OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Better than drugs 1.díl

24.02.2010 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 617×

Brunetka šla školní chodbou a už dlouhou dobu pociťovala, že se něco děje. Zdálo se jí, že na ni všichni tiše hledí, něco si šeptají za jejími zády a pokaždé, když se otočila, tak šepot utichnul a oni se od ní odvrátili.

Něco jí tu nesedělo. Všich

ni se k ní chovali stejně, možná ještě víc, přátelsky, tak proč dělali zrovna tohle? Možná to byl jen výplod její fantazie nebo to taky stejně mohla být pravda.

Vicki raději vzdala její vnitřní spor sebe samotné se sebou a vešla do třídy, kde měla strávit matematiku. Předmět, který od srdce nesnášela a prosazovala, že by se měl na školách zakázat, protože kazí průměry známek. Nepatřila mezi studenty, kteří by nad učením i spali, ale taky nepropadala. Jediný předmět, který ji dělal velké obtíže, byla už zmíněná matika.

Usadila se na své obvyklé místo v první lavici, které ji na začátku roku přidělila učitelka nejen proto, že byla menšího vzrůstu, ale taky proto, že chtěla, aby se soustředila na hodinu a zbytek třídy ji nijak výrazně neobtěžoval. Slečna Brownová byla zároveň jejich třídní učitelkou a byla ke všem žákům spravedlivá. Taky občas připomínala spíš jejich kamarádku než učitelku a každému z nich se snažila pomoci jak se dalo. Vicki pomáhala právě tím, že jí věnovávala svůj čas doučováním matematiky a zadáváním jí speciálních domácích úkolů, i když to vůbec nepomáhalo, protože Victorie nebyla ten typ, který by měl šanci tento předmět někdy pochopit.

Po zazvonění se brunetka pokoušela koncetrovat pouze na hodinu, což jí obvykle nedělalo problémy, ale tentokrát to bylo jiné. Cítila na zádech pohledy, které ji propalovaly. Měla sice přátele, ale nikoho komu by plně věřila. Teda kdysi dávno tu jedna taková osoba byla, ale ta záhadně zmizela a už přes rok o jejím kamarádovi neslyšela. Zmizel jako pára nad hrncem a nikdo o něm neslyšel. Tohle ji ranilo, protože byl jediný komu věřila, ale pokoušela se z toho dostat jak se dalo a teď na něj myslela jen občasně, ale přišlo jí, že snad celá škola věděla, jak moc ji jeho ztráta bolí.

„Myslíš si, že už to ví?“
„Nevím...“ Melanie a Christina, dvě dívky a taky nejlepší kamarádky, sedící za ní, si o něčem šeptaly už od začátku hodiny a až teď se Vicki podařilo zaslechnout o čem je řeč.

Na chvíli ze své mysli vytěsnila matiku a soustředila se na ty dvě.

„Jestli to ví musí z toho být smutná a jestli to neví... tak se to musí časem dozvědět...“

„Hlavně jí nic neříkej!“
„Proč ne? Představ si, že se to dozví jen tak mezi řečí!“

„Mám ji ráda, ale tohle bych jí asi říct nemohla.“
„Taky to po tobě nikdo nechce!“
„Christy ,chceš jí to říct? Představ si, že by za tebou došla ona a řekla ti: Ahoj Christino, je mi to tak líto, ale Melanie, tvoje kamarádka je právě teď na odvykačce. Brala drogy a teď skončila zavřená. Mrzí mě to... Asi by si z toho nadšená nebyla!“

„Asi ne, ale někdo jí to říct musí!“
„Tak ty se kousni do jazyka, protože od tebe to nebude!“
„Fajn! Ale dobře víš, jak špatně na tom byla, když se Ryan už neozval...“

„Děvčata, mohla byste být potichu?“ okřikla je slečna Brownová, kterou vyrušily ze zapisování příkladu na tabuli. „Nechci nijak obtěžovat vaši konverzaci, ale já tu mám hodinu.“

„Promiňte...“ zablekotala Melanie a obě dvě ztichli, ale dokonale tím rozhodili Melanie. Byla pravda to co si celou dobu šeptaly nebo je to jiný Ryan, než kterého ona znala od malička. Od doby co byli dětmi a hráli si spolu na pískovišti, vylezli spolu na svůj první strom nebo spolu přelezli první plot, když chtěli ze sousedovi zahrady ukradnout nějaká jablka, která na jeho stromě vypadala šťavňatěji než na tom jejich.

Určitě to není on, to si zase jenom její fantazie hraje a vykresluje jí v hlavě příběh, který ve skutečnosti neexistuje.

„Vicki, jsi v pořádku?“ Učitelka se na ni zkoumavě podívala a stejně tak i většina třídy. Ona si až teď uvědomila, že tuhu tužky drtila o bílý papír, až na něm ležela malá hromádka tuhy a tužka potřebovala akutně ořezat před dalším použitím.

„Promiňte, jen jsem se zamyslela. Už se to nestane.“ Omluvně se na učitelku usmála a znovu začala opisovat příklad.

„Vidíš! Je mimo a ještě ani nic neví!“

„Třeba nás slyšela! O přestávce jsem ti říkala, aby si s tím nezačínala, když budeme mít s Vicki hodinu! Sedíme za ní!“
„No tak promiň!“
„Už mlč nebo nás vážně vyhodí za dveře!“

Dívky zmlknuly, ale Vicki už se na práci nesoustředila a se zazvoněním si sbalila věci a zastavila Christy a Mel.

„Je to pravda?“
„Co?“ Zeptaly se sborově, ale něco v jejich obličeji jí říkalo, že ví co myslí.

„To o čem jste mluvily v hodině. Je to pravda?“
„Já ti říkala ať mlčíš!“ utrhla se Mel na Christy, ale nepomohlo to. „Ty jsi nás poslouchala?“
„Nešlo to přeslechnout!“

„Vicki, je nám to vážně líto...“ spustila Mel, ale jen opakovala tu stejnou frázi, o které říkala, že je to kravina říct.

„Tak co je s Ryanem?! Proč to všichni víte jen já ne?“
„Vicki, vážně asi nejsme ty pravé osoby, které by ti to měli říct.“

„A kdo?“
„Třeba slečna Brownová!“

Brunetka se ohlédla, aby se podívala, že jejich rezavá učitelka je stále ve třídě. A opravdu tam stála a soucitně se k nim dívala jako by i ona věděla, o čem zrovna mluví.

„Ona to taky ví?“

„Jo.“

„Slečno... měla byste jí to říct...“ křikla rychle Melanie a odtáhla Christinu pryč. Tohle nebyl okamžik, u kterého by chtěly být.

Teď už Vicki nepřišel, obličej slečny Brownové, tak hodný, milý a laskavý. Teď k ní pocíťovala nedůvěru. Jak se jí to mohla společně s celou školou pokusit zatajit... a co jí to vlastně neřekli?

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Better than drugs 1.díl: