OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Horší než zlej sen 5

13.10.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1126×

Přede mnou se na červeným koberci s podobným úsměvem, kterej dost často okupoval Floydův ksicht,  naparoval jako kohout ten Ignorant z lázní. Za boha jsem si nemohla vzpomenout na jeho zatracený jméno, ale jako kdyby to bylo podstatný, že jo?!
Nevěděla jsem, co si vybrat - jestli mám bejt vyděšená, že takovejhle *píp* bude mým svěřencem, a nebo naštavaná, že bude mým svěřencem. Vlastně to v podstatě vyšlo nastejno, takže jsem byla rozzuřená a zároveň vyděšená.
„Etienne Blake…“ Ignorant!
„Běloch.“ Nejsem slepá!
„Výška sto osmdesát devět centimetrů, váha osmdesát kilo.” Dokázala jsem vyřídit i statnější chlapy.
„Věk dvacet sedm.” A co mi je do toho? Nezajímá mě, absolutně!
„Studoval na Stanfordu medicínu…” Jo, a pak radši odešel, když ten jeho mozek v podobě scvrklý švestky přišel na to, že bude muset svý pracinky cpát lidem do těla.
„Pak se začal věnovat herectví.” Tsss, přirozenej talent, koukám - pusu našpulit teď. Ano, obočí mírně nahoru, přivřít oči… jo, je to tam!
„Bydlí v…” Bla, bla, bla, dobrý, Diksone, už jsi skončil?
Konečně zavřel klapačku. Floyd byl celou dobu zticha, což bylo nezvyklý, ale nechtěla jsem se ho ptát, co to s ním je, ještě by si myslel, že mám zájem.
„Hele, Diksone, tohle…” ukázala jsem na manekýna, kterej teď pózoval s jednou rukou ve vlasech, „tohle mi nepřišiješ.”
„Naprosto s tebou, Tomsnová, souhlasím. Tohohle ti rozhodně Dikson nemůže dát,” vyhrkl Floyd. Už našel svůj ztracenej hlas, škoda. Byla jsem na jednu stranu ráda, že se mnou souhlasí, i když mi bylo jasný, že kdybych se měla ujmout takovýho Quasimoda, tak to by neřekl ani píp, ale když se jednalo o někoho, kdo by mu mohl (ale to se v žádným případě nestane!) vlízt do pomyslnýho zelí, tak to by nešlo.
„Mám pocit, že tady pravidla určuju já, ne? Takže tím pádem mám i právo rozhodovat, kdo si vezme jakého svěřence a na tebe, má milá, padl můj prst, takže ať se ti to líbí nebo ne, Etienn Blake je od teď tvůj partner.”
„Hele, Diksone, tak prrr,” začal Floyd a položil mu ruku kolem ramen.
„Její partner? Tak to bysme si teda nerozuměli.” Úplně jsem na Diksonovi viděla, jak se snaží potlačit protočení očí.
„Floyde, bude to její pracovní partner, co si bude dělat v soukromém životě mi je jedno, kapišto?” Floyd se pro změnu otočil ke mně.
„Ani slovo, jinak za sebe neručím!” pohrozila jsem mu a věřila, že kdyby něco řekl, tak bych se už vážně neovládla.
„Tak půjdeme, ne?” pobídl nás Dikson s úsměvem.
„S největší radostí,” zaskřípala jsem zuby a přemýšlela, co by se stalo, kdyby můj nový svěřenec, řekněme, nedopatřením spadl třeba do výtahový šachty?

---

Stáli jsme nenuceně, což bylo hodně nadnesený slovo - já jsem se snažila udržet na podpatkách, abych se v nestřeženým okamžiku neocitla na zemi a tiše zuřila. Floyd mě rentgenoval očima a sledoval nejen každej můj pohled, ale i Ignorantův, kdyby náhodou… Jedinej Dikson si to užíval, pořád se usmíval. A já měla nutkání a vážně obrovskou chuť mu do toho úsměvu šlápnout - u rohu místnosti a kolem nás pluly davy lidí a fotografů.
„Hele, Tomsnová, teď je Etienne sám, měla bys za ním vyrazit,” řekl Dikson. Nechtě, tentokrát žádný chtě nebylo, jsem pomaloučku rozpohybovala nohy.
Naše primadóna teď stála u stolu, pila něco hnědýho (asi whisky), ládovala se hroznovým vínem a rozesílala oslnivý úsměvy na všechny strany.
Vůbec si nevšiml, že jsem si k němu stoupla. Hlasitě jsem si odkašlala, až sebou cukl. Zvědavě se na mě otočil a… usmál se. Teda, nejdřív mě podrobil důkladný oční prohlídce.
„Dobrý večer,” pozdravila jsem ho a dusila v sobě - idiote, Ignorante!
„To je dobrej.” Znova si mě sjel pohledem.
„Ehm… já,” natáhla jsem k němu ruku, abych se představila a v duchu si už představovala, jak mu ji rozmačkám, takže se mi na rtech rozlil zákeřnej úsměv.
„Och, jistě,” vyhrkl, když zpozoroval moji nataženou ruku a začal něco štrachat v saku. Vytáhl papír a tužku. Že byste neuhodli, co potom udělal? No? Ano, přesně tak - podpis. Zase.
Jo, teď přišla moje chvíle! Měla jsem mu jednu vrazit a prostě odkráčet pryč, ale tak nějak to nedopadlo podle mýho plánu. To víte, Dikson mě neuvěřitelně poslední dobou štval a Floyd na mým duševním zdraví taky moc nepřidal, no, a když se do toho přimíchal ještě tenhle týpek rozdávající autogramy, tak toho na mě bylo asi moc. Tím pádem můj zdravej rozum explodoval a rozprsk

l se po celý místnosti. Nějaký kousky, který se ještě daly zachránit, mi vlály kolem hlavy na neviditelnech nitích.

„Pro,” zamumlal a odlepil oči do papíru. Pro co jako? Nějak mi unikalo, o co mu šlo, takže jsem na něj přiblble čučela. Potom se o mě náhodou otřel jeden kousek mýho rozumu a v potemnělý hlavě se mi rozblikal nápis - jméno! Aha, chce vědět jméno… no, ono by na tom nebylo nic složitýho, že jo, ale představte si, že vám v hlavě na mozkovejch závitech zběsile surfuje Pingu a pořád dokola (a neúnavně!) pořvává: „Nug nug.” To je pak hodně těžký říct svý jméno, když máte nutkavou potřebu z plnejch plic zaječet - nug nug! - následovaný záchvatem hysterickýho smíchu.
Když jsem nic neříkala, pokrčil rameny a vrátil svou pozornost opět k papíru. Mezitím, i když jsem se fakt hodně držela, mi ty dvě zatracený slova ztekly z mozku do úst a už jsem otevírala pusu,  abych hlasitě zakřičela, ale naštěstí jsem se okamžitě kousla do jazyku, ještě by si o mě lidi mysleli, že jsem utekla z blázince.
„Pro okouzlující slečnu Etienne Blake,” říkal nahlas to, co psal a při slově okouzlující se na mě podíval a usmál se. Unikl mi nějakej neidetifikovatelnej zvuk, něco mezi zahýkáním a škytnutím, ale na víc jsem se nezmohla. Ještě pořád jsem se kousala do jazyka, abych nenapodobila tučňáka v mý hlavě a snažila se odtamtud toho parchata vyhnat, aby mi to nezavařil ještě víc. Chyba matrixu - teď se k němu připojil i Pták uličník se svým: „Mig mig.”
Bože, zastřelte mě někdo! úpěla jsem v duchu.
Mistr - podpisy snadno a rychle a hlavně vždy a všude - chtěl udělat krok, aby mi papír vložil do ruky, ale nějakým záhadným způsobem se mu nohy zapletly do sebe a plnou vahou a ohromnou rychlostí se na mě řítil. Spadl mi takříkajíc do náruče, já stála ještě pořád zkoprnělá na místě a jak už jsem říkala (zvládla jsem i větší borce), takže tohle “tintítko” mě nemohlo povalit na zem, naštěstí.
„Och, pardon,” omlouval se, když nabral ztracenou rovnováhu, „někdy mívám problémy s koordinací těla.” Znova se usmál a do stále natažený ruky mi vložil jeho podpis.
Neřekla jsem ani slovo, otočila se na podpatku a s čambalamba párty tučňáka a ptáka v mý hlavě si to štrádovala pryč.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Horší než zlej sen 5: