OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vrahem

29.02.2012 (13:00) • Starr • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 977×

Seděl na staré lavičce blízko hřbitova. Hlavou se mu míhaly všelijaké pocity. Od zmatenosti přes smutek až po zoufalství. Místo, kde se nacházel, bylo hnusné. Staré. Ztrouchnivělé. Možná i trochu strašidelné (na děsivosti mu přidávalo i rostoucí šero), ale on to tak nevnímal. Byl přece vrah.

Nechápal, proč vůbec vzal tu práci. Věděl, že kdyby to neudělal, byl by mrtvý. Ale není lepší být mrtvý, než brát životy nevinným lidem? Teď by radši zemřel. Ale nemohl. Dobře to věděl. Kdyby se zabil, nebo by jenom nesplnil svůj úkol, oni by zabili jeho rodinu – kvůli němu… Kvůli jeho… naivnosti, když poprvé zabil. Je sice pravda, že pod vlivem alkoholu, ale na to oni ohled nebrali.

 „Když jsi začal zabíjet, budeš v tom muset pokračovat…“  Ta věta, kterou po jeho provinění řekli, se mu navždy vryla do paměti. A ještě horší bylo to, co následovalo – „Jinak zabijeme tebe i tvé blízké…“

Byli bezcitní jako skála. Neváhali a sebrali mu to, co mu v životě bylo nejdražší. Doteď si přesně pamatoval, jak to bylo, i když se to stalo už dávno…

Už zdálky poznal, že je něco divně. Dveře visely podivně nakřivo, očividně byly vyražené z pantů. Zrovna se vracel z práce (té, kterou tolik miloval…). Pospíšil si a rychle doběhl k domu, kde spolu s jeho manželkou a třináctiletým synem bydleli. Měli ještě devatenáctiletou dceru a druhého dvaadvacetiletého syna, kteří studovali v cizině.

Než ale stihnul vejít, z domu vystoupil nějaký muž, spolu s jeho ženou, kterou držel pod krkem. Ta hlasitě vzlykala a po tvářích jí stékaly slzy. Muž v ruce držel pistoli.

„Pokud se jakkoliv pohnete, zabiju ji,“ řekl ten muž chladně. Pak se zevnitř ozval dětský křik a výstřel.

„Ne!“ zařval a rozběhl se do domu. Někdo ho ale chytil za zápěstí a pak ucítil tupou bolest hlavy. Nohy se pod ním podlomily a on by spadl na zem, nebýt toho, že ho někdo surově chytil za ramena a držel na nohou.

Mlhavě viděl, jak muž, co držel jeho ženu pod krkem, zvedá pistoli k její hlavě.

„Varoval jsem vás,“ podotkl muž ledově a stisknul spoušť. V tu chvíli omdlel.

Od té doby musel dělat tu práci, co po něm chtěli, protože jinak by zemřeli i jeho druhý syn a dcera.

Pak ale rázně vstal a zatřepal hlavou. Zakázal si na to vzpomínat. Ten slib sice často porušoval, ale pokaždé se zatvrdil a vykonal práci, jejíž vinou jeho manželka a syn zemřeli. Vlastně to ale byla jeho vina. Neměl se na té oslavě opíjet. Neměl se s tím mužem, co urazil jeho ženu, začít rvát. Neměl ho zabít. Pak by jeho rodina žila celá.

Napjal se a vykročil k hřbitovu. Tam byla jeho oběť. Muž, kterého musel zabít. Muž, jemuž před několika dny zemřela manželka, jejíž pohřeb před několika hodinami skončil. Muž, který se ničím neprovinil, nic nedělal špatně. Proč ho tedy měl zabít? Byla to jeho zkouška. Jestli to udělá, obstál, a oni ho i jeho zbývající rodinu nechají na pokoji. Pokud ne, jeho děti zabijí a on bude svou práci muset dělat až do konce života. Byla to zkouška, jestli dokáže zabít nevinného, díky kterému se dostane na svobodu. Jestli je stejně bezcitný jako oni, nebo jestli se alespoň přemůže.

Po několika sekundách se zvedl prudký vítr a na zem se pomalu začaly snášet sněhové vločky. Sníh ho vždycky uklidňoval, teď ale udělal pravý opak. Vločky mu teď připadaly jako lidi, co nemilosrdně zavraždil, kteří se na něho pozvolna snášeli a tíhou své nenávisti ho pomalu zabíjeli…

Zaťal ruce v pěst a zrychlil krok. Po chvíli stál u brány hřbitova. Teď přišla na řadu jeho práce. Pomalu zajel rukou do kapsy a vytáhnul z ní pistoli s tlumičem. Třesoucí se rukou ji pozvedl a pokusil se na muže, který stál u nově vykopaného hrobu, ruce sepjaté na prsou v jakémsi prosebném gestu, zamířit. Ruka se mu ale třásla natolik, že mu zbraň z ruky vypadla. Po dopadu vydala jen tupý zvuk, ale i tak se ostražitě podíval na modlícího se muže, jestli nic neslyšel. Ten pořád stál se skloněnou hlavou.

Nedokázal ho zabít. Prostě nemohl! Kdokoliv, koho zavraždil předtím, byl někdo, kdo se protivil zákonu. Prodával drogy, znásilňoval děti a ženy nebo stejně jako on zabíjel. To nebylo tak hrozné. Měl důvod je zabít (pokud nepočítá rozkaz). U tohoto muže to ale bylo jiné. Byl zcela nevinný, nebyl žádný důvod k jeho smrti. Neudělal nic, za co by si smrt zasloužil. Zato on už dávno měl být mrtvý. Za svoje činy by měl dlouho trpět, za to, co jiným lidem způsobil. Za to, jak byl bezcitný a s klidem v srdci zabíjel. Nechápal, proč ti, co zasluhují smrt, téměř vždy přežijí, a ti nevinní zemřou. To už je ale holt koloběh života. Jen ty největší svině přežijí.

Nemohl ustát pohled na toho muže, jak bezbranně stojí u hrobu své zesnulé manželky a potichu se za ni modlí, dávno po tom, co všichni ostatní odešli. Jen on zůstal. On a vrah. Vrah, který měl za úkol ho nepozorovaně zabít a pak ho odtáhnout na nějaké zapomenuté místo, kam nikdo nikdy nevkročí. Tak, jak už to udělal desítkám jiným. Měl se z něho stát pouze další nezvěstný, který se nikdy nenajde.

Snažil se sám sebe přesvědčit, že to, co dělá, je správné. Vůbec se mu to nedařilo. Věděl, že svým činem zničí život dalším lidem, kterým na tomto muži třeba záleželo (tak, jak to udělal již mnohokrát…). A on ho nelítostně zabije. Aby sám sebe očistil. Aby on přežil. Připadal si jako nějaká zrůda. Žil na úkor jiných. Oni kvůli němu umírají, a přitom za nic nemůžou.

Celé jeho tělo ovládla nervozita, strach a zoufalství. Měl co dělat, aby se neotočil a neutekl odtud, bez ohledu na následky… které by byly hrozné.

Prostě to musí udělat! Jako vždy, nesmí přemýšlet o tom, jak se pak bude cítit. Tak je to lepší. Míň to bolí.

Sehnul se pro pistoli a zvedl ji ze země, která už se pomalu začínala pokrývat bělostným sněhem. Pak ji pozvedl a namířil na muže u hrobu.

„Omlouvám se…“ zašeptal. Pak se zapřením všech smyslů a s nenávistí sebe samého stiskl spoušť.

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vrahem: