OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vianočné stretnutia: Mezi nebem a zemí II.

25.12.2015 (09:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 656×

Hazelsladská nemocnice, Velká Británie, 26.prosince 1993

„Takže bude v pořádku, pane doktore?“ Ozval se matčin napjatý hlas a Adam, naslouchající potají rozhovoru, který se odehrával přímo před zavřenými dveřmi jeho nemocničního pokoje, napnul uši, aby zaslechl doktorovu odpověď.
„Nemějte strach, paní Masonová. Váš syn vyvázl jen s podchlazením a několika pohmožděninami, což je vzhledem k tomu, co prodělal, téměř zázrak. Patrně zapracoval duch vánoc, nebo máte doma toho největšího klikaře na světě, protože byl téměř v pořádku už při příjezdu. Samozřejmě si ho tu necháme tak den dva na pozorování, abychom měli jistotu, že jsme nic nepřehlédli, ale je to spíš jen formalita. Ale vy byste se měli jet domů trochu prospat, máte toho hodně za sebou.“
„Ach díky bohu! Díky bohu… A díky vám, doktore!“ podle šustění bílého pláště mu nejspíš divoce třásla rukou a Adamovi při tom zvuku spadl kámen ze srdce. Sice se zachumlaný až po bradu do hřejivé nemocniční přikrývky cítil celkem spokojený a bolest na hrudi i svalová únava dávno ustoupily, ale bylo příjemné slyšet od odborníka, že je oficiálně zdravý.

Alespoň se mohl přestat obávat, že ta plavovlasá dívka, sedící na okraji jeho nemocniční postele, je jen výplodem jeho fantazie, nebo následkem otřesu mozku. Teď už věděl zcela jistě, že je skutečná a připadal si kvůli tomu tak trochu důležitě.  Být jediný, kdo má schopnost vidět živého anděla, to… bylo pořádné privilegium a on si ho, i přes jisté mrazení, v zádech celkem užíval.
Matka, otec ani jeho starší bratr tolik štěstí neměli a neměl ho ani nikdo z personálu nemocnice, jak se mohl na vlastní oči přesvědčit hned, jak ho vyložili ze sanitky. Doktoři, sestry i zřízenci totiž neprocházeli bez povšimnutí jen kolem Lizzie a její kolegyně Olivie (jež nyní dohlížel na jeho staršího bratra, kterému lékař na ambulanci pro jistotu aplikoval uklidňující injekci), ale i kolem všech ostatních andělských bytostí, se kterými měl tu čest se cestou do nemocnice setkat. A začalo to už tam u jezera…

Ještě dřív, než konečně dorazila houkající sanitka, se totiž na břehu objevila dvojice dalších „neviditelných“ osob, jejichž přítomnost ho značně šokovala. Lizzie s Olivií je totiž oslovovali Kate a Liam a z toho, jak s nimi diskutovaly, nebylo těžké vyvodit, že jde o anděly dohlížející na jeho rodiče, (což bylo něco, co vážně nečekal a z čeho měl z počátku strach). Trochu se bál, zda na něj nezačnou křičet (zvlášť poté, co se od Lizzie dozvěděli, že je může vidět a překonali prvotní šok) a spílat mu, že své rodiče neposlechl, ale naštěstí k ničemu takovému nedošlo.
Oba se chovali velmi klidně a vyrovnaně on se díky jejich tichému pozorování (které si jeho rodina vyložila jako další následky šoku), mohl ujistit, že andělé se vizuálně skutečně nijak neliší od běžných lidí (kdyby je všichni ostatní neignorovali, myslel by si, že jde o nějaký obyčejný pár středního věku, který se vydal na noční procházku do lesa).
Kate, jakožto strážný anděl jeho tatínka, měla dlouhé kaštanově hnědé vlasy, oříškové oči a pod kabát si oblékla kamaše a pletené šaty, a Liam, přidělený jeho matce, disponoval upraveným plnovousem, jiskrnýma očima a na sobě měl obyčejnou flanelovou košili, teplou bundu a odrbané domácí džíny.  
Nic zvláštního ani nadpozemského na nich nebylo, ale… i tak ho doslova fascinovali, stejně, jako všichni ostatní andělé, na které Lizzie cestou narazila a kterým se marně snažila vysvětlit, že tu má „obrovskou anomálii v podobě dítěte, které má dar vidění“.
Byli tak…zvláštní a přitom obyčejní a nenápadní! A hlavně… byly to andělé! Skuteční andělé (jen bez svatozáře a sněhově bílých křídel, což ho popravdě řečeno lehce zklamalo), o on celou dobu toužil zjistit o nich úplně všechno, nejen to, jak se oblékají (už proto, že ošetření v nemocnici a umístění na pokoj mu nepřipadalo nijak zajímavé).

A tak nyní, když se kroky jeho rodičů i lékaře vzdálily ode dveří, vrhl na Lizzie pátravý pohled, z něhož nebylo těžké vyčíst zvědavost.
„Můžu… se tě na něco zeptat?“ zašeptal vzrušeně, a když ho laskavě ujistila, že se může ptát, na co chce, osmělil se k první z mnoha otázek, které ho napadaly. „Pokud jsi vážně můj strážný anděl, tak… Proč jsi tady? Já… myslel, že andělé žijí v nebi.“ Lovil z paměti útržkovité informace získané z filmů a knih a Lizzie se jeho zvídavosti něžně pousmála.
„Všichni ne, zlatíčko. Někteří žijí tady na zemi.“
„A ty k nim patříš?“
„Já… no, to je komplikované,“ zarazila se, netušíc, jak moc mu smí o sobě vlastně prozradit, ale pak jí došlo, že veškerá pravidla byla beztak dávno porušena a odvážila se ho jemně vzít za ruku (což jí celkem ochotně dovolil, protože strach už z ní dávno neměl). „Víš, strážit lidi je velice zodpovědná funkce, kterou je třeba vykonávat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu,“ začala trochu ze široka. „A právě proto, že je tak složitá, na ní musíme mít klid a ničím se nerozptylovat, takže ji vykonáváme z takového speciálního místa, kde nás nikdo a nic neruší,“ ukázala prstem ke stropu a Adam téměř nedýchal vzrušením. Páni, ona vážně mluvila o nebi! „Je to taková naše kancelář, odkud dáváme pozor na své svěřence a odkud jim můžeme pomáhat a chránit je před nebezpečím…“
„No, dobře, ale jak to, že jsi byla tam v lese? A jak to, že jsi teď tady?“ přerušil ji nedočkavě a ona mu to ani nedokázala mít za zlé. Na jeho místě by nejspíš naléhala podobně.
„Trávíme tu Vánoce,“ odvětila klidně a v jeho očích probleskla nedůvěra.
„Vážně? To jako, že… máte dovolenou?“ zamručel zklamaně, neschopný srovnat se s tím, že si i andělé můžou brát v práci volno, zatímco jeho otec pracuje skoro nonstop a Lizzie se musela jeho vážnému tónu smát.
„Ano, i tak se to dá říct. Každý rok, pěkně od začátku adventu až do Silvestra, během nejkrásnějších svátků v roce, máme výjimečně dovoleno sestoupit na zem a dělat si, co se nám v lidském světě zlíbí. Ale neboj, zas tak úplná dovolená to není. Na své lidi musíme dávat pozor tak, jako tak.“
„A jak to dokážete?“ už už si představoval nějaké technické vychytávky ze špionážních filmů, ale bylo to mnohem prostší (a magičtější).
„Umíme je sledovat v duchu a pokud náhodou nejsme na příjmu a něco se děje, ze shora z kanceláře nám přijde avízo, která nás upozorní, že má někdo z našich svěřenců potíže. Proto jsem dnes byla u toho jezírka, když se pod tebou prolomil led a mohla tě na poslední chvíli zachránit. Dali mi vědět.“ uzavřela vesele a Adam se znovu vrátil k dychtivému výrazu.
„Aha a co ti andělé, co tu žijí mezi lidmi pořád?“ vypálil další dotaz a Lizzie znovu zaváhala.
„Ti mají jiné zařazení,“ odvětila opatrně, ale Adamovi to pochopitelně nestačilo.
„A jaké třeba?“
„To je na tebe moc komplikované, zlatíčko. Máme… víš, máme mezi sebou poměrně složitou a značně členitou hierarchii každá kategorie andělů se věnuje něčemu jinému…,“
„Jako u táty ve firmě?“ skočil jí znovu do řeči a docela šikovně jí tím nahrál.
„Ano, tak nějak. Někteří andělé se starají o bezpečí lidí, další mapují jejich životy a třídí jejich činy, jiní jim zas plní přání, nebo činí zázraky a další skupinka inspiruje umělce,“ vypočítávala na prstech a líbilo se jí, že hltá každé její slovo. „Dokonce máme i speciální kategorii starající se o dodržování zákonů a pravidel, a samozřejmě jsou mezi námi i „vyšší šarže“, jako třeba cherubíni nebo serafové, kteří tam nahoře všechno spravují, rozdělují práci a rozesílají ostatním avíza. A ještě nad nimi jsou archandělé, ti všechno řídí, ale to… už je opravdu ta nejmocnější liga. No a taky…,“ zarazila se a chvíli přemítala, zda by měla dítěti říkat i tohle, ale nakonec došla k závěru, že po tom, co dnes zažil, mu to snad nepřijde tak nepřirozené. „Taky máme speciálně školené pracovníky, kteří se starají o příchody duší na svět a pak samozřejmě i o jejich, ehm…“ hledala správné slovo, ale ani se nemusela namáhat.
„Odchody?“ překvapil ji Adam potichu a ona se zmohla jen na přikývnutí.
Přesně tak.“
„Takže… to andělé se starají o rození a umírání lidí?“ šeptl vzrušeně.
„Ano.“
„Tý jo! A oni sami se taky rodí a umírají?“ narazil nevědomky na obří teologický problém, na který existovaly miliony názorů, ale Lizzie moc dobře věděla, jak to je (sama si tím procházela). A stejně tak věděla i to, že většina náboženství by s tím měla ohromný problém, protože by to nejspíš jejich představám o nehmotných éterických bytostech, žijících věčně, příliš neodpovídalo, ale to byla jejich věc…
„Samozřejmě, že se rodíme, stárneme a umíráme. Jen o něco déle, než vy lidé.“
„A o kolik asi tak?“
„O hodně. Dokonce o tak moc, že by sis to nejspíš ani nedokázal představit. Například mě je teď už tolik, že bych se klidně mohla setkat s tvým prapradědečkem.“
„No teda! To je hustý! Ale počkej, takže… až já zestárnu a umřu, ty budeš pořád stejná?“ odtušil s další dávko nebývalé pohotovosti, ale ona teď na tohle myslet nechtěla. Rozhodně ne po tom, co ho dnes pod tím ledem málem ztratila!
„Ano, ale s tím si nelam hlavinku, to se tě ještě hodně dlouho týkat nebude. A až… no, až to jednou dojde, budu u toho, protože andělé odvádějící duše na onen svět, s námi strážnými spolupracují, takže se nemusíš ničeho bát. Stejně tak jsem byla u toho, když jsi přišel na svět a nebylo na tom nic hrozného. Tedy pro tebe… pro mě to byl docela stres, protože jsi mi byl přidělený jako můj úplně první případ po škole…“ Zkusila se vrátit k veselejšímu tématu, které doufala, že odvede jeho pozornost od temných úvah a Adam se poslušně chytil na vějičku.
„Vážně? Ty jo! Ale moment, copak… Andělé chodí do školy?!“ Vytřeštil na ní šokovaně oči a znovu jí přiměl se pousmát.
„Samozřejmě, musí se přeci nějak teoreticky připravit na svou práci. Jak by jinak věděli, jak mají vykonávat své zaměstnání? Škola je jen začátek…“ rozpovídala se o nejrůznějších seminářích, přednáškách, kurzech i rekvalifikacích a Adam vůbec nemohl uvěřit vlastním uším. Bylo to celé… tak neskutečné! Andělé, kteří chodí do školy a místo malé násobilky, se kterou se musel trápit on, se učí jak zachraňovat lidi před utonutím, nebo jim plnit přání… To byla vážně pecka! A on do toho všeho mohl nahlédnout, což mu připadalo naprosto báječné. Cítil se jako ten nejdůležitější člověk na světě, který vidí do věcí, o nichž se ostatním ani nesní a připadalo mu, že dnešní nehoda byla tou nejúžasnější věcí, které ho kdy potkala…

Bohužel, však měl velmi brzy zjistit, že když člověk něco získá, často také něco ztratí a to něco na sebe nenechalo dlouho čekat...
„Adame? Spíš?“ ozval se tichý hlásek ode dveří jen krátce poté, co Lizzie utnula jeho dnešní výslech a přiměla ho, aby si lehl a pokusil se usnout, a on rozespale zamžoural.
„Joshi? Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi jel s našima domů.“
„Doktoři si mě tu kvůli té injekci, nechávají do rána,“ zamumlal utrápeně a rychlostí blesku proklouzl z chodby do bratrova pokoje. „Tak co, jak ti je?“ vyškrábal se přesně tam, kde do nedávna seděla Lizzie (nyní přesunutá na odřeném gauči v rohu) a cítil se naprosto příšerně. Rodiče mu sice nejméně milionkrát opakovali, že se na něj nezlobí a on jim to věřil, ale současně se někde hluboko uvnitř šíleně bál prvního setkání s bratříčkem, kterého svou vlastní nerozvážností málem ztratil. Cítil vůči němu tak šílenou vinu, že se téměř nedokázal svobodně nadechnout a při představě, že nechybělo málo a Adam už by tu nemusel být, ho přepadala bolest tak strašlivá, že měl co dělat, aby se znovu nerozvzlykal…
Kdyby se utopil, tak… tak… Ne! Nechtěl na to myslet. Nikdy! Tak hrozně by mu chyběl! Tak… tak moc by… se mu po něm stýskalo (byť by to ještě nedávno za žádných okolností nepřiznal nahlas), že si vůbec nedokázal představit, jak by zvládl jeho ztrátu překonat (a pouhé pomyšlení na to, že by s ním už nikdy nemohl promluvit, ho dovádělo k šílenství).

Jeho bratr měl ale v hlavě úplně jiné věci a to poslední, na co myslel, byl vztek, nebo obviňování.
„Jsem v pohodě, neboj,“ usmál se povzbudivě a překvapilo ho, když ho Josh z ničeho nic popadl za ruku a oči se mu zaleskly slzami.
„Tak strašně mě to mrzí, Adame! Nechtěl jsem… měl jsi pravdu, neměli jsme na to jezírko chodit! Jsem takovej idiot! Můžeš… můžeš mi to odpustit! Prosím!“ naléhal roztřeseně, ale on se jen bezstarostně zasmál a než se jeho sourozenec nadál, natáhl se k němu a objal ho kolem krku, což udělal naposledy před mnoha měsíci a ještě značně neochotně (a jen proto, že si je máma chtěla spolu vyfotit nad jeho narozeninovým dortem).
„Ale já se na tebe přeci nezlobím, brácho.“ Tiskl se k němu tak silně, jak jen mu lehce naražená žebra dovolila a Josh nějak nevěděl, co si má o tom všem myslet... Na jednu stranu byl nadšený, že je Adam naživu, nezlobí se na něj a dokonce ho objímá (vlastně ani nedokázal slovy vyjádřit, jak nádherný pocit to pro něj je), ale na druhou… Mu nějaký zasutý hlásek v hlavě našeptával, že se jeho bratříček chová dost podivně. Tak nějak netypicky a možná i… moc euforicky na někoho, kdo se před pár hodinami málem utopil. Adam, kterého znal od kolébky, by neměl vypadat tak klidně a spokojeně! Měl by mu nadávat do pitomců a vyšilovat tak, jak míval ve zvyku, když trpěl kvůli nějakému jeho hloupému nápadu.
„Hele, děje se něco?“ vymanil se po chvilce z jeho náručí a zkoumavě mu pohlédl do tváře. „Nevyměnil tě pod tou vodou náhodou někdo?“
„Ne, proč?“
„Protože se už podezřele dlouho nechováš jako blbec,“ odvětil váhavě a očekával, že se Adam urazí nebo ho pošle do háje, ale… kupodivu se jen znovu zasmál.
„Nemám důvod. Jak říkám, nezlobím se na tebe!“
„Aha. No, tak fajn…“ rozhostilo se mezi nimi nepříjemné rozpačité ticho, což pro ně byla další nevítaná premiéra a on se po chvíli nedokázal ubránit otázce, která mu vrtala hlavou už několik hodin (a popravdě řečeno mu z ní běhal mráz po zádech). „Hele, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně.“
„Jak ses… dostal z toho jezírka? Když jsem utíkal pro naše, byl jsi pod vodou, ale pak… jsi byl na břehu!“ znělo to téměř vyčítavě, ale Adam celý nadskočil vzrušením a zatěkal pohledem směrem k Lizzie, která celý jejich rozhovor napjatě sledovala.

Sice jí slíbil, že už o ní před ostatními lidmi nebude mluvit, aby si o něm nemysleli, že se zbláznil, ale… Josh nebyl jen tak někdo! Byl to jeho bratr, se kterým od malička sdílel všechny své sny a tajemství a tohle… tohle mu prostě nemohl tajit! A ani nechtěl! Chtěl se s ním o tu báječnou novinu podělit a chtěl to tak moc, že ignoroval Lizziein varovný pohled a spiklenecky se k němu naklonil.
„Chceš to vědět?“
„No jasně, jinak bych se neptal!“ odvětil Josh nervózně a bratrovo chování mu s každou uplynulou sekundou připadalo podivnější. Proč šeptal, když tu byli sami? A proč neustále těkal pohledem někam za jeho záda? Máma s tátou sice říkali, že není ve své kůži a že za to může šok, ale… tohle už bylo na jeho vkus trochu moc! A mělo to bohužel být ještě horší…
„Tak fajn,“ celý se zatetelil nedočkavostí, ale Lizzie na něj z rohu pokoje zoufale zamávala.
„Adame, ne! Neříkej mu to. Vím, že je to tvůj bratr, ale… neuvěří ti.“ Snažila se za každou cenu předejít katastrofě, ale on jen dotčeně našpulil pusu.
„Proč ne? Chci, aby to věděl,“ prohlásil jejím směrem a Josh na něj zděšeně vykulil oči.
„S kým to mluvíš?“ marně přejížděl očima po místnosti a ačkoliv se zoufale snažil věřit, že je to od bratra jen nějaká legrace, nebo pokus o hru, srdce mu svírala ledová hrůza.

Sice o následcích šoku nevěděl zhola nic, ale tohle… to mu spíš připomínalo šílenství, nebo nějaký hodně špatný vtip.
„No tak, Adame! S kým to mluvíš?“ zopakoval hlasitěji a bratr k jeho hrůze ukázal na prázdné sofa.
„S ní!“
„S pohovkou?“
„Jo! Teda ne! Ne s pohovkou, ale s ní! To ona mě vytáhla z vody,“ začal se do toho nepříjemně zamotávat a Josh se tvářil čím dál tím zmateněji.
„Pohovka? Pohovka tě vytáhla z vody? Děláš si srandu?“
„Ale ne pohovka! Ta holka, co na ní sedí.“
„Adame! Co to žvaníš? Na tom gauči nikdo nesedí!“
„Sedí, ale ty ji nemůžeš vidět. Vidím ji jen já, protože… je to můj strážný anděl.“ Dostal se konečně k tomu hlavnímu, ale hned jak to vyslovil, bylo mu jasné, že mu bratr nevěří. Díval se na něj jako na cvoka, což se samozřejmě dalo očekávat, ale problém byl v tom, že… Tohle nebyla jen obyčejná nedůvěra, kterou předvídal. Tohle bylo mnohem víc, než to...
„Anděl? Strážný anděl? To myslíš vážně?“
„Ano!“
„Přeskočilo ti, nebo si ze mě utahuješ?“ hrůza a znechucení v Joshových očích se ještě prohloubily a Adam marně hledal ta správná slova, kterými by ho přesvědčil.
„Ani jedno, je to pravda! Andělé existují, ale lidé je nemůžou vidět. Můžu je vidět jen já, protože jsem se málem utopil, nebo tak nějak. Ale je jich spousta! Ty, táta i máma… všichni máte toho svého. A ještě jich je spousta dalších druhů a jsou všude a…“ sypal ze sebe naléhavě jednu informaci za druhou, ale s každou další větou viděl, jak se před ním bratr uzavírá. Ale ne, to ne! Musel mu uvěřit! Kdo jiný, když ne on?! „Joshi prosím, prosím věř mi, je to tak! Vím, že to zní šíleně, ale ona je skutečná. Sedí támhle a dívá se na nás. Nedělám si legraci!“ mávl rukou k pohovce, ale jeho bratr toho měl tak akorát dost…

Nevěděl, jestli se Adam skutečně zbláznil, nebo s ním hraje nějakou krutou hru, aby se mu pomstil za to, co se stalo, ale obojí mu od něj připadalo odporné a obojí ho děsilo k smrti. Jestli se totiž následkem toho, co dnes kvůli němu zažil, doopravdy pomátl, tak…. Tak… NE! Ne, to bylo příliš hrozné! Příliš… nesnesitelné, aby o tom dokázal zcela vážně uvažovat a proto se raději rozhodl věřit, že je to celé jen ďábelsky promyšlená pomsta! Bylo to tak jednodušší (i když neméně bolestivé), ale současně to… na jeho vkus byla docela silná káva!
Možná dokonce až moc silná (a hořká jako pelyněk), která v něm přehlušila všechny ostatní city, jež k bratříčkovy doposud choval a která ho donutila se okamžitě uzavřít do sebe. Ne, že by si za to, co provedl, nezasloužil od Adama pořádnou sodu, vždyť byl na ni podvědomě připravený, ale tohle to… už bylo trochu moc! Jak si mohl dovolit ho takhle trápit, když mu před chvílí tvrdil, že se nezlobí a dokonce ho objímal? Kde se v něm něco takového vzalo? Tohle… to přeci nebyl jeho bratr! Tohle byl někdo, koho neznal a komu nerozuměl a s kým… nechtěl strávit už ani jednu jedinou minutu!
Chtěl zpátky svého mladšího brášku, který k němu občas vzhlížel a občas ho nesnášel a ne nějakého šílence, nebo škodolibého sadistu, který mele cosi a andělech, aby mu co nejvíc ublížil. O takového sourozence nestál a byl z těch všech dnešních šoků natolik zmatený, ukřivděný a raněný, že se neovládl a prudce sklouzl z postele!
„Přestaň s tím!“ zařval nepříčetně, aby přerušil Adamovo blábolení a ten na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. Hádali i rvali se spolu skoro denně, jako většina normálních sourozenců, ale… ještě nikdy na něj bratr takhle nezakřičel. Nikdy, až… teď!
„Ale Joshi, já…“
„NE! To už stačí! Už mlč, nechci nic dalšího slyšet! Nevím… nevím, jestli si ze mě jen utahuješ, nebo ses pod tou vodou praštil do hlavy nebo… ti definitivně ruplo v bedně, ale už buď zticha!“ křičel hystericky, a z jeho hlasu při tom čišel takový chlad, že mu nemohla konkurovat ani ledová voda v jezírku. „Neměl jsem za tebou chodit a doufám, že zítra už od tebe žádné řeči o andělech neuslyším, jinak to povím mámě!“ Uzavřel navíc rozlíceně a než stihl Adam cokoliv udělat, vyběhl z pokoje a prudce za sebou zabouchl dveře.
„Joshi! To ne… Joshi, počkej!“ Chtěl se začít škrábat z postele a jít si bratra usmířit, ale Lizzie byla rychlejší a nedovolila mu vstát.
„Ne, musíš být v klidu.“
„Ale já musím za ním! Musím mu to vysvětlit a on… to musí pochopit!“
„Ale on to nepochopí, Adame. Nikdo to nepochopí. Jen ty…“
„NE!“ Vzlykl zoufale, ale byla neoblomná a jemu brzy došly síly. Zbyly mu jen slzy a Lizzie se ho marně pokoušela utěšit a zvednout mu náladu, která se momentálně pohybovala na bodu mrazu.
„Ale no tak, neplač, broučku. Není to tak zlé, uvidíš, že časem si zvykneš, že vidíš něco, o čem ostatním nemůžeš říct. Víš, lidé… se bojí toho, co neznají a čemu nevěří a dnešní společnost nás už bohužel bere jen jako okřídlené panáčky nad Betlémem někde v obchodním centru. Ale ty… ty znáš pravdu a proto jsi výjimečný,“ domlouvala mu polohlasem a snažila se ho ukonejšit tak dlouho, dokud se nepřestal dobývat z postele. I pak ale nepřestával vzlykat a jí ho bylo upřímně líto.

Chudáček, dostal do těla víc, než bylo zdrávo… Mnohem víc, než mohl unést průměrný malý kluk a dokonce i víc, než by na jeho místě unesla ona sama! Nezasloužil si takhle trpět a nezasloužil si život, který ho nejspíš čekal (v to, že by šlo jen o krátkodobou záležitost a on svůj dar vidění zase ztratil, už přestávala věřit), ale na druhou stranu… byl to šikovný chlapec, inteligentní, samostatný a plný optimismu a lásky k celému světu (za což na něj byla opravdu hrdá, protože ne všichni strážní andělé měli na svěřence takové štěstí) a ona pevně věřila, že se s tím časem dokáže nějak vyrovnat a možná to nakonec dokáže brát spíše jako dar, než prokletí….
Teď však bylo na podobné úvahy ještě příliš brzy. Nyní potřeboval hlavně podržet a podpořit a ona byla připravená mu poskytnout svou náruč. Poprvé od chvíle, co ho spatřila jako novorozeně, dokonce i doslova a ne jen obrazně...
„Mám si lehnout k tobě?“ Navrhla mu bezelstně, a když se slzami v očích přikývl, vklouzla pod nemocniční přikrývku a pevně ho objala, což… Mu kupodivu vůbec nebylo nepříjemné. Ne, že by mu to přímo pomohlo (to, co se stalo s Joshem ho ničilo pořád stejně), ale… byla jediná, koho teď měl, a kdo mohl pochopit, jak mizerně se cítí, a i když jí znal jen pár hodin, cítil se v její milující náruči alespoň částečně v bezpečí.
„Zůstaneš… tu se mnou do rána?“ Vzlykl, s tváří zabořenou do jejích plavých vlasů a Lizzie ho něžně pohladila po uplakané tváři.
„Samozřejmě, zlatíčko. A nejen do rána? Zůstanu tak dlouho, jak budu moct.“
„Až do Silvestra?“ vzpomněl si na to, co mu řekla o vánočním pobytu na Zemi a její kývnutí ho trochu uklidnilo.
„Ano a pak…,“ prohrábla mu vlásky a něžně poklepala na špičku nosu, aby se přestal mračit. „na tebe budu celý rok dohlížet, tak jako doposud.“
„A pak? Až budou zase Vánoce?“ Ani nevěděl, jak ho to napadlo, ale bylo to tak přirozené, jako by se na to chtěl zeptat už dávno.

A ona… měla už dávno připravenou odpověď, protože si tajně přála, aby jí přesně tuhle otázku položil. Sice ji po návratu do kanceláře čekalo hodně vysvětlování a možná i nějaký ten trest za porušení pravidel, ale jedno věděla jistě… Rozhodně se s ním letos neviděla naposledy!
„Pak zase přijdu a užijeme si spolu trochu legrace, co ty na to?“ Nadchla jí představa, že by mohla trávit prosinec s někým jiným, než s nudnou knihomolkou Olivií a Adam konečně zase pocítil něco, co se vzdáleně podobalo štěstí. Svátky prožité s andělem po boku, to… neznělo tak špatně!
„To by bylo super!“
„Ano? Tak platí! Ale teď už je hrozně moc hodin a ty se musíš trochu prospat. Měl jsi velmi náročný den,“ ukázala na hodiny na zdi a on po chvilce vymlouvání poslušně zavřel oči.
„Dobrou noc, Lizzie.“
„Dobrou, Adame.“ Po kratičkém zaváhání se osmělila a něžně, jako by se dotýkala motýlích křídel, ho políbila na čelo. „Mám tě ráda,“ šeptal potichu a připadalo jí, jako by se právě dotkla nějakého nefalšovaného zázraku, na který byli všichni školení andělé krátcí! Ještě nikdy nikoho nelíbala, natož lidské dítě, a ten nádherný, hřejivý pocit, který se šířil jejím tělem od rtů až k srdci (nebo spíš možná přesně opačně), byl neskutečně příjemný.

Ještě před pár hodinami byla jen řadovým nováčkem v nekonečném množství strážných andělů, který tak tak zabránil katastrofě v podobě předčasného smrtí nevinného dítěte, ale teď… teď byla výjimečná! Jediná andělská bytost na světě, která stanula tvář v tvář svému svěřenci a kterou s ním čekaly nevšední zážitky, o nichž se mohlo ostatním andělům jenom zdát. Taková situace to nebyla celé stovky, možná tisíce let a možná…. Tu nebyla nikdy! Především však slibovala báječná dobrodružství a Lizzie byla připravená jim čelit s hrdě vztyčenou hlavou a dychtivým srdcem toužícím po lásce a porozumění, které je jednou z věcí, jež mají andělé s lidmi společnou. A nemýlila se… Adamův a její osud měl být skutečně pestrý, pestřejší, než si kterýkoliv z nich dokázal v té teplé nemocniční posteli a s vyhasínajícími hvězdami za oknem představit a vygradoval až o mnoho, mnoho let později…

Londýn, Velká Británie, první adventní neděle roku 2015

„Doktor Mason, prosím na ambulanci číslo jedna. Doktor Mason na ambulanci číslo jedna!“ ozvalo se strohé hlášení z reproduktoru ověnčeného otřesným chlupatým vánočním řetězem a pohledný, vysoký blonďák, který doposud odpočíval na lékařském pokoji, odtrhl své blankytně modré oči od stránek vědeckého časopisu a neochotně vstal z pohovky. Ale ne, to bude určitě zase autonehoda! Od rána jich tu měli už nejméně sedm, jako by to šílené náledí venku, bylo pro lidi neviditelné a jemu se teď další blbec, který neví, k čemu slouží v autě brzdy, zoufale nehodil!
Podle jeho náramkových hodinek, které před čtyřmi lety dostal od svých pyšných rodičů jako dárek k promoci na prestižní lékařské fakultě, mu už za půl hodiny měla končit služba a on měl pro tentokrát enormní zájem, aby se zbytečně neprotahovala. Nemohl si dovolit zaseknout se na sále až do noci! Dnes ne! V sedm hodin večer začínal v nedalekém parku první adventní koncert pod širým nebem, pořádaný charitativní organizací, které byl hrdým členem a on tam měl přesně na onen čas domluvenou důležitou schůzku, kterou rozhodně nechtěl zmeškat (nemluvě o tom, že musel cestou tam ještě něco vyzvednout)!

Svým povinnostem lékaře na chirurgické pohotovosti se však vyhnout nemohl a proto zatnul zuby a vyrazil chodbou ke dveřím označeným velkou rudou jedničkou.
„Ahoj, Tony. Tak copak jste nám přivezli tentokrát?“ Střetl se před nimi s podsaditým mužem v záchranářské uniformě a v rychlosti podepsal příjmové dokumenty, které mu chlapík podal.
„Nazdar, Adame. No co asi? Dalšího idiota, co si plete nejvyšší povolenou rychlost s přikázanou.“ Odfrkl otráveně a ve zkratce mu vypodobnil pacienta i jeho nelehká zranění způsobená tím, že ve svém luxusním voze nebyl připoutaný. Paráda! „Jo a klesá mu tlak, takže to asi bude chtít co nejrychleji na sál,“ uzavřel své hlášení a Adam otráveně vstoupil do ambulance, kde… na něj kromě potlučeného pacienta a zdravotní sestry čekal ještě někdo… Někdo na koho se musel v nastávajícím ročním období adaptovat (na což dnes vážně neměl náladu). No výborně, přesně tohle mu chybělo. Pomyslel si nevrle, ale navenek na sobě nedal nic znát (to se za ty roky podobných zkušeností naučil dokonale). Místo toho nevzrušeně přistoupil k vyšetřovacímu stolu a mrkl na sestru.
„Hlášení?“ nechal si od ní znovu vyložit, jak to s pacientem vypadá a hned, jak chlápka na stole zevrubně prohlédl, požádal ji, aby zašla připravit sál. „Dejte nakřížit krev, zajistěte CT břicha a hlavy a sežeňte mi někoho na asistenci.“ Odeslal dívku pryč a hned, jak za ní zapadly dveře, zamračeně se obrátil k vysoké, kudrnaté slečně, která doposud mlčky postávala stranou a vypadala dost přepadle.
„Tak copak jste dělala, madam, že takhle dopadl, co? Balila a pospíchala na dovolenou tak, že jste přeslechla avízo?“ oslovil ji nevrle, ale ona se na něj jen kysele ušklíbla.
„Do toho vám nic není!“ zjevně věděla s kým má tu čest, protože na sobě nijak nedala znát překvapení a bojovně si založila ruce v bok. „Radši mu koukejte pomoct, má doma dvě děti!“
„A má to smysl?“
„No dovolte?“ Zalapala dotčeně po dechu, ale neměl dnes čas se s ní mazlit.

Většinou se choval jako milý a pozorný lékař (proto si taky tuhle práci vybral a byl v ní vážně dobrý) a soucítil se svými pacienty i s těmi, kdo selhali při jejich ochraně, ale dneska už toho měl vážně po krk.
„Žádné „no dovolte“, tak má to smysl, nebo ne? Pokud máte v kapse černej kód, tak na ten sál ani nejdu. Nerad zbytečně ztrácím čas!“ Ukázal na naditou kapsu její přiléhavé džínové sukýnky a zcela ignoroval vražedný pohled, který po něm vrhla.
„Nejste tak trochu cynik, pane doktore? Pokud vás tahle práce nebaví, jděte dělat do supermarketu!“
„Moje práce mě baví, pokud není předem prohraná, tak co? Červená nebo černá?!“ Trval na svém, dokud s tichým brbláním nesáhla do kapsy a naštvaně mu nepředvedla rudou kartičku s vykřičníkem (jež se od černé se symbolem kříže, kterou bohužel také znal, dala pohodlně rozeznat).
„Spokojený? Teď už je to jen na vás, tak hoďte kostrou a zachraňte ho!“
„Spokojený opravdu nejsem, protože to bude, vzhledem k tomu, že váš klient neví, k čemu slouží bezpečností pás, docela makačka, ale fajn, jdeme na to. A vy koukejte počkat venku, nesnáším, když mi na sále někdo kouká pod ruce a kritizuje!“ začal se věnovat pacientovi a zatímco žena s dalším mumláním opustila místnost, napíchl muži kanylu a byl připravený jít na sál.

„Ach jo, právě jsem měl končit,“ povzdechl si, když mu sestra zhruba o pět minut později, oznámila, že sál je připravený, ale hned za dveřmi ordinace se málem srazil s někým, koho neviděl zrovna rád…
„Martine!“
„Zdravím, Adame. Jak se máš?“
„Jde to, a co ty?“
„To víš, další den v práci.“
„Jasně a… ehm, to znamená, že… Pracuješ tady u nás v nemocnici?“ nezněl příliš nadšeně a nikdo se mu nemohl divit. Pohublý mladík v tmavých džínech a šedém svetru (opatřeném charakteristickou černou páskou na rukávu) nebyl zrovna tím, koho by toužil mít ve své blízkosti (zvlášť, když byl ve službě), a když Martin mlčky přikývl, sevřel se mu žaludek. „Ale ne, neříkej, že jsi tady pro toho závodníka,“ ukázal palcem za sebe a dával si při tom dobrý pozor, aby ho nikdo neviděl, jak se baví s prázdnou chodbou. „Jestli mi toho chlápka odvedeš ze sálu, bude s tím šílenýho papírování a taky… to bude znamenat, že jeho operaci zvorám, protože jsem viděl, že měl jen rudý kód,“ na konci na něm byly znát obavy, ale mladík jen nezúčastněně mávl rukou.
„Neboj, nic nezvoráš. Pro toho chlápka tu nejsem, mám o patro níž jednu starou paní po mrtvici. A za hoďku přivezou dva infarkty a kolem půlnoci mám na seznamu nějakýho pobodanýho feťáka. Ta holčina, co ho má na starosti už mi volala, ať se nikde neflákám a rychle ho eskortuju pryč, že si chce pořádně užít dovolenou. Ale řekl bych, že už se spíš nemůže dočkat, až se ho zbaví, chuděra. S týpky jako on to holt není jednoduché,“ dodal zamyšleně a Adam si neodpustil údivné zakroucení hlavou.
„Ty to bereš jak housky na krámě!“
„A co mám dělat? Jsem anděl smrti, je to moje práce, tak ji dělám, jak nejlíp umím. Nemůžu si přeci dovolit brečet nad každým klientem, to bych během měsíce skončil na antidepresivech. Však víš, o čem mluvím, jako doktor si určitě taky nemůžeš brát všechny pacienty osobně,“ vpálil mu něco, co mu vtloukali na fakultě do hlavy už od prváku a měl samozřejmě pravdu.
„Ale vždyť já nic neříkám, jen mě zaujalo, jak to máš nalajnovaný.“
„To víš, pořádek musí být.“
„Jasně. No, hele, je mi to líto, ale už musím jít, čeká mě ta operace. Tak… zatím.“
„Zatím!“ Nechal ho odkvačit na sál a Adam byl docela rád, že má rozhovor s ním za sebou.

Ne, že by si s ním vyloženě nerozuměl (na to, jakou práci vykonával, byl Martin docela milý kluk), ale přeci jen měl z něj a jeho kolegů malinko respekt. Podobně, jako ze zaměstnanců pitevny, kterým se většina doktorů z principu vyhýbala a kterým doufal, že se vyhne i nyní po operaci toho řidiče. A měl štěstí. Na sále nakonec vše dopadlo na jedničku a on mohl konečně vypadnout z nemocnice a vyrazit vyzvednout jistou důležitou věc, kterou si před pár týdny nechal objednat v jednom z nejluxusnějších zlatnictví ve městě (se svým platem si to mohl dovolit).
„Dobrý den, jsem Adam Mason, mám tu mít připravenou objednávku,“ ohlásil se slečně za pultem, která po nahlédnutí do počítače vyjmula z jedné ze zásuvek ozdobnou sametovou krabičku tající v sobě něžný řetízek s přívěskem ve tvaru andělského křídla, a musel uznat, že vypadá skvostně. Bílé zlato a čiré kameny působily velice vznešeně a na černém sametu tlumeně zářily.
„Tak co, líbí se vám? Já myslím, že je nádherný,“ rozplývala se prodavačka podbízivě, když si všimla jeho okouzlení a on nemohl jinak, než souhlasit.
„Je perfektní. A jsou to doufám čiré safíry, jak jsem chtěl? Žádný zirkon!“ ujišťoval se, zda nedošlo k omylu (objednávku totiž vyřizovala jedna sestra z nemocnice), a když přísahala, že je to to nejlepší, vylovil z peněženky kreditku a nechal si z účtu strhnout horoucí sumu, které však ani v nejmenším nelitoval. Z tu radost, kterou z přívěsku bude mít někdo, na kom mu velice záleželo, to rozhodně stálo! A prodavačka měla zjevně podobný názor…
„Vaše přítelkyně bude jistě nadšená,“ konstatovala potutelně, když balila krabičku do dárkové taštičky a její koketní výraz svědčil o tom, že z její strany nejde jen o pouhou všetečnost. Spíš ji zajímalo, jestli ten sympatický, pohledný, mladý muž (s tučným kontem a dobrým vkusem) není náhodou k mání. Jenže… nebyl! Adama totiž jako žena vůbec nezajímala (s tou šílenou vrstvou líčidel na obličeji a výstřihem do pasu, nebyla jeho typ) a neměl chuť s ní zbytečně ztrácet čas.
„Nejde o přítelkyni,“ prohlásil nevzrušeně a docela se bavil tím, jak lačně zamrkala.
„Tak o snoubenku?“ kývla k rozesmátému páru, který si právě u vedlejšího pultu zkoušel snubní prsteny, ale on znovu zavrtěl hlavou.
„Tak to už vůbec ne! Snoubenka, to… Není nic pro mě.“
„Copak? Nevěříte v manželství?“
„Přijde na to.“
„Na co?“ nepříliš nadšeně mu došlo, že jeho vtipkování mylně považuje za flirt a raději znovu obrátil svou pozornost k dvojici u prstenů.

Na rozdíl od prodavačky totiž neviděl (a především neslyšel) jen je, ale i další páreček, který k těm dvěma zamilovaným hrdličkám patřil a nejspíš se od nich už nemohl víc lišit. Místo chichotání a polibků se ti dva totiž do krve hádali a vypadali, že by nejradši jeden druhého prohodili výlohou (což nebylo zrovna „andělské“ chování).
„Na to, jestli se k tomu, koho si chcete vzít, opravdu hodíte,“ prohlásil zamyšleně, když se snoubenci znovu políbili a oba jejich strážní andělé znechuceně odvrátili pohled, a když prodavačka nejistě povytáhla obočí, ukázal na dvojici u pultu. „Třeba támhle ti dva, vypadají jako nejšťastnější pár pod sluncem, nemyslíte?“
„Ano, moc jim to spolu sluší.“
„Jasně, jsou jako Romeo a Julie, ale víte co? Nevydrží jim to. Nejpozději do dvou let půjdou od sebe.“
„Jak to můžete s takovou jistotou tvrdit?“
„Jednoduše, nejsou pro sebe ti praví. Věřte mi, mám na to nos,“ uzavřel nesmlouvavě a než mohla něco namítnout, rozloučil se, sebral taštičku a nechal ji zmateně stát za pultem. Ale co dalšího jí měl vykládat? Že pokud si andělé strážní nějakého páru takhle zoufale nesednou, nemá vztah budoucnost? Nevěřila by mu, ale on věděl své a přesvědčit se o tom mohl i u svých rodičů, jejichž andělé se perfektně doplňovali a dokonce spolu měli potomky, což byl ten nejpádnější důkaz, že se k sobě jejich svěřenci hodí. A také  šlo o jakési nepsané pravidlo, protože strážní andělé neměli čas uzavírat svazky z lásky a jediné možnost, jak zajistit další generaci, bylo pořídit si potomka s kolegou, se kterým trávili každý den (proto také měli lidské muže vždy na starosti andělské slečny a naopak).
Tahle dvojka ze zlatnictví, která si už teď nemohla přijít na jméno, však děti nikdy mít nebude, to bylo nad slunce jasné a jejich svěřenci snad také ne, protože s tím rozvodem do dvou let si byl stoprocentně jistý! No… možná byl ještě příliš štědrý a oni se nakonec nedočkají ani té svatby. Uchechtl se pro sebe, když ukládal dárkovou taštičku do palubní přihrádky svého BMW, ale pak už pospíchal k nedalekému parku, kde se pomalu začínali scházet první návštěvníci koncertu.

Ti ho však nezajímali… On měl hned po vystoupení z vozu oči jen pro jednu jedinou osobu z celého parku a ta osoba… na něj už čekala! S několika taškami v rukou přešlapovala přímo pod ozdobeným smrkem, který byl letos vybrán jako místní vánoční strom a barevná světýlka vrhala na její půvabnou tvář roztomilé stíny.
„Lizzie!“ zavolala na ni nedočkavě (beze strachu, že by ho za to někdo odsoudil, protože park byl plný lidí a nikdo tak nemohl tušit, že jeho oslovení patří někomu, koho nikdo jiný nevidí) a její tvář se rozzářila nadšeným úsměvem.
„Adame!“ rozběhla se k němu a zatímco ustoupil do stínu dalších stromů, kde měli dostatek soukromí, odhodila igelitky do sněhu a vrhla se mu kolem krku tak prudce, až zavrávoral. „Ach Adame, ani nevíš, jak moc jsem se na tebe těšila!“
„Já na tebe taky, princezno.“
„Neříkej mi tak, víš, že mě to zlobí!“
„Jistě, že to vím, ale nemůžu si pomoct. Vypadalas tak už tehdy, když jsem tě poprvé uviděl a,“ odtáhl se od ní tak, aby jí viděl do očí a věnoval jí ten nejvřelejší úsměv, „vypadáš tak i teď!“
„I ty brepto,“ hubovala mu se smíchem, ale jelikož při tom celá zářila, nezdálo se, že by jí to skutečně trápilo. A jak by taky mohlo? Na tenhle den se těšila celý rok!
Celičký dlouhý rok plný stresu a fyzického i psychického vypětí se v koutku duše nemohla dočkat, až přijde první adventní neděle, zahajující nejnádhernější období v roce, a to nejen pro drtivou většinu lidí, ale i pro všechny jejich strážné anděly. A pro ni obzvlášť! Na rozdíl do svých kolegů před sebou totiž neměla jen měsíc trvající dovolenou, jíž směla strávit mezi lidmi (a užít si vše, co dnešní společnost nabízí), ale především jí čekaly celé čtyři týdny soužití s nebližší osobou, kterou jí osud přihrál do cesty a k níž chovala city tak silné, že se za ně sama před sebou styděla (někdy)! 
A to bylo něco, co ji drželo nad vodou celých těch cca 330 dní, které proseděla ve své kanceláři a směla svého milovaného chlapce, jenž už dávno stihl dospět ve velice pohledného a galantního muže, pouze zpovzdálí sledovat a chránit před nebezpečím. Taková muka si nikdo jiný, než ona, neuměl představit, ale nyní s nimi byl na krátkou dobu konec a ona si hodlala tu dobu patřičně užít!

A Adam na tom byl podobně, protože jí stále ještě nepropustil z náručí a nemohl se vynadívat na její oslnivou tvář, která mu s každým dalším rokem připadala půvabnější (zvlášť od doby, kdy začal procházet pubertou, což se ovšem Lizzie nikdy nesměla dozvědět)!
„No dobře, tak jsi krásná jako anděl! A to my nevymluvíš, protože v tvém případě to ani nemůže být bráno jako kompliment,“ opravil se vesele a její zvonivý smích, který mu většinu roku bolestně scházel, mu znovu připomněl cinkání rolniček.
„Taky ti to moc sluší,“ vrátila mu poklonu, a když se po několika dalších vzájemných komplimentech konečně dostatečně přivítali (a on jí galantně odebral všechny tašky, v nichž se dle jejích slov skrývalo „pár překvapení“) ukázal na pódium, na kterém se začínal formovat orchestr.
„Chceš to slyšet, nebo půjdeme rovnou ke mně?“
„Samozřejmě, že půjdeme k tobě, adventní koncert miluju jen proto, že mi začíná dovolená!“ Uchechtla se následujíc ho k zaparkovanému vozu a hned, jak jí gentlemansky otevřel dveře, uznale pokývala hlavou. „Pěkné auto. Takové nóbl.“
„Myslel jsem, že máš radši sporťáky.“
„To mám, ale jen když v nich jezdí někdo jiný, než chlápek, kterého mám za úkol udržet naživu! Pro něj chci něco, co má airbagy, kvalitní deformační zóny a tachometr jen do dvou stovek!“ odvětila komisně, ale vzápětí tiše vypískla, protože schválně dupl na plyn a vůz vyrazil vpřed jako raketa.
„Tak to tě zklamu, tohle dvoustovku hravě překoná. Chceš to vidět?“
„NE! A přestaň laskavě blbnout, venku je náledí!“ zněla jako jeho matka, když někdy udělal tu chybu a dovolil jí sednout k sobě do auta, ale u Lizzie mu to kupodivu připadalo docela roztomilé (nemluvě o tom, že ho bavilo jí trochu vytáčet).
„Já vím, dneska jsem měl pár jeho obětí na sále.“
„Tak se laskavě nesnaž stát další s nich, nebo mi srazí prémie! A věnuj se řízení!“ ukázala vpřed a on neochotně odtrhl oči od její půvabné tváře a upřel je na vozovku. Byla tak krásná, když se vztekala… A taky sexy, což byla mimochodem další věc, kterou by před ní nikdy neřekl nahlas. „OK, tak se drž a užij si pomalou jízdu.“ Přeřadil neochotně na nižší stupeň, ale ona stejně nepřestala nervózně pokukovat po tachometru dřív, než živí a zdraví dorazili do jeho bytu.

Teprve tam (když si mohla být jistá, že je její svěřenec v bezpečí domova) se vrátila zpět k veselému tónu a znovu z ní byla ta neodolatelná, vtipná společnice, kterou v ní během Vánoc nacházel už víc jak dvacet let.
„Tak co budeme dělat?“ Rozhlížela se zvědavě po střešním bytě, který znala jen ze své kanceláře (Adam se do něj nastěhoval teprve v létě, takže v něm fyzicky ještě nikdy nebyla), ale on jen neurčitě pokrčil rameny.
„Co budeš chtít, je to tvoje dovolená. Ale na příští víkend mám lístky do divadla a jedna sestřička mi přenechala několik volných vánočních vstupenek do místního aquaparku. Prý tam mají skvělou vířivku. Jo a taky musíme na štědrý den zajít do ZOO, tak, jako každý rok.“ Začal automaticky vybalovat tašky, které přinesla, a nadšeně z jejich útrob lovil jednu zajímavou věc za druhou. Převážně šlo o jídlo a pití, čítající ty nejdražší a nejluxusnější pochoutky z celého světa, které Lizzie během dneška stihla nashánět, a Adam se často neubránil obdivnému hvízdnutí. „No páni, tohle je skvělý ročník!“ poznamenal, když narazil na lahev prvotřídního červeného a zkoumavě si ho prohlížel proti světlu. „Nevěděl jsem, že se vyznáš ve víně.“
„Nevyznám, poradil mi jeden kolega, se kterým si občas v kanceláři povídáme,“ přiznala, když víno opatrně ukládal do své vinotéky a on okamžitě zpozorněl.
„Ale? Tak to už se nedivím, že máme na úrazovce tolik práce, když tam nahoře místo práce zakládáte debatní kroužky! Apropo,“ přistoupil k ní a spiklenecky zamrkal, „nemá ten tvůj kolega náhodou na starosti nějakou šikovnou slečnu? Já jen, když už si s ním tak pěkně rozumíš, že bych z toho třeba taky mohl něco mít…“ Bylo jasné, na co naráží a ona se pobaveně ušklíbla.
„Náhodou má. Jmenuje se Laura a je opravdu moc šikovná. Akorát,“ udělala dramatickou pauzu a rozpustile se zasmála, „jí příští měsíc bude sedmdesát, ale to nevadí, ne? Budete nádherný pár!“
„Ach jo! To není fér!“ předstíral, že se ho to hluboce dotklo, ale ve skutečnosti to celé myslel jen jako vtip. O žádný vztah momentálně nestál a Lizzie moc dobře věděla, proč.
„Neboj, ona se ta pravá určitě objeví, když… ti to s Teressou nevyšlo, což mě mimochodem moc mrzí.“ vzpomněla jeho poslední ex, s níž se rozešel před pouhými pár týdny, a okamžitě zvážněla.

V očích při tom však měla cosi, co moc dobře znal a co svědčilo o tom, že k němu není zcela upřímná.
„Vážně?“ protáhl proto provokativně a probodával jí pohledem, dokud zahanbeně nesklopila oči. Kruci, vždycky ji dokázal prokouknout...
„No dobře, tak možná… mě to mrzí jen trochu.“ Nedívala se na něj, ale cítila jeho pohled a nedokázala mu dál lhát. „OK, jak chceš, nemrzí mě to vůbec! Její anděl byl hroznej idiot!“ Otřásla se při vzpomínce na exota, s nímž musela sdílet kancelář několik měsíců (a poslouchat při tom jeho milované techno) a Adam si dotčeně založil ruce na prsou.
„A tos mi to nemohla nějak naznačit? Trápil jsem se s ní skoro půl roku!“
„A jak jsem ti to asi měla naznačit?“
„Vždyť víš. Nějaký věštecký sen, předtucha, nebo znamení z hůry… známe ty vaše triky! A netvrď mi, že to nejde,“ zvedl varovně prst, „moc dobře si pamatuju, jak jsme o tom kdysi mluvili.“ Narážel na jejich dávný rozhovor o jakési nelegální komunikaci, k níž se andělé výjimečně snižovali, když potřebovali své lidi před něčím varovat (a ze zákona nesměli) a ona se ani nesnažila namítat něco o pravidlech. Pro ně dva dávno žádná neplatila….
„Já vím, promiň. Ale… myslela jsem si, že ti to s ní klape a doufala jsem, že si na toho troubu zvyknu.“ Tvářila se tak zoufale, že jí nedokázal dál peskovat a popravdě řečeno... Ani nechtěl. Na to byla až příliš křehká a jemu Teressa zas až tak moc nechyběla, aby ho mrzelo, že jí kdy potkal.
„No dobře, odpuštěno. Ale dost řečí, co takhle dodržet naši tradici a pustit si první večer nějaký vánoční film? Ale Sám Doma prosím ne, ten díky tobě už umím nazpaměť.“
„Ale já ho miluju!“
„Všimnul jsem si,“ svalil se na pohovku před obří plazmovou televizi a po krátkém dohadování (které pochopitelně vyhrála, protože nakonec ustoupil a její zbožňovaný snímek pustil) jí ochotně nabídl svou náruč, do které bez námitek vklouzla (jako by po ničem jiném celé měsíce netoužila, což byla svým způsobem pravda).

Dokonce jí dovolil, aby se k němu přitulila tak, jak by možná jako pouhá kamarádka raději neměla a oba si tak mohli konečně vychutnat tu pravou domácí pohodu a taky… jeden druhého (což před sebou ovšem úzkostně tajili). Bohužel však jejich idylku záhy narušilo zvonění Adamova mobilu.
„Ale ne, kdo to otravuje? Jestli je to nemocnice, řeknu jim, že jsem na šrot, ať si seženou nějakýho jinýho blba, kterýmu se bude chtít v neděli večer operovat!“ Zlobil se, když stopoval film a lovil přístroj z kapsy, ale vzápětí se zarazil a překvapeně zamrkal. Nápis na displeji ho totiž informoval, že volá jeho bratr. Ale? To zamrzlo peklo, nebo co? Udiveně hovor přijal a přitiskl přístroj k uchu.
„Ahoj Joshi, děje se něco?“
„Ne, co by se dělo? To nemůžu zavolat mladšímu bráškovi jen tak?“ dokázal si dokonale představit, jak se teď jeho sourozenec tváří, ale i tak si byl jistý, že tohle není samo sebou.
„Můžeš, ale nikdy to neděláš. Takže oč jde?“ odvětil nemilosrdně a na pár vteřin se rozhostilo rozpačité ticho.
„O nic nejde, jen… jsem tě chtěl slyšet,“ zamumlal pak Josh nervózně a Adam definitivně zpozorněl.
„Aha a… má to nějaký konkrétní důvod?“
„Ne. No… možná,“ málem slyšel, jak si nervózně prohrabuje plavé vlasy, které mu momentálně spadaly až na ramena (a dováděly jejich matku k šílenství) a bylo mu jasné, že musí počkat, dokud se bratr sám nerozpovídá.

Něco ho zcela určitě trápilo a tlačit na něm tudíž nemělo smysl. A trefil se, i když úplně jinak, než čekal…
„Víš, jde o naše. Před pár dny mi volal táta a pozval mě k nim na vánoce, tak jsem… No, zkrátka napadlo mě, jestli bys nechtěl přijet taky.“ Vypadlo z něj po chvilce a Adam udiveně mrkl na Lizzie, která se tvářila stejně nejistě.
„Ale… vždyť víš, že Vánoce trávím vždycky sám. Teda, už od vejšky.“ Narážel na „tradici“, jíž jeho rodina se skřípajícími zuby tolerovala (a za kterou pochopitelně mohly jeho schůzky s Lizzie s níž si chtěl užít svátky naplno a ne se schovávat před rodiči), ale Joshovi to tentokrát z nějakého důvodu nestačilo.
„Já vím, ale nemohl bys letos udělat výjimku? Naši by byli nadšení a já… taky.“ Znovu vypustil z pusy něco, co tak docela nechápal a Lizzie vedle něj zvědavě povytáhla obočí. Moc dobře věděla, že si Adam s Joshem už spoustu let příliš nerozumí a že během posledních let se dost odcizili (a mrzelo jí to, protože se za to cítila tak trochu zodpovědná, a navíc se už nemohla pravidelně vídat s Olivií) a tudíž byla zvědavá, co teď Joshe posedlo. A brzy se to měla dozvědět…
„To nevím, nepočítal jsem s tím a mám něco domluveného…,“ zkoušel se Adam dál vymlouvat, ale tiché vzlyknutí, které se ozvalo ze sluchátka, ho zcela vykolejilo.
„Joshi? Ty… pláčeš? Co se stalo? Je ti něco?“ Nevzpomínal si, že by od základní školy někdy viděl, nebo slyšel bratra plakat, ale bohužel… jeho sourozenec k tomu měl dobrý důvod.
„Ne, nic mi není, jen… jde o Willa!“
„Tvého společníka?“ nebyl si tak docela jistě, jestli jde skutečně o kolegu z Joshovi právnické firmy, se kterým snad byli dokonce přátelé, ale trefil to dokonale.
„Jo. Jeho mladší bratr Ted… Měl včera… nehodu na lyžích.“
„Pane bože a je v pořádku?“
„Ne, Adame, není v pořádku. Je… Je…“ ani nemusel dokončit větu, jeho plačtivý tón bohatě stačil a Adama ve chvíli, kdy mu došlo, oč jde, zamrazilo v zádech tak mocně, až se celý otřásl. Sice Willa pořádně neznal (a jeho sourozence nikdy neviděl), a svým způsobem se to jeho a Joshe vůbec netýkalo, ale… nebyl takový idiot, aby mu nedošlo, proč mu to bratr vykládá (a proč mu zrovna teď volá a přemlouvá ho k vánoční návštěvě).

A i když bylo vlastně docela smutné, že musel někdo dopadnout tak tragicky, aby si Josh zase jednou vzpomněl, že má bratra, on to tak nevnímal.
„To je mi moc líto.“
„Jo, mě taky, ale… hele já vím, jak pitomě to asi zní, když jsem… ti nezavolal celou věčnost a naposledy s tebou strávil pár hodin o máminých narozeninách, ale prostě… jsem si díky tomu všemu asi uvědomil, že je to špatně, nebo co! Vím, jsem patetický idiot a tohle celé je v jádru vlastně hrozně pokrytecká blbost, ale prosím… prosím mohl bys na ty vánoce přijet? Hrozně moc by to pro mě znamenalo,“ zněl tak zoufale, až se Adamovi svíralo srdce a když pohlédl na Lizzie a dočkal se od ní nepatrného přikývnutí, nemohl mu říct ne. Sice mu to nehorázně narušovalo plány a cítil se kvůli Lizzie mizerně, protože bylo jasné, že se jí nebude moct adekvátně věnovat (a odsoudí jí k trávení dovolené na nudném maloměstě), ale… opravdu nedokázal Joshe odmítnout. Měl by na to po všech těch letech, kdy spolu skoro nemluvili, právo (zvlášť, když si byl nyní téměř stoprocentně jistý, že mu bratr volá mimo jiné i proto, že je opilý a tím pádem trochu mimo), ale… nemohl. Prostě to nešlo, byl to pořád jeho bratr, kterého miloval a kterého nedokázal takhle přímo zklamat. Takže…
„Jasně, že přijedu, brácho! Vezmu si v práci volno a zavolám mámě, aby mě čekali.“
„Fakt? No páni… Děkuju! Hrozně moc! A… promiň, že je to… všechno tak najednou.“ Byla na něm znát obří úleva i nefalšovaná radost, ale on se v tom už nechtěl babrat.
„To nevadí, v pohodě. Užijeme si to a můžeme… si jít třeba zabruslit, co ty na to?“ Navrhl něco, co věděl, že Joshe zaujme a jeho bratr skutečně vydechl údivem.
„Zabruslit? Ale já… myslel, že se na led bojíš. Od té… no vždyť víš, od té nehody.“ Byla to svatá pravda, protože fobie ze zamrzlých ploch se už od svých sedmi let nezbavil, ale teď z ničeho nic cítil, že by to možná zvládl. Kvůli bráchovi…
„Jo, jsem podělaný strachy i z pár kostek ledu ve skleničce whisky, ale kvůli tobě a našim bych se možná přemohl,“ pokusil se o vtip a Josh se skutečně upřímně zasmál, což kvůli jeho fórkům neudělal už pěkně dlouho.
„Dobře, tak si zabruslíme. Už se moc těším. Tak… nashle v Hazelsladu?“ končil honem hovor a Adam souhlasně zamručel.
„Jo, nashle na venkově!“ Stiskl příslušné tlačítko a Lizzie po jeho boku se okamžitě rozzářila (aby se necítil provinile).
„Super, pojedeme na výlet!“
„Ty se tam těšíš? Ale… nestihneme to, co jsem tady v Londýně naplánoval a… budeme se tam muset schovávat. Naši mě nesmějí vidět, jak mluvím sám k sobě!“ Namítl opatrně, ale ona mu sebrala z ruky ovladač a znovu spustila zastavený film.
„Jasně, že se těším a všechno zvládneme, máme do odjezdu přeci ještě tři týdny! A pak zase uvidím Olivie, Liama a Kate a ty…“ usmála se na něj a znovu se k němu přitulila. „Uvidíš svého bratra a to je nejdůležitější! Takže super výhra pro všechny!“ uzavřela nesmlouvavě a bylo rozhodnuto. Jelo se do Hazelsladu! A tam… je oba čekalo víc, než si vůbec dokázali představit!

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vianočné stretnutia: Mezi nebem a zemí II.: