Ode dna vede cesta už jenom vzhůru... Že by se začalo konečně blýskat na lepší časy? Becca by si nějaký oddych po té divoké bouři už opravdu zasloužila.
Užijte si předposlední kapitolu, přeje Sabienna
09.12.2022 (17:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 656×
Odlepila jsem od sebe nesnesitelně těžká a chvějící se víčka, přes která jsem matně vnímala, že je všude kolem mě podivně oslňující světlo. Oči jsem ihned zase zavřela, protože to ostré bílé všeobklopující světlo mě oslepovalo tak silně, že se mi do nich vehnaly slzy. Jelikož jsem se nemohla bez prodlení zorientovat, kde to jsem, začínala se mě zmocňovat iracionální panika. Z mé levé strany mi něco velmi protivně, ale také velmi povědomě pípalo do ucha. Když jsem si ovšem hned záhy uvědomila, že ležím v posteli, pod měkkou a teplou peřinou, musela jsem se nacházet někde v bezpečném zázemí. A jakmile jsem se dovtípila, že cítím specifický odér, který se dá najít jenom na jednom jediném místě na světě, moje spěšně uhánějící srdce se opět upokojilo. Zhluboka jsem se několikrát nadechla, načež mi došlo, že moje tělo je nepříjemně ztuhlé a rozbolavělé jak vně, tak především uvnitř. Zaměřila jsem se na rozmazaný obrys, který se rýsoval kousek ode mě, protože moje oči se ne a ne přizpůsobit tomu světlu.
„Paní Chadwicková, zůstaňte klidná. Jste v nemocnici Cedars-Sinai, přivezli vás sem s akutní intoxikací, kvůli které jsme vám museli vypumpovat žaludek. Z nejhoršího jste venku a mělo by se vám brzy ulevit.“ Pípání přístroje narušil melodický, ženský hlas, který se mě pokoušel uchlácholit. Popravdě se mi celkem ulevilo, když jsem zjistila, že nejsem úplně sama.
„A-akut…“ zkusila jsem promluvit, ale hlas jsem měla ochraptělý a v krku, zejména hrtan mě pekelně bolel. Když jsem si odkašlala, bylo to ještě horší, až mi zase vlítly slzy do očí. „Akutní… intoxikace?“ vymáčkla jsem ze sebe i přes bolest, načež jsem se rozkašlala.
„Otrava… alkoholem v kombinaci s jinými medikamenty,“ vysvětlila mi sestra současně s tím, jak to postupně dotékalo i mně samotné.
„Jak… jsem se sem… dostala?“ vyptávala jsem se, jelikož jako poslední jsem si pamatovala, jak jsem se pozvracela na podlaze obývacího pokoje, kde jsem ležela neschopna pohybu. Na chvíli jsem procitla poté, co jsem se probrečela ke spánku, který jsem hodnotně podpořila alkoholem, evidentně až příliš. Ach bože...
„Vaše dcera vám zavolala záchranku,“ informovala mě se slyšitelným soucitem, přičemž já jsem se doslova zhrozila. Vážně mě Rosie našla na té podlaze v bezvědomí a ve vlastních zvratcích? Do háje, jen to ne, to ne…
„A kde... je teď?“ vypadlo ze mě rozrušeně, načež jsem ucítila dotek studených rukou na zápěstí a rameni na své pravé ruce. Výhled se mi konečně počínal zaostřovat a když jsem párkrát zamrkala, abych zahnala tu slzavou hradbu, tak jsem zakrátko zjistila, že sestřička je mladá slečna s hnědými vlasy v culíku a s velmi milým obličejem, který naprosto pasoval k jejímu příjemnému hlasu.
„S vaším manželem čeká venku,“ informovala mě pořád tím konejšivým hlasem, který by asi za jiných okolností zabral, jenže když jsem si naplno uvědomila, kam až mě celá ta situace přivedla, bylo to nevídaně znepokojující.
„Můžou… už sem?“ zeptala jsem se nejistě, ale věděla jsem, že jestli to setkání s nimi budu oddalovat, bude to pak mnohem horší. Již takhle mi bylo neskutečně mizerně, nejen fyzicky, ale především psychicky. Potřebovala jsem se tomu postavit čelem co nejdřív, a možná pro mě bude menší výhodou, že jsem stále jakási omámená. Tušila jsem, že to nebude nic snadného z téhle potupné pozice čelit dceři a Chrisovi. Kruci, jak moc to ještě můžu všechno posrat?
„Opravdu se na to už cítíte?“ přeptala se mě vlídně a dívala se na mě s pohledem, který mi říkal, jestli by nebylo rozumnější si pořádně odpočinout.
„Musím je vidět. Prosím,“ potvrdila jsem jí, což sice nebyla vyloženě odpověď na její otázku, ale ona snadno pochopila.
„Ale jen na pár minut, ano? Potřebujete teď hlavně klid a spánek,“ doporučila mi o něco důrazněji, aby poukázala na to, že je to pouze její dobrá vůle, když mi tu návštěvu dcery a manžela dovolí, a tudíž to bude probíhat podle jejích podmínek. To bylo každopádně férové.
„Děkuju,“ vyjádřila jsem co nejvřeleji svoje díky a slabě jsem se pousmála. Pak se právě ta nejochotnější sestřička na světě otočila vzad a odkráčela ven z pokoje, aby pozvala Chrise a Rosie dovnitř. Za pár desítek vteřin se mezi dveřmi objevila Chrisova hlava v závěsu hned s malou Rose. Poněkud zdráhavě oba dva přišli až ke mně a z Chrisovy tváře se nedalo vůbec nic vyčíst. Za to Rosie působila přinejmenším vyjeveně, až vyděšeně.
„Ahoj,“ přivítala jsem je co nejvíc vstřícně, aby se zase tolik neostýchali.
„Ahoj, mami,“ řekla mi nazpět a vyrazila zpoza Chrisových zad kupředu, načež přešla rovnou k nemocničnímu lůžku, aby mi mohla být blíž. Posadila se vedle mě na okraj postele a chytila mě za ruku. Chris se tomu slabě pousmál a pouhým němým posunkem mě také pozdravil. Pouze jsem zvedla koutky úst výš, ale to zcela stačilo.
„Tak jak ti je?“ zeptal se mě starostlivě a celá jeho vážná tvář jako by zjihla.
„Teď už dobře… Děkuju, že jste přišli,“ ocenila jsem dojatě, že tu zůstali tak dlouho, dokud jsem se neprobrala. Chris mohl malou sbalit a odvést domů, což možná asi měl udělat. Netušila jsem, kolik je vlastně hodin, ale zpoza oken se staženými roletami do místnosti prostupovala hustá tma. Mohlo to být ovšem ten samý den, co jsem upadla do bezvědomí, anebo ten další, to si budu muset teprve zjistit. Tak dlouho by tu ale Chris s Rosie nejspíš nezůstal.
„Rosie tady chtěla být, až se vzbudíš,“ podotkl Chris věcně, čímž mi trochu napověděl, že jejich přítomnost zde si prosadila naše malá, umanutá dcera. To mě ale nefalšovaně dojalo.
„Hrozně jsi mě vyděsila, mami,“ přiznala se vzápětí a její oči byly tak smutné, až mi to sešněrovalo hrdlo ještě víc, než už bylo kvůli tomu, jak mi doktoři museli vypumpovat obsah žaludku ven. Asi mi přitom trochu pohmoždili hrdlo podle toho, jak to bolelo, ale to byly ty nejmenší vedlejší škody.
„To jsem nechtěla. Promiň mi to, srdíčko,“ zpytovala jsem svědomí, když jsem ji znovu vystavila něčemu, co k jejímu věku zcela jistě nepříslušelo. Po tom všem, čím si už prošla, to byl další traumatický zážitek a já si připadala jako ta nejhorší matka alespoň posledního století. Selhala jsem v tolika důležitých momentech, až hanba. Ale možná to ještě není ztracené, když tu vedle mě sedí a zjevně je strachy o svou matku skoro bez sebe. „Ale zachovala ses moc statečně, víš to? Seš vážně šikovná, Rosie, a moc hodná holka,“ poděkovala jsem jí se zastřeným hlasem i pohledem, jelikož mě protentokrát dojalo to, jak se Rosie úžasně zachovala.
„Nevěděla jsem, co dělat jinýho, když jsem tě našla ležet na tý zemi… Pak jsem zavolala tátovi,“ pronesla ustaraně a zdálo se, že je sama přesvědčená o tom, že mohla udělat ještě něco víc, aby mi pomohla.
„Udělala jsi všechno správně, zlato. Jsme na tebe s mámou moc hrdí,“ vložil se do toho Chris, aby Rosie vyvedl z jejího omylu. Ve své první části monologu na mě tak významně pohlédl, že mi nedalo příliš práce domyslet si, že on byl přesvědčený o tom, že já jsem naopak všechno pokazila. Uhnula jsem pohledem stranou a raději se zaměřila na Rose.
„To teda jsme, srdíčko. Zachovala ses úžasně,“ potvrdila jsem s odpovídajícím tónem hlasu a letmo jsem se na ni usmála. Rosie mi úsměv vrátila, ačkoliv o poznání melancholičtěji.
„Je mi líto, pane Chadwicku, ale musím vás požádat, abyste odsud už odešli. Vaše žena si musí odpočinout.“ Vpadla do místnosti opět ta hodná sestřička a tvářila se absolutně neústupně. Přitom její laskavé oči napovídaly, že kdyby to záleželo na ní, tak nám poskytne o něco více času. I takhle nám vyšla nadstandardně vstříc.
„Jistě, hned to bude,“ podřídil se Chris bez zaváhání a vyslal k sestřičce jeden děkovný úsměv.
„Brzy zase přijdeme, slibuju, mami,“ slíbila mi Rosie, čímž se mi nesmírně ulevilo. Nato, jak mi spílala, že mě nenávidí a že se chce ode mě odstěhovat, tak teď se chovala jako by se nic nestalo. Zase to byla moje malá holčička, která mi neuvěřitelně chyběla.
„Budu se těšit,“ hlesla jsem spokojeně a nepřestávala jsem se potutelně culit. Jejich návštěva mě neskutečně povzbudila a potěšila. Přesně takovou vzpruhu jsem potřebovala.
„Zatím, Becco,“ rozloučil se se mnou Chris, když už Rose zmizela z pokoje.
„Díky, Chrisi,“ pípla jsem skoupě, spíš jsem jen bezhlesně artikulovala, ale on mi přesto porozuměl a uvědoměle přikývl. Pak nechal jeden koutek svých úst vyhoupnout výš, načež vzápětí také on opustil místnost. Já jsem zanedlouho upadla do úlevného spánku s lehkým srdcem a dobrým pocitem, že se možná blýská na lepší časy.
* * *
V nemocnici si mě nechali po další tři dny, aby se prý ubezpečili, že v mém těle nezbyly už žádné nebezpečné toxiny. Nejspíš to měl být menší detox, ale nechtěli mi to říct takhle na přímo, jenže mi bylo občas tak hrozně zle, že to prostě nemohlo být nic jiného. S těmi utišujícími prášky jsem bohužel opět ztratila kontrolu a propadla jsem jejich nadužívání, což vedlo jednak znovu k určitému druhu závislosti a kvůli nevhodné kombinaci s alkoholem také k otravě. Netušila jsem, jestli bych to sama doma zvládla znovu dostat do nějakých rozumných mezí, takže jsem tenhle doktorský dohled rozhodně uvítala. Každý den mě přitom navštěvovali Chris s Rosie, kteří mě motivovali k tomu se co nejrychleji postavit na vlastní nohy. I tak mi bylo neuvěřitelně mizerně. Sice bych měla asi být ráda, že to takhle dopadlo, ale v nejmalomyslnějších chvílích mě napadaly tak temné myšlenky, že mi pak za ně bylo až stydno.
Domů z nemocnice mě dopoledne přivezl Chris, takže u toho Rose nebyla, protože samozřejmě seděla v lavici ve škole. Uvnitř se dalo poznat, že to tu posledních pár dní nikdo nebýval. Chris mě doprovodil až k velké pohodlné pohovce, abych se na ni posadila. Od příjezdové cesty až do obýváku bych to zajisté došla sama, ale trval na tom, že mi pomůže, a tak jsem ho nechala. Na druhou stranu mi jeho péče opravdu imponovala. Chtě nechtě jsem v tom spatřovala záblesk určité naděje…
„Děkuju ti, Chrisi, za všechno,“ ocenila jsem jeho výpomoc a uvolněně jsem se na něj zlehka usmála. On se ale tvářil nebývale vážně, navíc tak podivně napjatě. Pochopitelně ne jen tak pro nic za nic.
„To bylo to nejmenší, Rebecco,“ ubezpečil mě bezmyšlenkovitě a sotva viditelně nad tím sotva patrně pokrčil rameny.
„Ani ne," opanovala jsem na to vzápětí a sledovala jeho čím dál nejistější počínání.
„Musíme si o něčem důležitém promluvit, Becco,“ nakousl to téma, do kterého se mu očividně nechtělo, ale věděl, že bude lepší se do toho pustit hned, než to jakkoliv nesmyslně oddalovat. Upřela jsem na něj svůj pohled s neskrývanou prosbou, aby mě ušetřil. Na žádné vážné hovory jsem skutečně neměla kapacitu, jenomže on se zdál být pevně odhodlán svůj záměr dotáhnout do konce. Už se nadechoval, že bude pokračovat, když zase docela utrápeně vydechl a záměrně se vyhýbal očnímu kontaktu. Vzbudil tím ve mně takové plíživé podezření, že se mi chystá říct něco vskutku nepříjemného. Něco, co se zákonitě mohlo týkat jedině naší dcery. Podvědomě jsem už věděla, o co jde.
„Vím, co mi chceš říct, ale… prosím tě, nedělej mi to,“ prosila jsem ho, tentokrát ale ne tak zoufale jako posledně. Neměla jsem v sobě už ani tu sílu tak odevzdaně škemrat, abych mu ukázala, jak moc se na to upínám.
„A taky určitě víš, proč musím,“ namítl mi na to, když jsme spolu stále mluvili nekonkrétně, ačkoliv ani jeden nepochyboval o tom, že předmětem našeho hovoru je Rosie. Působil, jako že ho nefalšovaně mrzí, že ze svého rozhodnutí nemůže ustoupit, ale zajisté byl hluboce přesvědčen, že jiná možnost neexistuje. Ona přece jenom byla, ale tu zase odmítal přijmout.
„Nemusíš, Chrisi… Možná mě chceš za to všechno potrestat a já tomu doopravdy rozumím… Za to všechno si to rozhodně zasloužím, ale stejně tě prosím, nedělej to… tohle ne,“ žádala jsem ho úzkostně, přestože mi každá buňka v těle říkala, že on se již rezolutně rozhodl. „Rosie se mnou zase komunikuje, už na mě není naštvaná. Toho sis musel určitě všimnout. Není třeba, aby se odsud stěhovala pryč,“ argumentovala jsem ve svůj prospěch, jelikož ani nic jiného nepřicházelo v úvahu.
„Tady nejde o Rosie, ale o to, že ty sama máš problém… A dokud ho nevyřešíš, tak se nemůžeš starat ještě o ní. Ze všeho nejdřív se musíš postarat o sebe a mezitím může být Rosie u mě.“ Krutě uzemnil veškeré mé bláhové naděje, že bych si mohla prosadit svou vůli. Nemluvě o tom, že s tou nevyslovenou narážkou ťal rovnou do živého.
„Nemám žádný problém,“ neudržela jsem se a odsekla jsem prudce, až nápadně zhurta, čímž jsem akorát potvrdila jeho podezření. Má vlastní hloupá chyba mě ještě víc popudila. Tak jako tak to byl ale zrádný fakt.
„Jo, sice si teď pár dní nic neměla, ale to neznamená, že je s tím konec. Ty prášky jsou návykové...“ shrnul do jedné věty naprosto výstižně, přičemž mi každým jednotlivým slovem ještě nasypal sůl do právě otevřené rány. Jemu se to ale pochopitelně náramně hodilo.
„Nejsem na nich závislá!“ negovala jsem zarputile dál, protože se mi ani v nejmenším nelíbilo, jak používal tuhle moji slabost, neřest a úlevu v jednom proti mně. Někdy to možná bylo docela na hraně, ale nikdy bych kvůli tomu nezanedbávala Rose.
„To tvrdí všichni, kteří jsou...“
„Do háje, Chrisi! Prostě toho na mě bylo trochu moc! Peter se mnou vyjebal všema možnýma způsobama, přišla jsem o práci, kterou mi navíc přebral můj teplej osobní asistent, a nejspíš i o svou pracně vybudovanou pověst! A pak jsi mi sdělil, že nestojíš o to, abychom dali tuhle rodinu zase dohromady, což pro mě byla asi poslední motivace, abych ráno vylezla z postele! Prostě jsem si asi dala víc skleniček, než jsem měla, a protože beru valium, abych se úplně nesesypala, tak mi to nesedlo, ale rozhodně nejsem alkoholička nebo nějaká feťačka!“ vychrlila jsem na něj překotně, div že se mi dostalo dostatek dechu. K závěru jsem na něj již poulila oči, čímž jsem musela působit o to víc s nervy v koncích, čímž jsem jako by opět nechtěně potvrzovala jeho podezření. Jenže nechat se obviňovat z toho, že jsem závislá, to ani náhodou.
„Tvoje motivace, abys ráno vstala z postele, by měla být přinejmenším Rosie, ale to ti zřejmě nestačí… Já to s tebou doopravdy myslím dobře, Rebecco… Vezmi si nějaký čas pro sebe, aby ses z toho všeho mohla oklepat. Sama jsi to teď řekla, že toho na tebe bylo moc a není se čemu divit, zažila si toho vážně dost, a proto by sis měla trochu odpočinout. Já se mezitím postarám o všechno ostatní, slibuju,“ přemlouval mě, abych zvážila jeho dobromyslnou radu, u níž jsem stejně měla neodbytný pocit, že se za ní skrývá něco víc. Upíral na mě svoje tmavé oči ve kterých se přelévaly bezmoc, strach a prosba jako příliv sladké čokolády, což mi rozhodně nepomáhalo, abych si stála za svým.
„Chceš mě připravit i o to poslední, co mi ještě zbylo?“ přeptala jsem se s nekonečnou zoufalostí, která se do mě nezastavitelně zahryzávala jako zuby dravé šelmy.
„Chci ti pomoct!“ opravil mě s ostře napjatě zvýšeným hlasem, přestože se tvářil stejně tak na nic, asi jako já jsem se sama cítila. Viditelně jeho samotného trýznilo, že mě do něčeho takového musí tlačit, ale věřil tomu, že je to jedině v mém zájmu a že mi to pomůže. Nepochybně o tom horečně přemítal a vyřešil veškeré detaily.
„Tak se sem nastěhuj a nenechávej mě v tom samotnou!“ vyzvala jsem ho troufale, přestože jsem z jeho vystupování vnímala, že s ním jakýmikoliv taktikami nehnu. Přitom jsem se postavila, abych dala na to vše o to větší důraz. Sice jsem se sotva držela na nohou, ale zdálo se mi, že mě snad jinak vůbec nebere na vědomí.
„A není to tak, že tou..." odmlčel se a očima několikrát zatěkal sem a tam, jak usilovně hledal vhodný výraz. „... demonstrací jsi chtěla dosáhnout právě tohohle?" poukázal na jednu z alternativ, která mě silně šokovala. Zalapala jsem po dechu a nemohla jsem vůbec pobrat, že si o mně myslí, že jsem takováhle podlá manipulátorka.
„Co prosím?! Vážně si myslíš, že bych něco takového udělala?" vydechla jsem zděšeně a cítila jsem, jak se mi postupně oči zalévají slzami. Tohle mě naprosto zdrtilo. „Byla to jen nešťastná nehoda..." hlesla jsem rezignovaně. Chris frustrovaně vydechl a slabounce zaúpěl, když se dovtípil, že tímhle očividně šeredně přestřelil.
„P-poslyš, nebudeš na to sama… Já… jsem ti včera zabookoval letenku na Bali. Na chvíli změnit prostředí a vidět rodiče ti může jedině prospět...“ překládal mi další těžkopádné argumenty, kterými mě mínil vnitřně přesvědčit o tom, co mi tu právě navrhl. Nějaký můj racionální hlásek mi tiše podsouval, že má Chris pravdu v tom, že potřebuju vydechnout, ale já se tolik bála toho, že tím definitivně zničím vztah se svou dcerou.
„Ty přece nemůžeš vědět, co mi prospěje a co ne! Snažíš se mě jenom zbavit, abys nemusel...“
„Tak to není, do prdele, Rebecco!“ přerušil hlasitě můj monolog plný vyhrocených výčitek, načež ke mně dvěma prudkými kroky přiskočil. Popadl mě za ramena, ale u toho skončil, protože si tímhle přitáhl veškerou mou pozornost. Popravdě jsem se ho docela lekla, co to vyvádí. „A teď mě velmi pozorně poslouchej, ty jedna ženská zabedněná,“ přikázal mi nesmlouvavým tónem a pojistil si to také tím, že mi palcem zatlačil zespodu na bradu, takže jsem se mu chtě nechtě musela podívat do očí. Nejprve jsem se tomu bránila, ale on se mě nečekaně jemně zadíval a něžně mě pohladil po linii spodní čelisti, načež jsem musela vidět, jak se u toho tváří. S lítostí a přitom s určitým zalíbením.
„Já prostě v žádném případě nehodlám nečinně přihlížet tomu, jak se ničíš. Nechci, abys to zase jednou nevychytala a do nemocnice ses nedostala včas, chápeš?! Mám tě vážně rád… miluju tě, jsi matka mýho dítěte a já nedopustím, abychom o tebe přišli, rozumíš? Prostě sedni na to podělaný letadlo, vezmi si času, kolik jen chceš a pak se sem zase vrať… Potom to třeba ještě půjde dát dohromady,“ prozradil mi svoje skutečné pohnutky, které ho přiměly k tomu, aby po mě žádal opustit svou dceru a které mi na několik předlouhých vteřin vzaly dočista vítr z plachet. Mezitím se mi rozsvítilo a dovtípila jsem se, že pro něj to znamenalo důkaz lásky.
„Chrisi,“ pípla jsem tiše jeho jméno, přičemž jsem na něj znovu se zamženým pohledem, tentokrát dojetím hleděla téměř bez mrknutí. „V-vždyť… jsi ale sám tak časově vytížený...“ vzmohla jsem se na ubohou poznámku, která v podstatě vůbec nesouvisela s tím, na co jsem zrovna pomýšlela.
„Moje máti sem přiletí a o péči s Rosie mi pomůže. My si tady už nějak poradíme. Všechno bude v pořádku, to ti slibuju. Hlavně ale potřebuju, abys byla v pořádku i ty, veverko,“ domlouval mi polohlasem, když vedle mě stál opravdu proklatě blízko a mnohem intenzivněji mě tak ovlivňoval, jelikož jsem najednou pozbyla veškerou snahu mu dál jakkoliv odporovat. Možná rozhodlo to jeho laskavé oslovení mou starou přezdívkou, kterou mi kdysi dávno často láskyplně říkával.
„T-tak jo, dobře, odletím,“ svolila jsem prostě a celé mé tělo se jako by v ten okamžik uvolnilo. Měl naneštěstí pravdu a odletět na Bali za rodiči mi doopravdy může jedině prospět. Chris zaznamenal, že ze mě to tíživé napětí opadlo, což využil tak, že si mě k sobě přitáhl, když mi ruce z rameno plynule přesunul na má záda. „Pojď ke mně,“ zamumlal vláčně, než si mě k sobě odhodlaně přitáhl. Jeho útěšnou náruč jsem uvítala a doslova jsem se do ní schovala před okolním světem. Předtím, co mě čekalo. Jestli tu byla byť jen jedna jediná, malinká jiskřička na to, aby se znovu rozhořel ten oheň mezi námi, udělám to…
* * *
„Ty lžeš! Určitě neletíš na Bali kvůli práci!“ obořila se na mě Rosie naštvaně a z očí jí jen sršely bouřlivé blesky. Slabě jsem si povzdechla, jelikož jsem jí skutečně nechtěla lhát, ale říct jí syrovou pravdu taktéž bohužel nešlo. Nezbývalo mi nic jiného než si stát za svým.
„Musím si tam něco důležitého zařídit, Rose. Dokud budu pryč, tak budeš u táty. Však ses tam přece sama chtěla stěhovat,“ osvěžila jsem jí paměť, což bylo trochu nefér, když bylo zřejmé, že po té mé hospitaci se situace radikálně změnila. Bylo to téměř jako dřív. Rosie se ke mně chovala jako před tím vším špatným, co nás všechny nějakým způsobem poznamenalo.
„Co se stalo, mami?“ zeptala se znepokojeně a prohlížela si mě zpod zamračeného obočí.
„Nebudu pryč moc dlouho,“ oznámila jsem jí pokojně, aniž bych ve skutečnosti aspoň tušila, kolik prostoru bych si pro sebe měla nechat na to, abych se trochu sebrala. Důkladně jsem přitom ignorovala ten její intuitivní dotaz.
„Nemůžu letět s tebou?“ napadlo ji, přestože odpověď znala předem.
„To nejde, zlato. Musíš chodit do školy, máš kroužky a tak dále… Někdy jindy, ano?“ přislíbila jsem jí, abych ji trochu rozptýlila. Současně jsem se v duchu zařekla, že tohle svoje slovo prostě stůj co stůj dodržím. Alespoň něco.
„Uvidíš se s babičkou a dědou?“ vytasila se na mě s ošemetnou otázkou, ve které jsem jí ale lhát nemohla.
„Uvidím, mám to v plánu,“ přitakala jsem jí a sledovala jsem, jak si to v hlavě přebírá a že jí to je očividně líto. Její velké oči se ji protentokrát neleskly hněvem, nýbrž zármutkem, že ji připravím o setkání s jejími prarodiči, které bohužel neviděla skoro tři roky.
„Já chci jet taky! Dlouho jsem je neviděla,“ předhodila mi pohotově, což se samozřejmě dalo čekat.
„Je mi líto, ale nejde to. Je to příliš na rychlo,“ zamítla jsem její trucovité naléhání a zatvářila jsem se zcela nepřístupně, aby to už znovu zbytečně nezkoušela.
„Tak tě nikam nepustím! Nechci, abys odletěla pryč,“ prohlásila nahněvaně, načež se ke mně rozběhla, aby mě uvěznila ve svém křečovitém sevření. Sice byla ještě malá a velmi útlá, ale sílu tedy měla řádnou, až mě to překvapilo jak velkou. „Co když se ti zase něco stane?“ zaúpěla bezradně, čímž mě na několik vteřin značně vyvedla z míry. Úzkostí se mi stáhlo hrdlo, když mi Rosie nastínila svoje tíživé myšlenky, které ji nemálo trápily. Trhalo mi srdce ji takhle opouštět, ale Chris mi neposkytl jinou možnost.
„Budu se vám s tátou pravidelně ozývat, ano? Můžeme si volat každý den, ale odletět prostě musím,“ zopakovala jsem jí zcela věcně, aby to také ona začala považovat za hotovou věc. Rosie mě ale na místo toho sevřela ještě o něco těsněji. Už zase se mi chtělo plakat, ale před ní jsem se musela za každou cenu udržet.
„Nejezdi, mami, prosím,“ zahuhlala mi plačtivě kamsi do látky halenky a pak párkrát popotáhla. Přivinula jsem se k ní o něco blíž, abych ji na rozloučenou objala a vychutnala si, že se s Rosie zdá být jinak v našem vztahu všechno v naprostém pořádku. Sice jsem neměla jinak na výběr než jí svůj odlet oznámit jen pár hodin před ním, protože Chris mi tu letenku zarezervoval na hned ten druhý den po mém propuštění z nemocnice, takže proto byla Rosie poněkud v šoku. Chris nejspíš vůbec nepočítal s tím, že by se mu nepodařilo mě přemluvit. Pravděpodobně si byl jistý tím, že sama nakonec ustoupím a přijmu jeho návrh. Který byl koneckonců smysluplný a pro mou situaci hlavně asi zcela nutný.
„Hele, táta už je tady,“ upozornila jsem ji, že její otec právě dorazil. Prudce ode mě odtrhla svou zdrcenou tvářičku, kterou nasměrovala na Chrise s němým voláním o pomoc. Ten se na na ni soucitně zadíval a protáhl obličej tak, že se z něj dalo snadno vyčíst, že jí nijak nepomůže.
„Tati, tati, řekni mámě, ať nikam neodjíždí!“ zavyla jako raněné štěně a zpod víček se jí vykutálely další žalostné slzy. Jestli toho urychleně nenechá, tak mě zaručeně zlomí a já nikam neodjedu.
„Rosie, ona ale musí odletět. Nejde to jinak,“ zrekapituloval jí v podstatě má slova, což ji opětovně rozčílilo. Očima už zase metala ošklivé blesky, přestože se v nich pořád zrcadlily slzy zármutku z mého odjezdu.
„Proč jí neřekneš, že ji miluješ a nepožádáš ji, aby zůstala?!“ zakřičela na něj rozčileně, načež se na mě Chris tak zvláštně, možná frustrovaně, podíval. Sám očividně nevěděl kudy kam. „Protože ona by určitě zůstala, že jo, mami? Ať jsme zase rodina.“ Obrátila se pro změnu na mě, aby u mě našla potřebné ubezpečení. Obočí mi vyskočilo překvapeně nahoru, protože ačkoliv celé mé nitro na mě křičelo, ať ji tuhle domněnku potvrdím, jenomže pro tenhle moment jsem si stoprocentní pravdu nemohla dovolit. O nic jsem nestála víc než o to dát tuhle rodinu znovu dohromady, ale mělo to jednu zásadní, konkrétní podmínku.
„Srdíčko, tohle s naší rodinou nijak nesouvisí,“ upozornila jsem ji, abych ji nějak zbavila těch nejhorších strachů. Přitom mě samotnou kdesi v hrudi píchl osten viny, kdy jsem jí takhle nestydatě zalhala. Přemlouvala jsem přitom samu sebe, že tenhle krok činím především kvůli sobě, což byl nesporný fakt, ale jako má hlavní motivace jednoznačně platila vidina toho, že by se naše rodina opět spojila vjedno.
„Vždycky to s ní souvisí!“ vyštěkla na nás bezmyšlenkovitě a dělila mezi nás dva svůj přísný pohled. Jako by to bylo něco samozřejmého, ale já, ani Chris, jsme to nechápali. „Ani jeden z vás se ji ale nesnažíte nijak zachránit,“ dodala zakrátko, sotva slyšitelně a odevzdaně.
„Právě naopak, zlato,“ ohradil se Chris mírně, ale Rose jako by ho vůbec neslyšela.
„I proto musím na nějakou dobu odjet,“ přisadila jsem ke Chrisově poznámce, abych jí napomohla k upokojení, jenomže jsem ji akorát znovu rozlítila.
„No tak si teda jeď a klidně se sem za náma už nevracej! Je mi to fuk!“ rozkřikla se na mě drze a sledovala mě nelítostným pohledem, kdy se mě pokoušela jednoduše ranit, když se jíi nepodařilo mi rozmluvit ten odjezd. S překvapením jsem se hlasitě nadechla, protože tohle od ní byla podlá podpásovka.
„Tohle neříkej, Rose,“ napomenul ji Chris káravě a hutně se na ni zamračil.
„No tak mi přestaňte už konečně lhát! Jste oba dva fakt příšerný rodiče, víte to?! Nesnáším vás, někdy vás fakt hrozně moc nesnáším!“ zaječela na nás jako běsnící saň, čímž nás oba dočista ohromila, nevyjímaje tím obsahem svého halasného proslovu, načež se otočila na patě a zmizela kdesi v útrobách domu. Strnule jsem se natočila směrem ke Chrisovi, přičemž jsem ho viděla čím dál rozmazaněji, jak se mi do očí nezadržitelně vlévaly ty slané hradby.
„Slib mi, že až se vrátím,... tak to zkusíme všechno nějak urovnat. Už jenom kvůli ní,“ vynutila jsem ze sebe přes třesoucí se čelisti a s tím uslzeným zrakem jsem ho s prosíkem rentgenovala. Několik předlouhých vteřin ho mlčky vstřebával a přemítal nad tím, jestli mi něco takového může s čistým štítem odpřisáhnout.
„Slibuju, Rebecco,“ vyhověl mi po té trýznivé odmlce a sotva postřehnutelně povytáhl jeden koutek výš. S oddychem jsem sevřela víčka, až mi zpod nich uniklo pár slaných kapek, ale ten sladký příslib pro mě znamenal dostatečný podnět k tomu, abych zabojovala ze všech sil. Pro tuhle rodinu cokoliv, už jenom pro ni...
Občas když člověk neví sám kudy kam, je lepší, když nám cestu ukáže někdo jiný... Někdy jsme v tom všem tak hluboko zabředlí, že prostě nevidíme ani to nejsnazší řešení, které může být i se na všechno zvysoka vykašlat. Je tohle pro Reb ta správná volba? To se uvidí v příští, již poslední kapitole. :)
Mockrát Vám všem srdečně děkuji, opravdu si vážím toho, že jste téhle povídce stále věrni. Díky! <3
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Dirty 40 - 29. kapitola:
Tex: to je možná tím, že děti svět vidí o něco jednodušeji, než dospěláci, který jsou těmi všemi roky, zkušenostmi, zážitky dobrými i zlými, tak nějak pokažení.. je to zázrak, když si dospělí lidi dokáží v těhle důležitých věcech udržet něco z toho prostého dětského nazírání.. ono ostatně u dětí, ale třeba i zvířat, si můžeme vzít příklad ve vícero věcech, protože jako dospělý spoustu věcí zapomínáme.. hlavně žít okamžikem, být tady a teď, umět se do něčeho tak zabrat, že nevnímáme čas, prožívat danou činnost naplno nehledě na okolí a tak dále
ale krásně si to vystihla! moc ti děkuju za komentář
To děcko má snad víc rozumu než ti dva. Zas a znovu vymýšlí lži a výmluvy. Ani se jí teď nedivím, že ji tím už tak štvou.
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!