Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 34. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, tak po dlouhé, hodně dlouhé době sem přidávám předposlední díl. Málem jsem si myslela, že jej nikdy nenapíšu. Totálně mi došla inspirace na tento díl a nechtěla jsem hned psát poslední, bylo by to moc uspěchané. Popravdě v tomto dílu se moc toho neděje, patří mezi ty nudnější díla, ale nějak se k té poslední kapitolce musím dostat. :-)

11.05.2010 (17:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 919×

34. kapitola

Rhiannona

„Proč to tak dlouho trvá, než se úplně uzdravím,“ ztěžovala jsem si už po několikáté. Ležím tady už celých čtrnáct dní a pořád mě sebemenší prudší pohyb bolí. Rhys se ke mně sklonil, na rtech mu hrál mírný úsměv. Natáhl ke mně ruku a vzal do rukou předmět, který, mi vysel na krku. Nadzvedl jej do výšky mích očí a já spatřila stříbrný přívěšek. Nevěřícně jsem koukala na ten kousíček stříbra, který zpomaloval můj uzdravovací proces.

„Ale… ale…“ byla jsem totálně zaskočená, ani srozumitelnou větu jsem nedokázala vyslovit.

„Jak to že jsi jej necítila?“ vyslovil místo mě nevyřčenou otázku.

„To je jednoduché, toto není obyčejné stříbro. Je to napodobenina stříbra, která není tak agresivní. Nezbavuje tě síly. Její účinek spočívá v tom, že ti zabraňuje pouze v přeměně a bohužel zpomaluje i uzdravování. Nedívej se na mě tak prosím. Nemohl jsem vědět, jak zareaguješ, až budeš v přítomnosti samých upírů. Kdyby šlo jen o mě, v životě bych ti to nedal na krk. Jsem silnější než kterýkoliv upír a vlkodlak, ale nemohl jsem ohrozit své lidi.“

„Tak proto jsem neměla žádné nutkání se proměnit ve vlka a rozškubat každého upíra, který sem kdy vkročil.“

„Ano,“ odpověděl prostě. Usmála jsem se na něj a chystala jsem se jej políbit, bohužel můj pokus byl zmařen jedním vojákem z Rhysovi armády.

„Pane, pane…“ lapal po dechu. V životě bych nevěřila, že upír může také lapat po dechu, ale tento upír mi to dokázal. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych mu. „Našli jsme je.“

„Kde?“ byla jediná otázka kterou Rhys vyřkl. Vůbec jsem neměla tušení, koho hledali.

„U starého vypáleného hradu. Tam kde se kdysi stala ta osudná válka, která nám všem změnila život. Míří zpátky do svého údolí, pane. Už vzdali hledání, všichni odcházejí s ponurou náladou. Popravdě, teď bych je nechtěl naštvat.“

„Sakra!“ vykřikl Rhys. Teď už absolutně jsem nechápala co se děje. Dívala jsem se do jeho naštvané tváře, která každou chvíli měnila barvy. Vypadalo to velice komické na poloupíra, který dokáže být ruky vzteky. Na rtech se mi objevil mírný úsměv, který jsem nedokázala potlačit.

„Rhysi co se děje?“ už jsem déle nedokázala potlačovat svou zvědavost.

„Všechno se děje!“ rozmrzele mi odpověděl na mou otázku, no spíš zavrčel. Musím říct, že teď z něj šel opravdu strach, ale já věděla, že mi neublíží.

„Co se děje?“ nedala jsem se odbýt. Rhys se na mě ztrápeně podíval. Chvíli mi jen mlčky hleděl do očí. Přišlo mi, jako kdyby tam hledal odpověď na nevyřčenou otázku. Pak si jen povzdechl a začal mi to vše vysvětlovat.

„Víš, nechal jsem sledovat vaší družinu.“

„Proč?“ vůbec nic mi nedávalo smysl.

„Abychom je pak nemuseli celé měsíce hledat. Vy vlkodlaci jsme mazaní ve skrýších a na to abychom vás museli hledat není dost času. Stoupenci mého otce se začínají bouřit a já je každou chvíli budu muset usměrnit. A proto jsem nechal sledovat tvé lidi. Bohužel jsem očekával, že tě budou hledat dýl, aby ses stihla uzdravit. Jsi zatím ještě dost slabá a nevím, zda zvládneš tak obtížnou cestu domů.“

„Takže, ty mě teď propustíš?“ vůbec jsem nechápala kam tím směřuje. Nejdřív mi zachrání život, pak mě tady drží a teď mě pouští domů.

„Ano, pustím tě domů. Co nevidět vypukne další válka a tomu musíme zabránit. Byl by to konec jak upírů, tak vlkodlaků.“

„Ale jak tomu chceš zabránit?“ připadala jsem si jak totální debil.

„Už jsem ti to říkal. Ožením se s tebou na bitevním poli přímo před všemi upíry a vlkodlaky. Tím zabráníme válce, protože budeme společně vládnout obou druhů.“

„V tom se ale pleteš. Já nemám být královna vlkodlaků. Toto postavení patří mému bratrovi Thayerovi.“

„To nevadí, pořád budeš vlkodlak, který bude vládnout upírům po mém boku.“

„Aha,“ bylo jediné, co jsem dokázala říct. Myslela jsem si, že už přestal myslet na svatbu a vymyslel něco jiného.

„Co je Rhio? Ty mě nemiluješ?“

„Ale ano miluju. Ale…“

„Co ale? Já tě nechápu, miluješ mě, ale nechceš si mě vzít. Proč?“

„Protože, protože si to nedokážu představit, být už vdaná. Vždyť je mi teprve šestnáct proboha.“

„Šestnáct ti bude už celý život.“

„Jak to? Vždyť až se za tebe provdám a porodím ti dítě začnu stárnout jako každý jiný člověk.“

„Ne má drahá, ty nebudeš stárnout. Jsem poloupír a já už od svých pětadvaceti nestárnu. A pochybuji, že budu schopný zplodit potomka, který by vzal na svá bedra naše starosti. Jsi ochotná se toho všeho vzdát, aby na našem území nastal klid a mír?“

„Ano jsem,“

„Dobrá, dokážeš se už postavit? Musíme už vyrazit. Nezbývá nám už moc času.“ Natáhl ke mně svou silou chladnou ruku. Já jí s radostí uchopila do své a namáhavě se postavila.

Jeli jsme celé dopoledne, než jsme dostihli pátrací družinu, která se chystala vyrazit domů. V družině jsem zahlédla Thayera a matkou. Jejich tvář byla žalem zkřivená. Rys mě vzal za ruku. Pod jeho dotykem mi proběhl mráz po zádech, otočila jsem se na něj. Vtiskl mi do dlaně lehký polibek se slovy:

„Už je čas.“

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování