OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězdy nespočítáš 2. kapitola

21.01.2016 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 904×

JADZIA

Pomalu jsem se vkradla do našeho apartmánu. Doufala jsem, že tam matka nebude, spletla jsem se. Stála u okna a dívala se ven. Křídla měla klidně položená na zádech. Vždy mě tohle její druhé, aviské já fascinovalo. To, jak mohla létat, chtěla jsem to také umět. Jenže mně to přáno nebylo. Už dávno bych se převtělila, kdybych v sobě měla aviskou DNA.

„Musím s tebou mluvit, Jadzio,“ řekla matka a otočila se. Povzdychla jsem si a přešla k oknu vedle ní. „Vracíme se na Zartu, ještě dnes večer,“ oznámila mi s klidem v hlase.

„Cože?“ vyjekla jsem. „Ještě se nechci vracet, chci zůstat na zemi a…“ Matka mě rázným mávnutím ruky přerušila. Její Lirry byly nažloutlé, něco ji muselo rozrušit. I já jsem byla rozrušená a naštvaná. Chtěla jsem po ní začít křičet, jenže něco uvnitř mě to brzdilo. Byla to úcta chovaná k mé matce a taky fakt, že jí samotné se to zřejmě nelíbilo.

„Mluvila jsem s tvým otcem,“ začala, „prý se mu ozvali rodiče tvého snoubence, Keilese, a chtěli s tebou mluvit. Když jim vysvětlil situaci, nezamlouvalo se jim, že jejich nastávající snacha tráví svůj život mimo Zartu. A proto chtějí, abyste se s Keilesem seznámili už teď.“ Roztřásly se mi ruce. To ne! křičela jsem uvnitř sebe. „Nelíbí se mi to o nic víc než tobě,“ řekla matka tiše a pohladila mě po tváři. „Jsi ještě příliš mladá a oni to vědí.“

„Tak proč?“ dostala jsem ze sebe. Matka si povzdechla.

„Doufají, že tě pouto donutí zůstat s Keilesem na Zartě. Mají totiž strach, abys jim tady na Zemi nezdivočela.“

„Takže tobě se to taky nelíbí?“ zeptala jsem se jí. Matka zavrtěla hlavou. „Tak s tím něco udělej! Vždyť jsi královna,“ zkusila jsem to s poslední kapkou naděje. Matka se pousmála.

„Tohle jsou posvátné tradice, Jadzio. Nad tím královna moc nemá. Sama to moc dobře víš,“ zavrtěla matka hlavou. Potom mě konejšivě objala. Byla jsem jí za to vděčná. Možná jsme se s matkou v mnohém neshodly, ale potřebovala jsem ji. Hladila mě po vlasech a pevně mě držela.

Před odletem jsem řekla matce, že si musím ještě něco zařídit, a rychle jsem zamířila za Danym. Už na mě čekal.

„Odlétám na Zartu,“ oznámila jsem mu bez okolků. Vykulil na mě oči.

„Vždyť jsi říkala, že přemluvíš matku, aby tě tu nechala.“

„To taky ano, zase se hodlám vrátit,“ usmála jsem se.

„Tak v čem je problém?“ zeptal se netrpělivě, ale stále s úsměvem na rtech.

„Vracím se domů, protože musím poznat svého snoubence.“ Čekala jsem na jeho reakci. Danův úsměv zamrzl a v obličeji se zdá bledší než předtím. „Věděl jsi o tom,“ obhájila jsem se. „A i přesto jsi byl ochoten se mnou být.“

„Nečekal jsem, že to přijde tak brzo,“ šeptl.

„Promiň,“ vyjekla jsem a objala ho. I on mě krátce objal, jenže potom se hned odtáhl.

„Udělal jsem asi pitomost. Vůbec jsem se do tebe neměl zamilovat. Jsi přece zasnoubená, sakra! To já bych se ti měl omlouvat…“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Než jsem mu stihla něco říct, opět promluvil. „Raději už půjdu. Užívej si života, Jadzio.“ Potom se otočil a odešel. Neměla jsem ani sílu na něj zavolat a zastavit ho. Jenom jsem tam tak stála a zírala na roh chodby, kde jsem naposledy spatřila jeho záda…

Cestou domů jsem stále silně otřesená z mého rozhovoru s Danym. Pořád jsem na to musela myslet. Znamenalo to, že mě opustil? Že se se mnou rozešel? Matka si mého značného rozrušení všimla. Když ale zjistila, že to ze mě nevypáčí, vzdala veškeré své mateřské snahy a začala se věnovat práci. Byla jsem jí za to vděčná. Nevím, jak by reagovala, kdyby se dozvěděla, že jsem skoro rok chodila s lidským mužem…

Seděli jsme s rodiči v přijímacím salónku a čekali. Jak jsem zjistila po příjezdu, otec byl z této situace nadšený asi stejně jako já. S bratrem jsem se zatím setkat nestihla hlavně kvůli jeho výcviku. Stejně jako otec studoval zbraňové technologie. S Loranthem jsme si byli velice blízcí. Dlouho jsme se neviděli a chyběl mi…

Vstoupili do místnosti. Nejdříve Keilesovi rodiče. Byli starší než naši a taky nevypadali moc přívětivě. Ne že by můj otec vypadal na první pohled jako nějaký velký sympaťák, ale kam se hrabal na Keilesova otce. Otec i matka vstali a podali si s jeho rodiči ruce. Úsměv na tvářích Keilesových rodičů byl jako pěst na oko. Nevypadal neupřímně, to rozhodně ne, ale i tak se mi něco nezdálo. Taky jsem vstala.

„Tohle je Jadzia,“ představil mě otec a ukázal na mě.

„Páni, drahá,“ šeptla Keilesova matka, myslím, že jsem zaslechla, že se jmenuje Greena. Pokynula jsem jí hlavou, ona se na mě však vrhla a chytila můj obličej do dlaní. „Vyrostla jsi do krásy, děvče.“ Když ode mě ustoupila, promluvil Jahar, Keilesův otec, který se na mě naštěstí nevrhl, ale i přes jeho malý úsměv mu kolem očí naskakovaly přísné vrásky.

„A tohle je tedy Keiles.“ Ustoupil a já ho spatřila. Vysokého, svalnatého muže s vlasy černými jako uhel a jasně purpurovýma očima. Byl o hodně vyšší než já, což nebylo zase tak neobvyklé. Zartští muži dosahovali velkých rozměrů. Vzpomněla jsem si na Danyho, který byl tak o hlavu menší než Keiles… Moment! Proč myslím na Daniela? Neměla bych snad být okouzlená svým snoubencem?!

Ani jsem si nevšimla, že se rodiče vypařili a nechali nás o samotě. Skvělé! To byla jako rána pod pás! Díky, mami a tati, co s ním mám teď jako sama dělat?

Keiles si mě majetnicky prohlížel. Měl stejný přísný pohled jako jeho otec. Potom pozvedl ruku a přejel mi po tváři.

„Matka měla pravdu, jsi opravdu nádherná,“ šeptl. Měl hrubší hlas, náramně k němu seděl.

„Díky,“ vyhrkla jsem a sklopila pohled. Nebylo mi příjemné, když se mě dotýkal. Vůbec jsem ho neznala a on si hrál na co? Lásku mého života? Chytil mě za bradu a pozvedl můj obličej směrem k jeho. Musela jsem se hodně zaklánět. Nesnesla jsem jeho pohled. Otočila jsem se a přešla na balkón. On se, k mé nelibosti, vydal za mnou. Dívala jsem se na obzor. Ignis za chvilku zapadne. Povzdechla jsem si. On opět přerušil to ticho mezi námi.

„Už od dětství jsem byl veden k tomu, že až dospěju, vezmu si tě a stanu se králem.“ Otočila jsem se čelem k němu.

„Opravdu? To já taky,“ řekla jsem mírně sarkasticky a on se pousmál.

„Pro mé rodiče to byla velká čest,“ pokračoval.

„Vážně?“ zeptala jsem se, „A co pro tebe?“ Pokrčil rameny, ale nic na to neřekl. Opět jsem se otočila zády a dál hleděla na Ignis. Periferním viděním jsem zahlédla, že si stoupl vedle mě.

Když jsem byla mladší, zeptala jsem se matky, jaké to je někoho milovat. A ona mi odpověděla: „To je tak, když na někoho myslíš od rána do večera. Těšíš se na to, až budete spolu, a když to nastane, nechceš, aby ta chvíle skončila. A když není s tebou, myslíš na to, co zrovna dělá, jak se má nebo aby se mu něco nestalo, protože potom by tvůj život neměl smysl…“

Vzpomněla jsem si na to a zkusila si to představit s Keilesem, ale nešlo to. V hlavě se mi vždy objevil Daniel. Opravdu ho miluju? Podle máminy definice lásky ano… Z myšlenek mě vytrhl až Keiles.

„Jadzio?“ oslovil mě jemně a chytil mě za ruku. Nebylo mi to vyloženě nepříjemné, ale blahem jsem se taky po zemi neválela. „Něco je špatně, že?“ zeptal se. Byl docela všímavý, to se mu muselo nechat. Pomalu jsem přikývla.

„Neumím to popsat, já nevím, co se děje… Možná bych měla jít,“ vyhrkla jsem a on mě rychle pustil. Otočila jsem se a odběhla rychle pryč. Teď by se mi hodil právě Daniel, objal by mě a utěšil. Jenže by mě nedokázal pochopit. Nedokáže porozumět zartským rituálům. Ale má matka ano. Ona také zažila selhání jejího pouta s otcem. Jenže pouto opět obnovili, ale co já? Co když jsem celá nějaká vadná?

Vešla jsem do naší obytné části paláce. Matka seděla v křesle a četla si. Otec naštěstí nebyl na obzoru. Ne že bych ho neměla ráda a nevěřila mu, ale tohle byly záležitosti, které mnohem raději probírám s matkou.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně. Matka překvapeně zvedla hlavu a zavřela knihu.

„Jsi tu nějak brzo,“ konstatovala. Na sucho jsem polkla, posadila se naproti ní a bez jakékoliv reakce na její slova jsem pokračovala.

„Jaké to bylo, když ti představili tátu?“ Na matčině obličeji se objevil nechápavý výraz, který následně vystřídal široký úsměv. Očima zasněně šlehala v dálce.

„Nevím, jak to popsat,“ šeptla, „bylo to… on byl jako… jako bůh,“ dostala ze sebe a kousla se do rtu. „Nejde to vyjádřit slovy.“ To potvrzovaly i její Lirry, které měnily barvy jako splašené. „Nejdříve jsem byla hodně nervózní,“ řekla mi zamyšleně, „ale potom, když jsem ho uviděla, všechen strach byl rázem pryč. Potom se na mě usmál, pozdravil mě a já věděla, že sice musím, ale že ho skutečně miluju…“ Zavrtěla hlavou, její úsměv mluvil za vše. Taky jsem se pousmála. Cítila jsem, jak moc matka otce miluje. A jak on miluje ji… Potom mi úsměv z tváře zmizel.

„Takhle to mají všichni?“ zeptala jsem se jí. V jejích očích se zděšeně zablesklo.

„Ovšem! Vždyť dnes přece…“

„Asi je něco špatně,“ skočila jsem jí do řeči, „já totiž nic takového necítila…“ Kniha vyklouzla matce z náručí a hlasitě spadla na zem. Místnost ozářilo žluté světlo z jejích Lirr. Strach. Tohle vážně nebylo dobré…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdy nespočítáš 2. kapitola: