OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černovláska - 1. část

04.11.2012 (14:00) • Fayee • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1627×

V jednom dávném království za mnoha hlubokými lesy, vysokými skalami, Sargasovým mořem a zlatavými lány polí, se narodila překrásná holčička. Byla vážně krásná. Bledá pleť, mechově zelené oči, rudé rty a vlasy černé jako ta nejtemnější tma. A právě kvůli jejím černým vlasům ji pojmenovali Černovláska. Nebyla jen obyčejnou dívkou, byla dcerou královskou.

Přešťastní rodiče uspořádali obrovské křtiny, oslavu, kterou celé království ještě nezažilo. Celé království a zámecký palác se připravovaly na tu slávu. Palácoví sloužící neměli chvíli klidu, cídili nádobí a leštili zrcadla. Nebyla místnost bez alespoň pěti váz s líbeznými květy, svázanými do nejrůznějších podob a tvarů. Celý palác ožil změtí barev a chaosu. Královští kuchaři v kuchyni vymýšleli stále nové a nové lahůdky, kterými by oslavili příchod malé princezny. Rádci sestavovali další a další seznamy hostů, a chvěli se hrůzou při pomyšlení, že by na někoho zapomněli. Královský pár jen šťastně přihlížel a těšil se ze svého potomka. Chtěli, aby na tento výjimečný den bylo všechno dokonalé. A také proto pozvali dvě hodné sudičky, aby i jejich dceři vyřkly, co za život ji čeká.

Ovšem jak už to v pohádkách bývá, sudičky byly tři. To ovšem královský pár moc dobře věděl. Na rozhodnutí to ale nic nezměnilo. Vzpomínky se změnit nedaly.

V den křtin vládl paláci ještě větší chaos, než kterýkoli den předtím. Hosté přijížděli, přípravy se dokončovaly a každý chtěl samozřejmě vidět malou Černovlásku.

Těsně po rozbřesku přijela i neznámá žena na sněhově bílé labuti. Byla celá oblečená v černém a přes obličej měla tenký závoj, jakoby utkaný z té nejjemnější pavučiny. Látka se kolem ní točila, jako by snad z mlhy utkaná byla. Avšak než si jí někdo stačil blíže prohlédnout, zmizela v paláci. Celý den byl plný štěstí a lásky. Všichni královským rodičům nosili dary a blahopřáli ke krásnému děvčátku s havraními vlasy. K večeru, když se všichni se sešli ve velkém korunním sále, přišly i dvě hodné sudičky. První ze sudiček přála malé Černovlásce krásu, chytrost, dobrotu a laskavost. Sotva však domluvila, ozvala se hromová rána a v místnosti se objevila černě oděná žena. Všichni v místnosti šokovaně zalapali po dechu. Černá dáma se pomalým krokem vydala ke královskému páru, který už tušil, kdo by ona neznámá mohl být. Zastavila se až těsně před nimi a sundala svůj obličej zakrývající závoj. Rudé vlasy padající do pasu zářily jako vycházející slunce, mechově zelené oči, stejné, jako měla i novorozená princezna, a bezkrevné plné rty, to vše v oválném a bledém obličeji. Král s královnou zkameněli. Bylo nad vší pochybnost jasné, že před nimi stojí Muriel, královnina sestra a zlá Čarodějka z jezera.

„Ale copak, má drahá sestřičko?“ zasmála se Muriel, „jsi překvapená, že mě tu dnes vidíš? Ale no tak, Amélie, přece sis nemyslela, že bych se nepřišla podívat na mou malou neteřinku,“ řekla a zlomyslně se pousmála.

„Co tu děláš?“ ptala se zbledlá královna.

„No, vzhledem k tomu, že ses mě ty ani tvůj manžel neobtěžovali pozvat, musela jsem přijít sama. Nemohla jsem propásnout příležitost popřát tvé dceři něco pěkného do života. Je to přece rodina,“ řekla s notnou dávkou ironie v hlase a přešla ke kolébce.

„Už ani krok,“ řekl král třesoucím se hlasem.

„Nebo co? Co mi uděláš, Eraku?“ zeptala se Muriel. Hlas se jí přitom lehce zlomil a v očích se na chvilku zableskla bezbřehá bolest. „Ublížíš mi? Ne, vážně, Eraku, chceš mi ublížit?“ sykla zlostně. Poté však sklopila oči a zlomeně zašeptala „Vážně myslíš, že můžeš ještě víc?“ Hned se však napřímila a po bolesti nebylo ani stopy. Byla zpět ta ledově chladná žena bez jakékoliv známky vřelosti.

„Tak co? Jakpak to bude?“ zeptala se s výsměchem odkapávajícím z každého slova. Králova tvář zbrunátněla a zkřivila se hněvem.

„Okamžitě zmiz z mého zámku. Zmiz z našeho království a života. Už jedenkrát jsem tě nechal vyvést v poutech a nechtěj, abych to musel udělat znovu,“ pravil král dokonale ovládnutým hlasem.

„Ty mě chceš vyhodit?“ ječela, „Vážně? Ty mně? Opravdu si myslíš, že to dokážeš? Ale s tím už je konec, můj milovaný. Já už nejsem ta hloupá malá holka, kterou jsem bývala. Ublížil jsi mi. Trpěla jsem, tak moc jsem trpěla. A bolest lidi mění. Mě změnila,“ křičela už téměř nepříčetně. „Mám moc, o jaké se vám dvěma ani nesnilo. Nemáte ani tušení čeho, všeho jsem schopná. Celé tohle království bych mohla zničit jediným mávnutím ruky.“ Vypadal šíleně, jak tam stála a křičela. Člověku, který ji neznal, by jí mohlo být i líto. To však král říct nemohl. Znal ji až příliš dobře.

„My ublížili tobě? Copak jsi už zapomněla?“ běsnil Erak. „Zabila jsi naše dítě, Muriel! Zabila jsi ho! Zabila jsi mého syna!“ křičel nepříčetně teď i král, „chtěla jsi zabít mou ženu, vlastní sestru! Neopovažuj se říct, že jsme ti ublížili!“ Oba teď stáli naproti sobě a jeden druhému zlostně zírali do očí. V obou se zračilo trochu šílenství.

„To mě jsi měl milovat, to já měla být tvou ženou, to já měla nosit tvé dítě, já jsem měla být tvá.“

„Tebe jsem ale nikdy nemiloval,“ zašeptal.

V Murielině tváři se objevil šok a pak grimasa, na kterou nemohl nikdo dlouho zapomenout. Ještě dlouho bylo ticho. V místnosti se citelně ochladilo, okenice se začaly chvět a do sálu pronikl chladný vítr. Všichni o poznání zbledli. A pak najednou byl klid.

„Ale proč se dohadovat o malichernostech minulosti?“ zasmála se najednou Muriel, „proč, když jsem tu dnes kvůli něčemu úplně jinému?“ dodala nebezpečně a přistoupila ke kolébce ještě blíž.

„Prosím,“ ozval se tichý hlas královnin, „ona za nic nemůže.“

„A copak já mohla?“ zeptala se s prázdným výrazem.

„V jezeře zůstaneš zakleta

až do konce svého života.

Pohřbena v temnotě hlubiny budeš,

však ani o den nezestárneš.

Nekonečný život budeš žít,

v temnotách jezera navěky dlít.

A žádného muže nemůžeš si vzít,

i tvé srdce přestane dávno bít.

Místo srdce kámen vlastnit budeš

a na ty, cos milovala, si ani nevzpomeneš.

Bez emocí a beze citu

budeš vraždit bez soucitu.

A již navěky zůstaneš jak nestvůra z jezera,

ta, co svého srdce pozbyla."

Všichni mlčeli. Nikdo ani nedutal. Ani dech nebylo slyšet ve velkém sále. Tupé žuchnutí něčeho těžšího až přerušilo to ticho. Královna omdlela. Muriel se ani netočila a vykročila k oknu. Tam se na chvilku zastavila, ale v momentě zmizela v oblaku kouře.

Do ticha promluvila druhá sudička.

„Ve dne zrůdou, v noci kráskou,

jezero tě pohltí.

Nazývat tě Černovláskou,

jen to zlomí tvé prokletí.

Však jestli rok s rokem se sejde,

a tvé jméno nikdo nevysloví,

pak zlá věštba se naplní

a tvé srdce v kámen se promění.“

A s tím zmizely i dvě hodné sudičky. V sále nastala velká vřava. Král podpíral svou manželku, která mu bezvládně visela v náručí. Všichni se báli o osud malé princezny. A nejvíc její rodiče. Nikdo nevěděl, kdy nebo jak začne ona hrozivá kletba. Nikdo nevěděl, co se stane, jak s Černovláskou, tak s celým královstvím. A tak se král jednoho dne rozhodl. Nechal zavřít svou dceru do Temné věže. A tam měla Černovláska trávit celé dětství. Jak léta plynula, Černovláska rostla a byla čím dál krásnější. Čím dál víc ji vábila hladina obrovského Černého jezera, což bylo jediné, co ze své věže viděla. Mnoho lidí z království se po ní ptalo. Mnoho lidí chtělo vidět onu princeznu, kterou měl potkat tak strašlivý osud. Dívenku, kterou naposledy viděli jako miminko s temnými vlasy a zářivě zelenýma očima. Jediné, co lidé slýchávali z Temné věže, jenž se tyčila nad královstvím jako černý stín, který vstřebává všechno teplo a světlo, byl nadpozemsky krásný zpěv. I lidé zdaleka si chodili poslechnout tu přenádhernou, vábivou a nadevše smutnou melodii. Však tvář krásné zpěvačky nikdo nikdy nespatřil.

Tak život plynul do jejich patnácti let. V ten den se ozvalo tiché klepání na okno kamenné věže. Za oknem byla obrovská, sněhově bílá labuť. A Černovláska neodolala a pustila ji dovnitř. Jakmile byla labuť uvnitř, Černovláska pocítila neobvyklou radost a štěstí. Celé hodiny jen seděla a pozorovalo to nádherné stvoření. Se západem slunce labuť zamávala křídly a Černovláska otevřela okno. Druhý den přiletěla znova. A další den zrovna tak. A pokaždé při západu slunce uletěla. Pro Černovlásku bylo čím dál těžší trávit chvíle bez labutě. Jedině s ní byla šťastná. Na konci týdne ale labuť hned neodletěla, chvíli na okně jen tak seděla a potom jako by pokynula hlavou k Černovlásce, aby letěla s ní. Dívka neváhala ani minutu a posadila se mezi křídla. Potom jen letěli nad Černým lesem, přímo do jeho středu, k Černému jezeru. Když byli nad jezerem, labuť se vrhla přímo proti hladině. Než se Černovláska nadála, byla už pod hladinou. 

Autor: Fayee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černovláska - 1. část: