OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion II. - Inferno - 3. kapitola

17.05.2013 (18:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 784×

„Vyřiďte jí, že nepřijdu.“

„To nemůžete myslet vážně, víte, co mi řekne?!“ ozvala se ze sluchátka odpověď.

„Ale mně je jedno, co na to řekne, prostě nepřijdu. Povězte jí to, ano?“

Típla jsem hovor a vydechla. Rada má i své sekretářky. Jsou věčně nervózní, nepříjemné a nejenom mně vrtalo hlavou, proč si zrovna ony vybraly tuhle práci.

Přecházela jsem po pokoji sem a tam. Bylo brzké ráno, ale já byla naprosto svěží.

Neodvažovala jsem se však vyjít z bytu. Měla jsem pocit, že na mě číhá za každým rohem.

Kdo?

Bastien.

Jeho výhružka se mi neustále proháněla hlavou a já začínala být paranoidní. Kdekoliv se něco pohnulo, rozbušilo se mi srdce a instinktivně jsem sahala po meči za pasem, který tam už ovšem dávno nebyl. Lezlo mi to na mozek a trénink s Desdemonou bylo to poslední, o co jsem stála.

Něco jsem ale dělat musela. Zaměstnat mysl. Trochu se protáhnout a hlavně ne sama.

Přehodila jsem si mobil v ruce a napadl mě člověk, který by mohl chtít společnost. Jestli mou, o tom už si rozhodne sama. Vytočila jsem číslo.

„Ahoj, Becco, tady Eliza.“

„Kolik je hodin?“ zaskuhrala z telefonu má kamarádka. Jejda.

„Půl sedmý.“

„Sakra, co potřebuješ v půl sedmý ráno? Do noci jsem se učila.“

A taky v noci začala.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli by sis nechtěla hodit volno a trochu se cournout po městě. Víš, jako za starých časů.“

Pravdou bylo, že za starých časů jsem já byla doma a Rebecca s Trixy chodila flámovat. Pak zůstávala doma i Trixy a ona chodila pařit sama nebo se svým momentálním milencem. Nepředpokládala jsem, že si takové detaily bude pamatovat.

Z telefonu se ozvalo šustění deky a několik tichých nadávek.

„Jo, jasně, klidně. Budu u tebe… v deset, jo? Nebo radši v půl jedenáctý…“

„Jasně, přijď, až se… probereš,“ souhlasila jsem a hodila telefon na postel. Tak tohle by bylo.

Na povrchu dopoledne obyčejně lidé pracují a bavit se chodí večer. Teď jsem byla vděčná, že tady jsou večírky prakticky nepřetržitě. Vždycky se najde místo, kde to jede, bez ohledu na denní dobu. Záleží, jak moc jste vybíraví.

Upřela jsem pohled na meč, který stál opřený o stěnu, jako by tam tak byl odjakživa a nikdy své místo neopustil. Rozešla jsem se k němu a vytáhla ho z pochvy.

Čepel byla špinavá a matná, naopak rukojeť vypadala lépe než kdykoliv dřív. Přitáhla jsem si zbraň k obličeji a natáhla její vůni. Do nosu mě praštil slabý odér krve a já se rozešla ke koupelně. Ve skříňce za zrcadlem jsem měla houbičku, kterou jsem začala meč čistit. Dlouhými tahy jsem se snažila o neposkvrněnost, jakou měl před mým malým „výletem“. Věděla jsem, že se chovám jako cvok, ale nemohla jsem si pomoct. Leštila jsem meč čím dál urputněji, až čepel projela houbičkou a objevila se má vlastní krev. Zasykla jsem. Dlaň byla rozseknutá napříč, ale nechala jsem ránu volně. Ruka se mi třásla a já sledovala, jak krev postupně přestává proudit a jak se jednotlivá vlákna kůže zase spájí dohromady. Za dvě minuty už by nikdo nepoznal, že jsem se zranila. Když jsem to viděla poprvé, pořezala jsem se ještě třikrát, abych to mohla sledovat znovu. Někteří prý i skáčou z budov a probodávají se, aby si dokázali, že jsou dokonalí. Nesmrtelní. Neporazitelní. Proto jsou pak odolnější vůči bolesti.

Zasunula jsem lesknoucí se šavli zpátky a odložila ji na místo.

Já to naprosto, dokonale nezvládám.

V jedenáct se ozvalo klepání na dveře.

Rebecca by byla včas jedině na výprodeji nebo na vlastním pohřbu. A u toho druhého to nevím jistě.

Byla jsem nastřelená v černých kalhotách s cvočky, které až sprostě obepínaly zadek, a ve zlatém tričku s pořádným výstřihem. Ani jeden z těhle kousků jsem si nekoupila sama. Můžete hádat, kdo mi je dal.

Otevřela jsem dveře a chtěla pozdravit, ale už otevřít pusu bylo zbytečné.

„Tak fajn, i když jsi mi zavolala v naprosto příšernou hodinu, jsem ochotná ti to odpustit za tyhle šaty,“ spustila Rebecca a kývla k mému oblečení. Ušklíbla jsem se. Věděla jsem, proč si to beru na sebe.

„Tak kam půjdem?“ chtěla jsem se informovat, i když mi to bylo ve své podstatě šumák.

„Prý se teď bezvadně chlastá na kraji Kamarilly, u nováčků, ale tam já nejdu. Na tohle jsem už moc stará. Střihla bych to do Poisson Love.“

Poisson Love byl podnik, na který všichni nadávali, ale do kterého všichni tajně chodili a kde nikdo nechtěl být viděn. Bylo to to nejhorší místo pro mě, ale to nejlepší na odreagování. Kývla jsem.

„Jasně, jdeme.“

Vyrazily jsme a já pozorovala svou kamarádku. Oblečení měla dokonalé jako vždy, stejně tak make-up, ale nevypadala, že by se těšila. Nebyla šťastná nebo nadšená jako vždy, když se něco dělo. Možná nakonec potřebovala odreagování stejně jako já.

Připadalo mi divné vyjít na ulici, aniž by mne zpražilo světlo, což už bylo samo o sobě zvláštní. Tady se dala obloha rozdělovat na menší a větší tmu. Menší se dala přirovnat k potemnělému bouřkovému mraku rozprostřenému po celém nebi.

Zahnuly jsme za několik ulic. Neon klubu Poisson Love zářil jasnou růžovou. Dovnitř zrovna vcházel někdo, koho bych označila za příslušníka stylu gothic. Rozhlížel se a do dveří doslova vletěl. Tolik k reputaci klubu.

Rebecca si dávala na čas a nesla se ulicí jako carevna. Já se plížila co nejblíže zdi. Ne, nebyl by ze mě tajný agent. Minimálně ne dobrý.

Vešla jsem do klubu těsně za Beccou a rozhlédla se.

Klub sám o sobě nebyl příliš velký, ale skla po celém obvodu tento pocit umenšovaly. Přímo naproti černým lesklým dveřím, kterými jsme vešly, stál barový pult. Masivní, z tmavého leštěného dřeva. Zřejmě mahagon. Na takový klub to bylo více než luxusní vybavení.

Bar mechanicky otírala vysoká krátkovlasá blondýna napasovaná jen do titěrného červeného topíku. Ani na nás nepohlédla, ale přesto se ušklíbla.

„Pojď,“ popadla mě Becca za ruku a táhla klubem. Upíraly se na nás téměř všechny pohledy. Dobře, asi bych měla spíš říct, že na mně. Koutkem oka jsem zahlédla tu osobu, která vešla před námi. Muž seděl v koženém křesle, obklopen třemi polonahými kráskami. Příšery ve svém přirozeném prostředí. No, každému, co jeho jest.

Rebecca si to štrádovala k těžkému rudému závěsu a bez nejmenších pochybností jím prošla. Nezbývalo mi, než jí věřit.

Místnost za ním byla ponurá, bez oken, vyvedená do černorudé. Bylo to typické doupě, kde by se schovávali démoni a nemrtví ve filmech ze sedmdesátých let. Někdo by si mohl myslet, že se v takových místnostech cítíme jako doma. Místní osazenstvo určitě. Já ne.

Proč mi to tu smrdí jak u doktora?

„Kdopak to je?“ ozvalo se. Otočila jsem se za tím hlasem a málem jsem o pár kroků couvla.

Muž, který promluvil, měl kolem dvou metrů. Tvářil se posměšně, ale v jeho očích, černých jako uhle, jsem zahlédla výhružku. Pokud se chtěl prát, byla jsem víc než ochotná zdrhnout.

Pohodil hustými, tmavě hnědými vlasy a prsteny na obou dvou jeho rukách zacvakaly. V křivém úsměvu ukázal zuby.

To mě chce kousnout?

„Klidni se, Majori. Patří ke mně,“ zavrčela na chlápka Rebecca. Já potřebuju k někomu patřit? Bez ní bych byla zřejmě v loji, ale stejně mě to urazilo do morku kostí.

Pohledy se pomalu stáčely zpátky k předchozím činnostem a já byla víc než ráda.

„Ahoj,“ pozdravil kdosi a já si povzdechla. Chtěla jsem zapomenout na své starosti někde mezi lidmi, ale zřejmě jsem zapomněla, co to tak docela znamená: nutnost se s těmi lidmi také bavit.

Mizerný život.

„Čau,“ opáčila jsem a vzhlédla. Kousek ode mě stál chlapec maximálně o dva, tři roky starší než já. Tvářil se přátelsky, možná až moc. Měl obrovské, zlatavě hnědé oči. Na první pohled jsem v něm viděla incuba. Tvářil se tak. Vyzařovalo to z něj. Nebo mám v mozku radar, vyberte si.

„Ještě jsem tě tu neviděl,“ přisedl si ke mně. Nebyla jsem proti.

Kývla jsem. „Taky jsem tu nikdy nebyla.“

„Gratuluji ke zkoušce.“

„To nestojí za řeč.“ Stojí, ale já se o tom nechci bavit.

Na chvíli zmlkl a poté se až nezdravě přiblížil. Otřel se tváří o mé vlasy, přejel prsty po mé holé kůži na předloktí. Cítila jsem jeho vůni. Šeřík.

„Nechceš se se mnou vyspat?“

Kdybych měla pití, vyprskla bych ho. Ale flusat tu na zem mi připadalo nezdvořilé.

„He?“ opáčila jsem.

„Sex. Chtěla by sis to se mnou rozdat? Můžeme tady, ale lepší to bude u mě. Co myslíš, krásko?“

„Jsi incubus.“

„Ano. Je to problém?“

„Není, ale…“

„Pak tedy můžeme jít,“ vstal.

„Já nespím s cizími… chlapy jen tak na potkání,“ oponovala jsem mu. Nebyl mi nepříjemný jeho zájem, ale z celé té situace jsem byla nesvá. Jean-Claude byl jediný, s kým jsem kdy spala. Možná jsem si to chtěla… uchovat.

„Jmenuji se Alten. Ty jsi Eliza. Už nejsme cizí.“

Ten hlas. Sakra…

Zírala jsem na něj. Přísahala bych, že se mi před očima začínal proměňovat v někoho jiného. Jeho zlaté oči byly náhle tmavě modré. Sklonila jsem hlavu a zamrkala. Už mi vážně hrabe?

Pohlédla jsem na Rebeccu. Ani si nevšimla, co dělám. Hlasitě se smála a diskutovala se svými přáteli. S kamarády jejího druhu. Jejích zájmu i názorů.

Znovu jsem si Altena prohlédla. Byl k nakousnutí, což o to. Ale nechtěla jsem s ním spát. Nebyl to chtíč, co mě nutilo nad tím uvažovat.

Poprvé jsem přemýšlela o sexu jako o volnočasové aktivitě. O něčem, čím se zabavíte. Bože, jak hluboko jsem klesla?

„Elizo?“ oslovil mě tím hlasem, který používáte, když si nejste jistí, zda vás dotyčný slyší.

„Jo?“

Znovu se ke mně posadil.

„Pojď. Jsi krásná,“ šeptal mi do ucha. Těžko říct, jestli jsem mu věřila. Možná ano.

Vstala jsem. Sotva jsem to udělala, v Altanových očích se objevil žár, touha a kratičký pocit vítězství.

„Dobře,“ souhlasila jsem nahlas, i když povolení už bylo dávno vysloveno. Neměla jsem chuť zabývat se temnými komploty někoho, koho po téhle noci neuvidím.

Popadl mě za ruku a vedl mě z klubu. Ani jsem se neotáčela a vykročila s ním na ulici.

Už při cestě k jeho domu jsme se zastavovali, abychom se mohli líbat, a když jsme dorazili k němu domů, bylo to rychlé.

Vzal mě do náruče a vyběhl se mnou schody. Domek nebyl dvakrát velký, ale útulný. Stěny byly vymalovány světle fialkovou barvou. Líbilo by se mi tu žít.

Vrazil do ložnice a položil mě na postel. Okamžitě jsem zacouvala blíže k pelesti a on se pousmál. Stáhl mě za nohu pod sebe a začal svlékat, stejně jako já jeho. Naše svršky se za chvilku válely na zemi a my znovu propadli vášni, jaká nás sužovala už cestou sem. Polibky se prohlubovaly, naše jazyky si spolu hrály a já se ho dotýkala všude, kam jsem dosáhla.

K sundání zbývalo jen naše spodní prádlo. Stáhla jsem z Altana boxerky a přejela mu dlaní po jeho chloubě. On mi mezitím líbal ňadra, pomalu, něžně, až jsem se musela usmát.

Přetočila jsem si ho pod sebe.

„Divoška, to se mi líbí,“ zapředl se smíchem a já ho políbila.

Nesmál se dlouho.

Strhla jsem si vlastní kalhotky, jediný kus šatstva, který nás od sebe dělil, a nadzvedla se. Chytla jsem jeho penis a začala si ho směřovat do sebe. Altan zaklonil hlavu a vydechl, což se vzápětí změnilo v zasténání, když jsem na něj pomalu dosedla.

Pohnula jsem se. Nejdříve pomalu, trochu nejistě. Netušila jsem, jaké budou jeho reakce. Když se mi dychtivě zadíval do očí, věděla jsem, že mohu pokračovat. Rajtovala jsem na něm pravidelně a hluboce ho do sebe zasouvala. Takhle to bylo mnohem ostřejší, než jsem si pamatovala ze sexu s Jean-Claudem. Vzpomínka na něj mi vehnala do očí slzy. Proč tohle dělám?

Zvolila jsem poněkud ráznější tempo a Altan to dlouho nevydržel. Za chvíli jsem ležela pod ním a on, celý udýchaný, přirážel rychle a tvrdě. Zasténala jsem, možná tak trochu proti své vůli. Líbilo se mi to, ale cítila jsem se hrozně. Naplňovala mě slast a jiskřivá radost, když jsem se přitom chtěla schoulit do klubíčka a někde v klidu umřít.

Pocity, které byly tak rozdílné a přitom se spojovaly, jsem zatlačila do pozadí, když se rozkoš, kterou mi Altan způsoboval svým přirážením, stala nesnesitelnou. Křičela jsem na celou Kamarillu a on mě doplňoval. Chytla jsem se pelesti, abych se trochu udržela na uzdě, ale moc to nepomáhalo. Postel se pod námi pohybovala v pravidelném, trochu vrzavém rytmu.

Přitáhla jsem si Altana na tělo a zanedlouho mě zaplavila úžasná vlna orgasmu. Se zavřenýma očima a hlavou zvrácenou dozadu jsem se pomalu, ale jistě vracela do reality. Altan ze mě vystoupil a praštil sebou vedle mě. Koukla jsem na něj. Byl unavený, uspokojený a víceméně šťastný. Znovu jsem oči zavřela a otočila se na bok. V tu chvíli bych přísahala, že se mi v mysli zjevil Jean-Claude. Jeho safírově modré oči na mě upřeně hleděly a já v nich poznala smutek. Hluboký zármutek nad tím, co jsem mu provedla. Z temnoty ke mně vztáhl ruku a já téměř cítila, jak mě hladí po tváři. Ze rtů mu splynulo jediné slovíčko: Proč.

Jean-Claude se ke mně naklonil a rty přejel po těch mých v krátkém, něžném polibku. Nechtěla jsem si to představovat. Nechtěla. Ale nemohla jsem jinak. Nemohla jsem to zastavit.

„Chérie,“ rezonovalo mi hlavou a černovlasý upír se ztrácel. Po chvilce jsem se odvážila otevřít oči. Otočila jsem se na Altana, kterému se nyní hrudník vzdouval v pravidelném rytmu. Spal.

Dotkla jsem se svých rtů a olízla si je. Cítila jsem kolem sebe vůni Jean-Claudovy kolínské, jeho dotek na tváři i jeho chuť na mých ústech. Bylo to mučení, mělo být, ale já se náhle cítila pokojně.

Připadalo mi, jako by Jean-Claude nezemřel. Smutně jsem se tomu usmála. Asi už jsem příliš unavená.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion II. - Inferno - 3. kapitola: