OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fool's dreams - 1. část

Je to tady, má první zveřejněná povídka! Jedná se o příběh zasazený do prostředí psychiatrické léčebny a pojednává o dvou chlapcích, kteří se tam náhodně potkají. Ani jeden zatím ale neví, jak pro jejich léčbu bude ten druhý zásadní. Doufám, že se vám povídka bude líbit! Za každý názor budu vděčný/á. :)

28.12.2014 (14:00) • Ramien • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1035×

Malý klučík sedící na parapetu před oknem s mřížemi. Má zasněné oči koukající se kamsi do dálky. Nikdo si už nepamatuje, kdy se naposledy smál, kdy naposledy plakal, nebo prostě jen projevil jakoukoli emoci. Od určité chvíle už ho prostě nešlo léčit, kvůli té jeho netečnosti. Vypadal jako by mu bylo všechno úplně jedno. Jako by už na ničem nezáleželo, i když... Jemu asi ne.

 

Neměl důvod žít, neměl sílu umřít, a tak se zavřel do té své schránky absolutního nezájmu. Nikdo přes ni nemohl. Sebelaskavější, stejně jako ti sebepřísnější lékaři selhávali, jeden po druhém. Vše bylo zbytečné a on už prostě ani v podstatě nežije. Ano, to si všichni mysleli.

 

Ale Christian žil a byl velmi šťastný. Měl svou vlastní říši plnou zázraků, splněných snů, jaké si jen člověk dokáže vysnít. Tam dokázal žít. I po tolika zklamáních, co mu svět připravil, tam našel radost a štěstí. Ať se tam na Zemi trápí, místo pro něj je přece tady. To tady pracuje pro královskou rodinu, je tu pro všechny nepostradatelný a plní mise, na které se jiní neodvažují jen pomyslet. Rosie, královská dcera, by bez něj už nesčetněkrát přišla o život, a král by tomu nedokázal zabránit. Byl to dobrý pocit, být nepostradatelný. Ten by na Zemi nikdy nezažil. Tam je pouhá nicka, tak se tam přece nebude cpát.

 

Jenomže, i když se některé situace v životě zdají bezvýchodné a vy i myslíte, že vám nikdo nerozumí a nikdo vám nemůže pomoct... Vždy je tu nějaké řešení. A Christianovo řešení bylo tak blízko. Lásku a pochopení, které prozatím na Zemi i přes usilovnou snahu nenašel, leželo ve vedlejším pokoji. Nikdo to však nevěděl.

 

Kdyby měl někdo černovláska, momentálně ležícího na posteli pokoje č.4, charakterizovat, myslím, že perfektní slovo by bylo bojovník. Všichni lékaři v ústavu si ho oblíbili jako nikoho jiného před ním, protože on se chtěl uzdravit. Měl obrovskou vůli a víru ve svůj úspěch. Taky miloval svůj život, ačkoli nikdy nezažil pocit lásky. Ten pocit absolutního prvenství u nějakého, lhostejně jakého, člověka. Asi každého by fascinovala tak obrovská síla.

 

V lékařských papírech byla jeho nemoc definovaná jasně. SCHIZOFRENIE. Jelikož nikdy neměl člověka, kterému by svěřil své problémy, musel si ho prostě vymyslet. Raphaela. Bez něj by být nemohl. Raphael Tonyho vždy vyslechnul a vždy mu nabídl nějaké řešení, když všichni ostatní selhali. Když mu chyběla síla se radovat, síla žít, Raphael ho povzbudil. Naopak zase Tony rád poslouchal Raphaelovy starosti, rád mu radil a rád se cítil důležitý. Tony prostě Raphaela miloval.

 

Jenomže tady, přesně tady v pokoji č.4, bylo najednou tolik lidí ochotných ho poslouchat. Tolik lidí, kteří na něj byli hodní, a tak začínal pomaličku věřit, že všechno bude dobré. Jediná věc, kterou tady trpěl, byla, že se mu pokoušeli Raphaela ukrást. Říkali Tonymu, že není skutečný. Že když ho zapře, bude zdravý. Tony opravdu chtěl být zdravý. Slovo nemocný se mu příčilo a on chtěl být opět ve svém maličkém bytečku a vydělávat si malováním. Lékaři říkali, že tam nemůže přesně kvůli tomu hnusnému slovu, které se v této budově používalo bohužel až moc často. Že tam nemůže, protože je nemocný. A tak se opravdu moc snažil uzdravit. Malování mu tolik chybělo. Jenomže Raphael. Chyběl by mu víc.

 

„Tony, pojď prosím na večeři," zavolal lékař na zamyšleného černovláska. V takové náladě byl poslední dobou docela často, což byl úspěch. Když ho přivezli, tak jen mluvil s Raphaelem.

 

„Dobře, už jdeme," odpověděl automaticky i za svou druhou osobnost a zvedl se, ačkoli vůbec neměl hlad. Věděl, že by se na něj pak všichni zlobili, že nejí, a to neměl rád. Navíc dnešek sliboval změnu. Nepůjde na večeři sám jen s Rickem, svým lékařem, ale půjde i s Christianem - klukem z vedlejšího pokoje. Jeho doktor je prý tento týden nemocný a sám přece do jídelny jít nemůže. Ano, Tony měl rád nové lidi a Christianovi to bylo vlastně úplně jedno. Ani nevěděl, jak moc bude tato večeře pro něj zlomová.

 

„Raphaeli, já se bojím! Co když mě ten Christian nebude mít rád? Nebo se mi bude smát jako dřív všichni?" začal se přeci jen Tony obávat styku s jinými osobami než s lékaři, a tak se upnul na svou jedinou spásu, jeho druhou osobnost, u které byla jistota, že mu vždy pomůže.

 

„Neboj, Tony, nikdo ti tady neublíží," odpovídal si vzápětí sám, aniž by si to uvědomoval. Pro neznalého pozorovatele by to mohlo působit až komicky, ale jediný, kdo to viděl, byl momentálně Rick. Věděl, že teď s chlapcem nic nesvede, a tak šel raději vyzvednout Christiana, aby byli kompletní. Přeci jen měli trochu zpoždění. 

 

Dlouhovlasý chlapec seděl ještě stále v pokoji č.5 na parapetu a nesoustředěně koukal ven z okna. Hned, jak se ho Rick dotknul a donutil ho zvednout se a jít na večeři, byl popuzený. Jen nerad se vracel do ústavu, do reality, byť jen na chvíli. Už-už se hodlal ponořit zpět do království krále Richarda, jeho rodiny a jeho výjimečných misí, když vtom uslyšel Tonyho, mluvícího s někým, koho nemohl vidět. Bylo to zvláštní, ale když tak nad tím přemýšlel... Co když má i tento chlapec svůj svět? Třeba se domlouvá s někým z úplně jiné země, jiné říše nebo planety. Christianovi se rozzářila očka a okamžitě přiskočil k černovlasému chlapci, kterého ani neznal jménem. Popadla ho obrovská zvědavost. Jak asi vypadá jeho svět? Kdo tam žije? A...

 

„S kým se to bavíš?" optal se Christian nevinně a bystřejší pozorovatel si mohl snadno všimnout, jak je hoch zvědavý. V Tonyho očích se teď spíš objevovaly obavy, ale rychle je zaplašil. Raphael říkal, že to bude v pohodě. Určitě měl pravdu a tento chlapec je moc milý.

 

„S Raphaelem přeci, ty ho nevidíš?" zeptal se nakonec Tony zmateně. Christian se musel chvíli soustředit, ale pak si představil své království a tu v něm uviděl svého nového pomocníka, se kterým půjdou jistě všechny nebezpečné výpravy snadněji a zábavněji. Sám král Richard říkal, že je velmi statečný a že si ho jistě Christian rychle oblíbí.

 

„Ach ano, vidím. Omlouvám se, Raphaeli, nevím, co to se mnou bylo," omluvil se chlapec a Tony vypadal velmi spokojeně. Jen Rick byl zmatený. Ještě nikdy neviděl, že by se Christian o něco nebo někoho takto zajímal. Navíc nebylo možné, aby Raphaela viděl kdokoli, kromě Tonyho. Co se to tady tedy děje?

 

„Omluva se přijímá," odpověděl chlapec za Raphaela. Christianovi to vůbec nepřišlo divné, a tak se mohli se zaujetím dál bavit ve třech, kdyby je nevyrušil s tím, že musí na večeři a že povídat si mohou lidně cestou.

 

Tony byl nadšený, že našel nového kamaráda, kterému může říct všechno a on ho poslouchá a navíc, že vidí Raphaela a nevymlouvá mu ho. Byl navíc plně zaměstnaný mluvením za dvě osobnosti. Christianovi se zase realita prolínala se sněním víc než kdy jindy. Chvíli byl s Raphaelem v království a plánovali další z veledůležitých akcí proti nepřátelům, poté zase na cestě do jídelny s Tonym. Dlouhovlasý hnědovlásek byl šťastný jako už dlouho tady v realitě na Zemi ne.

 

Když tedy večeře skončila a chlapci stáli i s Rickem před Christianovým pokojem č.5, oba byli smutní, že se musí rozloučit, tedy vlastně... všichni tři. Nejsmutnější byl ale Tony, který si přes tu večeři Christiana velmi oblíbil a dokonce začal uvažovat i o tom, že s jeho pomocí by se i mohl „uzdravit". Druhý chlapec však tolik smutný nebyl. Velmi si oblíbil Raphaela a už se moc těšil, až se společně vydají na tu novou výpravu v království.

 

Zdálo se, že postava Raphaela je nesmrtelná, ačkoli pokaždé v jiné formě. Tedy z hlediska psychologického. Jakmile Tonyho napadlo, že by už tedy Raphaela nemusel potřebovat, že by se mohl uzdravit a mohl by jít domů, tehdy tuto jedinečnou osobnost přejal Christian do své vlastní imaginární říše. Zdálo se však, že dlouhovlasý chlapec už nebude mít sílu s ním bojovat. Hnědovlásek nebyl tak psychicky odolný a neměl takovou víru ve vlastní život a vlastní štěstí nebo i lásku jako Tony. Musela tedy přijít nějaká pomoc. Jenomže kdo? Kdo pomůže Christianovi z jeho světa a přinutí ho žít zde, v této, někdy až moc kruté a někdy zase přespříliš krásné, realitě?

 

„Raphaeli? Jak je možné, že tě Christian vidí? Nikdo jiný tě nikdy nevidí, anebo si na to jen hrajou, což je ještě mnohem horší! Taky o Chrisovi lékaři tvrdí, že je nemocný? Taky má někoho, jako jsi ty pro mě? A proč tedy dneska nebyl s ním?" ptal se Tony, sedíc na ústavním lůžku. Ten dlouhovlasý chlapec s neustále zasněným pohledem ho opravdu zaujal. A ačkoli o tom sám nevěděl, byl vůči němu velmi všímavý. Jeho druhé já, Raphael to potvrzoval.

 

„Christian nemá někoho, jako jsem já pro tebe," začal uvážlivě Raphael samozřejmě Tonyho ústy, aniž by si to černovlásek uvědomoval.

 

„On si vymyslel vlastní říši, vlastní zemi, kde je mnohem šťastnější než kdekoli jinde. Je zde výjimečný a všemi vážený. On si uvědomuje, tedy zatím si ještě pořád uvědomuje, že tamto není realita, ale ztrácí se v tom víc a hlouběji. Nemá zájem o život zde." vysvětloval Raphael chlapci.

 

„A to-to mu nemůže nikdo pomoct?" zeptal se vyděšeně Tony. Tak moc toužil po kamarádovi a Christianem si tak rozuměl! Nemůže přece skončit tam někde ve své utopii. Láska, přátelství i všechny bitvy tam jsou jen falešné, zapříčiněné představivostí, a to mu přece stačit nemůže. On zcela určitě chce doopravdy poznat lásku stejně jako on. Takhle to však nepůjde. Tony se rozbrečel.

 

„Prosím, řekni mi, že mu lze nějak pomoci a že víš jak. Prosím, Raphaeli," dostal ze sebe vzlykavě chlapec. Vlastní blonďatá představa s drobným tělem ho pevně objala.

 

„To víš, že mu můžeme pomoct," konejšil Tonyho Raphael.

 

„Jen budu potřebovat, abys mi pomohl. Chceš slyšet můj plán?" černovlásek spěšně přikývl a popohnal Raphaela k vyprávění jeho skvělého plánu gestem ruky.

 

„Dobře tedy. Situace je taková, že Christian věří v mou existenci v jeho světě. Jakmile jsi mě představil, Christian si vytvořil můj obrázek ve své realitě. Nevím, přesně v jaké situaci nebo na jakém postavení, ale vytvořil. Díky tomu mě viděl jasně a zřetelně. Ztrácí schopnost rozeznávat rozdíl mezi představami a realitou. Já bych teď mohl chodit často za ním. Mohl bych být s ním v jeho utopii a pokusit se ho navést na správnou cestu. Myslím, že to můžu dokázat, zachránit ho! Tento plán má jediný háček, bez kterého to není možné. Tony, musíš mi dovolit, abych za ním chodil, abych mu pomohl. Víš, byl bych s ním častěji než s tebou. Chceš to tak? Všechno je na tvé volbě," ujistil chlapce Raphael, který se pomalu uklidňoval a přestával plakat. Musel si to rozmyslet. Dokáže ještě vůbec být bez svého blondýna tak dlouhou dobu? Jenomže když ne, tak se odtud zaprvé nikdy nedostane, protože nebude podle lékařů nikdy zdravý a navíc ztratí přítele kdesi v jiné realitě. Musel to alespoň, když už nic jiného, zkusit!

 

„Tak fajn, Raphaeli, zkusíme to, jak to říkáš. Opravdu bych si přál, aby se Christian vrátil. Rád bych se s ním pořádně seznámil a byl jeho přítelem. Musíš mi ale slíbit, že mi dáš vědět vždycky, když tady budeš, ano? Pokaždé, když se vrátíš z Christianovy říše, musíš se mi ukázat!" řekl Tony vážně a Raphael stejně vážně přitakal. Byli domluvení.

 

Mezitím Rick nad celou situací doma na pohovce uvažoval. Nevěděl, co my už teď víme. Neznal přesné uvažování ani Christiana, ani Tonyho. Kdyby však slyšel tuto prapodivnou rozmluvu, která by jistojistě působila na cizího pozorovatele značně zvláštně, protože Raphael nebyl ve skutečnosti nikdo z masa a kostí, ale Tonyho druhá osobnost, překvapilo by ho, jak moc je Tony rozumný a všímavý. Jako by se snažil podvědomě zbavit své nemoci. Bylo jasné, že čím míň bude chlapec se svou druhou osobností, tím dříve je spojí v jednu a Raphael zanikne. Možná, přesněji řečeno, stane se Tonyho součástí. Rick, ale nic z toho nevěděl, a tak po usilovném přemýšlení svou snahu vzdal. Věděl, že tohle se nedá vyřešit přes noc. 

Následující díl »

Autor: Ramien, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Fool's dreams - 1. část:

Děkuju vám mnohokrát. Jsem rád/a, že se vám to líbilo...:3
Novou kapitolu se budu snažit dopsat co nejdříve...:)

Dost mě to zaujalo, takže si určitě počkám na pokračování

Už v pulce kapitoly mě to chytlo a nechtělo se pustit. Na to, že je to tvá první, tak se ti moc povedla . Určitě si počkám na další díl. Doufám, že bude brzy .

Přidat komentář:

Nick:

Text: