OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion II. - Inferno - 1. kapitola

22.04.2013 (10:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 843×

Je těžké otevřít oči, když se nechcete probudit.

Byla jsem naprosto dokonale vzhůru a stejně jsem odmítala spatřit pokoj kolem sebe. Věděla jsem, že je hnusný a kamenný. To mi stačilo.

Je pryč. Zabila jsem ho.

Nic jiného mě nyní nezajímalo.

Před očima se mi míhal jeho obličej. Jak se usmíval, hladil mě po tváři, a jeho polibky…

Zamručela jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu.

Bolelo to. Tak neskutečně moc to bolelo. Přála jsem si, aby mi místo tohohle urvali hlavu hned na začátku. Přála jsem si to vyměnit s Trixy nebo s Benem. Nevděčné, já vím. Ale raději bych byla mrtvá, než teď tohle snášet.

Rozezněl se zvonek. Bydlet na území školy má své nevýhody.

Konečně jsem sebrala odvahu ty oči otevřít a téměř okamžitě se vymrštit do sedu. Už to byly dva dny, co jsem se vrátila z povrchu. Od té doby jsem s nikým nemluvila. Nic jsem nejedla ani nepila. Měla jsem obrovské kruhy pod očima, protože jsem buď spala, nebo nemohla usnout. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila: naprosto příšerně.

Ale na dnešní večer jsem se musela sebrat. Vyhlásí mě jako budoucího člena rady a váženého učně Desdemony. Za spoustu let je to poprvé, co někdo dokončil zkoušku. V hradu, sídelním místě rady, bude probíhat ples. A já budu hlavní atrakce. Něco jako cvičená opice.

Umyla jsem se a snažila se ze sebe udělat člověka. Na prádelním koši jsem roztáhla hromadu make-upu a líčidel. Použila jsem valnou většinu a výsledek vypadal uspokojivě. Jako bych ráno vstala z postele, krásná a svěží. To si měli myslet ostatní. Jen na mých očích bylo poznat, že v pořádku není absolutně nic.

Naházela jsem na sebe bílé triko, džíny a začala se balit. Tenhle byt mi poskytli jen na dobu, než se trochu seberu. Jejich empatie byla až zarážející. Ale stejně tak to, co jsem udělala. Nikdy jsem si nemyslela, že láska a smrt dokážou někoho úplně zničit. Zní to pošetile. Ale já už mrtvá jsem. To, co se vám děje, většinou přináší reakci spíše od ostatních. Smutek, radost… Narozením počínaje, smrtí konče. Jak poetické.

Svých pár švestek jsem měla spakovaných za pár minut. Zbývalo jen sejít dolů a začít žít znovu jako někdo normální a při smyslech. Musela jsem se před ceremonií zapojit do běžného života. Dělalo to lepší dojem. Desdemona mi to při loučení zvlášť kladla na srdce. Nesmím prý působit povýšeně. Je mi záhadou, jak ji to napadlo.

Nezbývalo mi, než pokyny poslechnout. Měla jsem vlastně někdy doopravdy na výběr? Po smrti můj „život“ stejně někdo řídil. Když vás neosvobodí tohle, tak co, sakra? Tyhle otázky jsem si kladla pořád dokola a ani jsem se neblížila tomu nalézt odpověď.

Vyšla jsem ven. Zvonek ohlašoval začátek páté hodiny. Chodby byly dokonale prázdné. Teď bych měla normálně Všeobecné znalosti. Užitečná hodina. Ale já už nebudu potřebovat vědět nic, co se učíme. Desdemona mě bude učit ovládat můj živel. Ovládat oheň. Podle tradic se výcvik ukončí až jmenováním do Rady, což má nastat tehdy, kdy je učedník připraven. Když to sepisovali, zřejmě neznali Desdemonu. Bude se svého místečka držet zuby nehty, mně navzdory.

Procházela jsem se po škole a dotýkala se stěn. Bylo to dlouho, co jsem tu nebyla, ale ne tak dlouho, abych zapomněla. A stejně se mi to už skoro povedlo. Hm, zvláštní… Míjela jsem učebny, jednu po druhé. Ty, ve kterých jsem trávila časy před zkouškou. Kde moje znalosti rostly a zase padaly. Kde jsem měla dojem, že to tu přeci jenom nějak půjde.

Klaply dveře a ze dveří naproti mně se vyřítila dívka. Trvalo mi v ní poznat Rebeccu.

Ona mne však zaznamenala okamžitě. Zrychlila do běhu a vletěla mi do náruče. Překvapeně jsem ji objala. Rameno mi máčela slzami a já netušila, co dělat.

„Jsi naživu, jsi živá…“ brebentila. Nikdy bych neřekla, že zrovna ona bude mít takovou radost, že jsem naživu. Je hnusné říct tohle o kamarádce?

„Eh, uh, jo,“ vydala jsem ze sebe a pevně ji objala. Teď nebudu brečet. Nebudu…

„Já myslela… Nic nám tu neřekli. Tvářili se, že se nic neděje, ale na chodbách stáli a šeptali si. Někdo tvrdil, že jsi umřela hned na začátku, ale všichni věděli, že to není pravda. A pak… prý zabili Trixy a já… Myslela, že ty taky…“ mlela páté přes deváté a já jí rozuměla polovinu. Výsledek však byl stejný. Proud slz a vzlyky rozléhající se chodbou. Překvapilo mě to. Pochopte, já jsem tu na místní poměry pořád nováček.

„Vám nic neřekli? Co se děje?“ ptala jsem se. Rebecca zavrtěla hlavou. Trhaně, jako by jí ten pohyb stál síly.

„Vůbec. Prý to není nic pro nás. Co… co se tam dělo? Jak umřela? B-Bolelo jí to?“

Její slova už byla klidnější, stejně jako ona sama. Jenže mně bylo hůř. Ztuhla jsem. Nemohla jsem vnímat. Chtěla jsem se pohnout, promluvit, ale nedokázala jsem pohybovat těmi správnými svaly.

„Padej do třídy,“ ozvalo se ode dveří učebny, ze které Rebecca vyběhla. Neviděla jsem, kdo to řekl, ale byla jsem mu vděčná.

Moje kamarádka se ode mě odlepila a mávla. Otírala si uslzený obličej a do třídy už dorazila opět bezchybná a s úsměvem. Nikdo nepředstírá emoce lépe než ona.

Dveře se zase zavřely a všechno ztichlo. Znovu jsem se mohla hýbat. Rozhlédla jsem se kolem a přes dvůr běžela z kampusu školy pryč. Musela jsem na vzduch.

Po dvou hodinách bloumaní Kamarillou jsem se konečně odhodlala vžít se do toho, co mě čeká, a nakráčela jsem do hradu bočním vchodem. Okamžitě si mě přebrali. Ceremonie pro mne začínala mnohem dříve. Zkouška šatů, účesy, líčení… Všechno mělo svůj čas. Kolem mne neustále pobíhaly desítky lidí. Přinášeli šaty, které jsem nesměla vidět, líčidla, která mínili vyzkoušet, a vzorníky barev, kterými by mi mohli zkrášlit vlasy. Dobře, mohli mě namalovat i obléct jako klauna, ale sáhnou mi na vlasy a neručím za sebe.

Práce jim trvala hodinu, než jsem konečně mohla vstát a přejít do šatny. Byla jsem z toho všeho otrávená a unavená, i když se vlastně ještě nic nestalo.

Všechna zrcadla v šatně byla zakryta fialovými přehozy, což mi jen připomínalo, že na mém názoru pramálo záleží. Na věšácích visely patery šaty všech možných barev. Od černých po zářivě růžové, které jsem už předem nenáviděla.

Démonka, která mohla zemřít tak ve dvaceti, vstala a popadla první z šatů. Fialové. Nebyly ošklivé, ale něco se mi na nich nezdálo. A jí evidentně taky ne. Takhle přeběhla i přes modré a k mé velké radosti i růžové šaty. Oukej. Pokud budu za debila, aspoň nebudu svítit ve tmě.

Dvoje šaty, které zbývaly, vypadaly elegantně. Černé a červené. Smrt a vášeň. Ráda bych si oblékla ty černé. Alespoň bych se cítila jako na pohřbu, což pro mne koneckonců ceremonie byla.

Pak jsem spatřila lépe ty druhé a srdce mi klopýtlo. To se mi u kusu oblečení ještě nestalo. Sama jsem po nich sáhla a z jednoho zrcadla strhla přehoz. Nevnímala jsem vlnky na svojí hlavě ani černě podmalované oči. Zajímaly mě jen ty šaty. Byly jako já. Pro mě. Rudé jako oheň. Kamínky na rameni a spodním lemu se blýskaly v umělém světle a já z nich nemohla spustit oči. Vpředu krátké, vzadu dlouhé. Praktické i zajímavé. Ukázala jsem šaty démonce.

„Chci si vzít tyhle.“

V temnotě za dveřmi sálu jsem téměř nemohla dýchat. Sakra… Do čeho jsem se to navezla…

Absolvent zkoušek vstupoval do sálu jako poslední za doprovodu hudby. Všichni mu tleskají a usedne na pomyslný snížený trůn vedle svého nového mistra. Alespoň tak mi to vysvětlovali. Pak teprve začne pití a zábava. Hurá.

Ve své současné situaci jsem pochybovala, že bych dokázala něco pozřít.

Byla jsem tu úplně sama a čekala na otevření dveří. Až budu moci nasadit falešný úsměv a tvářit se, že jsem děsně happy. Moje nadšení ze šatů už dávno pominulo a pocit cvičené opice se vracel. Snad nebudu muset skákat pro banán.

Dveře se začaly pomalu otevírat a zaznívaly první tóny hudby. Kruci.

Ozářilo mě jasné světlo a já poprvé ve svém životě spatřila sál kamarillského hradu.

Byl zlatý, leskl se a osvětlovaly ho desítky křišťálových lustrů. Malé i velké. Byly všude. Podlaha byla z čistého mramoru a přede mnou se vinul rudý koberec. Jak při předávání Oskarů, pomyslela jsem si trpce a usmála se pro své obecenstvo.

Vykročila jsem. Podpatky byly vysoké, ale důvěřovala jsem si, že jakožto démon se na nich nezabiju. Zůstalo mi utajeno, proč mi je dávali, vysoká jsem dost, ale nepřela jsem se. Vyhádala jsem si hodně úprav na líčení poté, co jsem postrhávala plenty ze všech zrcadel a pánovitě si zvolila šaty, které jsem měla nyní na sobě. Cítila jsem, jak mě dotyční i nyní propalují pohledy, a musela jsem se trochu zašklebit.

Hudba byla vznosná, přirovnala bych jí k něčemu okolo osmnáctého století. Touhle hudbou by se vítali panovníci přijíždějící ke dvoru. Nijak mě to pýchou nenaplňovalo. Já si tohle nevybrala. Nic z toho.

Blížila jsem se k trůnu. I ten byl zlatý, vypolstrovaný rudým sametem, který bude jistě nádherně ladit s mým oblečením. Hned vedle seděla Desdemona. Také se usmívala, ale v očích se jí blýskalo. Pokud šlo o mě, byl to už téměř normální výraz.

Vystoupala jsem po schůdcích k trůnu a při posledním tónu na něj dosedla. Ozval se ohlušující potlesk ze všech koutů sálu. Dav, který zde byl přítomen, se rozprostřel všude kolem a obsluha začala dodávat jídlo a pití na stoly.

Já seděla jako zařezaná. Nohy se mi třásly a nevěřila jsem, že bych se zase dokázala postavit. Podívala jsem se ze strany na stranu. Kolem mě seděli členové rady. Poznávala jsem je, některé. Oni mi nevěnovali ani pohled. Vzrušeně o něčem debatovali a já si připadala, jako bych jim svým příchodem jejich konverzaci jedině narušila. Možná to tak opravdu bylo. Nenávidí mě? Nebyla jsem si jistá. Už to bylo špatné.

„Krásný… vstup, drahá. Velmi… impozantní. Na veřejné prezentaci však budeme muset ještě zapracovat,“ ozvala se Desdemona. Podívala jsem se na ni a ona mi pohled opětovala. Mohla jsem se ptát, co bylo špatně, ale odpověď by se mi nemusela líbit. ‚Všechno‘ je totiž dost zavádějící.

„Můžu jít dolů?“ zeptala jsem se, jako by nic neřekla, a kývla k pohybující se mase. Neměla jsem chuť s nikým konverzovat, ale tím spíše ne s Radou. Ládovat se a popíjet mi připadalo jako méně bolestivé řešení.

„Ale ovšem, zlatíčko. Běž okouzlovat a podmaňovat,“ kývla a smála se tak, až to bylo děsivé. Vstala jsem, přidržujíce se opěradla trůnu, a pomalu sešla dolů.

Prodírat se davem v dlouhých šatech a s podpatky není zrovna bájo, ale musím si přičíst k dobru, že se mi povedlo sebou nešvihnout. Tak nějak jsem se nasměrovala k pultu s šampaňských a kaviárem. Nebo jsem si myslela, že je to kaviár.

Vzala jsem si jednu skleničku a hodila ji do sebe na ex. Bublinky mi uvízly někde v mozku a já chvíli viděla hvězdičky. Měla jsem touhu se přiblble smát.

„Dej si bacha, je to silnější, než to vypadá,“ upozornil mě někdo a já se otočila.

Stála tam dívka oblečena do číšnického stejnokroje, jaký se používá i na povrchu. Samozřejmě, tohle byla jeho poněkud vzletnější verze. Jemná třpytící se látka, perfektně padnoucí. Dívce nemohlo být o moc víc než mně. Usmála jsem se.

„Jasně, dám si majzla,“ souhlasila jsem a znovu se na ni zadívala. „Obsluhuješ tu?“

Občas mám opravdu zářné chvíle. Tohle nebyla jedna z nich.

Ušklíbla se.

„Jo. Dělám tu poskoka za body navíc do školy. A za jídlo zdarma,“ odpověděla mi a natáhla ruku. „Jsem Donna.“

Teď jsem se ušklíbla já.

„Kdo ne?“ zeptala jsem se s protočením očí a pousmáním.

Pokrčila rameny.

„Celá Kamarilla je tě plná. Všichni o tobě mluví. Všichni vědí, kdo jsi.“

„Nějak moc velkou radost mi to nedělá,“ opáčila jsem a sáhla po další skleničce alkoholu. Tentokrát jsem upíjela pomalu.

Donna se kmitla kolem, několik táců naložila na stříbrný vozík a poslala jakémusi chlapci dozadu. Pak se vrátila ke mně. Její rychlost mě udivila.

„Nevypadáš na zvířecího démona.“

„Jsem tygřice.“

„Jak dlouho už…“ chvíli jsem hledala za správná slova. Pro někoho je to citlivé téma, zvlášť pokud neumřel hezky.

„Jak dlouho už to je, co jsem natáhla bačkory?“ doplnila mě s přátelským úsměvem. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí, a přitom upravovala ubrus na dalším stole. „Pár měsíců už to bude.“

„Vypadáš, že jsi tu dlouho.“

„Ty taky,“ odvětila.

„Ale nejsem.“

„Tak vidíš.“

Zasmála jsem se. Donna se mi začínala líbit. Připomínala mi Trixy, svým vzhledem a jemným smyslem pro takt. Zároveň však byla jako Rebecca, divoká. Napadlo mě, jak by někdo popsal mě. Dnes bych se označila za troubu. Ještě před týdnem za mrchu. Vrtkavé to změny.

Popošla jsem od Donny kus dál. Vypadala poměrně zabraná do práce. Každý, kolem koho jsme prošla, mě sjel pohledem. Mohla jsem je v klidu dělit na tři typy, poté, co jsem prošla přes celý sál. První typ byl obdivný, to, co jsem dokázala, se jim zdálo hrdinské. Občas mi přejeli prsty po lemu šatů nebo mě s úsměvem pozdravili. Typ druhý byl nezaujatý. Zhruba stejně jako Rada. Vlastně mě ani neviděli. Když jsem do nich vrazila, vůbec se neotočili. Třetí typ mi trochu naháněl strach. Naštěstí to bylo jen pár lidí. Jejich pohled, kterým mně pronásledovali přes celý sál, mi jasně dávali najevo, že mnou pohrdají. Že mě nenávidí. Poznala jsem tenhle typ u pár Trixyiných kamarádek z frakce vzduchu. Vyčítaly mi, že jsem naživu já a ne ona. Nebyly samy. I já jsem si to kladla za vinu.

Na konci večera, když už jsem v sobě měla několik skleniček šampaňského a pár chlebíčků bůhví s čím, jsem přestávala vnímat, co se kolem mě děje. Stáhla jsem u stěny a pohled měla upřený do blba. Dav se začal zmenšovat, démoni se vytráceli a i Rada pomalu odcházela. Čekala jsem od nich nějaký proslov, něco. Ale oni se vůbec nenamáhali. K čemu taky. Každý věděl, co se děje, a já nebyla dost důležitá na to, aby mě tu vyzdvihovali. I když se mi to příčilo, cítila jsem se trochu podvedená.

Někdo se dotkl mého ramene. Otočila jsem hlavu.

„Jdu domů. Jdeš taky?“ zeptala se Donna. Oblečená v civilu vypadala mladší. Byl to hrozný rozdíl. Já vystrojená a nalíčená, ona naprosto normální. Chybělo mi to. V tuhle chvíli jsem nic nechtěla víc než být sama sebou a odejít.

Šlehla jsem pohledem po Desdemoně, ale ta pro jednou věnovala pozornost něčemu jinému. Kývla jsem a s Donnou jsme odcházely. Z nějakého důvodu mi to připomínalo spíš útěk.

Věděla jsem, že kufry už mi donesli domů. Nebylo v tom nic hezkého, žádná laskavost. Chtěli, abych vypadla, a v šatech bych za sebou svoje věci netáhla. Už tak bylo těžké jít v nich po ulicí.

„Kde bydlíš?“ dotázala jsem se Donny. Ta jen mávla ke čtvrti s nižšími budovami. Bydlí tam většinou ti, co chtějí být od všeho stranou. Lidé, co zemřeli ve vyšším věku. Zhýralé existence. Podivila jsem se tomu. Donna si mého údivu všimla a smutně se pousmála.

„Nejsem žádná pařmenka. Jen prostě nesnáším lesk toho všeho. Chci svůj klid, když už jsem mrtvá.“

Chápala jsem to víc, než kdo jiný.

Došly jsme ke vchodu do mého domova. Leskem opravdu oplýval. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem řešila jen to, že jsem nejčistší kamarillská duše, co sem když přišla. I Trixy toho zvládla víc než já. Jak se to všechno mohlo tak podělat?

„Já už půjdu. Tady já… ehem… bydlím,“ dostala jsem ze sebe a rozešla se ke vchodu. Mávla jsem na Donnu a ona mi to opětovala. Nová známá. Možná kamarádka. Alespoň nějaké pozitivum.

Doklusala jsem k výtahu a vyjela do svého patra. Na chodbě naštěstí nikdo nebyl. Už bylo pozdě a i démoni musí spát.

Dveře od mého pokoje byly otevřené. Vešla jsem. Na věšáčku vedle byl klíč. Zamkla jsem a pověsila ho zpátky.

Nic se tu nezměnilo. Všechno bylo na svém místě. Postel, lampička, knihy… Všechno. Bylo to domácké, přívětivé. To já jsem tu byla cizí. Skopla jsem boty a nejrychleji, jak jsem mohla, abych šaty neponičila, jsem se svlékla. Popošla jsem k oknu. Zářivá světla podsvětí mi připomínala časy, které jsem trávila v St. Louis. Bylo to tak stejné a přitom tak strašně rozdílné. Vzhlédla jsem, jako bych tam mohla dohlédnout, ale jediné, co jsem mohla spatřit, bylo černočerné nebe. Tak jako vždycky.

Popošla jsem od okna k posteli a plácla sebou na ní. Zírala jsem do stropu. Hromadily se ve mně emoce, dokud už jich nebylo tolik, že jsem nemohla zadržet pláč. Zkroutila jsem se na bok do klubíčka a plakala. Nemohla jsem přestat. Všechno, co jsem byla, Trixy, Jean-Claude… Všechno je pryč a už se to nikdy nevrátí.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion II. - Inferno - 1. kapitola: