OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 24.

14.01.2012 (10:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1519×

Odhalení

Málem jsem se rozplakala úlevou.

„Panebože, děkuju,“ vyslala jsem v duchu k nebi vděčnou myšlenku. Znovu jsem se podívala na široká záda, jež mě zaštítila, a tentokrát poprvé pocítila radost z toho, že jsou tak pevná a jistá, stejně jako jejich majitel.

Opatrně jsem vyhlédla zpoza mojí bariéry. Lovec stál na tom samém místě, neutrální pohled upíral na Samuela, jehož výraz jsem vidět nemohla. Náhle se lovec usmál a pohled mu na kratičkou chvilku sklouzl na mě. Orosila jsem se a potlačila chuť, obejmout Samuelovi nohy.

„Takže ty chráníš holku, která si z tebe udělala otroka?“ ironicky se ušklíbnul. Čekala bych, že se Samuel ostře ohradí, přece žádnýmu smrtelníkovi neotročí, leč on mlčel, zřejmě nepovažoval za vhodné lovci odpovědět.

V napjatém tichu jsem slyšela vlastní dech. Lovec chvilku mlčel, vyčkával, potom promluvil znovu.

„Dej mi ji,“ rozkázal lovec a natáhnul ruku směrem ke mně. Poplašeně jsem se posunula o kus dál. Rozesmálo ho to. Samuel se ani nehnul.

„No tak, uděláme obchod. Dám ti za ni, co si řekneš. Navíc tím vyřešíme i tvůj malý problém.“ Nechal svá slova jaksepatří zapůsobit v kratší odmlce. „Když bude mrtvá, ty budeš volný. Výhodné, ne?“

Samuel nepatrně škubnul hlavou. Mlčel, na můj vkus až příliš dlouho. Začínala jsem panikařit. Snad o tom ten zmetek vážně neuvažuje?

„Co bys dělala na jeho místě ty?“ zašeptal nenáviděný ironický kamarád v mé hlavě.

„Sklapni,“ zavrčela jsem v duchu výhrůžně. Už se neozval, ale pochybnosti zanechal pořádné. Ano, bylo by to pro Samuela výhodné. Jistě vím, že netouží po ničem jiném, než se dostat zpátky ke svému oblíbenému kotli. Jenže... Přeci jen jsem doufala, že...

Že co? Že je dost anděl? Uvědomila jsem si, jak slabý argument používám. Samuel se nakonec odhodlal promluvit.

„No, možná. K čemu ji potřebuješ?“ Promluvil ležérním tónem, jako by se dohadoval o prodeji auta.

Zalapala jsem po dechu. „Ty hajzle!“ zasyčela jsem nenávistně. Neohlédl se po mně, nereagoval, pouze lovec se začal chechtat.

„Však víš,“ uculil se úlisně a já chtěla zvracet. Z něj, z toho zrádce přede mnou, ze sebe, ze své naivity.

„To právě nevím,“ oponoval klidně Samuel. Náhle zvedl hlas. „Komu sloužíš?“

Lovec se přestal usmívat. „Jak to myslíš?“

„Tak, jak říkám. Vím moc dobře o tvém spojenci, ale chci znát i tvého šéfa. Tak kdo je to?“

„Na tom přece nezáleží,“ zasyčel blonďák. „Dej mi ji a budeš volný!“

„Ne.“

To prosté slovo a mimovolné trhnutí hlavy mi v srdci roztavily všechny ledy. Nejradši bych se rozplakala štěstím. Vůbec jsem nechápala, o čem se to vlastně dohadují, kdo je ten big boss, ale kašlala jsem na to, chtěla jsem už vypadnout, zabořit se do teplé peřiny a na všechno zapomenout.

Lovec pohoršeně zachrchlal, na chvilku mi připomněl nějakého skřeta z Pána prstenů.

„Rozmysli si to! Máš ještě čas. Když bude mrtvá, získáš tím mnohem víc, než když žije.“ Upřeně se zadíval andělovi do tváře. Oči mu nebezpečně zasvítily. „Přemýšlej. Ještě se uvidíme.“

Věnoval mi poslední pohled, ze kterého jsem se roztřásla, pak se zvedl vítr a lovec byl najednou fuč. Objala jsem si kolena a čekala, odkud se vynoří, ale nastal klid. Skutečně odešel.

Postava přede mnou se pohnula a Samuelův zuřivý zrak teď padl na mě. Chtěla jsem lovce zavolat zpátky, ale to už dvěma kroky došel ke mně a hrubě mě za ramena vytáhnul na nohy. Chvilku mě přidržel, a když si byl jist, že se neskácím zpátky, pustil mě a pro změnu vzal mezi palec a ukazováček moji bradu.

Rozhodně ne jemně. Nasměroval můj pohled přímo proti svému a já tak hleděla do jeho zelených očí, které přímo plály vztekem. Zírala jsem na zúžené zorničky, které připomínaly kočičí oči, a bez odporu čekala, co se mnou udělá.

Trošku povolil sevření, ale odvrátit hlavu mi nedovolil. Zaklonil mi ji a naklonil svůj obličej blíž.

„Možná bych měl jeho nabídku zvážit, co říkáš?“ zašeptal. Omámeně jsem pootevřela rty a bezmocně se nadechla. Takhle nějak si asi pohrává krutý predátor se svou kořistí. Byl tak blízko jako ještě nikdy. Náhle mě pustil a odstoupil o pár kroků.

„Jdeme,“ vyštěkl a začal kráčet opačným směrem, než kterým přišel lovec. Neodvažovala jsem se ani pípnout, jeho postoj, hlas, obličej, všechno vyjadřovalo, že je napjatý jako papiňák před výbuchem a že ta exploze ještě přijde.

Jako vojáček jsem se zařadila za ním a poslušně ťapkala, abych stačila jeho rychlému kroku. Prošli jsme pár ulicemi, absolutně jsem neměla tušení, kde se nacházíme, ani jak dlouho už kráčíme. Normálně by mě určitě už bolely nohy k nesnesení, ale tentokrát mi žilami kolovalo až moc strachu a adrenalinu. Jedinej můj cíl byl, neupoutávat ničím pozornost vzteklého anděla přede mnou.

Konečně jsme vylezli na hlavní silnici a Samuel jistým krokem zamířil k černému džípu, který stál zaparkovaný před nějakou hospodou. Neodvažovala jsem se zaváhat, následovala jsem ho, a když vyštěkl: „Nastup,“, bez odporu jsem otevřela dveře a nasoukala se na zadní sedadlo.

Řidič se na mě otočil a já spatřila světlo ve tmě. „Adame!“

Zazubil se, ale to už si dovnitř sednul Samuel a já radši zmlkla. Když jsem ve zpětném zrcátku zachytila jeho pohled, mimoděk jsem se posunula na sedadle níž.

Adam nastartoval a vyjeli jsme po hlavní silnici. Neodvažovala jsem se zeptat, čí je to auto, ale usoudila jsem, že Adamovo, protože Samuel by stoprocentně nikoho nenechal řídit jeho fáro. To, že by ho mohli někde ukrást, jsem si radši ani nepřipouštěla. Určitě je Adamovo.

Chvilku panovalo v autě ticho, nikoho z těch dvou ani nenapadlo zapnout rádio a já už pomalu začínala klouzat na podlahu. Neodvažovala jsem se posunout, protože na kožených sedačkách by to mohlo vyvolat až příliš hlasitý zvuk.

A já chtěla být nenápadná jako muška na stěně. Adam konečně prolomil mlčení a já se mohla trošku narovnat.

„Tak co?“ zeptal se s pohledem upřeným na silnici. Nechápavě jsem se zamračila.

Samuel očividně věděl, o čem mluví, protože jen odfrkl: „Nic neprozradil.“

Došlo mi, že mluví nejspíš o lovci. Samuel se ho vlastně ptal, komu slouží. Nechápala jsem to tehdy a nechápu to ani teď. Lovci přece nikomu neslouží, jsou to krvelačné bestie, které se potulují po světě a cucají krev hodným andělům.

Dál už nikdo nepromluvil. Mlčky jsem sledovala tmavou krajinu za okénkem. Po čase Adam zastavil a já si uvědomila, že jsme před naším domem. Samuel se nezdržoval, kývnul Adamovi na pozdrav a vystoupil. To já měla v úmyslu jet dál, ani náhodou jsem nechtěla zůstat o samotě s tou probuzenou sopkou.

„Běž,“ syknul na mě Adam a přidal varovný pohled. Měla bych mu věřit? Pohlédla jsem ven a spatřila Samuela, mračícího se jak čert. Jejda, šlápni na to!

„Věř mi, mazej!“ kývnul důrazně hlavou dredáč a já nakonec s velkým úsilím vystoupila.

Hned, jak jsem zabouchla dvířka, nastartoval a odjel. Asi abych nemohla znova naskočit. Zrádce.

Uvědomila jsem si, že se musím začít chovat normálně. Vytáhla jsem klíče, obešla toho boha pomsty a prošla štěrkovou cestičkou ke dveřím. Odemkla jsem, rozsvítila a bundu odložila na věšák. Rychle jsem se vydala do kuchyně, když jsem uslyšela Samuelovy kroky na zápraží.

Jako by se nic nestalo, jsem si se srdcem v krku nalila džus a pomalu upíjela, vlastně dělala, že upíjím. Doufala jsem z celého srdce, že anděl půjde rovnou do obýváku, takže jsem málem zasténala, když se objevil v kuchyni. Stále jsem dělala, že piju, ale když se začal tvářit vyloženě vražedně, radši jsem postavila skleničku na pult a došla k ledničce.

Chystala jsem se ji otevřít, když jsem ucítila přítomnost jeho těla hned za sebou. Rozhodla jsem se vše zastřít nevinným úsměvem a otázkou, co si dá k večeři, jenže sotva jsem se ohlédla, vyjela od stolu nejbližší židle a surově mi podrazila nohy, jen jsem hekla, když jsem na ni dopadla.

Samuel se postavil nade mě a konečně začal soptit.

„Co sis sakra myslela, že děláš?“ zaječel, svaly na čelisti se mu napjaly.

„To seš tak hloupá, že se vydáš v noci sama do nejhorší části města, aniž bys o tom komukoliv řekla? Víš, co se mohlo stát, kdybych nepřišel včas?! Tos chtěla, bejt mrtvá?“

„Ne,“ špitla jsem, ohromená tím náhlým výbuchem.

„Ne?“ vyšiloval dál, zelené oči se jen blýskaly. „Mně se zdá, že jo. Nebo vážně neumíš uvažovat jako každej průměrně chytrej člověk? Co se asi tak může stát, když si vyjdeš na procházku, sama, za tmy, zatímco po tobě jde jedna z nejhorších bestií andělskýho světa? Nic podle tebe? Spolíháš na to, že ti vždycky někdo přijde zachránit zadek?“

Zuřivě jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi tlačily do očí. „Nemusels mě přijít zachránit,“ šeptla jsem potichu, ale uraženě.

„Co?“ sklonil se ještě níž.

„Říkám,“ zvedla jsem hlas, „ že tě nikdo nenutil, abys mě zachránil. Ani nevím, proč to vlastně děláš. Celou dobu mnou jen pohrdáš, nadáváš mi, sám jsi řekl, že bys mě nejradši viděl mrtvou, ale když ti lovec nabídne, že tě mě zbaví, odmítneš. Proč?“

Poněkud se zarazil. Ale jen na okamžik. „To pro tebe není důležitý,“ prohlásil pak.

Nevěřícně jsem vydechla. „Není důležitý?! Takže to, co se týká mýho života, není důležitý?! Ty mi kazíš život od tý doby, co ses tu ocitl, poroučíš, seš nechutně arogantní, nesnesitelnej, nehodláš nic vysvětlovat, ani to, proč mi zakazuješ stýkat se s klukama, který vůbec neznáš, a teď mi nehodláš ani říct, proč mi navzdory všem svejm řečem zachraňuješ život?“ zuřila jsem.

Začal se smát. Vážně najednou propukl v téměř hysterický smích. Kdysi mě zajímalo, jestli se vůbec umí smát, ale teď mi to bylo ukradený, hlavní myšlenka byla, jak co nejrychleji odejít a dopřát svým nervům energetickou injekci, než se zcela zhroutí. Už jsem nemohla.

Vyskočila jsem vztekle na nohy, ale ihned se vzpamatoval a židle mi znovu podtrhla nohy.

„Seď,“ přikázal nesmlouvavým tónem. „Jestli chceš vysvětlení, máš ho mít. Je možná dobře, že sedíš.“

Nechápavě jsem se na něj zamračila. „Nuže, směju se tomu, že ten tvůj zbožňovaný, nevinný, ohleduplný a skvělý kamarád... Max tuším?“ Netrpělivě jsem přikývla. „Max. Tak přesně ten je padlý anděl jako já,“ ušklíbnul se.

Zůstala jsem sedět s nevěřícným výrazem na tváři. Svět se začal před mýma očima rozmazávat a musela jsem si schovat hlavu do dlaní. Po chvilce jsem se trošku vzpamatovala a zvedla hlavu. Samuel stál u pultu a pozoroval mě. Když se ujistil, že tady sebou neseknu, pokračoval.

„Od toho večera, kdy tě lovec poprvé našel, jsem z tebe cítil pach padlého anděla. Nelíbilo se mi to, protože tys tenkrát neměla o andělech ani tucha.“

„Řekl jsi mi, že smrdim,“ dodala jsem nepřítomně, můj mozek, tedy jeho přemýšlecí část, právě odjel na dovolenou.

„Hm. Pak jsem ho z tebe cítil víckrát a to už mi došlo, že je to někdo, s kým se pravidelně stýkáš. Tak jsem se ptal tý babky - .“

„Babičky!“ vyjela jsem po něm.

„Té ženštiny jsem se ptal, jestli tu náhodou nežije nějaký vyděděnec nebo poloviční padlý anděl. Moc často se to nestává, ale možné to je. Potvrdila mi to, co už jsem si myslel. U vás ve městě žádní jiní andělé, ať padlí nebo světlí, nikdy nežili. Tudíž to musel být někdo cizí. Někdo, kdo přišel nedávno.“

V uších mi hučelo, strašně jsem si přála vytáhnout nějaký neotřesitelný argument, který by Maxe očistil, jenže žádný jsem nenašla. Vše dávalo zatím smysl, tedy pokud Samuel nelže. A on nemá důvod.

„Tehdy, na tom večírku, když jsme se potkali, jsem ho hned poznal. Táhlo to z něj na metry daleko. A on poznal mě. Padlý anděl svého druha pozná.“

„Nevypadal jsi, že by ses chtěl kamarádit,“ podotkla jsem kousavě.

„Proč bych se s ním měl kamarádit? Není žádný zákon, že každý anděl by měl svého druha milovat. Ani vy to tak mezi sebou nemáte.“

„Neříkej vy,“ požádala jsem ho.

„Navíc nepatří ani k legii. Je to jen normální, průměrnej padlej anděl, kterej celej život prožil na Zemi.“

„To taky poznáš jen po čichu?“ Přikývl.

„Ale jestli to není žádnej voják, jestli žije na Zemi, tak proč ti tolik vadí? Vždyť,“ chytila jsem se nové naděje, „každej padlej anděl nemusí bejt zlej. Nic nedělá, neubližuje, třeba o tom ani sám neví. No dobře, tak to asi ne. Ale chci říct, že Max je fajn kluk, nemusíme ho přece odsoudit jen proto, že je to padlej anděl. Ke mně se vždycky choval skvěle.“

„Alex,“ přerušil mě a já zmlkla, utišena vážností v jeho tónu a tím, že mě zřejmě poprvé oslovil jménem. „Asi bys měla něco vědět.“

Polkla jsem. „Co?“

„Nebude se ti to líbit,“ varoval mě.

„S tím ani nepočítám,“ ujistila jsem ho. Pokrčil rameny jako: „Dobře, máš to mít.“

„Tenkrát, když tě lovec poprvý vystopoval, jsem z tebe jeho pach cítil, ale trochu... jinak.“

„Jak jinak?“

„Řekněme, že tě díky tomu našel. Bylo to něco jako poznávací znamení, takhle padlí andělé označují svoje oběti.“

Nechápavě jsem se na něj podívala a pocítila tik v pravém obočí.

„Očividně,“ pomalu volil slova a bedlivě mě přitom pozoroval, „ do tebe nějak propašoval svou... krev.“

Uchechtla jsem se. „No, to určitě. Baví tě, dělat si ze mě blázny?“

Pohled, který mi věnoval, byl spíš soucitný.

„Hele nech toho, jo? Není žádná možnost, jak by se do mě mohla dostat jeho...“ Vybavilo se mi náhle první pití, které jsem za ten večer do sebe dostala. Bowle, ta hnusná bowle. Chutnala vážně divně a navíc byla červená jako... „Krev,“ špitla jsem a pocítila, jak se mi do krku hrnou žaludeční šťávy.

Bez rozmyslu jsem přiskočila ke dřezu a dobře jsem udělala, protože v příští vteřině se můj žaludek zhoupl a všechno vyvrátil. Objímala jsem desku pultu a do toho všeho odolávala mdlobám.

Když přešel nejhorší nával, uvědomila jsem si osobu za svými zády. Tohle je vážně ponižující. „Vypadni,“ šeptla jsem vyčerpaně a poddala se nové vlně nevolnosti.

„Budu v obýváku,“ řekl jen a skutečně odešel, za což jsem mu byla opravdu vděčná.

Pět minut po posledním zvracení jsem ještě ležela na pultu a teprve po dalších třech minutách se odvážila vstát. Nohy jako by mi ani nepatřily, třásly se tak, že jsem si byla jistá, že mě do schodů nevynesou. Ale zvládly to.

S úlevou jsem si vyčistila zuby a obličej opláchla ledovou vodou. Hned jsem se cítila líp. Když jsem si ale vzpomněla na nejžhavější novinku, mysl mi zakalil tmavý mrak.

V rozpolcené náladě a naprosto bezradná jsem sešla dolů do obýváku, kde na gauči seděl Samuel a znuděně surfoval po kanálech. Když mě spatřil, vypnul televizi a ovladač odložil na stůl. Přitáhla jsem křeslo blíž ke gauči a unaveně se do něj svalila.

„Jak ti je?“ zeptal se.

Zdrceně jsem na něj pohlédla. „Mizerně,“ přiznala jsem.

„Pochopitelně,“ řekl jen neutrálním hlasem a já překvapeně posunula ručičku na barometru sympatií.

„Nechtěl jsem na tebe tak řvát, takže jestli jsem to přehnal...“ Úmyslně nechal větu nedokončenou.

„Neboj, nepozvracela jsem se z tebe,“ uchechtla jsem se, příjemně překvapená tou rádoby omluvou. „Jen mi nebylo nejlíp, když jsem se dozvěděla...“ Můj žaludek se varovně ozval. „Tamto.“

Očividně si ze mě nehodlal utahovat na téma blitka a podobně, za což jsem děkovala nebesům. Zdálo se, že jsem ho vyvedla svojí prudkou reakcí z míry a on je teď chvilku normální. Musím toho využít.

„Co má podle tebe Max v úmyslu?“ položila jsem mu otázku, která mě pálila na duši.

„To nevím. Ale podle mě je nějak spojen s lovcem. Ta krev, ta měla sloužit k tomu, aby tě bezpečně našel. Takže Max mu pomáhá v tvojí... likvidaci.“

„Proč?“ vydechla jsem zmateně.

„Taky bych rád věděl.“ Oba jsme mlčeli. Ta otázka visela ve vzduchu. Proč mě k čertu chce Max, který mě vidí poprvé v životě, zabít? Co tím získá?

„A,“ opatrně jsem se vyptávala, „co Joshua?“ Mlčky jsem se modlila a bůh mě zřejmě vyslyšel.

„Z něj nic necítím,“ připustil Samuel. Oddechla jsem si. „To ale neznamená, že s ním není spolčenej.“

„Joshua ne,“ vyhrkla jsem impulsivně. Překvapeně na mě pohlédl. Ucukla jsem pohledem.

„Nebudeš se s nima vídat. Ani s jedním,“ prohlásil po chvilce. „Souhlas?“

Vykolejilo mě, že se ptá. Na druhou stranu, odpověď mohla přijít jen jedna, že. „Jo, souhlas,“ zabručela jsem, ale za zády jsem si zkřížila prsty.

„Fajn,“ uzavřel to.

„Tak dobrou,“ zvedla jsem se. Setkala jsem se s jeho pohledem. Ta zelená je vlastně docela pěkná barva. Zrovna teď.

„Dobrou,“ usmál se, malinko, ale přece. Nepatrnou chvilku jsem se ještě popásla pohledem na jeho tvář a pak jsem rychle odkráčela, aby si nemyslel bůhvíco.

Než jsem se uložila ke spánku, chtěla jsem vypnout mobil, ale upoutala mě nově příchozí zpráva.

Ahoj, jsi ok? My s Maxem jsme zdrhli, doufam, ze i ty. Ozvi se! Joshua

Povzdechla jsem si. Na chvilku jsem zavřela oči, pak vzala mobil a odepsala.

Jsem ok. Domu jsem se dostala v poradku. Dik za fajn vecer.

Vypnula jsem ho a odhodila, jako bych se popálila. Převalila jsem se na bok a zírala na měsíc, který mě vyčítavě pozoroval.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 24.: