OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Christmas Time - 9. kapitola

05.02.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 416×

Nádech pro lásku 

Tak trochu nedopatřením jsem za sebou hlasitě práskla dveřmi, protože jsem nestačila včas sáhnout po klice, jak jsem byla celá rozčarovaná kvůli Danovi. Na druhou stranu to bylo poměrně výmluvné gesto před Danem, který mě před momentem vysadil ven ze saní, protože mi přišlo naprosto adekvátní té aktuální situaci mezi námi. Vyvolal ji sice on, ale já jsem ji poměrně vypočítavě vyhrotila do zásadního sporu. Svou část viny jsem na tom všem ovšem ihned popřela a někde hluboko v sobě schovala. Zároveň kvůli rodičům jsem o to prásknutí dvěří pochopitelně nestála, jelikož tím v nich akorát tak vzbudím zvědavost a nesnesitelné množství otázek.

„Jess? Už jsi doma?“ zajímala se mamka se značně znepokojeným tónem hlasu, když na mě křičela kdo ví odkud. No prosím. 

„Jo, jsem doma!“ křikla jsem nazpět a vůbec jsem se před ní, a kýmkoliv jiným z mé povedené rodinky, nemínila ukazovat, poněvadž by všem ihned došlo, že jsem viditelně rozladěná. Což je vlastně ještě hodně slabý výraz pro to, jak jsem se cítila.

„Ježiš!“ Lekl se mě brácha, když vyšel zpoza rohu, až u toho celý nadskočil. Sáhl si automaticky na hrudník, ze kterého se mu asi právě snažilo srdce prorazit ven a vyjeveně na mě zíral, stejně jako já na něj. „No ty se teda tváříš. S Danem vám to asi moc nevyšlo, co?“ vyčetl ze mě okamžitě a bez zaváhání, jelikož před nikým z nich jsem nedovedla cokoliv tajit. Hned na mně všechno poznali.

„To teda ne,“ protlačila jsem přes zuby, když má čelist byla tím vztekem v jakési křeči.

„Stalo se něco?“ vyrukovala na mě mamka, když se najednou zjevila vedle Troye jako nějaký duch. Prohlížela si mě od hlavy až k patě rentgenovým pohledem, přičemž s lehce nakrčeným obočím vyhodnocovala, co je s mou maličkostí špatně. Troy se mezitím raději odebral do další místnosti, aby naší další interakci nemusel být svědkem.

„Mělas pravdu, jasný! Spokojená?!“ vyjela jsem na ni dost neurvale, až mě to samotnou překvapilo, kolik negace se ve mně za tu cestu vedle Dana nahromadilo, že jsem ji okamžitě vyplivla na první osobu, která se mi namanula. Rozčileně jsem ze sebe svlékala oblečení, div jsem ho spíš nervala dolů, jak ve mně ten hněv stále jen narůstal, úměrně tomu, jak na mě mamka zaraženě civěla. Strašně moc jsem jí chtěla vyčíst, že za to fiasko může ona, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že jsem si tohle natropila především já sama a příšerně mě to žralo. Uvěřila jsem svým pošetilým idejím, falešným přáním a Danielově šarmu, v čemž jsem se šíleně zklamala. Samozřejmě jsem to nehodlala nikomu dalšímu přiznat, přestože nebylo úplně férové to svést jen na Daniela. Nejlepší bude se v tom absolutně nerýpat.

„To teda nejsem, zlato, protože ty seš teď očividně úplně rozhozená,“ řekla soucitně a zahrnovala mě jedním lítostivým výrazem za druhým. „Tak co se stalo?“ vyzvala mě podruhé, podstatně smířlivěji, ať se jí svěřím a ulevím si tím, jenomže ona byla asi úplně ta poslední osoba, se kterou jsem to mohla probírat. Důsledně mě varovala a já ji neposlechla, takže by se klidně mohla přímo koupat v tom blaženém pocitu zadostiučinění, a to jsem ji dopřát rozhodně nemínila. 

„Mami, nech mě chvíli vydechnout, ano?“ odbyla jsem ji netrpělivě a jakmile jsem ze sebe setřásla boty, nazula si domácí bačkory, chtěla jsem zamířit rovnou do svého pokoje, tam se zavřít na zámek a mlátit běsnivě do polštáře tak dlouho, dokud se nezbavím veškeré své vnitřní tenze.

„T-tak jo, dobře, Jess,“ ustoupila mi, když vypochopila, že to takhle bude lepší, ale evidentně jí to bylo proti vůli. Pak jsem ji rázným krokem obešla směrem ke schodišti, které jsem vydupala, přičemž jsem neomylně věděla, jak příšerně dětinsky se chovám, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem tady doma, považovala jsem ho za svoje bezpečné útočiště, něco podobného jsem tu navíc již zažila a i když jsem se za ten svůj nevyspělý způsob styděla, musela jsem to nechat ze sebe nějak vyjít ven. A to co nejrychleji, jelikož jsem nesnesla pocit, že bych se měla kvůli Danovi znovu jakkoliv trápit. Znovu už ne!

Netrvalo to ani čtvrt hodiny, když jsem zaslechla ťukání na dveře, jak se mi někdo rozhodl nabourat mou čerstvě nabytou mentální oázu klidu. Pár sekund jsem dělala mrtvého brouka, ale ten nezvaný narušitel byl zjevně neodbytný, když zaťukal podruhé a především věděl, že jsem se za těch patnáct minut nepřesunula nikam jinam.

„Jess, to jsem já. Můžu jít na chvíli dál?“ ozval se z opačné strany prahu můj otec, na kterého jsem byla jen tak mimochodem naštvaná taky. To on mi přece nakukal, že to Dan se mnou myslí vážně, když se o mě tolik snažil, a já mu bohužel skočila na lep. Cosi nespecifického jsem hlasitě zabručela, což si taťka vyložil jako ano, takže mi vzápětí vlezl troufale do pokoje. Když jsem ho uviděla, zas do mě vjela taková zloba, protože i jeho přívětivá tvář pro mě momentálně znamenala bolestné memento zmařených nadějí, takže jsem se na něj jen ošklivě zamračila.

„Poslala tě sem máti nebo…?“ uhodila jsem na něj mrzutě, když mě logicky napadlo, že ho sem mamina vyslala na výzvědy, aby se konečně dozvěděla, proč jsem na ni vystartovala a co se vůbec stalo.

„Nebuď taková, Jesssie. Chováš se jako malá, a to k tobě fakt nesedí. Nesluší ti to,“ napomenul mě docela příkře, ale vynasnažil se, aby působil nanejvýš smířlivě. Pouze jsem od něj odvrátila zrak a trucovitě jsem se posadila na postel, v čemž mě pozvolna následoval.

„No tak mě nechte aspoň chvíli na pokoji,“ zabručela jsem panovačně, protože jsem to utrousila beztak jen na truc té jeho trefné poznámce. Ta mě mimochodem solidně popíchla, jako vosí žihadlo. A to samozřejmě proto, že měl pravdu. 

„Máme o tebe starost, to je snad jasný,“ obhájil svou oprávněnou, avšak neodbytnou péči, veskrze chápavě a vlídně, což byl přesně jeho uhlazený, nekonfliktní způsob, jak řešit jakékoliv krize a rozmíšky. „Ona to s tebou Jenny vždycky myslela a myslí dobře,“ osvěžil mi paměť, kdybych na to náhodou zapomněla, ale to se prakticky nedalo. Možná mi ze všeho nejvíc vadilo to, že se mi do života montovali, aniž bych o to stála. Nechtěla jsem to s nimi probírat, jelikož se moje stávající situace s Danem až nápadně podobala tomu, co jsem prožívala kdysi. Mimo jiné…

„Takže jsi ji přišel hájit? Omlouvat? Já už to ale vážně nechci řešit, tati. S Danielem definitivně končím, takže to můžete klidně pustit z hlavy,“ oznámila jsem mu přehnaně kousavě, jak jsem je tím všechny mínila odkázat do patřičných mezí.

„A co ty? Můžeš to pustit z hlavy?“ položil mi otázku, z níž přímo prosakovaly obavy a znepokojení.

„Na tom právě pracuju, ale… vy mi to docela ztěžujete,“ podotkla jsem věcně, ačkoliv jsem se nad tím musela ironicky pousmát. Taťka se bezděčně usmál, ale mezi obočím mu vězela veliká starostlivá vráska a jeho oči vyloženě plály strachem kvůli tomu, že netušil, co se vlastně stalo.

„Provedl ti Daniel snad něco…?“

„Ne, proboha, nic! Akorát jsem prostě přišla na to, že se ve svých odhadech trefila mamka. Naštěstí ještě relativně brzy,“ zlehčovala jsem své zjištění, díky němuž mi jinak bylo poměrně dost mizerně, ale pokoušela jsem se to držet co nejvíc na uzdě. To se mi sice příliš dobře nedrželo, ale nějak jsem ten přetlak v sobě upustit musela. Vtom mi na mobilu cinkla zpráva od Meg, která mi, k mé radosti, odepsala, že se se mnou může sejít. S ní jsem o tom na rozdíl od našich chtěla mluvit.

„Relativně… Nevypadá to, že bys to brala s takovým nadhledem, jak říkáš.“ Poukázal na rozdíl mezi mými racionálními poznatky a vizuálními podněty, které jsem vysílala v každém svém gestu, pohledu či pohybu.

„No protože mě to všechno hrozně štve… Žes neměl pravdu ty nebo babi a brácha. Že jsem se tak spletla. Štve mě, že jsem na chvíli uvěřila a zase se zklamala, protože Daniel…“ Dlouze jsem rezignovaně vydechla se semknutými víčky a odmítavě nad tím, a také nad sebou samotnou, jsem zavrtěla hlavou. „Půjdu na chvíli za Meg, jo? Ještě ji chci vidět, než odletím pryč,“ oznámila jsem mu stručně a s úlevou, když jsem již viděla tu spásnou cestu ven z tohohle nepříjemného rozhovoru. Potřebovala jsem někam, kde na mě nikdo nebude tlačit, ale nechá mě volně dýchat…

„Jen běž, Jessie… Snad ti rozhovor s Meg pomůže víc, než...“

„Takhle to není, tati,“ skočila jsem mu neurvale do řeči, abych mu ihned a rázně vymluvila tuhle mylnou domněnku. Chápala jsem, že mi chtějí nějak pomoct, ale v tomhle svém těžce neuspokojivém rozpoložení jsem to nedovedla patřičně docenit. „Jen to potřebuju nejdřív vstřebat. Meg mě totiž zaměstná asi tak tunou informací o těhotenství, porodu a mateřství, takže… Neberte si to s mamkou hlavně nějak osobně, jo?“ rozvedla jsem svou předešlou výtku, zatímco jsem se zvedala z postele, kterou jsem po sobě neprodleně uhladila, aby nenesla stopy po mém dosavadním povalování se.

„No já nebudu, Jess, chápu to, ale u tvojí matky si nejsem zase tolik jistý,“ srozuměl mě váhavě a raději dostatečně dopředu, abych se na to když tak předem psychicky připravila.

„Já vím, já vím… Zkus jí trošku domluvit, hm?“ navrhla jsem mu tónem hlasu, který ho k tomu měl pobídnout.

„Zkusím,“ přislíbil mi se spikleneckým mrknutím, načež opustil místnost s tím, abych Meg pozdravovala, což jsem velice ráda vyřídila. Už jenom tím, že změním prostředí mi nesmírně pomůže se odpoutat od toho incidentu s Danielem a přestat to neustále ve své mysli neúnavně a otravně omílat. A to byl přesně můj plán…

* * *

„Takže… co s tím budeš dělat?“ vyrukovala na mě zaskočeně Meg, když jsem jí skutečně obsáhle a výživně převyprávěla ten nejnovější vývoj mého romanticky dramatického příběhu s Danielem. Dlabala u toho zrovna sušené švestky a zapíjela to mlékem s medem, přičemž tuhle šílenou kombinaci omlouvala těhotenskými chutěmi. Dalo se předjímat, že pro její zažívání nebude mít ty nejlepší důsledky. To naopak argumentovala tím, že na tom příliš nesejde, jelikož je jí i tak děsně špatně a až budu jednou v očekávání, tak teprve potom to pochopím se vším všudy.

„Co bych s tím měla jako dělat? Podle mě je to už vyřešený,“ vypadlo ze mě konsternovaně, přičemž jsem bezděčně rozhodila ruce do stran, když se na mě právě obrátila s takovým hutným očekáváním, že tenhle mrtvý bod mezi mnou a Danem nějakým kreativním opatřením překonám.

„To to jako necháš takhle? Seš ty úplně pitomá?! Vždyť vy dva očividně patříte k sobě! Čekali jste na sebe tak dlouho a pak to zahodíte jen proto, že z toho máte strach?“ zpucovala mě na dvě doby a já na ni nestačila zírat, jelikož to celé podala s maximálním přesvědčením, které o našem jedinečném poutu s Danielem v průběhu let nabyla.

„Já nemám strach,“ ohradila jsem se pouze na poslední část jejího monologu a zamračila jsem se na ni.

„Jess, každý by měl na tvým místě strach… Jasně, že nechceš, aby se historie opakovala, ale taky určitě nechceš o Dana zase přijít, ne? Co je pro tebe horší – risknout to s ním, možná to vyjde, nebo taky ne, anebo ho nechat zase zmizet a po zbytek života řešit coby kdyby?“ To už moje oči nebyly pod tím svraštělým obočím téměř vidět. Nelíbilo se mi, co říkala, a to ani v nejmenším, což jednoznačně znamenalo, že má recht. 

„Jestli jsi mě snad přeslechla, tak ti to ještě jednou zopakuju, Meghan. On mi totiž nevěří, že to s ním myslím upřímně! A co já teda s tím, hm?!“ ptala jsem se jí slyšitelně nervózně a značně nerudně.

„Vždyť ty nevěříš ani sama sobě, takže jak by pak mohl on... Ježiši, au! To malý bude zaručeně fotbalista, protože… uuf, tohle… je fakt strašný. Ať už je venku, proboha,“ naříkala a chytala se za břicho, které evidentně schytávalo zevnitř slušné rány. Její utrápený obličej bezchybně demonstroval sílu bolesti, kterou zrovna prožívala.

„Anebo mu nechutná švestka s mlékem tak jako tobě,“ podotkla jsem v cíleném nadlehčení, kterému se sice usmála, ale nejspíš proto, aby mě pro mou nejapnou snahu neurazila.

„Neodváděj pozornost,“ napomenula mě přísně, jak v ní ještě zůstávaly odezvy po kopancích svého potomka.

„Já ne, to tvoje dítě,“ zahlásila jsem s úšklebkem a zvedla jsem přitom obě dlaně vzhůru. „Proč si myslíš, že nevěřím sama sobě?“ vrátila jsem se k původnímu tématu, jelikož mě to samotnou zajímalo, co to ten její hormony poblázněný mozek pro jednou opět vyplodil.

„No tak ne, že by sis úplně nevěřila, ale jako každá ženská prostě nevíš, co chceš. Očividně, když ho v jednu chvíli líbáš a pak ho od sebe zase odháníš,“ vykládala mi s takovou sebejistotou, jako bych právě seděla u profesionálního psychologa.

„Od kdy se z tebe stala psychoterapeutka?“ rýpla jsem si do ní, ale současně ve mně její slova opravdu rezonovala a tím, že mi zase byla jaksi proti srsti, se zřejmě opakovaně trefila do černého. Ona nad tím jenom mávla rukou a nad mou cynickou skepsí naopak zavrtěla hlavou.

„Prostě si rozmysli, jestli o něj, a taky o to všechno okolo, stojíš nebo ne. Daniel určitě jo, akorát ho asi mate ta tvoje nejistota… Mně je jasný, že je toho na tebe teď hodně, Jessie, a Dan to ví taky, ale máš to buď a nebo,“ radila mi, přičemž se nadále horečně vrtala v mých myšlenkách i pocitech. Vzhledem k tomu, že mě znala tak dobře, jako málokdo, chtě nechtě jsem to musela vzít v potaz. Někdy mě odhadla dokonce lépe než já samu sebe.

„Vždyť stejně odlítám pozítří pryč, tak proč to komplikovat?“ ptala jsem se nahlas a bezradně jsem u toho pokrčila rameny. Meg si nad tím pouze frustrovaně povzdechla, jako by se právě bavila s nějakým značně tupým až retardovaným. 

„Miluješ Daniela?“ vytasila na mě tuhle zákeřnou otázku, nejspíš proto, aby mě přiměla otevřít oči. A abych se přestala vykrucovat tak jako doteď. Já jsem jenom uhnula pohledem a povšimla jsem si, jak jsem semkla čelisti k sobě, poněvadž jsem tu odpověď nechtěla ani za nic propustit ven. Ne teď… „Jess? Musíš to říct nahlas,“ doporučila mi co možná nejlaskavěji, abych neměla dojem, že mě do něčeho nutí. Stejně tak jako předtím moje rodiče. To bylo tak trochu z bláta do louže, že?

„Ano, miluju ho… Nejspíš jsem ani nikdy nepřestala,“ vydechla jsem s nesmírnou úlevou a najednou se mi to stalo zřetelným kompasem, který mě mohl klidně a jistě touhle šlamastykou provést dál.

„On tebe určitě taky, tak… co víc bys chtěla? Chytni se toho a běž si pro to, proboha!… Hm, to nezní moc logicky, ale víš, jak jsem to myslela, ne?“ zamyslela se nad svou průpovídkou, která jí zdánlivě nedávala smysl, ale já ji naprosto chápala. Proto jsem jí to záhy odkývala a pobaveně jsem se nad tím pousmála. „Je to opravdu štěstí, když najdeš někoho, ke komu můžeš cítit něco takovýho. Nevzdávej se toho jen tak, Jessie.“ Kladla mi na srdce a já jí v tichosti přitakávala, protože to prostě byla pravda. Kdy tak zmoudřela?

„Co když to zase nevyjde?“ namítla jsem se slyšitelnou bojácností.

„To se může stát, kdykoliv s kýmkoliv, ale bránit se tomu zažít s někým něco tak pěknýho, to není dobrá volba. Když pro ten vztah uděláš maximum, tak i kdyby to nevyšlo, ty můžeš mít čistý svědomí, že jsi pro to prostě udělala to maximum. Pak si nemůžeš absolutně nic vyčítat,“ rozumovala, nicméně s opravdu podnětnými postřehy, kterými pomalu a postupně převažovala ručičky vah, které byly původně nakloněny k definitivnímu ukončení kontaktu s Danem k tomu, abych to ještě znovu zkusila.

„Ty jsi nějaká uvědomělá,“ okomentovala jsem ta její hlubokomyslná moudra a uznale jsem u toho pokyvovala hlavou, ačkoliv na tom posunku bylo tak jako tak něco nepatrně cynického.

„Ty tohle víš taky, akorát si teď trochu zabedněná kvůli tomu, že se jedná přímo o tebe. Nemůžeš na to koukat objektivně, když jsi v tom namočená až po uši,“ vyložila mi to polopatě, což bylo daleko lepší, než kdyby mě poučila v sáhodlouhých přednáškách plných cizích termínů a empirických příkladů.

„Možná by sis tu mohla otevřít psychologickou praxi, Meg,“ utahovala jsem si z ní, nad čímž se nesouhlasně zaškaredila, ale jen aby tím zamaskovala svůj potěšený úsměv. „Někdy mi vůbec nedochází, že jsme už dávno dospěly. Nemíváš ten pocit taky?“

„Ale jo, celkem často. Občas mě docela vyděsí, když se podívám dolů a… Roste ve mně nový život, připravuju se na roli matky, která má za úkol vychovávat a vést… Přitom mám sama pořád problém s prokrastinací, nejsem schopná se vzdát svých neřestí a nedokážu vstát po prvním zvonění budíku,“ podělila se se mnou o svoje slabosti, které evidentně vnímala daleko přísněji, než bylo třeba. Každý má nějaké svoje slabiny a každý vnímá stejné věci odlišným měřítkem skrze svůj žebříček hodnot.

„Meg, klid… Budeš naprosto skvělá matka, stejně jako jsi skvělá dcera a ta nejlepší kamarádka.“ Uklidňovala jsem ji milými slovy, ale zněla jsem naprosto sebejistě, přesně jako před chvílí ona, když mi vykládala o tom, že s Danielem patříme k sobě. Jen se na mě vřele usmála a oči se jí na moment zaleskly, když jsem ji tím dojala.

„Díky, že mi věříš, Jess,“ ocenila mou podporu, i navzdory tomu, že jsem se do ní doteď trošku strefovala.

„Jasně, že jo, Meg. Je mi jasný, že ty máš zase strach z tohohle -“ Gestem ruky jsem naznačila mimino v houpající náruči. „Ale ty to stoprocentně zvládneš. Jimmy ti se vším pomůže, na něj se můžeš spolehnout. Bude to báječný, uvidíš. Oba dva si to užijete, i když to bude náročný, hodně náročný, ale myslím, že je to nejkrásnější období, které vůbec může ve vztahu přijít,“ rozpovídala jsem se tentokrát já, když jsem viděla, jak se jí rychlostí blesku mění nálada. Tahle moje povzbudivá řeč na ni naštěstí zabrala a zeširoka se na mě usmála, s viditelným vděkem a laskavostí.

„A ty děti snad nechceš? Daniel ti přece řekl, že by o to stál. S tebou!“ připomněla mi, když nabrala druhý den v podstatě v tom přemlouvání mě, abych nám s Danem dala šanci. Meg byla skutečně romantická duše.

„Takhle moc bych raději nepředbíhala,“ podotkla jsem notně ironickým tónem.

„No, jestli si s ním nedokážeš představit budoucnost, tak to určitě nemá smysl,“ reagovala na to obratem, když si tu mou zpátečnickou zdrženlivost vyložila po svém, ale v tom jsem ji ihned odporovala vrtěním hlavy ze strany na stranu. Byla to ode mě zcela spontánní, bezprostřední reakce, a ta mi řekla daleko víc, než jakékoliv jiné rozbory.

„Tak pro to ale musíš něco udělat, Jess,“ doporučila mi významně a rozverně u toho na mě mrkla.

„Sice jsem si z tebe trochu utahovala, Meg, ale fakt si vážím všeho, co jsi mi řekla. Děkuju,“ ocenila jsem tuhle terapeutickou chvilku s mou nejlepší kamarádkou, kdy jsme si snad vzájemně vypomohly k většímu duševnímu blahu. Musela jsem uznat, že mi to nesmírně pomohlo k tomu, abych si ujasnila, co doopravdy chci.

„Přesně to samé bych řekla svojí dceři, kdyby řešila něco podobného. Chtěla bych, aby do toho šla, i za tu cenu, že se spálí. Život je potřeba naplno prožít, jsme tu jen na skok. Není na co čekat, protože nemáš jistotu, jak dlouho tu ještě budeš. Čím víc zážitků, vzpomínek, zkušeností, tím líp.“ Nechala si ty nejpádnější argumenty na závěr, čímž mě nanejvýš motivovala k nějaké iniciativě. Oči jí přitom dočista svítily a přelévaly do mě energii potřebnou k jakékoliv akci. Potutelně se culila, poněvadž sama přihlížela tomu, jak se přímo před ní přeměňuju z hromádky neštěstí na cílevědomou a sebevědomou šelmu.

„Jak říkám, budeš úžasná matka,“ zopakovala jsem jí veskrze užasle a natáhla jsem se k ní, abych ji mohla pevně obejmout, což otevřeně přijala. V hlavě jsem si již obratně sumírovala, co vlastně řeknu Danielovi, abych to mezi námi nějak urovnala. A taky s rodiči, jelikož jsem dala přednost Meg před nimi, ačkoliv bychom mluvili o jednom a tomtéž. Jo, budu mít před odletem dost napilno. Nebo tedy… jestli vůbec odletím?

* * *

Po cestě domů od Meg jsem se rozhodla stavit v obchodě. Zaslechla jsem mamku párkrát lamentovat, že jí dochází prací prášek, takže jsem jí ho hodlala koupit a přinést domů jako takové smířlivé gesto nebo jako prostředek k usmíření. Procházela jsem právě mezi jednotlivými regály, kde jsem hledala tu správnou značku, kterou mamka používala, když jsem si periferně všimla podezřele známé osoby. Podle stavby těla, barvy kabátu a vlasů se zdálo, že by to mohl být Daniel. Jenže nebyl sám, po boku mu kráčela jakási platinová blondýna.

Bez zamyšlení jsem vyrazila rovnou za nimi, abych se přesvědčila o tom, jestli jsem opravdu viděla dobře, nebo ne. O pár vteřin později jsem přihlížela tomu, jak se Dan velmi zapáleně baví s tou blondýnou, které jsem do obličeje bohužel neviděla, přičemž si opravdu náramně rozuměli. Schovávala jsem se za rohem regálu a co nejnenápadněji jsem je šmírovala a odposlouchávala. Ano, plně jsem si uvědomovala, jak směšně a nedůstojně se chovám, ale nedalo mi to.

Zakrátko se ti dva rozloučili tím stylem, že se nenuceně políbili na tváře a každý si šel svou cestou. Při tom jejich nevinném, letmém políbení ve mně zcela nesmyslně zažhnul plamen žárlivosti, protože jsem prostě nesnesla, aby se kolem něj motala nějaká jiná ženská. Jakási má majetnická část si na něj dělala výhradní nárok, což byla akorát další věc, která mě štvala, ale taktéž současně potvrzovala mé city k němu.

Bohužel jsem se včas nedovtípila, že se již Danielova pozornost nesoustředí na konkrétní objekt, což byla nejspíš jen nějaká stará známá, takže když se počal rozhlížet kolem, nezareagovala jsem dostatečně rychle a pravděpodobně mě kdesi vedle konzerv s masem zahlídl, než jsem se stáhla dozadu a vzala do zaječích. Mílovými kroky jsem upalovala rovnou ke vchodu, ale když jsem vycházela asi za třetím regálem, než u kterého mě původně načapal, málem jsem do někoho nemotorně vrazila. Až v ten moment jsem se dovtípila, že jsem stejně neměla šanci utéct, protože stál kousek od kas, takže mě zákonitě musel vidět. Při tom směšném útěku, šoku a stresu mi to vůbec nedocvaklo. Bože, to je strašná ostuda! 

„Dane?!“ vypadlo ze mě konsternovaně, když jsem vzhlédla a zírala jsem do jeho lehce konsternovaného a především poťouchlého obličeje. V ten okamžik bych se snad hanbou propadla. Takový příšerný trapas se mi nestal fakt proklatě dlouho. Tváře se mi rozhořely, jak se do nich překotně vlévala krev a přitom jsem nevěděla, kam s očima. Za to on se na mě dost intenzivně a neústupně díval.

„Takže seš to ty,“ poznamenal vědoucně a znělo to, že si tohle potupné odhalení nepokrytě užívá. Určitě si dal snadno dvě a dvě dohromady a nad tím závěrem se královsky bavil. Místo zostuzení se mi najednou žílami rozproudil neoprávněný a iracionální hněv, který ve mně ještě dřímal od našeho zpackaného rande. A taky dost hořký pocit pokoření, jelikož si taktéž musel domyslet, odkud pak ta moje bezostyšná zvědavost pocházela. Tohle pomyšlení mě taktéž zcela nepochopitelně vybídlo, abych přešla do ofenzivy, protože cokoliv zastírat stejně nemělo sebemenší význam. Zesměšnila bych se o to víc.

„No ty teda fakt neztrácíš čas,“ odsekla jsem se špatně potlačovanou jízlivostí, nad kterou se akorát pobaveně ušklíbl.

„To byla Simone, žena mého nejlepšího kamaráda, ale… jestli ze mě musíš udělat ještě většího mizeru, jen abys měla výmluvu pro svůj strach z toho, co by mezi námi mohlo být, tak prosim,“ vyrukoval na mě s brutální upřímností, naprosto vyrovnaně až snad povzneseně, jako by pro něj nebyla žádná překážka. Mě ovšem absolutně vykolejilo to věcné konstatování, kdy zjevně přišel na mé důkladně skrývané obavy. Úplně jsem žasla nad tím, jak mě elegantně a ne tak triumfálně převezl a jak se zase karty ve vteřině obrátily v jeho prospěch. 

„Samozřejmě že mám strach, Danieli!“ ohradila jsem se až příliš hlasitě, jelikož se po nás ohlédlo pár lidí, kteří procházeli nebo stáli kolem. Mezi nimi byli také naši rodinní známí, Oscar a Gloria. No výborně, tak to bude máti vědět stoprocentně dřív, než dorazím domů. Poněkud rozpačitě jsem se na ně pousmála a pak se znovu zaměřila na Daniela, který dychtivě očekával, jestli to nějak rozvedu. „Vždyť tvůj vlastní strach tě posledně přiměl utéct… Jak můžu vědět, že se to nebude opakovat?“ plácla jsem to první, co by mu mohlo jako vysvětlení postačit, přestože moje úzkost pramenila z mnohem hlubších potíží.

„Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že stojím o všechno, co jsi sama chtěla ty už před lety. Jenže jestli tomu nechceš věřit, tak tě nijak nepřesvědčím, ať udělám cokoliv. Musíš si to sama nějak pobrat, Jessie…“ poradil mi dobromyslně, přičemž na mě hleděl tak shovívavě jako by byla chyba pouze na mé straně. Něco jako by mi v ten okamžik vyzkratovalo v hlavě. 

„A ty už si o mně nemyslíš, že si s tebou hraju?!“ vytáhla jsem na něj zase to svoje eso, které ale nemělo zdaleka takový efekt, jaký jsem očekávala. Pořád ho ty mé eskalující narážky nechávaly podivně chladným.

„Nevykládej si to zle, ale… asi jsem se nechal trochu zviklat tou tvou nejistotou. V jednu chvíli všechno vypadalo dobře a v tu další bylo všechno zas úplně jinak… To jednoho trošku zmate,“ srozuměl mě s důvodem zakolísání svého vlastního přesvědčení, které mi tedy ani v nejmenším nesedlo.

„Takže to shodíš na mě, jistěže,“ osočila jsem se na něj nakvašeně a metala jsem po něm dost ošklivé pohledy, které ale s nadhledem vstřebával. Jako bych absolutně zapomněla na ten náš rozhovor s Meg, která mi v podstatě domluvila a pomohla mi si to v hlavě urovnat, protože jsem přes to svoje bezedné pobouření nad jeho racionálním chováním viděla téměř rudě. V tenhle moment jsem si ani v nejmenším nedovedla představit, že bych se s ním měla jakkoliv usmířit.

„Ale ne, tohle celý je rozhodně moje vina. Že jsme se do týhle patový situace dostali, protože kdybych… To už je teď stejně jedno... Upřímně se ti ale fakticky nedivím, Jessie, jen…. Nezmůžu s tím vůbec nic. A je to dost mizernej pocit, že jsem tak moc bezradnej, ale… Dokud si to v sobě neujasníš, tak nemáme co řešit,“ podělil se se mnou o svůj náhled na věc. Nevídaně rozumný a vyspělý, což ve mně akorát o to víc rozvířilo ty mé absurdní emoce, které se mnou zcela nekontrolovatelně cloumaly, čímž jsem se zatvrdila ve svém zaujatém odmítání, přestože jsem se před sotva půl hodinou rozhodla, že to s ním znovu zkusím.

„Ne, to tedy nemáme,“ přitakala jsem dopáleně, frustrovaně jsem ze sebe vyrazila přebytečný vzduch a ještě jsem na něj několik předlouhých vteřin vyčítavě zírala, než jsem se dovtípila, že to zřejmě záměrně protahuju a čekám na něco, co stejně zřejmě nepřijde. Ale Dan se netvářil, že by mu ten můj umíněný závěr konverzace nějak vadil, takže jsem se otočila na patě a opět s jakýmsi pocitem pokoření jsem odsud urychleně zmizela. Proč se jen chovám takhle pitomě?!

 Myslíte si, že tenhle Danův rezignující postoj je správný, nebo ne? Měl by trochu víc zabojovat, anebo je lepší, že nechal Jessie volný prostor pro to, aby si to v sobě srovnala? 

V příští, již předposlední, kapitole nás čeká jedna speciální vánoční akce městečka Goodville, kde si ti dva spolu zase uvidí. Bude to příjemné či nepříjemné setkání?

Mockrát Vám všem děkuji, jste naprosto báječní! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas Time - 9. kapitola: