Hlasy z druhého břehu - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Můžeme vůbec ovlivnit osud, nebo si nás on sám vybírá? A může být vůbec zrádnější, než je? Své o tom ví nejen lidé, ale také bytosti z jiných světů, o nichž jsme slýchali jen v knížkách, nebo v historkách vyprávěných na dobrou noc. Co kdyby ale existoval důkaz, že jsou tyto bytosti opravdové? To, že jejich odkazy žijí mezi námi, aniž bychom o tom věděli, nebo jen uvažovali?

06.08.2016 (09:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1480×

Bohyně seděla na svém dřevěném vyřezávaném trůně a pozorovala tu lidskou pošetilost. Ten smrtelník si vážně myslel, že by jí mohl ublížit, nedokázal by však vytrhnout ani jeden jediný vlas.

Lidský muž stál na druhém břehu řeky Gjoll a pořád dokola vykřikoval její jméno, což samo o sobě bylo dosti troufalé, což teprve když máchal ve vzduchu mečem a vyzýval paní podsvětí k boji? Rozhodla se ho ignorovat. Smrt je trpělivá, jestliže pořád stojí na břehu živých a je tu úmyslně, musel si způsobit velmi těžká zranění, kterým nakonec buď podlehne, nebo se vrátí do říše živých.

„No tak se ukaž! Bojíš se mne snad?! Protože já tebe ani omylem!“ vykřikl opět ten muž. Obvykle až děsivě ledový klid narušila slova někoho tak bezvýznamného. Bohyně rozhodně nepatřila k výbušným povahám, v její duši a podstatě na něco takového nebylo místo, ale tenhle člověk už si dovoloval příliš.

Pomalu vstala z trůnu a s hlavou sklopenou k zemi zamířila k mostu, který chrání její pomocnice, teď však místo toho, aby nezvaného návštěvníka vyhostila, stála uprostřed mostu a zaujatě si prohlížela mužovu tvář.

„Neplníš své povinnosti?“ zeptá se podrážděně strážkyně Módgud, která jen zavrtěla hlavou.

„Jsem tady už celou věčnost, nikdy jsem nezklamala vaše očekávání, bohyně, navíc on je neškodný, jeho zranění nejsou natolik vážná, za chvíli se vytratí a vy o něm uslyšíte znova až po tom, co nadejde jeho čas.“ Pak pomocnice stáhla své tenké rty do úsměvu. „Navíc je velice pohledný, paní. Nemyslíte?“ Bohyně Hel se neubránila a musela jí kývnutím hlavy dát za pravdu. Moc často se nestávalo, aby do její země zavítal někdo mladý a pohledný. Říši smrti, nesoucí její jméno, obývají obyčejní lidé, kteří umřeli přirozenou smrtí nebo podlehli nemoci. Pro hrdiny bylo připravené příjemnější místo.

Když tam tak s Módgud stály na mostě a pozorovaly vzteklého muže, který už svým hněvem byl na pokraji zoufalství, vzpomněla si bohyně na lekci, kterou mu chtěla udělit. Je jen málo bohů, kteří by takovou drzost tolerovali, příště by nemusel mít takové štěstí.

Schválně několikrát znásobila svou výšku tak, že když přešla přes most na břeh živých, muž jí sahal sotva po kolena.

„Jak si můžeš dovolit mne vyrušovat, co, človíčku? Na místě bych tě mohla proměnit v prach!“ Hlas byl tak silný, že jeho ozvěna doléhala až na samé hranice říše Helu, toho smrtelníka ale téměř vůbec nerozhodil, jen jeho intenzita donutila přitlačit si dlaně na uši, aby neohluchl. Když ustal třas, který hýbal zemí, a ozvěna se vytratila, opět ruce zpustil k zemi.

„Nemám z tebe strach,“ zopakoval ten člověk, čímž na tváři bohyně vytvořil pobavený úšklebek. To se ještě uvidí. Nechala ustoupit mlhu, která zakrývá proud řeky Gjoll a zahalovala také její tvář, změnila výšku tak, aby smrtelníkovy oči byly ve stejné úrovni jako Heljiny.

Moc dobře věděla, jak na lidi působí její vzhled. Byla totiž dokonalým příkladem koloběhu života. Levá polovina obličeje Hel patřila temné hnijící mrtvole, stejně jako celá levá polovina těla. Ta pravá patřila mladé, pohledné ženě s pronikavým pohledem, věčně upřeným k zemi.

Muž při pohledu na ni nevykřikl, pouze vyvalil oči. „Je pravda co se o vás říká…“ zašeptal, a chvíli pohled upíral do země po vzoru bohyně. Po pár minutách ale opět zabodl své tmavé oči do tváře Hel. „Jste přesným vyobrazením smrti, bohyně, krásná i temná zároveň,“ vydechl, než se začal vytrácet a jeho tělo nebylo o nic víc husté než vzduch, který byl zde v říši mrtvých věčně nasáklý kouřem.

Hel ještě chvíli pozorovala místo, kde před tím stál ten muž a zaujatě si ji prohlížel. Nedokázala dostat z hlavy jeho slova. Takový názor, jaký měl on, ještě nenašla u žádného smrtelníka. Většinou, když nadešel čas vzít si něčí duši a přivést ji do Helu, schránky těchto duší prosily o milost, snažily se utéct nebo bohyni proklínaly. Umělci ji vyobrazovali jako ohavnou, krutou a zlou, nechápali, že smrt je to jediné spravedlivé, něco, co se nedá podplatit. Jednou si stejně vyzvedne duši každého, takže je naprosto zbytečné škemrat o milost nebo se toho obávat.

Paní podsvětí už toho muže z hlavy dostat nedokázala, navždy v ní zakořenil. Postupem času se ještě několikrát vrátil a ona ho nepotrestala, i když by měla. Nebyl to obyčejný smrtelník, ale Nadaný, jeho matkou byla víla, Hel si toho všimla ale až po nějaké době. Svým způsobem bohyně toho smrtelníka milovala, pokaždé nesla těžce přes srdce, když se opět vracel do světa živých. Jako by smrtelníkova přítomnost mohla oživit i ji, věčnou a mrtvou zároveň. Nakonec jejich milostný vztah vyústil ve vlnu bolesti, když se pohádali. Ten Nadaný s ní chtěl zůstat napořád, i kdyby to znamenalo, že by musel žít ve světě mrtvých. Nic takového ale nemohla dopustit. Byla přeci bohyně smrti, krutá, ale spravedlivá vždy a za všech okolností. Nemohla si vzít život, který měl ještě léta před sebou, už tak si ten smrtelník kvůli ní vytrpěl dost. Jeho tělo bylo celé pokryté jizvami, které si vytvářel, aby se mohl opakovaně vrátit do její říše, musela to ukončit. Než přijde jeho čas, zakázala mu se vrátit, do té doby před ním vchod do svého světa zapečetila.

Ovšem nešlo to úplně, protože si v sobě uchovala jeho odkaz, napůl živý jako muž, kterého milovala, a z poloviny mrtvý, jako byla ona sama. Z tolika lásky a bolesti vzniklo dítě, které by jednou mohlo zničit celý svět. Bála se něco takového do světa vpustit, ale neměla na vybranou. Nemohla držet něco živého tam, kde není nic jiného než smrt a vyhaslá naděje. Svou dceru si jednou vezme nazpět, teď ale musí prožít svůj smrtelný život. Než nastanou její sedmnácté narozeniny, je před ní lidstvo v bezpečí, jakmile ale překročí věkovou hranici, bude to jen na ní, na jakou stranu se postaví. Hel svou mrtvolnou rukou naposledy přejede po tváři dítěte a usměje se. Je naprosto dokonalé, ne zrůda jako ona nebo její dva bratři. Obrovský vlk Fenri a had Mitgardsorm. Tvář její dcery byla hladká a světlá jako mléko, která kontrastovala s chomáčem tmavých vlasů. Oči měla naprosto totožné s těma Heljinýma, byly tak světle modré, jako u žádného smrtelníka nebylo zvykem.

„Znovu se uvidíme, to ti slibuji, dítě. Řeky našich osudů jsou strmé a nevyzpytatelné, ale tohle vím s naprostou jistotou,“ slíbila bohyně těsně před tím, než nemluvně přenesla na druhý břeh a podala ženě, na kterou už týdny promlouvala ve spaní, stavu, kdy jsou bariéry mezi nadpřirozenými a smrtelníky nejtenčí.

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování