Ilja - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak křehké asi je přátelství? A pokud stačí málo na to, aby se vytratilo, bylo to přátelství? A je vůbec možný, nebo spíš správný bránit se něčemu, co jde ze srdce? Žádná setkání nejsou náhodná... ani se starými známými. Hezké počtení! :)

21.07.2016 (15:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 678×

Další tři měsíce jsou pryč. Uteklo to jako voda a já se pořád držím. Chodím na sezení, kde se vzájemně podporujeme s těmi, kteří prošli něčím podobným jako já. Potkala jsem se tam s Lenou a každej čtvrtek spolu chodíme do kavárny nebo po výstavách, pokud vystavují něco zajímavýho. V podstatě žiju normální život bez zbytečných dramat. Prozatím. Bez sexu, drog a alkoholu. Skoro každej den myslím na Ivu. Netušila jsem, že mi tak moc bude chybět. Možná proto, že jsem ji brala jako sestru, kterou jsem nikdy neměla. Byly jsme si blízké, v určitým směru jsme si byly tak podobné.

Vladimírovi jsem se neozvala. Ani on už mi nenapsal mail. Nechává to čistě na mně. Což je docela fajn a zároveň to fajn není.

Dneska jdeme s Lenou na výstavu kreseb z komiksu. Docela se těším. Bude to příjemnej oddech s někým, kdo mi nebude nabízet skleničku s alkoholem.

„Teda, Ilo, tobě to fakt sekne,“ mrkne na mě. Prohlídnu se. Černý rifle s dírami na kolenou, bílý konversky, bílý tílko, kostkovaná černo-červená košile a krátká kožená bundička. Vlasy tradičně v drdolu a raybany na nose.

„Normálka.“ Mávnu rukou a prohlídnu si ji. Šatičky a sáčko. Dokonce boty na podpatku. „Ale koukám, že to spíš ty jsi tu dneska za kost. Sekne ti to,“ usměju se.

„Dík,“ zubí se.

Během prohlídky se rozdělíme, protože chci jít jinudy. Zrovna když si fotím jeden obraz, který mě obzvlášť zaujal, polije mě zvláštní horko. Otočím se a za mnou stojí Vladimír. Vesmír si ze mě dělá zákonitě prdel. Jinak to nevidím.

„A to se říká, že náhody neexistujou,“ zamumlám, ale on mi i tak dobře rozumí, protože se ušklíbne.

„Ne, tebe bych tu nečekal o nic víc než ty mě.“ Přiblíží se ke mně.

Nějakou částí, a já přesně nevím, jak moc je ta část velká nebo zásadní v tom, co můžu cítit, ho vidím opravdu ráda. Ne proto, že o mně hodně věcí ví, ale protože s ním mi to všechno kolem přijde bezpečnější. Ale dost možná mi přišly bezpečný jenom ty zdi v léčebně, ve kterých zrovna on byl.

„Možná to bude znít divně, ale ráda tě vidím,“ semknu rty.

„I já tebe,“ pousměje se. „Můžu se připojit?“ zeptá se. Přikývnu. Úplně mlčky spolu procházíme výstavu, fotíme si to, co nás zaujme, a já si to užívám.

„Tady seš,“ vydechne úlevně Lena. „Hledala jsem tě a na chvilku jsem si myslela, že jsi fakt zmizela.“ Všimne si Vladimíra. „A hele, schází se tu staří známí,“ zasměje se a pozdraví se. „Musím ti někoho představit,“ mrkne na mě spiklenecky.

„Aha,“ vyjde ze mě překvapeně. „A koho?“

„Pojď, pojď.“ Táhne mě pryč od Vladimíra. Podívám se na něj a zřejmě je to dost vyděšenej pohled, protože nás následuje. Pomalu, ale jistě. Zastavíme se u jednoho kluka. Je otočený zády.

„Mirku,“ osloví ho. Otočí se. Vcelku hezkej kluk. Vzhledem k jeho rukám bych ho tipla na automechanika. „Tak tohle je Ilja, kamarádka. Iljo, to je Mirek, můj přítel.“ Září jako sluníčko.

„Aha, tak to mě moc těší.“ Podám mu ruku a usmívám se. Pak si Lena všimne, že za mnou stojí Vladimír.

„No, a tohle je Vladimír,“ zarazí se, protože neví, jak ho má představit.

Neubráním se pocitu, že chce zmínit jeho profesi, a proto ji doplním: „Vladimír je náš kamarád.“ Podají si ruce. Nevím, co je důvodem toho, že se Vladimír mračí. A docela dost. Proto když se vzdálí, zeptám se ho.

„Ten kluk jede v drogách,“ odpoví.

„Nepřišlo mi,“ odvětím a svraštím čelo.

„Věř mi, nikdy jsem se v tomhle nespletl. Lena od něj musí okamžitě pryč, jinak ji vtáhne zpátky do sraček.“

„A jak se tohle dělá?“ zeptám se zmateně.

„Prostě jí to řeknu,“ oznámí mi. Chytím ho za rukáv mikiny.

„Počkej, počkej, přece tam teď mezi ně nenakráčíš a neřekneš to jako předpověď počasí?“

„Přesně tak to udělám,“ ujistí mě.

„A ty s ním jako souhlasíš?“ vyhrkne Lena, když stojíme venku. Já, ona a Vladimír. Mirek je v autě, kde čeká, až se nás Lena zbaví. Na Vladimírovo oznámení reagoval dost chladně s tím, že dal v podstatě Leně na vybranou. Buď on, nebo my.

„Leno, on s takovejma lidma pracuje. Vidí je každej den, co když má pravdu?“ zkouším zmírnit její naštvání.

„Takže souhlasíš! A to si říkáš kamarádka?“ vyštěkne.

„Ale, Leno, no tak,“ snažím se ji zastavit, když jde k autu. „Jsem přece tvoje kamarádka.“

„Omyl!“ Zastaví se. „Byla jsi! Teď, když mi bráníš bejt šťastná, už nejsi!“ vysvětlí mi. Nastoupí a Mirek se rozjede tak, že musíme s Vladimírem uskočit stranou.

„Ty debile!“ Ukážu na něj fakáče. Jsem si jistá, že mě vidí.

„V pohodě?“

„Ne! Není to v pohodě! Přišla jsem o kamarádku!“ zavrčím a rozejdu se směrem k zastávce.

„Děláš, jako bych za to mohl já,“ řekne dotčeně.

„Tak trochu můžeš,“ potvrdím. „Vždycky, když se objevíš, něco se podělá.“

„Cože?“ zavrčí a chytne mě za paži a strhne k sobě. Chytí mě za bradu a donutí mě, abych se na něj podívala. Vzdoruju já i můj pohled. „Nechci, aby ses zapletla s lidma, jako je on!“

„Jasně,“ odseknu a vyškubnu se. „Chceš, abych se zaplítala hlavně s tebou. Jsi stejnej jako ostatní!“

Další setkání s Vladimírem dopadlo fiaskem. A to vlastně neudělal nic hroznýho. V podstatě udělal to, co dělá člověk, kterému na vás záleží. Nejsem vlastně ani tak naštvaná na něj, jako na skutečnost, že sotva jsme se s Lenou spřátelily, ztratila jsem ji. Už nemám s kým chodit na výstavy, do parku nebo do restaurace na pokec. Zase jsem sama, a to mi moc nepřidává. S Lenou jsme se vzájemně podporovaly.

Den po dni trávím hlavně v práci. Nabrala jsem si spoustu směn, abych nemusela být doma nebo venku, kde na mě na každým kroku číhá nebezpečí v podobě lákadel. Likviduju jedno lízo za druhým a snažím se setřást ze sebe nutkání ozvat se Vladimírovi. Zajímal se o mě nejen kvůli sexu. I když, třeba mu šlo právě o něj. Vím já? Nepotkala jsem zatím nikoho, komu by o to nešlo. Za kamarádství s klukama jsem platila sexem. Proč by to zrovna u něho mělo bejt jiný? Ne, že by se mi nelíbil. Líbí se mi. A možná, že se mi líbí až moc na to, abychom byli jen přátelé. Při polední pauze si pohrávám s mobilem. Nakonec nechám rozhodnutí na schodech.

První schod: napsat.

Druhý schod: nenapsat.

Třetí schod: napsat.

Patnáctý schod: napsat.

Napsat? Fakt? Sejdu a vyjdu si ty schody ještě jednou. Napsat. Tak jo. Až bude čas, napíšu mu.

„Tak, jak se ti u nás líbí?“ zeptá se mě Marie, postarší žena, vždy velmi dobře upravená a distingovaná.

„Líbí,“ odvětím a pousměju se.

„Mohly bychom po práci zajít na vínko a popovídat si, hm?“ navrhuje.

Vínko?

„Klidně můžeme zajít, ale alkohol nepiju.“

„Abstinent?“ tipuje.

„No,“ nadechnu se, „vlastně jo,“ vydechnu s lehkým úšklebkem, který ani nedokáže postřehnout.

„Tak to obdivuji. Já se nedokážu vína vzdát, jinak nepiju žádný alkohol.“

„Tak když se to s vínem nepřehání, prospívá zdraví, ne?“

Zrovna já si dovoluju mluvit o tom, že alkohol v malé míře prospívá? Já? Kdyby mě slyšel kdokoli z léčebny, potrhal by se smíchy. Alkoholik hodnotí míru prospěšnosti vína ku zdraví.

„To je pravda. Tak platí?“ mrkne na mě. Přikývnu. Možná, že to nebude tak zlý.

Podnik vybírá ona a je vcelku příjemný. Objedná menší karafu s červeným a já Pepsi. Cukr, potřebuju cukr. Vytáhnu si lízátko z kabelky a jedu. Překvapeně se na mě podívá.

„Všimla jsem si, že máš ráda lízátka,“ usměje se a nalévá si sklenku. Pozoruju její počínání jako hladovej pes. Až když vezme sklenku mezi prsty, odtrhnu pohled a zadívám se na zem. Napiju se pepsiny a dál cumlám.

„Vždycky jsi chtěla pracovat v knihovně?“

„Nevím, jestli v knihovně, ale knížky mě vždycky bavily. Od doby, kdy jsem uměla tak nějak číst, jsem si k nim vytvořila dost silnej vztah,“ odvětím. Protože moje matka byla alkoholička a v podstatě i šlapka, a já byla věčně sama, dodám v duchu.

„To je roztomilé,“ usměje se. Kolem nás projde číšník. Zastavím ho a požádám, jestli by nedonesl na stůl oříšky a solené brambůrky. Potřebuju jíst, pokud nechci pít. Potřebuju zaměstnat pusu.

„Dobrý nápad,“ přitaká.

„Taky si myslím,“ pokývám a nadechnu se. „A co vy? Narodila jste se knihovnicí?“

„Myslím, že skutečně narodila. Co mi paměť sahá, bylo to moje vysněné povolání.“

„To obdivuji, tohle nezažije moc lidí. Já chtěla být popelářkou, pak uklízečkou, zpěvačkou a tak. Střídala jsem to jako ponožky,“ zasměju se a oči mi sjedou na karafu, která se pomalu, ale jistě vyprazdňuje. Polknu. Sáhnu si do misky pro brambůrky a začnu jeden po druhém v pravidelném intervalu jíst. Chvilku mě pozoruje, ale nic neříká. Omluvně se pousměju. „Omlouvám se, brambůrky, lízátka a podobně jsou moje slabost.“

„To je v pořádku,“ ubezpečí mě. A zní to upřímně. Teda aspoň doufám. „Co kdybys mi taky tykala?“ navrhne. Chvilku přemýšlím, olíznu si rty, prohrábnu vlasy a nasadím úsměv.

„Ráda,“ odvětím. Podáme si tedy ruce. „Těší mě, Marie.“ Jemně stisknu její ruku.

„Výborně,“ luskne na číšníka a nechá si donést další karafu. Proboha už ne!

„No, a přítele určitě máš, viď? Mladé holky jako ty nejsou samy, hm?“ culí se. Ještě aby se neculila, když jí víno stoupá do hlavy.

„Asi jsem výjimka,“ pronesu a lehce našpulím pusu. To dělávám, když o něčem nechci mluvit.

„No, nepovídej, do tebe bych tu výjimku teda neřekla. Pobláznila jsi u nás už hodně mužů. Jak z personálu, tak z těch, co k nám chodí pravidelně,“ sdělí mi šibalsky.

„Těžko uvěřit.“ Mávnu na číšníka a nechám si přinést další misku s brambůrkama a další, v pořadí už čtvrtou, pepsinu.

„Věř tomu. Nemám důvod si vymýšlet. Když já byla ve tvém věku, měla jsem to stejně. Kde jsou ty časy,“ vzdychne.

„Čas letí,“ přikývnu. „Jednou tohle budu říkat já. A nebude to trvat tak dlouho.“

„Jsi velmi zajímavá osůbka,“ začne s ohranou písničkou.

„Neřekla bych,“ pokrčím rameny a napiju se vychlazené pepsi.

„Ale ano, ano, jsi,“ přemýšlí horečně, „tajemná! Ano, to je to slovo, které tě charakterizuje! Tajemná!“ zavýskne. Měla by přestat pít a já bych tu neměla vůbec sedět.

„Zajímavý tvrzení,“ začínám se stahovat do sebe. Já to asi nezvládnu. Začnu hrabat v kabelce a hledat cigarety. Všimnu si, jak moc se mi klepou ruce. Vytáhnu mobil, omluvím se a pádím na záchod.

První, komu volám, je Lena. Nezvedne mi to, takže jí napíšu, a překvapivě reaguje hned.

J: Ahoj, Leno, potřebuju pomoct. Jsem v baru, dvě ulice od knihovny, s jednou kolegyní. Pije víno a já se bojím, že to nedám, prosím tě, pomůžeš mi?

L: Hele, tohle není můj problém. Ty jsi mi taky nepomohla. Takže se měj.

„Sakra! Do prdele!“ zakleju nahlas a bouchnu pěstí do dveří. Nikoho jinýho přece už nemám. Já už nemám komu zavolat. Dívám se na sebe do zrcadla a snažím se zhluboka dýchat. Vejde skupinka holek. Jedna má skleničku s martini, položí ji hned vedle mě a mě bouchne do nosu ta vůně. KURVA!

Pustím ledovou vodu a zchladím si obličej. Několikrát za sebou. Všechny mě pozorují a je mi jasný, že na sebe hází ksichty ve stylu, „Bože, co to jako je?“

A je mi to vážně u prdele. Popadnu mobil a vyjdu z toalet. Opřu se o zeď a svezu se na zem. Vytočím Vladimíra. Vezme mi to po chvilce.

„Prosím?“ ozve se jeho hlas.

Dlouho se nemůžu přimět mluvit.

„Slyšíme se?“

„A-ahoj, to jsem já. Jsem – potřebuju pomoct.“

„Iljo? Kde seš? Co se stalo?“

Holky vychází ven. „Ježiši, co je to za fetku?“ směje se jedna z nich a ostatní se přidají.

„Jdi do prdele, čubko!“ vyjedu po ní. Moje zastrašovací metoda evidentně funguje, protože se rychle pakujou pryč.

„Iljo? Kde seš?“ naléhá.

„Potřebuju pomoct,“ zašeptám a mám pocit, že jsem na pokraji sil. Hrdlo se mi stahuje a klepou se mi ruce. Jediný, co cítím, je alkohol a nesnesitelnou chuť se napít. Zároveň je mi slabo a chce se mi zvracet. Žádnej div, když mám pod nosem chlast.

„Pomůžu ti, víš přece, že jsem tu pro tebe,“ ubezpečuje mě a já slyším šramot, asi si oblíká bundu a jde ven. „Hezky mi řekni, kde jsi, hm?“ jde na mě pomalu.

„Šla jsem s kolegyní do baru. Nepila jsem, ale, ale nezvládám to. Klepu se, mám hroznou žízeň, stahuje se mi hrdlo. Sedím tu na zemi u záchodu. Musím se k ní vrátit. Ona to o mně neví. Vladimíre,“ vydechnu a je mi do breku. Jsem bezmocná. Všechno se to ve mně mele a já najednou nevím, co si s těmi emocemi počít. Roztrhnou mě ve dví. Jisto jistě.

„Perfektně to zvládáš,“ konejší mě a já slyším, jak nasedl do auta a nastartoval. „Jak se jmenuje ten bar?“

„U Zamotaný hlavy,“ vzpomenu si. „Je to kousek od tý restaurace, jak jsme byli. Jakoby dvě ulice před knihovnou,“ určím polohu.

„Teď se zvedni a jdi z toho klubu ven,“ instruuje mě.

„Mám tam kabelku a bundu a čeká tam na mě Marie,“ protestuju.

„Správně, Marie tam je a ty věci ti pohlídá. Jsem tam za chviličku, jdi ihned ven,“ naléhá, ale jeho hlas je klidný.

„Jo, tak jo,“ přikývnu, i když mě nemůže vidět. „Tak jo.“

Když vyjdu ven a do nosu mě udeří čerstvý vzduch, uleví se mi. Opřu se o zeď a zhluboka dýchám. A pomáhá to. Jsem tam asi dvacet minut, když před barem zastaví černé auto a vystoupí z něj Vladimír. Jde rovnou ke mně. Když je u mě, neubráním se tomu, co cítím, a pevně ho obejmu. Udělá to samé a položí si bradu na mou hlavu.

„Jsem tady, jsem tady, odvezu tě domů. Jsem na tebe hrdej, jak jsi to zvládla. Dojdeme ti teď pro věci a ty se omluvíš, že se ti udělalo špatně, hm?“

Vdechuju jeho vůni, která mě uklidňuje. Moje tělo se ze ztuhlosti pomalu dostává do fáze uvolnění. Pak mě chytí kolem ramen a jdeme dovnitř.

Marie už je dost neklidná a pořád mě vyhlíží. Když mě uvidí, vypadá to, že jí spadl kámen ze srdce.

„Jsi v pořádku? Už jsem se bála, že se ti něco stalo.“ Natáhne ke mně ruku. Stisknu jí ji a představím jí Vladimíra jako svého kamaráda. Zároveň jí objasním, proč jsem byla tak dlouho pryč a proč přijel. Vypadá, že to celé chápe, protože přikyvuje, a pak vstane a každá za sebe zaplatíme.

„Mrzí mě, že ti není dobře, asi jsi to přehnala s tou pepsi a tím slaným a sladkým.“ Pohladí mě po zádech, když vyjdeme na ulici.

„Asi jo,“ přitakám. „Mrzí mě, že jsem nám zkazila večer.“ A myslím to upřímně.

„Ale vůbec ne, zlatíčko,“ konejší mě. „Sednu na taxi a zajdeme jindy někam jinam, hm?“

Podívám se prosebně na Vladimíra. Nakonec ji vezeme domů. Sedím vepředu s Vladimírem a snažím se před Marií nepozvracet. Už tak je vidět, že si o mě dělá starosti. Tak proč přidělávat další? Zbytečný.

Když vystoupí a my zajedeme za roh, odepnu si rychlostí blesku pás, což přiměje Vladimíra zastavit, vylítnu z auta a u stromu se vyzvracím. Snažím se držet si vlasy, ale za malou chvilku je přebírá Vladimír a já se opírám o kolena. A pro větší rovnováhu se nakonec opřu jednou rukou o strom.

„Promiň,“ vyjde ze mě v předklonu.

„Mlč a snaž se všechno vyzvracet.“ Drží mi pevně vlasy.

Když se narovnám, dojde mi do auta pro vodu.

„Vypij všechnu,“ řekne. Přikývnu a prostě to udělám. Nasedneme zpátky do auta. Nadiktuju mu adresu. A on se rozesměje.

„Ty se mi směješ?“ zeptám se.

„Ale ne,“ směje se dál. „Bydlíme od sebe dvě ulice,“ vysvětlí mi.

„Ne ne,“ nevěřím.

„Jo jo.“

„Náhody existujou!“ zvolám a svážu si vlasy.

Když zastaví před domem, vypne motor a ponoříme se do tmy. Sedím, ani se nehnu.

„Moc ti děkuju,“ pronesu do ticha.

„Jak jsem řekl. Jsem tu pro tebe.“