OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vianočné stretnutia: Mezi nebem a zemí III.

25.12.2015 (10:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 642×

Hazelslade, Velká Británie, 24.prosince 2015

„Páni, nemůžu uvěřit, že jsi to vážně dokázal!“ Chechtal se Josh, když společně s Adamem i oběma rodiči dorazili domů z podvečerní výpravy na nedaleké zamrzlé jezírko a zatímco matka s otcem se odebrali do kuchyně udělat čaj, hodil brusle do kouta úplně stejně, jako když mu bylo deset a vrhl se na odrbaný gauč. „Sice jsi bruslil hůř, než děcka v mateřský škole, ale i to beru jako obří úspěch!“ Dodal obdivně a ukázal bratrovi zdvižený palec. Ten však jeho nadšení rozhodně nesdílel…
„Úspěch? Vždyť jsem u toho málem umřel hrůzou! A o kvalitách mého bruslení bych raději pomlčel. Myslím, že líp by to zvládlo i nemluvně, které se ještě ani neumí batolit! Jsem zkrátka looser. Úplně všechno, co jsem uměl, jsem úspěšně zapomněl!“ Měl na sebe tak trochu vztek za to, jak nemožně se na ledu choval (a jak dlouho se klepal u břehu, než se bratrovi povedlo ho pomaličku dovést o kousek dál), ale Josh se z ničeho nic zatvářil nebývale vážně, stáhl ho k sobě na pohovku a zadíval se mu hluboko do očí.
„To neříkej ani v legraci! Byl jsi úžasnej! To, žes dokázal překonat strach a jít za mnou až skoro do středu jezírka, bylo to nejstatečnější, co jsem kdy viděl, a nemysli si, že nevím, žes to dělal hlavně kvůli mně! Je mi to jasné a hrozně moc ti za to děkuju, bráško! A mrzí mě, že… podobné věci nepodnikáme častěji. Měli bychom!“ stiskl zlehka hřbet jeho ruky a Adam nemohl popřít, že má v něčem pravdu. Skutečně to dělal kvůli němu…

A nešlo zdaleka jen o zesnulého sourozence jeho přítele a kolegy, který ho přiměl, aby se začal po letech znovu chovat jako starší bratr, ale hlavně o to, že měl podvědomí pocit, že by spolu měli začít tam, kde před lety skončili. A to bylo právě tady, protože… bylo bez debat, že jejich vztah se začal horšit právě po jeho nehodě (ať už za to mohla jeho schopnost vidět anděly, nebo Joshův obří pocit viny, s nímž se nikdy tak docela nevyrovnal).
„Nemáš zač děkovat, to je samozřejmost. Ale bylo by fajn, kdybychom si to bruslení někdy zopakovali. Třeba i mimo Vánoce. Musím se v tom zlepšit, jinak se propadnu hanbou až do Austrálie!“ Snažil se znovu odlehčit téma a Josh mu to dovolil. Na vážné debaty bude jistě příhodnější příležitost později.
„No jasně! Zajdeme v Londýně na stadion, tam se není čeho bát. A kdo ví, třeba tam potkáme nějaké sličné panny, které o nás konečně budou stát. Vždyť se na nás podívej, třicítka na krku a furt single, to je tragédie!“ rozchechtal se, jako puberťák, narážejíc na matčiny nenápadné narážky u dnešního slavnostního oběda a Adam se neubránil pohledu do rohu pokoje, kde kolem rákosového stolečku seděli všichni čtyři jejich andělé, včetně Lizzie a popíjeli džin s tonikem.
„Jo, to je. Hotová apokalypsa,“ zamumlal s pohledem upřeným na její půvabnou tvář a i když se opravdu hodně snažil, nemohl se zbavit pocitu, že když jí má poblíž, samota mu vlastně vůbec nevadí. A on… jí měl vlastně poblíž neustále, i když ji mohl vídat jen měsíc v roce! Blesklo mu neplánovaně hlavou, ale než se mohl na tu podivnou myšlenku soustředit, rodiče byli zpět a zatímco matka tepala Joshe, že si po sobě neumí ve třiatřiceti uklidit brusle a otec se tomu bezstarostně smál, přistihl se při tom, že už se nemůže dočkat, až ti tři půjdou konečně spát!

Vánoce s nimi byli sice nádherné a mnohem, mnohem lepší, než čekal, ale… nejkrásnější byly beztak večery, kdy celý dům spal a on měl konečně čas věnovat se Lizzie. A dnes se na jejich večerní dostaveníčko těšil ještě o něco víc, protože ho v kapse hřála taštička z klenotnictví a v ní dárek, který se jí chystal dát. Sice si už celé roky (prakticky od doby, co vyrostl z lega a komiksů, jež mu na Vánoce vozila) dárky nedávali, ale on letos cítil silnou potřebu dát jí nějak najevo, jak je pro něj vzácná a důležitá a proto ten nákladný šperk!
Proto celá ta komedie s objednáním sestřičkou a vyzvednutím na poslední chvíli, kdy věděl, že už je na Zemi… chtěl ji překvapit (a věděl, že ho prakticky neustále sleduje, takže je to téměř nemožné) a ačkoliv si jako okamžik předání svého daru maloval klidné vánoční ráno u sebe v bytě, předvečer v rodičovském domě také nebyl k zahození. A nakonec… byl tento podvečer doopravdy hodně výjimečný, byť začal dost pozdě (jeho rodiče totiž vytáhli staré fotoalba a nutila jeho i bratra probírat se stovkami fotografií z dětství, což bylo enormně nudné a nekonečné).
„Uf, už jsem myslel, že je ty fotky nikdy nepřestanou bavit,“ oddechl si, když se zbytek jeho rodiny odebral nahoru do ložnic a oni se s Lizzie společně usadili na pohovce u rozzářeného stromečku, ale nevypadala, že by jí to vadilo.
„Náhodou, bylo to milé. Alespoň jsem si připomněla, jak jsi vypadal jako dítě a jak jsi rostl a dospíval v takového fešáka.“ Zachichotala se rozpustile a on z jejího hlasu poznal, že to s tím džinem dneska možná trošku přepískla (nejspíš ze strachu o jeho život, který dával všanc na jezírku). Ts a pak že se andělé nemůžou opít… no jasně!
„Jestli jsem fešák je podle mě diskutabilní, ale jedno vím jistě… ode dneška už nemám fobii jen z ledu, ale i z fotoalb!“ Vypil svou skleničku vína, které dostal od bratra na přivítanou, prakticky na ex, aby s Lizzie trochu srovnal krok a okamžitě si znovu dolil. Nesnášel, když byl jediný střízlivý v místnosti a taky se chtěl trochu uvolnit, protože se mu to v poslední době v její přítomnosti z nějakého důvodu nedařilo (a ačkoliv šlo vesměs o příjemné napětí, kterému tak docela nerozuměl, dneska chtěl být v pohodě).

Pomalu se totiž blížila půlnoc a to znamenalo, že byl nejvyšší čas na jeho překvapení, na které myslel prakticky celý den!
„Hele, co bys řekla tomu, kdybys dostala svůj vánoční dárek už teď? Teda pokud jsi byla celý rok hodná,“ popíchl ji rozverně, protože už to nemohl vydržet ani o minutu déle a Lizzie na něj roztomile vykulila svá okouzlující kukadla.
„Jaký dárek? Já… nevěděla, že si budeme letos něco dávat!“
„Však to je účel dárku, překvapit obradovaného,“ sáhl do kapsy a celý se tetelil nedočkavostí. Naposledy se takhle těšil na darování dárku, když své matce jako malý vlastnoručně vyrobil hrneček z keramiky (šišatý tak, že se nedalo poznat, zda náhodou nejde o vázu, ale dodnes hrdě vystavený v kuchyni na okně), ale tohle bylo trochu víc, než nějaké hlína…
„Pane bože, Adame! To je přeci značka klenotnictví,“ rozpoznala nápis na taštičce a zděšeně si zakryla pusu dlaní. „Tos neměl!“ dodala naléhavě, ale jen pokrčil rameny a položil jí dárek do klína.
„Možná je, možná není…“
„Ať je to co, je to, muselo to stát hrozně moc peněz a já si přeci nic takového nezasloužím a… Kriste pane!“ Zalapala ohromeně po dechu a v prstech se jí zaleskl řetízek s přívěskem tak krásným, že jí na chvíli docela vzal řeč.

Ještě nikdy nic nádhernějšího neviděla (nebo jí to tak alespoň připadalo) a přesto, že byla přiopilá (a mimo jiné tomu tak bylo i proto, že se chtěla zbavit určitých nevhodných myšlenek, které jí v poslední době napadaly a týkaly se Adama), nyní měla jako zázrakem hlavu téměř čistou!
„To je tak… Ach Adame, děkuju! Sice si to nezasloužím, ale…“ přes nostalgické slzy, které jí vstoupily do oči, málem neviděla, ale on její mumlání raději přerušil a něžně jí při tom pohladil palcem po tváři.
„Zasloužíš si ještě mnohem víc, za to co pro mě děláš,“ vydechl okouzleně a přesto, že tváří v tvář její křehkosti a kráse zapomněl na všechno, co si plánoval říct, věděl přesně, co má na srdci a co chce, aby slyšela. Měl jí to říct už dávno, ale… lepší pozdě, než nikdy! „Vždyť ty… mi zachraňuješ život! Každý den, každou hodinu, každou minutu! Nebýt tebe, už tu dávno nejsem a… já ti za to chci poděkovat! Hrozně moc! Jsi... naprosto úžasná bytost a moje nejlepší kamarádka a já… tě mám hrozně rád, princezno. Opravdu hrozně!“ jemně jí stíral další a další slzy a ona vůbec nevěděla, co mu má na to říct.

Všechna slova se jí zasekla v hrdle a jediné, na co dokázala myslet, bylo srovnání toho bezbranného chlapce, který jí před víc jak dvaceti lety usínal v náručí na nemocničním lůžku a tohohle neodolatelného mladého muže, jehož voda po holení jí svou omamnou vůní dováděla k šílenství. Připadala jí tak lákavá a jeho rty, které se náhle ocitly jen pár centimetrů od těch jejích tak neodolatelné, že poprvé v životě pocítila touhu udělat ohledně svého svěřence něco naprosto nezodpovědného! Něco, co by jako anděl nikdy udělat neměla a zvlášť ne ve vztahu k člověku, kterého měla chránit (byť byl její první a ona tím pádem nezkušená). Něco… za co by se stydět, ale po čem prahla tak moc, že si zkrátka nemohla pomoct…
Po tom, co udělal a co jí teď řekl… po tom nádherném dárku a po těch posledních božských týdnech, co spolu prožili a které jí připadaly mnohem krásnější, než všechny jejich předešlé vánoční svátky. A po tolika skleničkách džinu, které vypila kvůli tomu, že když ho znovu viděla tam, kde kdysi téměř přišel o život, málem umřela hrůzou…
Prostě se nedokázala včas zastavit a než si mohla rozmyslet, co dělá a zaleknout se sama sebe a následků, které by z jejího neuváženého chování mohly plynout jak pro ni, tak pro něj (a hlavně pro ně pro oba a jejich vztah)… Naklonila se k němu a naléhavě přitiskla své rty na jeho…

A bylo to! To, po čem oba podvědomě toužili už od chvíle, kdy Adam dospěl z chlapce v mladého muže, ale co si nedokázali přiznat, se stalo skutečností a bylo to tak nádherné a nepopsatelné, že pro ně všechno kolem nich rázem přestalo existovat. Dům Adamových rodičů, obývací pokoj s krbem, i ozdobený vánoční strom… Hvězdy tam vysoko na nebi i srpek měsíce zrcadlící se v nedalekém jezírku, u nějž začal celý jejich příběh…
To všechno bylo najednou pryč! Nedůležité, nepodstatné… Zbytečné! Jejich povinnosti i to, kým byli, nic neznamenalo a jediné, na čem záleželo, byla jejich vzájemná blízkost a vášnivý polibek, který se stále prohluboval a bořil všechny ty uměle vybudované hradby, jež jim doposud bránily připustit si, že to, co k sobě cítí, už dávno není jen přátelství! A přitom to bylo tak zjevné…
To proto Adamovi žádná dívka nebyla dost dobrá a Lizzie odmítala blíže poznat každého anděla, s jehož svěřenkyní si přeci jen něco začal. Oni nikoho nehledali ani nikoho nepotřebovali! Měli jeden druhého a měli ho už celé roky… A měli ho i nyní, když se jejich rty po nekonečných vteřinách euforických pocitů rozpojily a přišla nezbytná vlna zmatku a obavy.
„Pro… promiň, to jsem nechtěla! Tedy chtěla! Ale… neměla! Omluvám se!“ koktala Lizzie, když si uvědomila, že by to celé nemusel vnímat tak pozitivně, jako ona, ale Adam, zaskočený, ale neskutečně potěšený tím, že to byla nakonec ona, kdo udělal ten první krok, na nějž neměl odvahu (a ani si nepřipouštěl, že by o něj stál), prudce zavrtěl hlavou.
„Ne! To já se omlouvám! Vyrukoval jsem na tebe s dárkem a sladkými řečmi a… nemyslel jsem to tak, že bych za to od tebe něco chtěl a chtěl na tebe nějak tlačit.  To opravdu ne, i když tohle, to to…,“ donutil se zhluboka nadechnut a zklidnit divoce bušící srdce, „to bylo naprosto dokonalé!“ Pronesl pevným hlasem a i přes jakousi zvrácenost a kacířskost celé té nádherné chvilky, se poprvé po hodně dlouhé době cítil absolutně šťastný!

Ve svých očích se totiž nelíbal s andělem, který ho znal od malička a kterému vděčil za život… Ne, líbal se s dívkou, kterou patrně miloval celou svou duší (a už hodně, hodně dlouho) a která… nejspíš milovala jeho, jak jí vzápětí vyčetl z očí. A to bylo… naprosto správné! Dokonce tak správné, že jí nenechal nic dalšího říct a než stihla otevřít pusu, přitáhl si jí znovu do náruče a políbil jí stejně nedočkavě a hladově, jako ona jeho. Možná… dokonce mnohem víc!
A pak znovu a znovu, až přestali počítat, kolikrát se právě provinili proti nevyšší nebeským zákonům, zakazujícím jakýkoliv vztah mezi andělem a člověkem a omámení sami sebou a svými pocity se přesunuli se do Adamovi ložnice, kde ten zapovězený vztah definitivně zpečetili!
A bylo jim úplně jedno, jestli je to ten největší možný hřích na světě i na nebesích! I kdyby za to měli jít oba do pekla, stálo to za to a všechna ta desetiletí svého přátelství, které teď během jediné noci úplně obrátili naruby, se jim zdály jako pouhá vteřina, protože… na čase nezáleželo! Teď ani kdykoliv jindy, protože pouhý týden, jež Lizzie toho roku zbýval z pobytu na Zemi, si užili skutečně do poslední vteřiny a to převážně v bezpečí Adamovi ložnice, kde se mohli plně oddávat tomu, co z nepochopitelných důvodů tak dlouho odmítali.

Trest Lizzie tak, jako tak nemohl minout (tím si byla jistá od začátku a nijak se tím netrápila, protože to nebylo zdaleka poprvé), a také neminul, jelikož po návratu do kanceláře zažila hodně krušné chvilky, ale bylo jí to fuk. Vyhodit jí nemohli a donutit ji, aby se už nevracela ne Zem, kde na ní Adam trpělivě čekal, také ne. A také to neudělali, i když něco se v jejím životě přeci jen změnilo, ale to už je trochu jiný příběh… Příběh jednoho netradičního vánočního setkání malého chlapce s andělem totiž skončil onu osudnou sváteční noc, kdy se z chlapce stal partner a z anděla jeho milující partnerka. Nebo že by snad ne, tak docela?

Londýn, Velká Británie, 2.září 2016

Stromy za okny nemocnice se zvolna začínaly připravovat na podzim a roztodivné barvy jejich listí připadaly Adamovi krásné i plné naděje. Už jen dva měsíce a konečně zase uvidí svou lásku! Blesklo mu hlavou, když nasedal do svého BMW (a s úsměvem vzpomínal na její otravné rady ohledně řízení) a musel se sám sobě v duchu smát.
Těšil se na vánoce jako malý kluk, ale…měl k tomu úplně jiný důvod, než byly dárky a rodinná atmosféra! Nádherný plavovlasý důvod s kouzelně modrýma očima a ostrým jazýčkem, který mu scházel tak, že to téměř bolelo. Byli spolu jako pár jen tak krátce… Jen pár dní, během kterých si konečně přestali na něco hrát a dali si najevo své skutečné city, a i když to bylo zakázané a všichni andělé, k nimiž se to doneslo a se kterými se potkával prakticky denně, se za to na něj koukali dost divně, ale on to vnímal jako to nejúžasnější, co ho v životě potkalo.

Jenže… to netušil, že tenhle status už brzy převezme úplně jiná chvíle, která začala tím, že se toho dne vrátil do svého bytu, jako kdykoliv jindy. Přijel o něco dřív, protože měl v plánu zavolat Joshovi a pozvat ho na pivo, aby mohli zase o něco utužit svůj nedávno obnovený bratrský vztah, ale to všechno pustil z hlavy ve chvíli, kdy odemkl vchodové dveře a rozsvítil světlo v hale.
„Pro Krista pána!“ zařval zděšeně, připravený začít volat o pomoc, nebo se bránit útočníkovi, jež se z ničeho nic vynořil z nitra jeho bytu, ale když se podíval lépe, děs se změnil v pouhý údiv. Dívka, která na něj čekala ve tmě (a nyní dramaticky vyšla na světlo a málem mu způsobila infarkt), totiž nebyla člověk… To poznal hned, jak na ni pohlédl (holt v tom měl praxi), ale současně pro něj byla zcela neznámá. Měla dlouhé, rovné světlé vlasy a na sobě modré podzimní šaty se zvláštní bílou ozdobou na rukávu, která mu připomínal něco, co nemohl takhle rychle zařadit. A byla… na rozdíl od většiny sdílných andělů, nadšených z člověka, který je vidí, dost podivně zamlklá, jako by se na setkání s ním příliš netěšila. Zvláštní…? Co tu asi dělá?
„Ehm, přejete si?“ oslovil ji váhavě, ale ani se nepohnula.
„Jste Adam Mason?“ ujišťovala se strohým, trochu komisním hlasem, a když přikývl, přistoupila k němu a podala mu obyčejnou bílou obálku, bez adresáta. „Tohle je pro vás?“
„Co je to?“
„Dopis od vašeho strážného anděla,“ poslední slova pronesla podivně úsečně (téměř posměšně), ale jemu to bylo rázem úplně jedno. To, co držel v ruce, to byl… dopis od Lizzie?! Jak?! Proč?! Nevěděl, zda se má radovat, nebo děsit a nechápavě převracel obálku v ruce.
„Ale… proč mi posílá dopis?“
„Není to jen dopis, je to ještě něco, ale to je zatím vedle v pokoji,“ ukázala na zavřené dveře do obýváku, „máte si nejdřív přečíst tohle a až pak jít dovnitř.“ Instruovala ho chladně a než se mohl zeptat na něco dalšího, prošla kolem něj, jako by byl vzduch a zmizela na chodbě.
„No, tak děkuju!“ zavolal za ní trochu dotčeně, ale pak už nedočkavě roztrhl obálku a dal se do čtení několika málo vět napsaných úhledným nakloněným písmem:

Nejdražší Adame,
moc mě mrzí, že tě musím kontaktovat takhle a nemůžeme se vidět osobně, ale bohužel mi to nebylo dovoleno a já nechtěla zbytečně provokovat. Za dva měsíce se samozřejmě uvidíme podle plánu, v tom mi nikdo zabránit nedokáže, ale tohle bohužel nemůže počkat.
Vedle v pokoji na tebe čeká překvapení. Je to… takový můj předčasný vánoční dárek, který jsem ti musela kvůli zdejším zákonům poslat už nyní a který jak doufám, tě potěší a příliš nevyděsí ani nerozzlobí (a kterého se mi nevzdává snadno, to ti přísahám). Neprozradím ti, co to je, to uvidíš sám, a řeknu jen to, že se to k nám dvěma docela hodí, protože jde o další obrovské porušení zákonů. Možná dokonce to největší, které jsme kdy měli na svědomí, ale to ti všechno vysvětlím v prosinci. Zatím na to dej prosím pozor a mysli na mě, tak jako já myslím na tebe! Je to těžké, já vím, a bude ještě těžší, ale věřím, že to zvládneš a že mě nebudeš nenávidět, až zjistíš, oč jde. Strašně moc tě miluju! Tak moc, že se mi svírá srdce, když na tebe myslím a už se nemůžu dočkat, až se uvidíme. Ale už bohužel musím končit. Líbám tě, miláčku a nejen tebe!
S láskou
Lizzie

Nechápavě na dopis zíral a už už si ho chtěl začít číst znovu, když mu došlo, že bude asi lepší nejdřív zjistit, o čem se to v něm vlastně píše a váhavě zamířil ke dveřím obývacího pokoje. Netuše, co tak převratného, nezákonného a důležitého pro jeho lásku, se může v místnosti skrývat, opatrně nakoukl dovnitř, ale… nebylo tam nic zvláštního! Vlastně… mu chvíli trvalo, než to něco, co hledal, našel, a když zjistil, že jde jen o jakýsi oválný koš bez víka, položený na pohovce, odhodlal se vstoupit a zamířit k němu.
Cestou pochopitelně uvažoval, co v něm nejspíš najde (a nenapadalo ho vůbec nic kloudného, co by dávalo smysl), ale nic…. Absolutně nic, by mu nevyrazilo dech tak, jako to, co spatřil a co mělo od základů změnit jeho život způsobem, jaký si ještě před pouhými několika minutami nedokázal představit!
Když se totiž nad košík nahnul, a se zatajeným nádechem nahlédl přes jeho kraj, stanul tváří v tvář něčemu… nepopsatelnému! Uvnitř totiž neležel žádný předmět, leželo tam sladce spící novorozeně, zavinuté ve sněhově bílém hedvábí, a dle jeho mínění vypadalo jako malý andílek. A to… jím přitom bylo jen z poloviny! Druhou polovinu dostalo do vínku od svého pozemského otce, kterým nebyl nikdo jiný, než… on sám! Ano! Nikdo jiný to být nemohl, to mu došlo prakticky okamžitě a byla to taková rána, že byl vlastně malý zázrak, že se s ní dokázal vyrovnat i jinak, než okamžitou ztrátou vědomí…

Nejspíš mu v tom pomohl pocit absolutního štěstí, který zachvátil jeho podvědomí a nyní se zvolna začínal drát na povrch a láska tak silná, že i onen nezměrný cit, jenž ještě před chvílí choval k Lizzie, úplně zastínila! Tohle totiž nebyla láska milenecká, byla to... láska otcovská, kterou cítil prvně v životě, ale která byla zatraceně neodbytná a ve vteřině mu pronikla do každičké buňky jeho těla, jako nějaký nádherný vir, který ho zcela ovládl a změnil jeho myšlení jednou provždy.
Teď už nebylo žádné já a ona, jako doposud… konečně bylo to kouzelné slovíčko „my“, které zahrnovalo i klimbající děťátko, jehož se konečně odvážil váhavě dotknout a to bylo naprosto…nepopsatelné! Pane bože, tohle dítě... To bylo skutečně jeho! Dýchalo, hýbalo se, tlouklo mu srdce a bylo… jeho! No páni! S téměř nábožnou úctou pohladil miminko po hlavičce, které vévodila čupřina jemných světlých vlásků, a nemohl se na něj vynadívat. Bylo tak… nádherné! S alabastrovou pletí, něžnými vějířky řas a rubínovými rtíky vypadalo jako nějaká nadpozemská bytost z pohádky a bolestně mu tak připomnělo svou matku. Jako by jí z oka vypadlo a to fyzická podoba nebyla zdaleka to jediné, co mu mělo Lizzie připomenout…
Když se totiž naklonil ještě o něco níž, cosi se zalesklo ve sněhově bílých peřinkách a on udiveně vylovil ze záhybů látky řetízek s andělským křídlem, ke kterému byl připevněný… Ach pane bože, další dopis! Hmátl po ruličce tak rychle, že se miminko nespokojeně zavrtělo, ale naštěstí spalo dál a on mohl netrpělivě rozbalit smotaný kousek papíru a pustit se do čtení druhého vzkazu, který měl evidentně objevit jen on:

Adame,
tenhle list dávám do košíku tajně, a nezbývá mi, fnež doufat, že ho neobjeví a ty se dozvíš vše, co mám na srdci. Jediné co mi ti byrokraté z oddělení pro přidělování duší dovolili, bylo těch pár řádek, co už jsi četl, ale já ti toho musím říct víc. Mnohem víc! Tak v první řadě bych ti ráda představila naši dcerušku. Vybrala jsem pro ni jméno Hope, protože dokonale odráží mé pocity, které jsem si uchovala po celých těch devět měsíců, co jsem ji nosila pod srdcem a myslela při tom na tebe, ale pokud budeš chtít, můžeš jí vybrat jiné. Nebudu se zlobit.
Jak je možné, že naše holčička existuje, ti jistě vysvětlovat nemusím, konec konců jsi byl u toho, když jsme si ji pořizovali, ale předem chci říct, že mě tehdy vůbec nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít a moc se ti za to omlouvám! Měla jsem být opatrnější a zodpovědnější a vím, že tě teď stavím před hotovou věc (a cítím se kvůli tomu strašně), ale jinak to bohužel nejde.
Když jsem krátce po návratu do kanceláře zjistila, že jsem těhotná… nemohla jsem se toho jediného, co mi po tobě zbylo, jen tak vzdát. Možná si teď myslíš, že jsem měla, ale nešlo to. Miluju naši holčičku celým svým srdcem a pevně věřím, že ji budeš milovat i ty, nebo jí alespoň zajistíš láskyplný domov, protože já toho bohužel nejsem schopná. Oni mi nedovolí, abych si ji nechala u sebe a popravdě řečeno, se jim ani nedivím.
Hope totiž není anděl, ale někdo, kdo byl jedním z hlavních důvodů, proč bylo kdysi lidem znemožněno vidět nebeské bytosti a andělům svobodně navštěvovat Zemi. Před mnoha a mnoha staletími, bylo párů, jako jsme my dva velice mnoho, a z jejich lásky se pravidelně rodily bytosti, jako je naše dcera. Napůl andělé, napůl lidé, odborně nazývaní Nefilim, byli velice silní, inteligentní, odolní a krásní, ale také smrtelní (a soudě dle naší holčičky i naprosto úžasní) a proto nemohli pobývat v nebi. Museli zůstávat na zemi, kde jejich nadlidské schopnosti nedělaly dobrotu, a proto bylo jejich plození zapovězeno a provedeny nutné kroky k tomu, aby k němu již nemohlo docházet.
My dva tohle bezpečnostní opatření nevědomky obešli, a protože se naštěstí všichni ve vedení shodli na tom, že jediné výjimečné dítě není žádnou katastrofou ani nebezpečím pro přírodní rovnováhu, bylo mým jediným trestem to, že jsem se naší dcery musela s těžkým srdcem vzdát a poslat ji k tobě. Ani nedokážu slovy popsat, jak moc se mi po ní bude stýskat, ale současně mě bude hřát pomyšlení, že o ní konečně víš a že až bude smět znovu vstoupit na Zem, najdu vás tam oba pohromadě. Do té doby na vás budu jen zpovzdálí dohlížet a doufat a věřit, že to spolu zvládnete.
Miluju vás oba dva a oba vás vroucně líbám a ještě jednou se omlouvám, že ti ze dne na den měním celý život. Prosím, nezlob se na mě a starej se o naši holčičku tak, jak bych se starala já, protože ona za nic nemůže.
S láskou
Elizabeth

Přečetl si list hned dvakrát a po tváři se mu při tom rozlil široký, láskyplný úsměv.
„Ach, Lizzie,“ zašeptal pak dobře si vědom toho, že ho jeho láska (a teď už i matka jeho dcery), tam někde nahoře jasně a zřetelně slyší a klesl na pohovku vedle košíku. „Jak jen si můžeš myslet, že bych se na tebe zlobil a hledal naší holčičce jiný domov? Je… naprosto dokonalá a já ti přísahám, že ač je to hrozně narychlo, budu ten nejlepší otec na světě! Nebo se o to alespoň budu snažit,“ pokračoval polohlasně a jeho oči při tom bloudily po nadpozemsky krásné tvářičce jeho dcerušky. Byla opravdu dokonalá a on se po krátkém sbírání odvahy konečně přiměl jí opatrně vyjmout z košíku a sevřít v náručí. Věděl, jak se mají novorozenci držet ještě z fakulty, ale… svírat v rukou vlastní dítě, to bylo něco úplně jiného, než tréninky s panenkou! Pomyslel si láskyplně a něžně jí pohupoval v pažích, dokud z ničeho nic tichoučce nezakňourala a komicky se v peřince neprotáhla. No páni! Zatajil se mu dech a jeho srdce udělalo nejméně tucet kotrmelců.
„Ahoj, princezno,“ oslovil ji šeptem tak, jak to dělával Lizzie, a holčička proti tomu na rozdíl od své matky nevznesla žádné námitky. Místo toho konečně otevřela očka a předvedla mu jejich blankytnou modř zděděnou po mamince. Bože, byla jí vážně neskutečně podobná! I ten roztomilý, mírně udivený výraz, měla po ní, a když na něj upřela oči a její tvářička se roztáhla do nevinného dětského úsměvu, celým tělem se mu rozlilo teplo tak nádherné, jaké ještě nikdy nepoznal. „Vítám tě na světě, Hope,“ pokračoval zasněně, a kdyby nemusel začít řešit praktické věci, nejspíš by se na svou dcerku vydržel dívat celý den!

Jenže to bohužel nešlo. Musel začít něco dělat a on přesně věděl, co bude ta úplně první věc ze všech. Tu obrovskou náruč štěstí už totiž nemohl déle nést sám… Potřeboval se někomu svěřit a i když ještě nedávno by nejspíš jako první zavolal svým rodičům, po loňských Vánocích se na první příčku jeho pomyslného žebříčku vrátil někdo jiný...
„Tak co, miláčku? Zavoláme strejdovi?“ zašišlal na miminko, a když místo odpovědi zašermovalo pěstičkami ve vzduchu, vyložil si to jako ano a vylovil z kapsy mobilní telefon.
„Joshi?“ vyhrkl nedočkavě, když bratr hovor přijal a nepřestával se usmívat na svou dcerku.
„Ahoj, Adame. Zrovna jsem ti chtěl volat kvůli tomu pivu a…“ Začal nadšeně, ale on ho ihned přerušil.
„Jo, jasně to je super, ale mohl bys mě teď prosím chvíli poslouchat?“
„Jasně, o co jde? Stalo se něco?“
„Tak nějak. Ehm, kde teď jsi?“
„Na cestě z kanceláře, jdu s Constance na večeři.“ Připomněl mu svou novou přítelkyni, kterou potkal loni na silvestrovském večírku v Hazelsladu a kterou mu on, jako mladší bratr velmi schvaloval (její anděl byl tehdy totiž jediný, kdo místo slavení, čučel celý večer do nějaké knihy, čímž se pasoval na dokonalého partnera pro Olivii), ale dnes musela jít i partnerka stranou.
„Tak to zruš a přijeď ke mně do bytu. Musím… musím ti někoho představit!“ Nevěděl, jak jinak to formulovat a Josh to pochopitelně celé pobral úplně špatně.
„Představit? No nekecej! Ty máš holku!“ Zavýskl hlasitě a Adam se musel pobaveně uchechtnout.
„Ano, Joshi. Mám holku. Dokonce doslova!“ zasmál se té dvojsmyslné formulaci a něžně pohladil dcerku prstem po tvářičce. „Je naprosto dokonalá a věřím, že až ji poznáš, budeš z ní úplně vedle!“ Uzavřel nekompromisně a než mohl cokoliv namítnout, zavěsil.

„Tak a je to broučku, strejda tu bude co nevidět!“ vtiskl Hope polibek na čelíčko a v duchu se začal připravovat na nejtěžší, ale také nejkrásnější rozhovor svého života, který měl udělat tečku za těmi víc jak dvaceti lety lží a tajemství, jež začala onu osudnou noc v nemocnici. Svou dceru už totiž před vlastním bratrem skrývat nemohl a ani nechtěl...
S novým smyslem života se to zkrátka nedělá a přesně tím se pro něj jeho holčička, od toho památného okamžiku, kdy jí prvně spatřil, stala. A co je hlavní, už nikdy jím být nepřestala, stejně jako nikdy nepřestala být tou nejvýjimečnější a nejbáječnější bytostí na světě.
A pro by také měla? Setkávat se s maminku jen o Vánocích sice není jednoduché, ale když má někdo celý rok po ruce tátu, co ho nade vše miluje, prarodiče, kteří ho berou jako dar z nebes a strýčka, co díky němu konečně plně porozuměl svému sourozenci, není, to zase taková katastrofa…

The End

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vianočné stretnutia: Mezi nebem a zemí III.: