Ilja - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nový začátek. To mluví za vše, ne? :)) Hezké počtení! :)

15.07.2016 (09:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 833×

Našla jsem si práci a novej byt. Garsonku s výhledem do vnitrobloku, věčnej ruch místních dětí, který skotačí na prostranství, a hovory sousedek a sousedů. Víc si momentálně nemůžu dovolit. Ze všeho mám ohromnou radost, protože mám pocit, že znovu začínám. Barům a regálům s alkoholem se vyhýbám obloukem a lékárně taky. Proč dráždit hada bosou nohou.

„Iljo!“ zavolá na mě povědomý hlas. Otočím se. Marián, bejvalej spolužák.

„Ahoj,“ usměju se. „Tebe bych tu nečekala,“ přiznám a dál si vybírám a skládám do košíku lízátka, jiný sladkosti a slaný věci.

„Nakupuješ si v noci?“ Přistoupí ke mně a zkoumavě si prohlíží obsah mého košíku. „Ale ale, že by porozchodová krize?“ směje se.

Jestli jsem si nemohla vzpomenout, proč jsem proti tomuhle klukovi měla výhrady, tak teď už to vím. Byl hrozně rejpavej a do všeho strkal ten svůj velkej čumák.

„Určitě ne,“ odvětím, obejdu ho a vydám se k pokladně. K mojí smůle ho mám pořád za zadkem.

„Kousek odsud je super párty. Plno chlastu, trávy, všeho, na co si vzpomeneš,“ láká mě.

„Ne, díky, na to moc nejsem,“ odmítnu a vyrovnávám věci na pás, lovím z kabelky peněženku a ukládám laskominy do kabelky.

„Ty a divoký párty jste přece byly nerozlučná dvojka. Moc dobře si to pamatuju,“ jede si svou.

„Ty časy jsou pryč,“ pokrčím rameny, „měj se, Mariáne.“

Dožene mě u tramvajový zastávky, na který čekám. Sakra! Proč jenom má zrovna teď tramvaj zpoždění?

„Pojď, nebudeš litovat,“ nepřestává a posadí se vedle mě. „Bude tam Martin, Venca, Honza. Ty přece moc dobře znáš. Moc rádi tě uvidí.“

Proč? Protože jsem se všema něco měla? Ty ubožáku! Musíš mi to připomínat a rejpat do mě jenom proto, že s tebou jsem neměla absolutně nic? Jede mi tramvaj. Hurá, sláva!

„Jo, tak proto ty jsi tak urejpanej,“ prohodím. Nechápavě se na mě podívá. „Netušila jsem, že tě tolik sere, že s těma všema jsem šoustala a jenom s tebou ne,“ vysvětlím a nastoupím. Stojí tam jak opařenej a nezmůže se ani na zbla. „Se starým životem jsem skončila. Pamatuj si to a zapomeň na mě.“

Když se dveře zavřou a tramvaj se rozjede, slyším jeho jediný zvolání: „Děvko!“

Zvládla jsem to. Zvládla jsem to. Zvládla jsem to! opakuju si v duchu pořád dokola. Když dorazím domů, vysypu nákup na stolek, dám si sprchu a v županu se rozvalím na postel. Vyberu si lízátko a pustím televizi. Od doby, kdy jsem venku, nemůžu v noci pořádně zabrat, takže za ty noci prochozené venku jsem objevila obchody, kde prodávají dobrá lízátka a cukrovinky, aniž bych tam nechala majlant.

Po chvilce si k sobě přitáhnu noťas a zčeknu mail.

Máte 1 nový mail!

A hele! Kdo po mně touží?

Vladimír? No teda, to takhle píše všem, co vyjdou? Tomu říkám péče.

Od: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Komu: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Datum: 29.3.2016 23:05:01

Jak je?

Chvilku na ty dvě slova koukám a pak kliknu na: Odpovědět.

Od: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Komu: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Datum: 29.3.2016 23:50:16

Jde to.

Vybírám si film, a když mimoděk přelétnu očima po horní liště, na mailu mám jedničku. Chvíli uvažuju, že to celý zavřu a napíšu mu jindy, ale neudělám to.

Od: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Komu: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Datum: 29.3.2016 23:55:46

To je dost strohý shrnutí. Čekal jsem, že se víc rozepíšeš.

Když rozepsat, tak rozepsat…

Od: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Komu: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Datum: 29.3.2016 23:59:09

No, pokud to chceš zapsat do nějaký tvý zprávy, nebo kroniky úspěchů, tak že seš to ty, udělám výjimku.

Mám byt, novou práci a právě jsem poslala do háje bejvalýho spolužáka, kterej mě lanařil na párty. Kupuju si po nocích, kdy nemůžu spát, plno sladkostí. Jsem závislá na lízátkách. Hlavně těch s jahodovou příchutí!

Tak co? Stačí ti to, Honimíre? Teda… Vladimíre. Ups. Zvyk je železná košile…

Od: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Komu: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Datum: 30.3.2016 00:09:02

Jsi vážně neskutečně drzá. Jako krotitel jsem na tebe byl asi moc měkkej.

Jinak tě chválím. Vzala jsi to za správnej konec.

Toho Honimíra mi jednou zaplatíš. To si piš!

Jinak já ujížděl na jablkovejch lízech.

On se mnou flirtuje? A já na to přistupuju?! No to snad…

Od: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Komu: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Datum: 30.3.2016 00:15:32

Jako krotitel jsi za moc nestál, pravda.

Děkuju, ale nikdy nebudu mít vyhráno. Každý ráno, pokaždý, co vyjdu z domu, je pro mě všechno jedna velká zkouška.

Zaplatím? Převodem? Na osobní účet? Píšu si!

Jablkový jsou taky fajn.

PS: Ty se mnou flirtuješ? Smí se to vůbec?

To by jeden neřekl, co v něm je. V hajzlíkovi, honimírovým.

Od: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Komu: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Datum: 30.3.2016 00:28:00

Omyl. Platba v hotovosti.

A smí se to. Už jsme rozvázali vztah: Krotitel – Šelma.

Tak rozvázali, jo? No, to se na to podívejme!

Od: Ila<IljanaLiana@gmail.com>

Komu: Vladimír <VladimirVagner@gmail.com>

Datum: 30.3.2016 00:42:33

Ale! Že bych konečně poznávala pravého Honimíra? Světe, div se!

Platby v hotovosti jsou moje slabost!

Pracuju v knihovně a baví mě to. Je to krásná práce s tou výhodou, že pokud vyjde zajímavá kniha, máte ji (hned jak k nám dorazí) jako první k dispozici. Zrovna uklízím do regálu knihy, když se za mnou ozve známý hlas.

„Myslím, že by měly bejt jasně daný uniformy pro knihovnice, který lezou po vejškách v šatech,“ hodnotí moje oblíbený puntíkovaný šaty.

„Myslím, že až na pár honimilů si toho nikdo moc nevšímá,“ setřu ho, aniž bych se otočila. Ale když slezu, podívám se na něj. Neviděli jsme se tři měsíce. A mimo prostory léčebny se mi líbí mnohem víc.

„Ahoj,“ pozdravím ho a usměju se.

„Ahoj,“ odpoví a prohlídne si mě. Docela bych i řekla, že zkoumá, jestli jsem fakt čistá. Jako by to mohl poznat pouhým pohledem. Nebo spíš naopak. Jako by to nemohl poznat vzhledem k tomu, jakou dělá práci a čím si sám prošel. „Jakou knížku bys mi doporučila na večerní čtení?“ Prohlíží si tituly v regálech.

„Zrovna tohle je samá romantika.“

„Vida, přesně pro mě,“ zamumlá a vytáhne titul: Svůdná Robin. „Hm, tu beru,“ prohlíží si obal, na kterým je natištěná kráska, která představuje svůdnou Robin. Zasměju se.

„Kdy končíš?“ zeptá se mě.

„Za hoďku mám pauzu na oběd. Jinak ve čtyři.“

„Co společnej oběd?“ navrhne.

„Jo, to bude ta platba v hotovosti, co?“ vtipkuju.

„Ne, zvu tě.“

„Můžem.“

„Fajn.“

Zajdeme do místní, příjemný restaurace. Posadíme se stranou od ostatních a objednáme si. Oba pochopitelně záměrně přehlížíme alkoholický nápojový lístek. Chvilku ani jeden z nás nic neříká. Pokud si neprohlížíme restauraci, tak se po očku prohlížíme vzájemně. Má tmavé rifle, černý triko s nápisem a mikinu. Sluneční brejle má položený na stole hned vedle mobilu. Napřímím se, čímž upoutám jeho pozornost a vysvlíkám se z džísky. Udělalo se tu nějak horko. Svážu si vlasy do drdolu a opřu se.

„Jak to tam jde?“ prolomím ticho, když dojídáme polívku.

„Pořád stejně,“ odvětí.

„To takhle pečuješ o všechny? Nevídaný!“ Sleduju servírku Tanju, jak sklízí talíře po polévce a hned na to přinese další plné talíře.

„Vypadá to skvěle,“ usměju se na ni. „Děkujeme, Tanjo.“

V podstatě jsem tu pečená vařená. Chodím sem, i když zrovna nejsem v práci.

„Neměl bych se zajímat?“

„Na to jsem se ale neptala. Ptala jsem se na to, jestli se jako o mě zajímáš i o ostatní.“

„Co když ti řeknu, že ne?“ Přestane jíst a vynutí si můj pohled.

„Tak řekneš, že ne,“ pokrčím rameny a věnuju se dál kuřecímu steaku a zelenině. Upiju domácí zázvorky.

„Něco ve mně vyvoláváš. Něco, co je mi příjemný a zároveň proti srsti. Jsi určitým způsobem magická osoba.“

„Magická? Hm, tohle neslyším poprvé, i když pro většinu jsem kurva, děvka, mrcha nebo svině. Možná, že když se tyhle všechny slova spojí, vznikne z toho, že jsem magická.“

„Co kdybych se s tebou chtěl vídat?“

„Protože jsem magická?“ ušklíbnu se. „Protože chceš zjistit, co přesně v tobě vyvolávám, a až to zjistíš, odkopneš mě?“ odmlčím se.

„Proč takhle uvažuješ?“

„Protože takhle to přesně je. Takhle je to prostě vždycky a s každým. Každýmu přijdu nějakým způsobem magická, a když potom zjistí, co by ode mě chtěli, a já jim to nedám, nebo dám, odkopnou mě. Slovo magická je jen namotávačka. Nemám pravdu?“

„Ne, nemáš.“

„Aha,“ vydechnu. „Musím jít, práce čeká. Nechci si dělat hned na začátku novýho života problémy.“

„Zbývá ti půl hodina a je to přes ulici,“ konstatuje a odloží příbor. Ani jeden z nás nemá dojedenou ani polovinu porce.

„No jo, příprava nějakou dobu trvá,“ vykrucuju se.

„Utíkáš? Kvůli tomu, co jsem řekl?“ Natáhne se a chytí mě za ruku, kterou mám položenou na stole.

„Vladimíre, já už to takhle nechci. Už nechci být jenom ta na potěšení. Kurvička na hraní.“

„Takhle tě nechci. Řekl jsem vídat, ne šukat.“

„A není slovo vídat skoro totéž? Zvlášť když ho použiješ v kontextu s tím, že jsem magická osoba? Nehledě na to, že jsi mi už jednou řekl, co jsem zač. Co ode mě muži chtějí a co jim v podstatě hojně nabízím.“

„Ty víš, že takhle jsem to nemyslel,“ brání se. „Můžeme to přece udělat jinak. Být přátelé.“

„Nikdy jsem neměla muže jako kamaráda. Nevím, jak se to dělá.“

„Naučím tě to. Přijdem na to, jak to dělat tak, aby to bylo oběma příjemný.“

„Uvidíme,“ pousměju se. „Musím – chci odejít.“

„Dobře, zvu tě. Dám ti svoje číslo, a když budeš chtít, můžeš se ozvat.“

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování