Expulsion - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eliza si díky setkání s Trixy uvědomuje, že tohle není dovolená a že tu není kvůli randění se sexy upíry. Přesto večer vyráží s Jean-Claudem ven...

Delši kapitola, měla jsem trochu tvůrčí blok, když jsem ji psala. Je zde hodně předzvěstí událostí, které budou následovat.

18.12.2012 (16:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 920×

Ráno jsem se probrala v posteli a to jsem neměla ani páru, jak jsem k ní dostala. Nechala jsem to plavat a převalila se v peřinách.

Pořád jsem cítila Jean-Claudovy rty na těch svých a jeho ruce na svém těle. Něco takového jsem ještě nezažila. Měla jsem pocit, že mě ta touha v okamžiku sežere, pokud mu nepodlehnu. Asi bych teď na sebe měla být hrdá. Reálně mě spíš žralo, že jsem se s ním nevyspala. Povzdechla jsem si.

Bylo dvanáct a venku zataženo. V duchu jsem se vysmívala předpovědi počasí.

Hodila jsem okem po oblečení, které jsem tu měla. Šaty a svojí garderobu ještě z podsvětí. Takhle to nešlo. Vzala jsem peníze, ve fofru na sebe hodila, co bylo po ruce, a vyrazila na další kolo nákupů. Tentokrát jsem teda moc nejásala. Rozdíl mezi musím a chci je jasně znatelný téměř u všeho.

Ačkoliv bylo jakékoliv sluneční světlo v nedohlednu, stejně jsme měla dobrý pocit z toho, že je den a já se promenáduju po ulici. Musíme se umět radovat z maličkostí, dokud je máme.

Zahlédla jsem obchod, jehož jméno jsem si matně pamatovala z nákupních center, když jsem ještě byla živá. Tohle zapomenete fakt brzo, všechno, co není důležité. Vrazila jsem dovnitř.

Obešla jsem jako tajfun celý krám a za dvacet minut jsem si to rázovala pryč, se zbylými ubohými dvaceti dolary v kapse. Konejšila jsem se jen tím, že oblečení na minimálně tři rande dopředu je vyřešeno a na pár běžných tahů taky.

Na to, že bylo po poledni, se na ulici procházelo příliš velké množství lidí. A já do toho manévrovala snad s milionem tašek.

V davu jsem zahlédla červenou hlavu. Nebo se mi to zdálo? Je málo lidí s takhle křiklavou červenou barvou na hlavě.

Přes mraky vykouklo světlo a já přivřela oči. Najednou jsem se cítila unavenější než předtím, ale stejně jsem nepřestávala v davu hledat rudé odlesky.

Zašla jsem za roh. A do někoho vrazila.

„Kruci písek,“ ulevila jsem si. Co kdyby to byla nějaká stařenka? Nechci pohoršovat lidi. Zaostřila jsem na oběť svého nárazu.

„T-Trix?“ dostala jsem ze sebe a najednou měla pocit, že nemůžu dýchat. Sevřelo se mi hrdlo. Trixy měla vlasy mnohem kratší, jako něčím nebo někým useknuté. Její oči byly obrovské a propadlé. Pod nimi měla kruhy. Dolní čelist se jí třásla. Vlastně se třásla celá. Natáhla jsem k ní ruku, ale bázlivě ucukla. Co to…

Démoni nevypadají takhle. Nemáme kruhy pod očima, nehubneme ani netloustneme, zůstáváme neměnní po celý zbytek našich existencí. Líčidla udělají svoje, ale ne tohle.

„Nesahej na mě, zrůdo,“ vykřikla a uskočila ode mě. Aspoň, že tu nikdo nebyl.

„Jéžiš, Trix, to jsem já. El. No táák!“ snažila jsem se ji znormalizovat. Tahle Trixy mě děsila. Viděla jsem ji, když měla své horší chvíle, ale to se zdaleka nepodobalo tomuhle. Jako by zešílela. Její oči mi to sdělovaly.

Upřela je na mě v záblesku poznání. Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížela. Zaklínila ruce do sebe a začala si hladit paže, jako by jí byla zima. Začala si pro sebe něco mumlat. Pootočila jsem hlavu na stranu a odložila tašky na zem.

„Cože?“

Trhla hlavou. Tvářila se, jako bych tam předtím vůbec nebyla.

„Musím ji zabít. Musím jí vyrvat srdce, useknout hlavu, musím jim ji dát, musí ji zabít, nemůžu jí nechat žít. Ona je moc špatná, je moc špatná holka,“ šeptala tak, že jsem jí stěží rozuměla. Byla úplně mimo. Viděli jste Kruh? Nevím, co přesně mě přinutilo myslet zrovna na něj, ale cítila jsem se jako Naomi Watts.

„Hej, hej, Trixy. To je v pohodě, máš dost času na to ji zabít. Bude to v pohodě, oukej? Jen se uklidni,“ mluvila jsem k ní tiše. Zahleděla se mi do očí. Tenhle pohled už nebyl šílený. Byl lítostivý.

„Nemáme čas. Musíme jednat. Přijdou. Nemáme čas, Ryan to ví, že nemáme čas!“ zdůrazňovala neustále a popadla mě za ramena. Konečně jsem spatřovala záblesky zdravého rozumu. Zrychleně dýchala. Objala jsem ji. Položila jsem si její hlavu na rameno. V okamžiku, kdy jsem to udělala, se rozplakala.

„Já nemůžu, já tohle nemůžu. Já nechci umřít, já chci domů, El, já chci domů,“ plakala a já neměla tušení, co mám dělat. Nevěděla jsem, co se děje, co se s ní stalo ani kam domů vlastně chce. K rodině na povrchu? Za Rebeccou?

Odtrhla se ode mě a v očích měla zase tu lítost, ale ještě něco navíc. Naléhavost.

„Nesmíš v tom pokračovat. Zabij ho a pak jdi domů,“ povídala mi rozklepaně.

„Já ho nemůžu zabít,“ hlesla jsem. Nikdy jsem jí nelhala. Nebudu s tím začínat.

Rozzuřila se v okamžiku, jako když cvaknete vypínačem. Obličej jí zrudnul a oči potemněly. No paráda.

„Musíš to udělat! Musíš! Zabij! Zabij!“ křičela. Pokusila jsem se jí dotknout. Odstrčila mě tak silně, že jsem se zapotácela. Když jsem to vyrovnala, rozhlédla jsem se a viděla jen její vlasy, mizící pryč.

Najednou mě nedržely nohy. Svezla jsem se na chodník vedle svých tašek. Třásla jsem se. Co to bylo? Co se s ní stalo? Moje nejlepší kamarádka je cvok. Maniak, vraždící maniak. A já nemám ani nejmenší tušení proč. Zpoza rohu vyšla nějaká žena a podivně se na mě zadívala. Popadla jsem tašky, zvedla se a běžela k hotelu.

Jakmile jsem dohasila do pokoje, napustila jsem si vanu a vklouzla do vody.

Trixy tvrdila, že nemáme čas. Proč ho nemáme? Začalo ji něco pronásledovat nebo s čím se setkala, že je teď…taková?

Hlavou mi poletovaly otázky, na které jsem neznala odpovědi. Nedokázala jsem říct, co se jí stalo. Neuměla jsem to rozluštit.

No potěš. Jak kdybych zase chodila na střední. Taky problémů nad hlavu.

Po extrémně dlouhé koupeli jsem se, zabalená v osušce, vrhla před televizi. Vybalila jsem oblečky a na dnešní večer se rozhodla pro krémově růžové koktejlky a béžové jehly. Proč nemůžu mít sakra ke všemu tenisky?

Snažila jsem se soustředit svou pozornost na obrazovku. Ekonomika jde do háje, dopravní problémy, bla bla bla. Mysl mi pořád odbíhala k Trixy v tom horším případě a k Jean-Claudovi v tom lepším.

Pamatuju doby, kdy to bylo naopak.

Ve tři čtvrtě na deset jsem stála připravená před zrcadlem. Kdo si dává rande dva dny po sobě? V téhle oblasti jsem netušila, co je normální.

Když jsem se objevila v recepci, tentokrát se na mě upřel pouze jeden pohled. Ten mladý recepční, kterého jsem potkala první den, ze mě nespouštěl oči. Už mi to začínalo pomalu lézt na nervy.

Srdce mi nebušilo tak jako včera, ale pořád jsme mu dávala zabrat.

„Ty jsi každý den krásnější a krásnější, ma chérie,“ poznamenal Jean-Claude, elegantně opřený o auto. Zašklebila jsem se a došla k němu. Na sobě měl bílou košili z roku cihla jako vždy, ale připadalo mi, že na téhle je podstatně více krajek. Co na nich pořád má? Rozhodla jsem se neptat nahlas. Koneckonců, odhalovaly velkou část jeho hrudi, a o to jsem nechtěla přijít.

Usmála jsem se a pohodila vlasy. Ten pohyb bedlivě sledoval. Dej si pohov, nebudu tasit kolty, šerife.

Otevřel mi dveře od auta a sám ho obešel. Zase sami na malém prostoru. Měla jsem silný pocit deja-vu.

Auto se rozjelo a já měla dojem, že můj dech je až příliš hlasitý. Musím s tím něco dělat. Dýchání byl zvyk, ne nutnost. A zvyk je železná košile.

„Na co jdeme?“ otázala jsem se. Pokrčil rameny.

„Nevím, chérie. Je to důležité?“

„Vlastně ne,“ připustila jsem a dál bylo ticho. Zas jenom koukal.

„Mluvíš někdy sám od sebe?“

Uchechtl se. Už jsem se rozhlížela po něčem, čím bych ho bacila do té jeho vysmáté kedlubny.

„Jistě, ma chérie, o čem by sis ráda povídala?“

Ó, upírku, je tolik věcí, o kterých bych si ráda povídala, třeba…

„Kolik ti měří?“

Zadrhla jsem se. Opravdu jsem to řekla nahlas?

Chvíli se na mě překvapeně díval, zadržoval další návaly smíchu, ale nakonec se mu stejně vydral z hrdla. Sakra. Už jsem skoro zapomněla, jak krásně zní.

Když se jeho veličenstvo krvecuc dosmálo, znovu na mě pohlédl, stále pobaveně.

„Ma curieux, proč bys to chtěla vědět?“

Na odvolávání bylo poněkud pozdě a navíc jsem určitě byla rudá až na zadku, tak jsem se z toho rozhodla vytěžit, co se dalo.

„Jen tak, pro informaci. Zajímá mě to,“ pokrčila jsem rameny a dělala jakoby nic. Na takové věci se prostě ptám běžně a pokud stáhneš tu zástěnu mezi námi a řidičem, optám se i jeho.

Naklonil se k mému uchu.

„Dost na uspokojení, ma chérie, dost na cokoliv, co bys ráda,“ pošeptal a pokud jsem předtím trochu vychladla pod vlivem sebekázně, teď ta červeň byla zpátky. Nepochybovala jsem o jeho slovech.

Auto zastavilo a on vystoupil. Vzápětí otevřel dveře na mé straně a pomohl vystoupit mně.

„Rozhodilo tě to, ma chérie? To, co jsem řekl?“ dotázal se a oči mu jen hrály.

„Ne,“ odpověděla jsem mu tvrdě, ale stejně se tlemil znovu. Do divadla jsem po schodech vydupala sama. Nejsem na něm přece závislá.

V budově mě předběhl a vedl nás na místa. Když si to sebevědomě nakráčel do druhé řady, bylo mi jasné, že tahle místa jsou stoprocentně protekční. Za den by je nikdo normální nesehnal. Nebo to plánoval? Divadlo jsem navrhla já… U něj jeden nikdy neví.

„Jsi šéf upíří mafie?“

„Tak trochu,“ pokrčil rameny, „nejen té mafie.“

Usmála jsem se a nechala to být. Okrajově jsem věděla, že byl novým vládcem města. Po jakési blondýně. Viděla jsem fotky.

Došel k místům ve středu řady a pokynul mi k nim. Sedla jsem si.

„A co ty, ma chérie, co jsi ty?“

Ztuhla jsem, ale zvládla se od něj včas odvrátit.

„To bys rád věděl,“ broukla jsem a snažila se zamaskovat paniku. Začínám v tom mít praxi.

„To tedy ano,“ šeptl prakticky neslyšně, až jsem měla pocit, že to byl jen výplod mé fantazie. Světla zhasla a reflektory ozářily jeviště. Na scénu vpochodoval muž, vzdáleně připomínající Jean-Clauda. To bude dlóóóóóóuhá noc.

Jakmile představení skončilo, vyskočila jsem na nohy. Neskutečně mě bolel zadek. Ani přestávku to nemělo. Chtějí mě mučit?

„Kam ten spěch, chérie?“ promluvil pobaveně a pomaličku, polehoučku se zvedl též. Trochu už mě štval tím ‚chérie‘.

„Co? Žádný spěch, ne, v pohodě,“ mumlala jsem. Objal mě kolem ramen a vedl mě z divadla ven.

„Nelíbilo se ti to? Mohli jsme jít do kina,“ prohodil. On a kino? Nedovedla jsem si to představit.

„Když se chodí na rande do kina, obvykle nejde o… umělecký zážitek,“ podotkla jsem, silně pochybujíc, že některé věci, co tam dávají, se dají vůbec považovat za filmy.

„A teď ti o něj šlo?“ vrátil mi to s úsměvem.

„Samozřejmě!“ potvrdila jsem mu horlivě, i když mi cukaly koutky, a vyšla na chladný vzduch, který za mnou spolehlivě nesl jeho smích.

„Ach, ma chérie, jsi opravdu zábavná.“

„Pro tebe jistě.“

„Netrucuj, nesluší ti to,“ řekl potichu a zasunul mi za ucho pramen, který jsem už asi deset minut odfukovala z obličeje. Zahleděla jsem se mu do očí. Pomalu se ke mně sklonil a políbil mě. Žádné ruce okolo pasu, žádný jazyk. Jen cudný, lehký polibek. Tahle pusa znamenala mnoho. Ale kolik přesně?

„Kam myslíš, že tohle směřuje?“ zeptala jsem se. Jak ze Sexu ve městě.

Otevřel dveře od auta a já nasedla. Když byl i on uvnitř, přibouchl dveře a namáhavě vydechl.

„Jsi zajímavá, ma chérie. Fascinuješ mě. To tajemství, které ukrýváš. Tvoje oči, to, co říkáš… Jen nevím, co to znamená,“ odpověděl a pohledem hypnotizoval zástěnu mezi řidičem a námi.

„Jó, tak fajn…“

Otočil se ke mně. Řekla jsem něco blbě? Je to dost možný.

„Jestli v tomhle nechceš pokračovat, pochopím to. Mohu ti nabídnout jen tohle, večírky, svou přítomnost a sex. Možná chceš víc.“

Zůstala jsem na něj civět. Až rychlé dupnutí na brzdy a cuknutí auta mě probralo.

„Nechci víc.“ Chci tebe, pomyslela jsem si, v duchu se zfackovala, ale byla to pravda. Nenabízel mi lásku. Tušila jsem to, ale stejně mě to ranilo. Byl to gentleman, věděl, jak zapůsobit a jak se chovat. Ale také si uměl ochránit srdce. Desetiletí, ne-li staletí svádění vás to naučí.

Nahnul se ke mně podruhé a já mu dovolila víc než ráda, aby mě líbal. Kontrolovala jsem, abychom nezašli dál, ale i on se hlídal velice dobře. Poznala jsem to. Oplácela jsem mu polibky, hrála si s jeho spodním rtem a naše jazyky se o sebe otíraly. Mohla bych to dělat navěky.

Zastavili jsme a já se od něj odtrhla.

„Bude i do třetice všeho dobrého, chérie?“ ptal se, ani stopy po zadýchání. No jo, frajer, líbací mašina.

„Dej mi číslo a doufej,“ pošeptala jsem mu a vystoupila. Přes pootevřené okénko mi vložil do dlaně lísteček a já ho pohladila po ruce. Stisknul mi ji a za moment odjel.

Prolétla jsem hotelem a vyběhla do pokoje. Po schodech. Tak rychle, jak jen jsem mohla a dokázala. Musela jsem s tím skončit.

Otevřela jsem dveře od pokoje a pohlédla na kartičku. Po tvářích mi tekly slzy.

Namířila jsem si to na balkon. Roztrhla jsem telefonní číslo napůl a spustila ho dolů. Chvíli jsem sledovala, jak se snáší na chodník.

Nakonec jsem se opřela o stěnu a plakala. Už nikdy ho nesmím vidět. Do momentu, než nad jeho hlavou bude ostří mého meče.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování