OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fool's dreams - 2. část



Fool's dreams - 2. částDruhá část je hlavně o Tonym. Dozvíte se, jak se cítí poté, co Raph odejde za Christianem, stejně jako první část jeho minulosti...

Tony byl jako malé dítě. Když se usmál, jako by se všechno kolem něj rozzářilo. Všechny barvy se najednou zdály jasnější, od očí se mu odrážely snad všechny barvy duhy, a jak se světlo lámalo, svět byl jakoby krásnější, snazší, čistší, stejně jako když v zimě zasype krajinu sníh. Člověk najednou cítí ten nenadálý klid v duši. Od dítěte na vás dýchá čirá nevinnost. Nikdo nedokáže nasadit tak bezelstný výraz, vedle nikoho nemůžete cítit takové pocity. Láska je stejně silná jako nenávist a stejně pozoruhodná jako cokoli jiného. I naivita je u dětí zvláštně roztomilá a uklidňující. Ony ještě neví, jak krutý je život, a tak jdou prostě dál. Bez přemýšlení se vrhají do těch největších nebezpečí, nevědíc, že později, až vyrostou, už jim nikdo nepomůže. Když se spálí, pamatují si to chvilinku, stejně jako zradu či jiný opovrženíhodný zločin spáchaný proti jejich nevinnosti. Příští den pak jdou a se stejnou důvěrou, jakou měly včera, se spálí znovu.

Nejzajímavější je ale, když dítě něco chce. Vůbec nemá žádné zábrany. Udělá prakticky cokoli a je tolik nebojácné. Často by si člověk přál být takový. Nebát se sdělit svůj názor ostatním a opravdu se umět prosadit. A Tony byl přesně takový. Zvlášť bez Raphaela se jeho dětské já zdálo tak úplně jasné. Vyvinuté oproti ostatním, protože Raphael byl vždy ten rozumný, klidný a dospělý. On za ně oba rozhodoval a vše Tonymu vysvětloval. A teď tady nebyl! Staral se o Christiana v jeho utopii. Aby se neztratil. Drobný modrooký chlapec byl naštvaný. Na Christiana, Raphaela, což se mu snad nikdy předtím nestalo, a především na sebe. Už zapomněl, jak byl pro něj Christian dokonalý a kouzelný. Dobře se mu s ním mluvilo. O všem! Tak moc na sebe Tony nadával, že Raphaelův nápad schválil. Stýskalo se mu. Tak moc se mu stýskalo, a to odešel starší teprve před hodinou.

Chyběly mu jeho pronikavě zelené oči, které se na něj vždy usmívaly zároveň s krásně vykrojenými červenými rtíky. Opravdu citelně postrádal klidnou auru svého vymyšleného přítele, jeho rozhodnost. Se vším mu vždy poradil a teď tu prostě není. Blízkost někoho silnějšího, většího a chytřejšího. To přesně mu chybělo tak, že až skoro plakal. Tony byl prostě v depresi. Jen si to představte! Maličké dítě bez rodičů, které se nesměje, ani však nebrečí, aby dalo najevo okolnímu světu, jak je nespokojené. Má jen prázdný výraz dospělého, který neví, jak dál. Modré oči dočista pohaslé a bez jiskřiček, rty bez výrazu a na tváři děsivý výraz. Takový, ze kterého hned poznáte, že toto malé dítě, na které se zrovna díváte, ví. Ví jak je svět krutý, jak chutná bolest, ztráta blízkého nebo velmi špatné rozhodnutí.

Rick stál ve dveřích a přemýšlel, co se asi černovláskovi stalo. Šel za ním jako obvykle, aby ho mohl doprovodit na oběd, ale tentokrát mu něco nesedělo. Ačkoli měl chlapec očividně náladu pod psa, což šlo poznat hned na první pohled podle zamračených rtů a taky podle droboučkých, skoro neviditelných vrásek u očí, nepovídal si s Raphaelem. To bylo poprvé, co ho takhle lékař viděl. Vždy, když se Tonymu něco nelíbilo, Raphael by první, kdo to věděl, a teď tady najednou není. Nedávalo to smysl!

Mladý lékař byl naštěstí přizpůsobivý, a tak se nenechal jen tak snadno vyvést z míry. Jen se drobně pro sebe pousmál, avšak tak, aby to chlapec neviděl, a šťastný, že Tony snad trochu pokročil a začíná se pomaličku uzdravovat, k němu přistoupil, aby snad zjistil, co se děje.

„Tony?“ optal se potichu konejšivým hlasem, aby drobného černovláska snad nevyděsil. Přesto sebou ale mladší poplašeně škubl, jak nečekal, že by někdo mohl přijít. Rick ho pohladil po rameni. Věděl, že musí být jemný, aby se alespoň něco dozvěděl. „Řekneš mi co se děje? Vypadáš opravdu moc smutně,“ zvýraznil tak blonďatý lékař, co bylo zjevné. Tony ale jen zavrtěl hlavou. Ačkoli byl Rick moc milý, on chtěl svého Raphaela. Na ničem jiném mu nezáleželo. Vše ostatní bylo najednou tak nepodstatné, nedůležité. „Můžu pro tebe udělat alespoň něco? Nějakou klidně maličkost,“ zkoušel to dál lékař. Opravdu by si přál zjistit, co přesně Tonyho trápí. Neměl to lehké, jenže to bohužel nikdo. Takový život není. Všechno hezké se vám na sto procent vrátí tou nejděsivější a nejsnesitelnější formou hrůzy a utrpení. A Bůh ví, proč byl zrovna černovláskův osud tak spletený, složitý a zbytečně moc bolestivý.

Třeba když mu bylo osm… Seděl na zahradě před obrovskou vilou, která byla od narození jeho domovem. Rodiče odjeli a on měl poprvé v životě zůstat na nějaké dvě tři hodinky doma sám. Hrozně se na to těšil, jelikož se pak cítil hrozně důležitě a dospěle. Je přece vzrušující být doma sám. Vědět, že můžete všechno, že jste závislí jen na sobě. A malý Tony chtěl tak moc dokázat úzkostlivým rodičům, že se mu nic nestane, i když ho na chvíli spustí z dohledu. Byl přesvědčený, že si bude jen hrát na zahradě jako každý jiný den, aby jim to dokázal. To by na stromě ale nesměla být ta kočka z vedlejší zahrady, která se snažila ulovit drobounkého ptáčka s úžasně zbarvenými peříčky. Malý černovlasý klučík se nerozmýšlel snad ani vteřinu, než se rozběhl k oné třešni a začal okamžitě a hlavně co nejrychleji lézt nahoru. Bohužel sklouzl a spadl dolů. Ve spěchu si nevšiml, jak moc je větvička tenká, ani toho, že hned jak na ni stoupl, začala zlověstně praskat. Jediné jeho štěstí byla výška, ze které spadl. Nebyly to ani tři metry a nespadl na hlavu. Celé tělo ho bolelo, nejvíce však ruka. Ihned si však umínil, že rodičům nic nesmí říct. Zlobili by se na něj, že byl neopatrný, a už by mu nevěřili.

Rodičům to došlo už asi po hodině, co byli doma, i když se chlapec snažil skrývat bolest, co to šlo. Byli tak moc úzkostliví a báli se jak o starší sestru, která byla už dospělá, tak o něj.

Tony byl vždy tak moc starostlivý a velmi bystrý. Často býval drzý a už ve velmi raném věku objevil v sobě sarkasmus. Bylo vždy velmi vtipné pozorovat malé dítě, jak říká věty přímo překypující ironií. Byl veselý a šťastný. Nic mu nechybělo. Na rodiče dokázal nasadit tak upřímný, nevinný výraz, že mu nedokázali odepřít. Působil přeci tak roztomile. Ve škole ho měli všichni rádi. Učitelé pro jeho inteligenci a logické uvažování, kamarádi pak pro jeho společenskou povahu, milé vystupování a smysl pro humor. Vždy, když se něco dělo, byl středem pozornosti. Často dokonce přicházely všechny ty nápady z jeho hlavy.

Také měl spoustu zájmů mimo školu, které ho zaměstnávaly, aby neměl čas na nějaké nepřístojnosti, jak říkávali často jeho rodiče. Chodil na kytaru, házenou, francouzštinu. Všechno s bezvadným prospěchem. Kdo by si nepřál takové dítě.

Ano, prvních čtrnáct a půl roku svého života byl Tony šťastný jako málokdo. Splňoval přesně všechny nároky na nejoblíbenějšího člena ve třídě. Jediná odlišnost byla v tom, že nikdy neměl, na rozdíl od svých kamarádů, žádnou přítelkyni. Všichni si ale stejně mysleli, že pro něj jen není žádná dost dobrá.

Jenomže pak se to stalo. První katastrofa v jeho životě. Rodiče zemřeli při autohavárii. Lékaři mu jen řekli, že netrpěli dlouho. Tehdy Tony brečel, jako snad nikdy před tím. Neuměl řešit problémy. Sakra! Vždyť on do teď žádné problémy řešit nemusel, tak proč najednou něco tak zásadního? To je na něj osud tak naštvaný, že netrpí? Že žije šťastný spokojený život? To musí být daň za štěstí tak krutá? Navíc, co s ním teď bude? Dají ho do děcáku?

Vybledlého chlapce si převzala starší sestra. Měl červené oči od pláče, stejně jako obrovitánské kruhy pod očima. Vůbec nevěděl, co se s ním děje. Kam ho kdo veze. Ať na něj mluvil kdokoli, nevnímal. Lékaři řekli pouze, že to spraví čas. Že jen ten dokáže zmenšit rány natolik, aby s nimi malý vyhublý chlapec, ještě vlastně dítě plné naivity a elánu, dokázal žít.

Ačkoli to chlapec nevěděl, protože právě vůbec nebyl schopný uvažovat, jeho trápení tímto okamžikem pouze začalo. V dohledné době se nemělo vše nějak zázračně zlepšit. Posun z nemocnice do sestřina domu, který byl stovky kilometrů od jeho dosavadního života, byl takřka krokem z bláta do louže.

Sestra ho nikdy neměla nijak extra ráda. Když se malý Tony narodil, Faith byla ve věku té nejhorší puberty. Bylo jí čtrnáct a nebavilo ji neustálé omílání od rodičů, jak je Tony naprosto dokonalý. Nesnášela ho za to. Žárlila! Celých čtrnáct let byla ona, o koho se rodiče báli, komu pomáhali, komu věnovali svou pozornost, a najednou jí ten malý prcek všechnu ukradl. Tehdy byla jak utržená z řetězu. Když se o ni nikdo nezajímá, nemusí být přece hodná holčička, která jen poslouchá a dělá, co se od ní očekává. Začala chodit po klubech, trajdat po nocích, pít tvrdý alkohol… Později dokonce přešla i na drogy. Chytla se špatný party a rodiče si jí opravdu zase tak moc kvůli Tonymu nevšímali. To on byl přeci to chtěné dítě!

V sedmnácti letech však potkala Faith kluka, pro kterého se byla ochotná změnit. Vzdala se pomalu drog, své party, neustálého chození na všechny možné i nemožné diskotéky. Opět začala chodit do školy… Jen domů už se nevrátila. Asi po třech měsících známosti s Kurtem se k němu nastěhovala. Milovali se a ona nechtěla doma překážet. Dodělala si školu, odstěhovala se co nejdál a začala dělat, že její minulost ani rodina neexistují. Ve dvaceti se jí narodil první syn, kterého pojmenovali s manželem Dean. O tři roky později se vyškrábala na svět i dcera, které začali říkat Emily. Faith byla šťastná. Dokonale! Po mateřské dovolené začala pracovat jako učitelka ve školce. Na své rodiče a na bratra vzpomínala málokdy.

Byl to obrovský šok, když jí jednoho večera zavolali z nemocnice, že její rodiče jsou mrtví a že by se měla postarat o svého mladšího čtrnáctiletého bratra. Opět se jí vybavilo to batole, kvůli kterému ztratila rodičovskou lásku. Nechtěla ho mít v bytě se svými dětmi. Cítila, že je k němu nespravedlivá, ale nechtěla to tak! Přesto však přijela, zařídila pohřeb a odsouhlasila, že se bude o Tonyho starat. Štval ji však jen pohled na malého, zničeného kluka s nevinnými kukadly po matce. Ten jeho umučený výraz jako by si přímo vydobýval soucit a byl zvyklý, že mu ho někdo okamžitě dá. Už od první chvíle bylo jisté, že Tony to nebude mít v sestřině rodině vůbec snadné.

Musí opustit svou třídu, všechny své koníčky, celý svůj život, ve kterém byl proklatě spokojený. Musí jít a odstěhovat se daleko, skoro na vesnici, ke své odtažité sestře, která se k němu nikdy jako sestra nechovala, ačkoli nevěděl proč. Přechod byl pro Tonyho obrovitánsky těžký, ale nějak to zvládl, opakujíc si neustále své nové motto: „Všechno bude dobrý. Na konci. A když to není dobrý, prostě ještě na konci nejsem.“ Byl to sakra bojovník a vždy, když chtěl něco dokázat, tak to dokázal.

Zvládl si v nové škole najít nové kamarády a dělal, jako by se ho nějaká autonehoda vůbec netýkala, i když ji každou noc vídával ve svých snech, jen pokaždé na jiný způsob. Vždy byl pro něj šok, když se probudil a zjistil, že nad ním nikdo nestojí. Žádná starostlivá maminka či strachující se otec. Nikdo. Bolelo to! Sakra, tak moc to pořád bolelo, a navíc bylo z atmosféry „doma“ tak moc poznat, že tam vůbec není vítán. Že je tam prostě navíc. Potřeboval by si občas promluvit o svých problémech, ale v této rodině proto neměl prostor. Nikde ten prostor nebyl, a tak vše dusil v sobě, doufaje, že se to časem zlepší.

Jediné, co na svém novém životě miloval, byli jeho noví sourozenci. Miloval je. Opravdu! Neustále si s Deanem a Emily hrál, dělal s nimi hlouposti. Oni jediní ho měli rádi. Vždy, když odcházeli spát, úplně dychtili po pohádce od strejdy Tonyho. Faith to neviděla moc ráda, ale nechtěla svým dětem ubírat tu radost. Navíc pak díky tomu nalezla vždy alespoň nějaký malý, nepatrný problém, kvůli kterému ho seřvala a byla na černovláska nepříjemná. Málokdo by z jejich chování nebo snad podoby usoudil, že jsou sourozenci. Navíc Tony začal pomalu, ale jistě ztrácet trpělivost. 

__________________________________________________________________________

Je zde další kapitola. Určitě jste si všimli, že kapitoly pravděpodobně nebudou nijak pravidelně přidávané, zkrátka píšu vždy, když mě něco napadne...:) Určitě tuto povídku dokončím, mám ji moc ráda, jen prosím o shovívavost...^^ Doufám, že se vám kapitola líbila. 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fool's dreams - 2. část:

2. Ramien přispěvatel
04.02.2015 [11:33]

RamienJejda, děkuju... Emoticon
Budu se snažit být co nejrychlejší...:)

1. Toito_Wear
02.02.2015 [16:19]

Nádherné. Jsi talent!
Rozhodně pokračuj v psaní, byla by škoda, kdybys přestal/a.

- Toito_Wear

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!