OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Chtít a věřit - Prolog + 1. kapitola

30.06.2014 (14:00) • GabrielaVespucci • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1299×

Prolog:

Vždycky jsem si myslela, že když udělám tak dobrý skutek, nikdo na mě nezapomene.

Jenže, ať jsem si lámala hlavu sebevíc, na nic jsem nepřišla. Mohla za to Kateřina, mé dvojče. Proč zrovna já musela mít dvojče? Nikdo tak otravnou sestru jako já nemá. Takže ona mi vždycky veškeré plány, sny, a dokonce i činy zhatila.

Kateřina je o pár minut mladší než já. Má krásné, dlouhé blond vlasy a blankytně modré oči. Prostě typická blondýna. A to i v myšlení. Ona se nenamáhá ani použít mozek. Vždycky jen prohodí svými krásnými vlasy, které si mimochodem barví, ale tak šikovně, jako by opravdu blondýna byla a všichni jí na to skočí. I učitelé.

Já, jako ta rozumnější, se od své sestry chci co nejvíce odlišit. Nosím hnědé vlasy a hnědé kontaktní čočky. Pod nimi schovávám blankytně modré oči, které má i má sestra.

Vlasy mám o dobrých pět centimetrů kratší než Kateřina a věčně je mám v drdolu nebo copu.

Na mně je to zvláštní, když táta řekne, že jsme dvojčata. On sám je totiž blonďák, jen já snědá. Tak jako byla mamka, než zemřela před třemi lety.

Táta si tu našel práci, tak jsme se s celou rodinou přestěhovali do Stockholmu.

Švédsky neumím ani slovo, mluvím tu výhradně anglicky a doma jsme mluvili česky.

O rok později mamka zemřela. Dodnes táta s láskou pečuje o její hrob.

Jenže asi na ni tak trochu zapomněl, protože si tu našel novou ženu. Zatím s ní chodí, ale u nás nastěhovaná není. Jmenuje se Astrid Leingardová a má taky jednu dceru - Lindu. Je jí taky šestnáct a je horší než Kateřina. Táta ví, že ji nenávidíme, takže se nemusíme obávat svatby a stěhování. Nebo jsem si to alespoň myslela.

1. kapitola

S dusáním jsem přilítla domů. Vyběhla jsem schody do patra a rozrazila dveře od svého pokoje a hodila svůj ultramaxi těžký batoh na postel.

„Ale ale. Že bys byla naštvaná?“ ozvalo se za mnou. Ani jsem se nenamáhala otočit se, abych zjistila, že na futrech dveří od mého pokoje se ležérně opírá Kateřina.

„Zavři hubu, Kačeno,“ vyprskla jsem. A otočila se k ní. Ruce jsem si dala do boků a stále se mračila.

Někdy jsem svou dementní sestru oslovovala po česku – Kačena, Káča – jen, abych ji naštvala. Jenže posléze si na to zvykla. Taky mi říkala po česku – Magdaleno – Madleno nebo Madlo.

„Zase máš tu svou super geniální náladičku, Madlo? Ani se ti nedivím s těmi hadry, co máš na sobě,“ řekla mi na to suše s ledově klidným hlasem a pohledem sjížděla mé tričko, které rýsovalo mé tělo, a tmavě modré džíny.

„Závidíš, protože tvůj koňskej zadek by se do něčeho takového nevešel,“ líně jsem si olízla rty a odpověděla navlas stejným tónem jako ona a v duchu se smála.

Byla to nejspíš rána pod pás, protože v další vteřině Kateřina zčervenala až na krku a následně odběhla pryč. A jako obvykle s řevem, že jsem úplně pitomá, kráva, husa, slepice a tak dále. Však ji známe.

Po pokoji jsem si poskakovala a v duchu si libovala, že večer bude klid. Kačena stráví zbytek dne před zrcadlem a kontrolovat každičký gram nebo špíček.

No… to jsem se ale parádně spletla.

Na večer přijel táta domů a měl viditelně bezvadnou náladu. K večeři přivezl pizzu a já se na ni vrhla, jako by mi týden nikdo nevařil. Naopak Kateřina se v ní jen porýpala, snědla jen půlku dílku z osmi a prohlásila, že bude cvičit, bude držet dietu a nikdo ji nezastaví.

V duchu jsem se už za břicho popadala. Jak někdo může být tak naivní.

Seděla jsem na z delších stran našeho jídelního stolu. Naproti mně seděla Kačena a v čele seděl táta.

Když jsem ale střelila pohledem po tátovi, co říká na to, že se jeho dcerunka pomalu stává anorektičkou, ale ten kupodivu neříkal nic. Bylo to divné. Jako ne, že by měl Kačenu seřvat, ačkoliv ona by si to zasloužila, ale on dokonce snědl tolik, co Kačena.

„Tati, děje se něco?“ zeptala jsem se ustaraně. Táta vzhlédl od svého kousku pizzy a mírně se usmál.

„Ne, jen vám po večeři chci něco říct.“

Umírala jsem touhou vědět, co nám chce říct, ale věděla jsem, že to z něj nedostanu.

Krátce jsem přikývla a pohled zase stočila na Kačenu, která se ve stejnou chvíli podívala na mě.

Najednou mi jí bylo líto. Ale zase na druhou stranu…

Ne! Dnes jsem ji naštvala už dost.

Mírně jsem se usmála. To, co udělala ona, mě opravdu překvapilo. Zvedla pravou ruku a ukázala na místo vedle sebe.

Lehce jsem vytřeštila oči. Ona chce, abych si sedla vedle ní? Vždycky ječela, když jsem si tam sedla. Ale poslechla jsem své srdce, které mi radilo, že je to má sestra, tak se na ni nevykašlu a úplně ignorovala hlavu, která mi jako po stisknutí tlačítka vyjížděla vzpomínky, jak se ke mně Kačena chovala.

„Děti, víte, že… no… že Astridin byt je pro pět lidí malý…“

Pod stolem jsem kopla sestru a ta mi to oplatila. Začala jsem mít svíravý pocit. Blíží se katastrofa.

„... takže jsem… é… nabídl Astrid a Lindě… aby… ehm… bydlely tady,“ dokončil táta svůj monolog a sklopil oči. Dobře udělal.

Kateřina na něj vysloveně zírala s otevřenou pusou a já do ní neměla daleko. Ale vzpamatovala jsem se dřív.

„Fajn… ale budou spát ve sklepě,“ řekla jsem rezignovaně a má sestra ke mně prudce otočila hlavu a zároveň mě opět kopla pod stolem.

„Jau! Co blbneš?“ zeptala jsem se jí šeptem.

Táta nakrabatil čelo nad naším chováním. Ani se mu nedivím. Bylo na denním pořádku, že jsme se s Kateřinou hašteřily a ječely na sebe, div nevylítlo sklo z okenních rámů. A teď dokonce vedle sebe sedíme.

„Éé… proč by měly?“ zeptal se pak a čelo povolil.

„Protože nejsou naše rodina!“ vybafla na něj Kateřina. To samé jsem měla na jazyku. Síla dvojčat, problesklo mi hlavou a dál obrátila pozornost k tátovi. Zdálo se mi to nebo zrudl?

Vstal beze slova a přešel k nám. Rukou nám naznačil, abychom se k němu otočily, což jsme se sestrou udělaly unisono. Táta nás vzal každou za ruku a klekl si před nás, aby nám viděl do očí.

„Kačenko, Magdičko, požádal jsem Astrid o ruku, souhlasila. Budeme jedna rodina,“ zašeptal. A ve mně se v tu chvíli krve nedořezal.

Autor: GabrielaVespucci (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtít a věřit - Prolog + 1. kapitola: