OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 15. kapitola

04.01.2013 (20:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 885×

Anita Blakeová pracovala jako oživovatelka a jen díky půlhodinovému hovoru s jejím šéfem jsem si s ní mohla domluvit schůzku. Bude mě to stát příšerné peníze.

Na konci rozhovoru nebylo ani mně jasné, čeho tím chci vlastně docílit. Varovat ji před Trixy? Hej, bacha, jde po tobě cvok, co tě dost možná rozemele na kaši, ale kdo ví? Takhle to nešlo. Nikdy jsem se snad necítila víc k ničemu.

Seděla jsem na pohovce stále v tom bytě, ze kterého se moje pomatená kámoška vyřítila. Vlk skučel vedle mě a tiskl si k hlavě led. Protočila jsem nad tím oči.  

„Jsem Dean, mimochodem,“ hlesl mezi skřeky. Praštila jsem ho.

„Eliza. A vzpamatuj se.“

Začal se smát a já neměla ani dost síly na to, poslat ho do prdele. Měla jsem se s Anitou sejít v šest v baru u Mrtvého Davea. Dost času na to něco vymyslet.

Vstala jsem a zamířila do Trixyina pokoje. Bylo tu ticho. Vyhlédla jsme z okna. Ulice byla dokonale klidná, stejně jako při mém příchodu. Tak proto? Kvůli Trixy?

Posadila jsem se na její postel a hledala jakékoliv známky, že se nezbláznila, proč to nepřiznat. Jako jediná byla vždycky při smyslech a i když jsem měla občas podezření, že uvízla někde mezi třináctým a čtrnáctým rokem, byla to nejinteligentnější bytost, jakou jsem poznala. Nemohla jsem uvěřit, připustit si, že zrovna z ní si udělali hračku na baterky. Zatnula jsem zuby a pokoušela se potlačit vztek.

V pokoji kromě postele a knihy nebylo nic. Zhola nic. Vzala jsem do rukou tu knížku. Alenka v říši divů. Usmála jsem se. My všichni jsme teď byli tak trochu jako Alenka.

V návalu melancholie jsem si lehla na její postel a zavřela oči. Dovolila jsem si chvíli jen vnímat její vůni, ale v mysli se mi promítaly obrazy Jean-Clauda. Pěkně se to podělalo…

Probudilo mě bouchání na dveře.

„Neříkalas, že máš ten meeting v šest?“ ozvalo se z chodby a já si protřela oči. Usnula jsem? Po nakrmení bych neměla být unavená.

„Jo, a?“

„Za čtvrt hodiny tam máš bejt,“ řekl Dean, plácl dlaní do dveří a odpochodoval pryč. Vyskočila jsem na nohy. Zpoždění by nedělalo dobrý dojem.

„Co ty máš co s oživovateli? Chceš nějakou zombie na památku?“ pošťuchoval mě, ale já ho nebrala na vědomí. Na fóry budu mít čas… Nebudu na ně mít čas. Jestli nějak vyřeším tohle, ještě dost mi toho zbývá. Však víte, nenechat se sama posednout, vyřešit si vztah s Vládcem města… Klasický denní program.

Dveře byly stále vyražené z pantů. Prošla jsem přes ně a na cestě zpátky je zvedla a zasadila. Až sem přijdu znovu, kultivovaně zazvoním.

U Mrtvého Davea jsem byla za minutu šest. Vtrhla jsem dovnitř jako vichřice a okamžitě se ke mně obrátily zraky všech přítomných. Někteří, převážně dámy, mě sjeli pohrdavým pohledem. Jako by mi to nebylo jedno.

V boxu úplně vzadu seděla drobnější kudrnatá černovláska. S mými sto sedmdesáti pěti centimetry byl drobný každý třetí. Ale musela jsem uznat, že na svou výška má pořádná prsa.

Věděla jsem, že je to ona. Intuice? Snad.

Odkašlala jsem si a čekala, až si mě všimne. Dneska jsem taktnost sama.

Zvedla hlavu a zamračila se. Potlačila jsem nutkání se usmát a přisedla jsem si. Pozorovala mě. Ne jako někteří v baru, kteří s téměř vědeckým zápalem pozorovali můj zadek. Myslím, že se snažila zjistit, co jsem zač.

„Ehem…“ začala jsem inteligentně a ona mě přestala skenovat.

„Dnes večer mám ještě práci. Proč ses se mnou chtěla sejít?“ dotázala se věcně, ale ani na tuhle otázku jsem neměla dost dobrou odpověď. Já vlastně neměla nic. Možná by bylo nejlepší říct prostě pravdu. Třeba Trixy zabije a bude o starost míň. Bože, opravdu si myslím tohle?

„Ve městě se vyskytl jistý nadpřirozený problém. Doslechla jsem se, že lovíš upíry. A nejen ty.“

Zase se zamračila. Na řečnictví by mě neužili.

„Jsem zákonná popravčí upírů státu Missouri a oživovatelka. Nelovím příšery, jak si kdo řekne.“

Kousla jsem se do rtu. To bude dlouhý večer.

„Nejde tak o to někoho ulovit. Spíš tak, že někdo chce… ulovit vás.“

Nadzvedla obočí. Tohle nečekala. Udělalo mi radost, že se mi podařilo ji zaskočit. No jo, malé radosti každého dne.

„Vyhrožujete mi?“

„Ne, přišla jsem vás spíš varovat.“

„Před čím?“

Zasyčela jsem si pro sebe. Tahle situace mi byla krajně nepříjemná. Když jí to řeknu, co s tím bude moct dělat? A proč bych jí to říkala? Neměla jsem tušení, jestli je tajemství, že jsou ve městě démoni, ale určitě to nebylo něco, co by měla vědět Anita Blakeová. Za tu chvilku už jsme si stačila udělat obrázek. Ale jinou možnost asi nemám.

„Před démonem.“

Opřela se a hleděla na mě jako na pošuka.

„Démoni v St. Louis nejsou, naposledy byli v Bridgetonu před třemi lety.“

Měla jsem co dělat, aby se neusmála.

„Máte špatné informace.“

„Odkud je máte vy?“

„Nemusela jsem si nic zjišťovat,“ řekla jsem tajemně a vrhla po ní jeden ze svých oblbovacích pohledů. Na ženskou jsem to ještě nezkoušela. No, všechno je jednou poprvé.

„Jsi démon.“

„Jsem.“

„Mám u sebe pistoli.“

„Já nikomu ublížit nechci.“

„Takže je vás tu víc.“

„Ano.“

„Kolik?“

Kolik démonů tu je? Nebo spíš, kolik ještě zbylo. V duchu jsem počítala. Umřela Sharon. Jsem tu já, Ben, Ryan, Trixy. O ostatních jsem nevěděla nic.

„To není až tak důležité. Ublížit vám chce jenom jeden.“

Nevím, jestli si mračením něco kompenzovala nebo to bylo kvůli mně. Asi kvůli mně. Všimla jsem si, že už se mi nedívá do očí. Myslela si, že bych ji mohla očarovat jako upíři.

„Co o něm víš?“

„Umí… koordinovat vzduch a je nebezpečná i pro vlastní druh.“

Čistá pravda. Možná bych to mohla jít prubnout do kláštera, už je ze mě skoro světec.

„Proč po mně jde?“

Promnula jsem si spánky. Informace, že tu technicky soutěžíme, by ji vedla k domněnce, že pobít nás všechny je velice výhodné. A já jsem v tuto chvíli nejblíž. To není vhodná doba na upřímnost.

„To vlastně nikdo pořádně neví.“

Odfrkla si.

„Hele, takhle: Jsem tu, abych vám řekla, že po vás někdo jde, a taky proto, že ten démon se zbláznil. Neporazíme ho my ostatní a poslední naděje jste zřejmě vy.“

No, vysypala jsem to na ní hezky. Původní verze, že po ní jde cvok, se od týhle nelišila téměř v ničem. Mohla jsem se poplácat po rameni a pak si jít hupsnout z mostu. Z týhle oživovatelky jsem byla nervózní. Možná tím, že jsem mrtvá? Mohla by mě ovládat?

„Potřebujete, abych toho démona zabila.“

Kývla jsem. Trixy šla po ní, protože jí to nařídili. Nezastaví se, dokud nebude mrtvá jedna z nich. Tak proč jsem varovala tuhle? Protože někde v koutku duše jsem věděla, že Anita není jediný cíl. Aby Desdemona mohla zlikvidovat mě, musí být mrtvý Jean-Claude. Otázkou je, kdo z nich půjde první. Držet si palce je jediné, co v tomhle ohledu tak můžu dělat.

Anita se podívala na hodinky a vstala.

„Můžu něco zkusit udělat, ale dokud se neobjeví, nevím, kde mám začít,“ řekla a už se vydala k odchodu. Chňapla jsem ji za rameno.

„Pokud ji nezastavíte dřív, může ublížit nevinným lidem. Já nevím, co udělá. Ale cílem jste vy.“

Zaváhala. Věděla jsem, že se v ní probudil zárodek pocitu viny. Bod pro mě.

„Zkusím s tím něco udělat,“ odpověděla mi na to tiše a vydala se k odchodu. Já vykročila jen pár chvil za ní. Určitě to zkusí. Pokud jsou v sázce životy, zkusí všechno.

Šla jsem za ní pár ulic, než jsem zahlédla zářivě rudý neon Provinilých slastí. Mohla bych se stavit a mrknout na Jean-Clauda. Nebo to bude moc?

Ozval se výbuch.

Odhodil mě dozadu a já sebou flákla na chodník. Nezapomněla jsme se přitom pořádně praštit do hlavy.

Sáhla jsem si na temeno a níž, jestli nejsem zraněná tak, aby to mohlo někoho vyděsit, a vyškrábala jsem se zase na nohy. Popoběhla jsem dopředu. Ozývaly se vyděšené ženské výkřiky.

Ženské?!

V hrozné předtuše jsem se rozběhla a málem jsem vrazila Anitě do zad. Obě jsme zíraly na totéž.

Do vzduchu vyletěly Provinilé slasti. A moje intuice mi velela, že Jean-Claude byl uvnitř.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 15. kapitola: