OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězdy nespočítáš 1. kapitola

15.01.2016 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 996×

„Nevidím v tom problém, admirále. Uvidím, co řekne zartská rada a můj manžel, ale měli by souhlasit,“ řekla královna dívající se svému spojenci a dobrému příteli do tváře.

„Rada snad nemůže ovlivňovat rozhodnutí královny, nebo snad ano?“ zeptal se admirál Stephen Gorret s úsměvem na rtech.

„Rada možná ne, ale můj manžel ano,“ usmála se i královna Taira a podívala se na svou dceru sedící vedle ní. Mladá princezna se nervózně pousmála. Tak moc se podobala své matce. Měly stejné oči, tvar nosu i výraz tváře. Jen vlasy zdědila po svém otci. Světlé a nepoddajné. 

„I já bych s vámi ráda o něčem mluvila,“ upozornila na sebe. Gorret si ji zkoumavě prohlédl a přikývl. Matka ji podezřívavě měřila pohledem. Měla něco za lubem, byla si tím jistá. „Nechci se vracet na Zartu. Chtěla bych i nadále zůstat na pozemském velvyslanectví.“ Cítila, jak matka v křesle ztuhla, její Lirry, ještě před chvilkou modře zářící, se rozežhnuly do ruda. Pohled, který princezně následně věnovala, by se dalo zabíjet.

„Jadzio!“ ozvalo se jí v hlavě. Matka k ní mluvila pomocí myšlenek. „Takové věci máš snad probírat se mnou! Ještě si o tom promluvíme, ale teď to nech být!“ Princezna byla na svou matku řádně naštvaná, královna tomu však nevěnovala pozornost a otočila se zpět k admirálovi, který si sice zakrýval ústa rukou, aby nebylo poznat, že dusí smích, ale jeho oči ho prozradily.

„Tyto záležitosti,“ promluvila královna klidným hlasem, který se rozhodně ani za mák nepodobal tomu, kterým před chvílí v mysli okřikla svou dceru, „dořešíme později.“

„Jak si přejete,“ řekl admirál a propletl si prsty, „na takové věci nespěchám.“ Princezna Jadzia prudce vstala.

„Už musím jít,“ řekla rychle, „admirále,“ kývla mu na rozloučenou a rychlostí blesku se vydala ke dveřím. Královna si povzdechla.

„Nemám já s tou holkou kříž?“

„Někoho mi připomíná,“ uchechtl se Gorret.

„Nikoho si nevybavuji,“ usmála se také. Sama dobře věděla, že by v této situaci reagovala stejně.

TAIRA

Od Stephena jsem odešla chvíli po Jadzie. Z té holky se jednou zblázním! Procházela jsem chodbami komplexu směrem k našemu apartmánu. Před několika lety lidé dospěli k názoru, že už jsou dost zralí pro lety vesmírem. Jenže k tomu potřebují lodě. A proto tenhle komplex. Zde vyvíjí motory, zbraně a senzory pro svou první mezihvězdnou loď. Nedaleko odsud stojí oficiální zartská ambasáda. Naši vědci a inženýři pomáhají zde v komplexu vyrábět lidem novou technologii. Potřebují odborný dohled, na tom se shodly obě strany.

Naši existenci odhalila pozemská vláda asi před osmi lety. Nejdříve to bylo pro lidi strašné haló. Nedivím se jim. Někteří se nás báli, jiní byli fascinováni a nikdo pořádně nevěděl, co si o tom myslet. Dlouhou dobu mí lidé věřili, že to byla chyba. Z lidí neměli nejlepší mínění. Xenofobii však brzy nahradila plně fungující spolupráce. Ambasádu jsme postavili o dva roky později a půl roku nato tenhle komplex.

Jadzia mě asi před půlrokem přemluvila k tomu, abych ji na ambasádě chvíli nechala. Byla těmi lidmi nesmírně fascinovaná. Hlavně Georgem Trawsnem, který byl takový její strýček k pohledání. Kvůli pobytu na Zemi dokonce přerušila své studium medicíny. Hrozně se chtěla stát doktorkou a pomáhat lidem. Cheven byl na ni za toho rozhodnutí náležitě hrdý. Nejdříve s jejím odchodem nesouhlasil, ale když viděl, jak moc si to přeje, svolil. Sice ho trochu mrzelo, že studium přerušila, ale byl rád, že svou dceru činí šťastnou. Jenže z jednoho měsíce na ambasádě se staly dva, potom půl roku… Na Zemi strávila poslední rok a půl svého života. Já i Cheven jsme doufali, že už ji to přešlo a vrátí se domů. Jak vidno jsme se zmýlili.

Vešla jsem do našeho apartmánu. Jadzia seděla na pohovce, hlavu v dlaních. Lirry na jejích rukou byly jasně šedivé. Byla smutná, zklamaná z mé reakce. Pomalu jsem přešla k ní a posadila se na pohovku po jejím boku. Položila jsem jí ruku na koleno a ona zvedla hlavu. Jak jsem čekala, nebrečela. To ona nikdy. Pláč brala jako slabost. A když už plakala, nechtěla, aby ji u toho někdo viděl.

„Myslela jsem, že už sis Země a lidí užila dost,“ usmála jsem se na ni smutně.

„Líbí se mi tu,“ odpověděla prostě.

„Nemůžeš tu zůstat navždy.“

„Já vím, ale dokud mám alespoň trochu příležitost,“ pokrčila rameny.

„Jenže se musíš učit. Jsi následnice trůnu, drahá. Ať chceš, nebo ne, jednou budeš vládnout Zartě.“ Zatrpkle se na mě podívala a potom vstala.

„A co když nechci?!“

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Co když nechci být královna?! Nehodím se na to a ty to moc dobře víš!“ křikla, otočila se na podpatku a v tu ránu byla pryč. Já zůstala sedět jako opařená. Byla pravda, že Jadzia neměla zrovna nejlepší vlohy pro vládnutí, ale byla ještě mladá. Já i Cheven jsme doufali, že dospěje. Jenže že i ona to takhle cítí, jsem netušila.

Mnohem lepším adeptem pro trůn byl náš mladší syn Loranth. Bylo mu sice teprve devětadvacet, ale byl sečtělý a rozumný. Mnohem rozumnější, než o osm let starší Jadzia. Ale milovala jsem je oba. Byly to mé děti a já je nemohla soudit podle toho, který z nich by byl lepším následníkem trůnu.

Sedla jsem si za počítač, rozhodnutá všechno zavolat Chevenovi. Měl by to vědět.

JADZIA

Bezcílně jsem běžela chodbami. Za tu dobu, co tu jsem, to tady znám jako své boty. Můj pager najednou zazvonil. Zastavila jsem se a podívala se. Na displeji stálo:

„Máš čas? Čekám na B12. D.“

Málem jsem roztála. Právě v tu nejlepší chvíli, kdy jsem ho nejvíce potřebovala. Rozeběhla jsem se opačným směrem. B12 byl starý nepoužívaný sklad. Nejlepší místo pro tajné schůzky. Když jsem odbočila za roh, právě vstupoval do dveří. Uhladila jsem si vlasy a vstoupila za ním. Usmál se na mě tak, jak to uměl jen on. V očích mu zajiskřilo. Rychle jsem mu skočila kolem krku a on mě políbil do vlasů. Nadporučík Daniel Sields. To byl jediný důvod, co mě na Zemi ještě držel. Kdyby se to dozvěděli mí rodiče, jsem dcerou smrti. Jako následnice trůnu nesmím mít vztah s mužem z jiné rasy. Mně to ale bylo jedno. V tuhle chvíli by mi před našima stejně nepomohl ani fakt, že Danův otec, plukovník Johnatan Sields, je blízký přítel mých rodičů. Dan si všiml šedivé na Lirrách. Zvědavě si mě prohlédl.

„Co se stalo?“ zeptal se starostlivě. Smutně jsem se pousmála.

„Problémy s mámou…“

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdy nespočítáš 1. kapitola: