostmi a neobvyklýma fialovýma očima. Pohledem přejedu i své paže a nohy. Také dokonale hladké, na pohled lidské. Drobné nedokonalosti, prozrazující mou robotí rasu, nadobro odstranily. Dokonce i vlasy, kdysi splývající až na zádech, v současnosti rámující obličej v krátkém účesu, vypadaly více žensky. Kde to jsem? Jediná otázka v mé mysli, protože se rozhodně nenacházím ve šrotu.

„Jste vzhůru, slečno," řekne místo pozdravu drobný muž ve dveřích místnosti. Vlasy už měl prořídlé a prošedivělé, jeho vzhled přesně pasoval k těm hodným pohádkovým dědečkům.

„Jak dlouho jsem spala?" zeptám se bez náznaku zdvořilosti. Tu odnesla voda, ve které jsem měla zemřít.

„Rok, dva týdny, tři hodiny a padesát osm minut, abych to řekl přesně." Odpověď pronesl naprosto všedním hlasem, stejným tónem se většina lidí baví o počasí. Nejspíš na tom nevidí nic zvláštního.

„Co se mnou budete dělat?" Další otázka, zachycená v mé mysli, na níž potřebuju odpověď.

„To záleží jen na tobě," muž mi přejede dlaní po tváři, při tom dotyku nadskočím. Mé reakci se zasměje. „Výborně, pěkně vybarvená zlost, touha po pomstě. Vypadáš celkem chytře, tak ti to řeknu na rovinu. Tvá záchrana nás stála hodně, budeš si ji muset odpracovat. V Robotích zápasech. Teď tě čeká několikaměsíční trénink, příležitost ukázat, co v tobě je. Nemá smysl pokoušet se o útěk, zkoušelo už to mnoho strojů, no, a nikdo to nepřežil."

Vyskočila jsem z postele, připravená toho člověka, vyhrožující mi na životě, uškrtit. Neznal mé priority, na životě rozhodně neviseli. Než se stihnu dotknout zvrásněné kůže na jeho krku, elektrický proud mě strhnul na zem.

„To bych na tvém místě taky nedělal, děvče, tohle byla nejslabší intenzita proudu, příště bude větší." Jen nad tím pokrčím rameny a hrabu se na nohy. Nedělá mi to nejmenší problém, zkusím to znovu. „Fajn, pokud se chceš zabít, jednáš dobře, jen mi objasni, jak chceš pomstít Stise v posmrtném stavu?" Tak tohle rozhodně priorita byla. Donutila mě zastavit se uprostřed pohybu. Tenká ústa člověka se stáhnou do vítězoslavného úsměvu. „Výborně, stačí vyrovnat dluh, potom se můžeš rozhodnout, zda odejdeš, nebo ne." Přikývnu, vyjdu z toho vlastně dobře, potřebuju sílu, tu mi tady nabízí. „Budeš mě oslovovat Davide, jasné? Nesnáším to robotí pane a paní." No, myslím, že to nesnáším daleko víc. Jedinou reakcí je kývnutí. To Davida uspokojí, poslední, co uslyším, je zaklapnutí dveří při jeho odchodu.

Vejdu do menší, pěkně zařízené koupelny a napustím si vanu. Před tím raději otestuju, jestli umělá kůže dostatečně těsní. Davidovi se podařilo části těla tak dobře spojit, že bych ve vodě mohla strávit o polovinu víc času než kdysi. Vana nebyla určená pro stroje, pouze pro jejich pány, my, co měli dobré těsnění, se v lepších podmínkách koupali v kádi, ti, co neměli ani to, se omývali lehce navlhčeným hadrem. Tady mi nikdo nezakázal koupelnu použít, využiju toho, dokud můžu.

Na poličce nad umyvadlem bylo vyrovnáno několik lahviček. Ke všem přičichnu a obsah jedné z nich vyliju do vany. Místnost okamžitě provoní vůně levandule. Se spokojeným vydechnutím si lehnu na dno, v ruce si hraju s pěnou, nedokážu zastavit vzpomínky. Do tohoto okamžiku bylo pomyslné moře klidné, teď, v tichu a samotě, se minulost opět vzbouřila, dávala mi najevo svou přítomnost. Nikdy se jí nezbavím. Musím najít zbylé dva roboty P032, to je nyní jediný smysl mého života.

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Intliziyo metal - kapitola 4: