OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hlasy z druhého břehu 1. kapitola



Hlasy z druhého břehu 1. kapitolaHelen Wellerová se nočních můr nebojí od chvíle, co se pro ni život jedním špatným snem stal. Od doby, kdy s ní stíny mrtvých hovoří a ona cestuje do jejich světa. V takových situacích totiž nepomáhá ani baterka skrytá pod polštářem.

„Slečno, posloucháte mě?"

„No tak, Helen, vnímáte?"

„Dvakrát mrkněte, pokud cítíte, jak vám tisknu ruku."

Dvě mrknutí. Pak nic. V pořadí už čtvrtý nevydařený pokus o sebevraždu. Je to na houby. Do země mrtvých pronikám dvakrát denně, ale jedním z obyvatel se nestanu, nejspíš by to bylo až moc jednoduché, a já nemám jednoduchý život. Ne že bych si nevážila toho, co mám, a celé hodiny neplánovala nic jiného než svou smrt. Opravdový důvod by nikdo nepochopil. Ani rodiče, které se půl roku snažím přesvědčit o pravosti podsvětí, ani spolužáci v mé bývalé škole, dokonce Tommy, můj šestiletý bratr, věřící téměř všemu, co řeknu, nechápe.

Pouze zkouším, kam až můžu zajít. Celý život je jeden velký test, navíc pro někoho, kdo jako já stojí uprostřed mezi dvěma. Chci jen vědět, kolik toho vydržím, nic víc v tom není. Navíc nemám co ztratit. Při nejhorším přimknu pouze k jednomu světu, dosáhnu té vysněné jednoduchosti, patřící mému dřívějšímu já.

***

Už uběhl týden. Z nemocnice mě dávno propustili. Jednou z výhod tohoto mého cestovatelského nadání je rychlé uzdravování ran. Jizvy mi ale zůstávají. Vlastně je jimi pokryta celá pravá ruka. Od ramene po zápěstí. Přejedu po nich palcem levé ruky. Tvoří dokonalé a přesné tvary ženy s kosou. Netuším, proč zrovna ona. Obrys její tváře, nebo spíš tu polovinu, kde maso není prohnilé a nevyčnívají z ní kosti, vídám pokaždé, co mám ostrý nůž v ruce.

Rychle poškozenou kůži schovám pod rukáv obnošeného trička. Matku ta zranění vždycky znervózňují. Tak nějak si nedokáže připustit poruchu a bludy napsané na papírech všech možných doktorů po mé výpovědi. Vidět duchy totiž nesplňuje normál. Jednou pozdě večer mi volala, asi v tu dobu už měla něco napito. Brečela, prosila, abych všem těm v bílém tvrdila, že to zmizelo a nic zvláštního nevidím. Ať alespoň předstírám totožnost s vrstevníky mého věku. Tak jako kdysi, řešit pouze hezké kluky, filmy, oblíbené herce a knihy... Vrátit se o pár kroků zpět. Jenže to už nejde. Karty jsou dávno rozdané a pole ve hře odjetá, nezbývá než pokračovat. Být tím, kým jsem teď.

„Přinesla jsem ti sluchátka, jak jsi chtěla." Na stůl přede mnou dopadnou bílé pecky. Okamžitě je popadnu a nacpu do kapsy tepláků. Výhodou školy pro psychicky narušenou mládež bylo malé očekávání. Všichni vás měli za blázny, takže jste se nemuseli obtěžovat se školní uniformou a dobrými známkami, stačilo přijít v teplákách a napsat testy na padesátiprocentní úspěšnost.

Odhrnu si z očí několik dní nemyté vlasy a starostlivě se podívám na matku. Je mi jedno, jak tohle místo ovlivní mě, jsem už teď zkažená, ale co vliv, který to má na mé blízké? Tommy ve školce kreslí sám sebe zahrabaného pod zemí, myslí si, že musí být mrtvý, aby se mnou mohl mluvit. Doktoři pokládají za nevhodné jakýkoli jeho styk se mnou. Matka v nejbolestivějších chvílích spoléhá na alkohol, namísto toho otec je workoholik a pracuje téměř dvacet čtyři hodin denně, nemá pak čas přemýšlet nad ničím jiným.

„Víš, co je nového, mami? Zlepšuji se, už ty přízraky téměř nevidím," řeknu, přestože je to přesně naopak. Tahle milosrdná lež dokázala něco, co já nezvládla za celé odpoledne návštěv. Konečně se vrásky okolo matčiných očí prohloubily v lehkém úsměvu.

„To jsem ráda, zlato." Její suché rty se otřou o mé čelo. Zalesknou se mi oči při vzpomínce na první dětské horečky, pochopitelně přečkávané s mámou. Ležela vedle mě a na dobrou noc mi dávala stejné pusy na čelo. „Uvidíme se příští měsíc," slíbila ještě na prahu, než se za ní zacvakl zámek dveří pokoje.

Třicet minut po ukončení návštěvních hodin zhasnou světla na chodbách. Pohledem zabloudím na opačnou stranu pokoje, kde za okny panuje neprostupná tma. Dokonce ani vysoké buky rostoucí okolo budovy nenechala vyniknout. Když jsem byla mladší, takovéhle noci mě děsily. Teď, v době, kdy jsem já sama příšerou, nebo za nimi přinejmenším cestuju a slyším jejich hlasy, je veškerý strach pryč.

Stočím se do klubíčka na rozestlané posteli a předloktí umístím tak, aby znemožňovalo jakýkoli výhled na prázdnou místnost. Dávalo mi to možnost představit si, že jsem někde jinde.

***

Probudil mě obvyklý zvuk v neobvyklou dobu. Otočení klíče v zámku a vrzání starých, poškozených dveří. Na místě, jako je toto, lehce ztratíte pojem o čase. S naprostou jistotou ale vím, že by se neotvíralo dříve, než by se místnost zalila ranním světlem. Teď v hluboké noci je zakázaný jakýkoli ruch na chodbách. Dokonce je znemožněn, všichni obyvatelé téhle internátní školy jsou totiž zamčení ve svých pokojích.

Co nejtišeji se vymotám z peřiny a dojdu ke dveřím. V pravé ruce sevřu sluchátka. Alespoň se otestuje jejich odolnost. Ať si tady pro mě přišel kdokoli, ošetřovatelé určitě ne. Rozhodně se plánuju bránit, i když ne ničím účinnějším než drátem od sluchátek.

Na trup mi pomalu doléhala dřevěná plocha a do boku se zařezávala klika, skrývající mě siluetám dvou mužů. Oba vtrhli do místnosti a zmateně se rozhlíželi. Jeden zamířil k posteli. Zběsile prohraboval přikrývky, prostěradlo i rám postele. Nakonec se podíval i pod ni. Toho využiju.

Rozběhnu se, vyskočím mu na záda a sluchátka obmotám co nejtěsněji kolem svalnatého krku. Začne vydávat chrčivé zvuky. Usměju se, co nejsladším způsobem zavrkám ta slova. „Popovídáme si, až to budeš mít za sebou. Možná tě dokonce přijdu navštívit."

Nestihnu to. Dřív, než se mi podaří jednoho uškrtit, ten druhý mě z něj shodí. Není žádným překvapením, že to udělal, podivné na tom je pouze jeho rychlost. Neviděla jsem dokonce ani blížící se šmouhu. Jen ránu, šířící se celým tělem. Pak se najednou zhmotnil přímo přede mnou. Prsty mi stočil okolo krku, za který mě vytáhl na nohy a přišpendlil ke zdi. Naklonil se ke mně stejně, jako já před chvílí k jeho kolegovi. Nosem se dotýkal mé bledé pokožky. Na pažích mi naskákala husí kůže způsobená tou blízkostí a vůní kolínské.

„Říkal jsem, že budeš zlobit. Jsi stejná jako před deseti lety, H." Při způsobu, jakým mi říkal, přepadla mozek chvilková touha pořádně nakopnout mužův rozkrok. Je jen jedna osoba, která  namísto jména používala H, protože z tohohle oslovení mi vždy naskákaly rudé fleky. Nesnášela jsem to pomalu stejně intenzivně jako jeho.

„No hele. Svět je tak malý. Po takové době! Uplakánek Kane!" Předstíraným záchvatem radosti ho vytočím na nově nalezený stupeň.

„Neboj se, všechno ti vrátím." Opět ten drsný hlas. Nemusel ho ani zvýšit, abych mu hrozbu uvěřila.

„Já vím," špitnu do nočního ticha.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hlasy z druhého břehu 1. kapitola:

2. ibali přispěvatel
26.09.2016 [6:27]

ibaliDíky moc miky Emoticon

1. miky
25.09.2016 [12:12]

Tesim sa na pokracovanie Emoticon vyzera to slubne Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!