Expulsion - 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Den poté. Jean-Claude odchází a nechává Elizu v bytě samotnou, což nakonec nekončí dobře. Proto musí požádat o pomoc a azyl někoho, kdo o to zrovna nestojí. A stojí o to ještě méně, když se mu u dveří zjeví další překvapivý návštěvník...

Opět mi to trvalo a omlouvám se. Za to, že jste mě dostali na první místo o nej povídku měsíce ledna, si to nezasloužíte. Mimo jiné, za tohle vám neskutečně děkuji. To, že mě čtete, necháváte komentáře a takhle se mi odvděčujete... Mám z toho neskutečnou radost a dává mi to sílu psát dál, i když asi s větší prodlevou, než byste chtěli. Děkuji :)

06.02.2013 (16:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 717×

Jean-Claude odešel hodinu před východem slunce. Doprovázela jsem jeho zmizení mručivými komentáři a on se tomu jenom smál. Teď, pro probuzení, jsem se smála taky.

Byla jsem zamilovaná. Tak blbě, tak nebezpečně a tak stoprocentně.

Po tom naprosto božím sexu nám trvalo zhruba hodinu, než jsme se zvedli z podlahy a odporoučeli se na postel do Trixyina pokoje. Když mě sem odnesl a museli jsme se na ní tisknout, bylo to hezké. Příjemné. Teď tu bylo ticho. Chlad. A samota, kterou ve mně zanechal Jean-Claudův odchod.

Převalila jsem se v peřinách a zírala do zdi. Asi bych měla spoustu lepších věcí na práci, kdybych chtěla. Ale já nechtěla. Jediné, co jsem si přála, bylo, abych mohla zbytek svého zatraceného života strávit s Jean-Claudem v posteli. Nebo kdekoliv jinde. To bylo tak nesplnitelné, že jsem se mohla jen hořce zašklebit a udeřit hlavou o stěnu. Několikrát. Asi jsem už opravdu blázen.

Něco zasyčelo. Přisoudila jsem ten zvuk stáří a chatrnosti baráku. Svou pozornost jsem nyní věnovala stropu. To cosi zadunělo. Unaveně jsem zavrčela. Najednou se svět kolem mě začal zatemňovat. Byl v mlze, v oparu, který sem nepatřil. Nadechla jsem se a to byla očividně chyba. Něco štiplavého mi vniklo do plic a já se rozkašlala.

Pak jsem to uviděla. Bylo to malé a stříbrné.

A červený čudlík, který na mě s výhružností hleděl, blikal čím dál tím rychleji.

Na nic jsem nečekala.

Vystřelila jsem z postele jako blesk a přeběhla krátkou chodbu. V tu chvíli jsem už věděla, že to nestihnu. To malé cosi, co leželo na podlaze Trixyina pokoje, se začínalo pohybovat a třást. Zalomcovala jsem dveřmi. Nic.

Zuřivě jsem do nich kopla a v tu chvíli se ozvala rána. Výbuch. A já letěla přes chodbu rovnou na okno.

Prorazila jsem sklo hlavou. Ruce jsem rozevřela, jako bych se chystala vyletět, a pravou se mi podařilo zapřít o rám. Něco zapraskalo. Nejspíš kosti, ale doufala jsem ve sklo.

Zůstala jsem viset v okně a sledovala, jak úlomky vyraženého skla s krutou dramatičností dopadají na zem pode mnou. Jala se mě hrůza. Nemám strach z výšek. Nemám. Ale odteď nejspíš mít budu.

Ucítila jsem ostrou, pronikavou bolest a směřovala pohled k břichu. Věděla jsem, tušila, co uvidím, ale stejně mě stálo námahu se tam opravdu podívat.

Tričko jsem měla nasáklé krví, která pomalu stoupala vzhůru k výstřihu. Flek byl větší než moje rozevřená dlaň.

A do hajzlu…

Neviděla jsem, jak moc zlé to opravdu je, ale sklo se mi napíchlo pod plíce. Alespoň to bylo dobré, pokud mi právě teď nevytéká žaludek.

Věřte nebo ne, ale tekutina v dutině břišní nedělá moc dobře ani nadpřirozeným potvorám. Jenom umíme lépe předstírat, že je nám to jedno. A déle vydržet, pokud už máme zkolabovat.

Váhala jsem mezi možností počkat na pomoc a možná se zranit ještě víc, ale tak nějak jsem věděla, že pokud někdo přijde, bude to policie, a já na tom nejsem z právního hlediska moc dobře. Neodvažovala jsem se ani ohlédnout. Jen jsem s jistotou věděla, že odteď nemáme kde bydlet.

Rozhoupala jsem se a přežila pár malých infarktů, když jsem se víc nakláněla nad prohlubeň pode mnou. Ale nakonec jsem zdárně ulomila kus skla, který do mě byl zabodnutý, a dokázala jsem se tak postavit na zem.

Když vytrháváte meč, nůž nebo právě sklo z rány, jsou dvě možnosti. Vytrhnout to rychle a riskovat ještě větší poranění. Nebo to vytáhnout pomalu a vědět, že to bude sakramentsky bolet.

Jsem srab, zřejmě. Beru první možnost.

Vyšklubla jsem kus skla ze svého břicha a vzápětí se skácela na kolena. Svinsky to bolelo. Potlačila jsem jen tak tak slzy, které se mi draly do očí, a odvážila se vyhrnout si tričko.

Očekávala jsem, že to bude zlé.

Bylo to horší.

Rána se táhla přes více než polovinu břicha a byla hluboká. Prýštila z ní krev, kterou až doteď zastavovalo tričko. Rána byla rozšklebená na obě strany a zdálo se mi, že vidím mastný, bílý lesk žeber.

Tričko jsem si zase stáhla a podívala se do bytu.

Byla odstřelená celá strana, která byla směrem do ulice. Určitě to poškodilo i podlahu bytu v pátém patře a já jen doufala, že tam nikdo nebyl.

Až příliš mi to připomínalo výbuch v Provinilých slastech.

Vkročila jsem přes práh mezi tu spoušť a vydala se do pokoje, ze kterého jsem vyběhla. Moc toho z něj nezbylo, pokud se dají dveře, práh a deset centimetrů podlahy pokládat za vůbec nějaké zbytky.

Měla jsem krásný rozhled do okolí. Opravdu krásný.

Podívala jsem se dolů a uviděla tělo. Rychlý pohled nad sebe. Z bytu nad námi to odnesl obývák. Křeslo se opovážlivě naklánělo a hrozilo, že mi spadne na hlavu. Zastrčila jsem ho zase rychle zpátky.

Znovu jsem zkontrolovala své zranění a snažila se nemyslet, že dole leží mrtvý člověk. A že jeho smrt je tak nějak taky moje vina.

My, démoni, se léčíme poměrně rychle, ale naposledy jsem se krmila včera. U tohohle zranění mi bude trvat minimálně hodinu, než se zahojí. A já hodinu neměla. Navíc to příšerně bolelo, ale jak už jsem řekla. My to umíme lépe skrývat. Jen mě zajímalo, jak dobře to bude skrývat cokoliv, co si vezmu na sebe.

Byla jsem si naprosto jistá, že tuhle spoušť má na svědomí ten samý člověk, co nechal vybouchnout Jean-Claudův podnik. Což znamenalo, že Desdemona se mě už pokouší zbavit přímo.

Nevěděla jsem, co budu dělat, ale zkrvavené tričko moc nepomáhalo. Porozhlédla jsem se, co zbylo. Koupelna byla vcelku. Vkročila jsem tam a měla co dělat, abych nevýskla. Nad vanou bylo pověšeno chlapecké šedé tričko s barevným logem přes celou hruď. Sundala jsem si to svoje a ránu si omyla vodou z umyvadla. I když jsem v ní neměla úplnou důvěru, všechno bylo lepší než nic.

Prohrabala jsem i zrcadla a skříňky kolem, abych našla obvaz, a kus se mi ho opravdu najít povedlo. Byl tak na dvě, tři obtočení. Nebude mi to skoro k ničemu, ale co se dalo dělat. Zafačovala jsem se, oblékla tričko a popadla bundu, která ležela na zemi vedle poraženého věšáku.

Zahoukaly sirény a já si uvědomila, že nemůžu zmizet hlavním vchodem. Sakra práce.

Sbíhala jsem po schodech jedno patro za druhým. Zastavila jsem se až v jedničce a vyhlédla z oken na chodbě. Nebyla to moc velká výška. Zhruba jako když jsem skákala ze Slastí. Otevřela jsem okno a skočila.

Přistála jsem na trávníku. Chvíli dezorientace nahradil nadlidsky rychlý běh. Dnes bylo zataženo, takže jsem si mohla dovolit být venku, což byla příjemná změna.

Nebylo moc míst, kam bych mohla jít. Za Jean-Claudem jsem takhle nemohla. Nechtěla jsem, aby viděl, že se mi něco stalo, protože by se ptal proč. Když bych mu to řekla, chtěl by znát souvislosti, a pomalu by se dopracoval k faktu, že jeho milenka ho chce de facto zabít.

Něco mě napadlo.

Zašátrala jsem po mobilu, který celou tuhle kolizi naštěstí přežil, a vytočila jsem číslo, které mohlo znamenat mou poslední záchranu.

„Ano?“ ozvalo se na druhé straně. Za chůze jsem si přehodila mobil z levé ruky do pravé.

„Anito, to jsem já, Eliza,“ začala jsem a během pěti minut jsem jí v kostce sdělila svůj příběh. Chvíli bylo ticho.

„Můžeš jít ke mně,“ zavrčela nevrle Anita a já se jen pousmála. Laskavosti rozhodně nebyly něčím, co bych od ní čekala, ale teď jsem jí nedala moc jiných možností. Zřejmě si myslela, že bych mohla umřít a moji kumpáni by jí mohli něco udělat za to, že mi nepomohla. Ale to by se nestalo. Taky proto, že jsem neměla tušení, kde jsou.

Vzala jsem si taxík a navezla se Anitě přímo před dveře bytu. Po cestě jsem potkala jakousi paní s uštěkaným psíkem. Co si dneska lidi nepořídí…

Po druhém zaklepání mi otevřela a tvářila se stále stejně nevrle, jak zněla do telefonu. Pozvala jsem se beze slova dál a okamžitě upadla na pohovku. Majitelka bytu vypadala, že by mě nejradši nechala u dveří, a jen pokud budu hodná, udělá mi tam ze staré deky pelíšek. Pousmála jsem se té myšlence.

„Jsi zraněná?“ zeptala se a tón hlasu se jí změnil na ten, kterým říkala, že pokud jí zakrvácím koberec, jdu z domu. Můj pohled okamžitě putoval k břichu. Triko už začalo slušně nasávat krev a mně nezbylo, než si několikrát sprostě zaklít. O tom, že mi není zrovna do zpěvu, jsem se jí nezmínila. Měla jsem k tomu důvod. Odkázala by mě do nemocnice a tam jsem nemohla, jelikož jsem postrádala nějaké tělesné funkce. To víte, smrt je svině. Nejsem dost v rozkladu na zombie a dost zubatá na upíra, i když s ním by si mě určitě spletli. Těžký život dobrodruha…

„Nechci být nějak dotěrná, ale máš tu obvazy? Hodně obvazů?“ dotázala jsem se stále ještě klidným hlasem. Rána už se měla minimálně začít hojit, ne se ještě zhoršovat.

Došla až ke mně a k mému překvapení mi trhla trikem vzhůru. Nestačila jsem koukat.

„Tohle potřebuje šití,“ oznámila mi už zase stroze a já obrátila oči v sloup. Vstala jsem a namířila si to do koupelny. Než jsem však stihla ujít pár metrů k ní, podlomily se mi nohy a já omdlela.

„Démoni se kácejí k zemi často?“

Zaskuhrala jsem v odpověď. Mohlo to znamenat cokoliv.

Anita se škodolibě pousmála.

„Vypadáte nebezpečnější, než jste,“ pronesla, ale i já svým velmi rozostřeným zrakem zaznamenala, že mě upřeně pozoruje. Bála se, jestli nevyletím? Stěží rozeznám lampičku od lidské hlavy…

„Ne, to jen já jsem slaboch,“ zaskučela jsem a sáhla si na čelo. Měla jsem na něm mokrou, teď už jen vlažnou žínku. Kolikrát jsem za poslední dny omdlela? Čert mi byl dlužen tohle všechno. Ani zaživa jsem neomdlévala tak často, jako po smrti. Někdy mi můj život připadal jako vtip, kterému jsem se neměla smát, protože nebyl určený pro mě.

„Nemyslím si.“

Zvedla se a odešla. No jo, starej se jak umíš, chápu.

Otřela jsem si žínkou obličej a zkusila se posadit. Břicho bylo podivně tvrdé. Sáhla jsem si na něj a ucítila jsem nekonečnou, pevnou stěnu z obvazů. Musela jich na mě namotat několik metrů.

Ozvalo se klepání na dveře.

Zazmatkovala jsem. Měla Anita přítele? Pokud jo, asi nebude rád, když mě tu uvidí. Chodí ji snad navštěvovat Jean-Claude? Ó bože chraň, doufám, že ne.

S nadávkami a mlaskáním otevřela moje nová hostitelka dveře a nechápavě se zadívala na bytost, která překročila práh jejího bytu. Bez pozvání, ale s pohledem upřeným na mě. Anita vypadala rozčileně, ale byla jsem to já, koho se jal skutečný vztek smíšený s lítostí a jakýmsi podivným záchvěvem radosti. Zatočila se mi hlava. Pořádně jsem nevěděla, jestli je to ještě dozvuk mojí srážky s podlahou, nebo nová slabost, každopádně jsem se poroučela zpátky na gauč.

Ve dveřích stála Trixy.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování