Cesta... - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola kde se Roxy se známí s někým novým děkuju že si to někdo přečte a okomentuje mou snahu papa

11.11.2009 (17:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 913×

3. Kapitola

Jakmile dozněla hudba, spustila jsem ruku z Maxova ramene a povolila sevření jeho dlaně. Sálem se rozezněla další skladba a já opouštěla parket. Mířila jsem ke stolu, který byl zarezervovaný pro naši rodinu. Ale matka, otec a Mel nebyli jediní, kdo tam seděl. Na třech židlích seděli tři cizí lidé. Jedna žena a dva muži. Jeden už mrně šedivý a ten druhý mohl být tak o čtyři roky straší než já. Byl velmi hezký. Ostře řezané rysy obličeje a tmavé oči. Už na první pohled zaujme.

Měl krátké hnědé vlasy trochu prosvětlené. Nebylo poznat, jestli sluncem nebo měl melír. Ale dbal o své vlasy, které se pod světlem žárovek a svíček matně leskly. Vlasy měl pečlivě upravené a zastřižené. Díky gelu drželi patřičný tvar směrem nahoru. Byl jednoduše oblečený do klasické bílé košile bez kravaty a na hoře nechal dva rozepnuté knoflíky. To doplnil černými kalhotami a vestou. Zaujal mě, ale nedala jsem to na sobě znát. Tiše jsem došla až ke stolu, slušně jsem pozdravila a sedla jsem si znuděně na židli.

Matka se na mě celou tu donu dívala jako na idiota a já neměla nejmenší tušení proč. Když dohrála i druhá a třetí skladba matka si decentně odkašlala a promluvila.

„Takže Roxet, chtěla bych ti představit pana a paní Moleovy a jejich syna Gabriela Molea. Rose, Edmonde a Gabrieli chtěla bych vám představit mou nejstarší dceru Roxet.“ Jako slušná dáma jsem se postavila a se všemi jsem si potřásla rukou. Když se ale má pokožka dotkla Gabrielovi, projel mnou zvláštní pocit. Svou ruku jsem v jeho nechala ležet poněkud déle, než bylo nutné a upřeně jsem pozorovala jeho šedé oči. Po několika neuvěřitelně dlouhých sekundách mou dlaň pustil a já byla vysvobozena z jeho svazujícího pohledu.

Než jsem stihla dosednout na židli, přišel ke mne Max a požádal mě o tanec. Jako slušná holka jsem přijala a vydala jsem se za ním na parket. Tančila jsme s ním na dvě písně a potom jsem utekla. Došla jsem k našemu stolu a objednala jsem si u Margareth, naší služky zákusek a trochu čisté vody. Během několika minut jsem to měla přichystané na stole a mohla jsem se do toho pustit, kdyby zase nedošel jeden ze spolužáků a já s ním nešla z donucení tančit.

Zákusek jsem si mohla sníst až o několik hodin později. Za tu dobu jsem si zatančila se všemi kluky z našeho ročníku a taky s pár kluky, které jsem v životě neviděla. Všichni kluci byli nějací divní a nejvíc Gabriel. Pořád se po mne díval a tak divně si pokyvoval. Byl fakt divný. Ale kteří matčini přátele nebyli divní, že?

Byla už skoro půlnoc a já tančila s Gabrielem. Byla jsem uvězněna v jeho pevném náručí a dívala jsem se mu upřeně do očí. Mým tělem neustále probíhal ten zvláštní pocit a já si ho užívala. Tlačila jsme své tělo na to Gabrielovo při pomalých písních a při těch rychlých jsem mu zase utíkala. Byli to komické chvilky. Až kolem jedné v noci mi navrhl, abychom si už šli sednout. Nadšeně jsem přikyvovala a vyrazila jsem k našemu stolu. Hned jak jsme se přiblížili, naši rodiče se postavili a požádali nás, abychom je následovali.

Neměla jsem ani nejmenší tušení co po nás můžou chtít, ale i tak jsme za nimi kráčeli setmělými chodbami našeho domu. Dorazili jsme do otcovi pracovny a matka za námi zavřela dveře. Stála jsme tam jako na trní a nevěděla jsem, co se bude dít. Nervózně jsem si zarývala nehty do dlaní a čekala jsem, kdo promluví jako první.

„Roxet…“promluvil Gabriel. Jakmile vyslovil moje jméno, protočila jsem oči, jako vždy. „…chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Odkašlal si a rozpačitě se rozhlédl kolem. Já na něj jenom tupě a nechápavě hleděla a nevěděla jsem, o co se to tady snažil. Pak se odhodlal a poklekl přede mnou na jedno koleno.

Vyvalila jsme na něj oči a němě jsem ho pozorovala. Znovu si odkašlal a pak začal. Ale nevypadal nijak nadšeně.

„Roxet Jefersnová. Vím, že se známe krátce, ale uděláš mi tu laskavost a vezmeš si mě za manžela?“ptal se mě tak procítěným hlasem jako bych byla léta jeho tajnou láskou. Ale ani to mě nijak nedonutilo zavřít pusu a přestat se na něj dívat jako idiot. Bylo mi jasné, že tady nejde o můj názor a že tohle je jenom formalita, ale i tak jsem si nemohla nevšimnout Gabrielových ztrápených očí. On o to taky nestál.

Smutně jsem se na něj usmála a tiše pokývala hlavou. Gabriel vstal a obal mě.

„Je mi to líto.“ Zašeptal mi do ucha, když mě objímal.

„Mě taky.“ Řekla jsem mu.

„Mohly byste nás tady nechat? Chtěli bychom si promluvit.“ Promluvila jsem a umučeně jsem se podívala na mé rodiče. Ti samozřejmě ihned souhlasili a vypochodovali společně s Gabrielovými rodiči z pracovny. Jakmile za sebou zavřeli dveře, otočila jsem se na mého budoucího manžela.

„Já se strašně omlouvám. Vím, že to bylo nevhodné, ale oni mě přinutili. Ani bych se nedivil, kdyby to plánovali už dávno. Oni jsou toho scho-“ přerušila jsem jeho proud slov polibkem. Jemně jsme laskala jeho rty svými a užívala jsem si, ten neznámí pocit, který se teď zněkolikanásobil. Po hodné chvíli jsem ho pustil. Sama pro sebe jsem se usmívala a pokyvovala jsem si. Tohle by nemuselo být až zas tak špatné manželství, napadlo mě.

Zvedla jsem k němu oči, které jsem dosud upírala na vzorek koberce a zářivě jsem se usmála na jeho vykolejený obličej. Tohle asi nečekal.

„Tak… Gabe? Kdy bude svatba?“ zeptala jsem se zvesela a zasmála jsem se ještě jednou jeho obličeji. Pohnul se ke mne a jemně mě objal a lehce políbil na rty.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování