OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vězeň

04.03.2012 (11:00) • Fayee • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1233×

Bylo 11.12. Venku panovalo hotové peklo. Foukal mrazivý vítr, který kvílel a narážel do kamenných stěn věznice. Blesk s hromem se mísily v jedno. Velké, dešťové kapky pleskaly na střechu obří, šedivé budovy.

Vězení se tyčilo nad městem, jako gigantický mrak, ze kterého se večer co večer ozývaly hrozivé výkřiky. Šel z něj strach. Bylo to, jakoby se kolem rozprostírala aura beznaděje, prázdnoty a smrti, která byla vždy přítomna. Občané nedalekého města se na věznici báli jen pohlédnout. Mnozí z nich, se i díky této bezduché stavbě rozhodli z města odstěhovat. Její stín se nikdy neztrácel. Panoval nad městem po celý den. Věznice jménem Puissant vládla městu.

Vězeň stál ve své zářivě oranžové, vězeňské soupravě, naproti zamřížovaným dveřím. Jeho cela byla malá a tmavá, bez oken. Stísněním mu připomínala hrobku. V jednom rohu stála nízká, rozvrzaná postel, která spolu se stoličkou tvořila jediný nábytek jeho vězení. Uvnitř byl cítit zápach lidského potu, smíšený s vrstvou prachu a hniloby. Někde z nitra věznice se ozval mužský výkřik.

Kolik odsouzenců tu již stálo před ním, přemítal. Kolik vrahů a násilníků tu přemýšlelo o svém osudu? Litovali? Cítili snad strach? Pociťovali alespoň trochu lítosti nad svými činy? Přemýšleli byť jen na zlomek vteřiny o svých obětech? Odpověď znal. Byla tak prostá. Ne. Ironicky se nad svou situací pousmál, a přešel ke svému lůžku, na které se posadil. Postel s odporem zavrzala. Složil hlavu do dlaní. Proč? Zdálo se mu až neuvěřitelné, jak dokáže jedna chyba naprosto zničit lidský život. Jeho život. Měl už jen pár hodin života. Možná i minuty ho dělily od příchodu dozorců. Než ho posadí na křeslo. Než mu propíchnou kůži a tělem se mu rozproudí jed. Ticho v místnosti prolomil hluboký nádech. Odsoudili ho za zločiny jenž nespáchal. Za zločiny o kterých ani nevěděl, že se udály. Přesto za ně měl být zodpovědný. Nevěděl jak život může být tak krutý. Chtěl se oženit, mít tři krásné děti, dům s bílým,  laťkovým plotem, velkou zahradu a psa co by mu kradl boty. Chtěl ženu, co by ho políbila až by přišel z práce, se kterou by zestárl a zemřel. Nic z toho však mít nebude. Zemře, a nic s tím nemůže udělat. Nechápal to. Nerozuměl tomu. Nemohl na to zapomenout, na den kdy ho zatkli. Byl to přesně měsíc. Neustále mu to běhalo před očima. Nenechalo ho to spát. Znova a znova. Ta bezmoc. Tak silnou bezmoc snad nikdy necítil. Zavřel oči a poddal se proudu vzpomínek.

Bylo brzo ráno a policisté brutálně vtrhli do jeho bytu a rozrazili dveře. Bylo jich snad dvacet. Obvinili jej z několikanásobné vraždy. V tu chvíli mu srdce několikrát vynechalo. Absolutně nevěděl, co se děje. Nevěděl co si myslet, co říkat. Byl naprosto dezorientovaný. Ale hlavně vystrašený. Strach ho celého ovládl. A tak i možná proto se přiměl k tomu hloupému pokusu o útěk. Teď už věděl, jak moc hloupé to bylo. Když ale utíkal nemyslel na nic jiného. Chtěl pryč od toho všeho. Od věcí kterým nerozuměl. Byl úplně vyplašený. V šoku. Jeden z policistů ho však prudce srazil k zemi. Cítil teplo na tváři. Krev mu tekla po celém obličeji. Pak přišla rána do hlavy a pak už nic. Prázdnota. Tma. Ticho. Když se probudil, byl už v cele předběžného zadržení. Následující dny se změnily v hotové peklo. Tahali ho po soudech a výsleších. Všichni si ho prohlíželi s neskrývaným odporem a opovržením. Zacházeli  s ním hůř než se zvířetem. Ať se ho však zeptali na cokoli jeho odpověď zněla vždy stejně, „Jsem nevinný.“ Byl jak v nějakém transu. Nebyl schopen přemýšlení. Nevěděl kdo to udělal, kdo se postaral o to, že všechny důkazy ukazovaly na něj. Kdo chtěl jeho smrt. Jediné, čím si byl naprosto jistý, bylo to, že už ho nikdy nechytí.

Vězeň se vytrhl ze vzpomínek na minulé dny. Vzpomínky na události, co mu zničily život. Nyní už byl smířený s tím co ho čeká. Necítil strach, jen bezmezný klid s kapkou otupělosti. Cítil se svobodný. Bylo to velkou ironií. Až teď mezi mřížemi a neprostupnými zdmi, na sklonku života, pocítil to, po čem celý život tolik toužil. Po čem touží tolik lidí.

Svobodu. Což mu na tváři vyvolalo další ironický  úšklebek. V tom kolem procházel dozorce, co jej neustále tyranizoval. Několikrát si už kvůli němu odnesl ze sprchy nebo jídelny pár ošklivých modřin. Jednou skončil i na ošetřovně. Párkrát musel čelit i pokusům o znásilnění. To, ale jak se později dozvěděl, nebylo ve zdejším institutu nic zvláštního.

 „Tak co? Už tě to za chvilku čeká viď?“ řekl posměšným hlasem, ze kterého nenávist přímo odkapávala. Vězeň však zůstával naprosto klidný. Ani tón hlasu či něco jiného, ho nevyhodili z rovnováhy.

 „Jsem nevinný,“ odpověděl bez nejmenšího zaujetí. Ani dnes se jeho odpověď nezměnila. Strážník jen odfrknul, a za nepochybně vulgárních nadávek, si pokračoval svou cestou. Vězeň ještě chvíli přemýšlel jestli by si s ním mohl rozumět, kdyby se potkali za jiných okolností. Po chvilce uvažování dospěl k tomu, že ani za normálních okolností by si asi nesedli. Další jeho myšlenky ho táhly k tomu, jestli má ještě nějakou možnost se z tohohle dostat. Což po další a o mnoho kratší chvilce se sarkastickým úšklebkem zavrhnul. Jen čekal…

V zámku zarachotil klíč a mříže se zachvěly. Jsou tu. Přišli si pro něj. Byl to tak zvláštní pocit, vědět, že za chvilku umře. Ten pocit jakoby už znal. Jako by to už někdy zažil. Bylo to tak známé a přece nebylo. Zvláštní. Ačkoli se nevzpouzel, přesto jej spoutali. Jakmile byli hotovi, vydali se na cestu k místnosti, o které všichni věděli, však málokdo o ní mluvil. Přestože šel z vězně strach, strážník nemohl nepocítit směs uznání a obdivu vůči odsouzenému. S jakým klidem, vyrovnaností a jistou grácií šel. Šel jakoby se nic nedělo, jakoby ho vedl jen na procházku, po které se vrátí zpátky domů. Ale tam, kam šel, odtud nebylo cesty zpět. Jeho krok byl jistý a rozhodný. Snad jako kdyby se těšil na smrt a nemohl se dočkat svého konce.

Strážník byl ohromen. Takhle se masoví vrahové přece nechovají. Tu v něm zahlodal pocit, zda je opravdu vinen. Když se podíval do těch prazvláštních šedých očí, které z pohledného obličeje přímo zářily, nezahlédl ani záblesk agrese, brutality, zlosti ba ani nenávisti. Byl tam jen ten nepochopitelný klid. Byl naprosto vyrovnaný. Vypadalo to, že byl se svou smrtí naprosto smířený. Ani jeho pohyby nenaznačovaly nic jiného. Nevzpouzel se, když mu nasazoval pouta. A ani teď nevypadal, že by se pokoušel o útěk. Jen klid. Nic jiného. Ale naprosto ho odrovnalo když mu vězeň věnoval milý úsměv. Po zbytek cesty se na něj strážník už radši nepodíval. Styděl se. Když procházeli mezi celami ostatních vězňů, dostali se k nim jen posměšné výkřiky a urážky. Nesnášeli ho. Byl tak jiný než oni. Tak moc se odlišoval. Vyzařoval z něj respekt, inteligence a velmi silné charisma. Něco co oni, obyčejní vrazi, mít nikdy nebudou.

Vedli ho do dlouhé a temné chodby. Na konci byly železné dveře. Vešli do čtvercové místnosti. Dříve měla bílé stěny, nyní však dostaly nádech šedé barvy. V prostředku místnosti bylo velké, kožené křeslo. Mělo řemeny na ruce, krk a nohy. Uvnitř už čekal postarší muž malé postavy, s tváří velmi poznamenanou prací ve vězeňském ústavu. Hned ho posadili do křesla a připnuli k němu. Doktor mezitím chystal injekční stříkačku. Vězňův výraz se najednou změnil. Oči se černě zaleskly a vypadaly přesně tak, jak bouře, co řádila tu noc. Černou probleskovaly záchvěvy stříbrné. Klid vystřídalo překvapení a snad i vztek. Jakoby si až teď uvědomil, že zemře. A opravdu. Na pár sekund si vězeň přece jen uvědomil, že by tu neměl jen tak klidně sedět. Že by se měl vzpouzet. Křičet. Bránit se. Kopat a bít se. Ale to už se otupělost vrátila. Oči opět dostali tu zářivou šedou a černá se zcela vytratila.

„Chcete ještě něco říci?“ zeptal se doktor, naprosto vyvedený z míry tou nenadálou změnou nálady. Měl pocit, že tento muž by měl mít možnost k pár slovům nakonec.

 „Jsem nevinný,“ řekl a upřel na něj své velké oči. Jeho odpověď zůstávala neměnná. Doktor je uznale pokýval hlavou a podíval se jinam. Ten pohled nemohl unést. Vězni na křesle smrti se s křikem a pláčem vzpínají a přiznají ke všemu, a ještě žádají milost. Tento však ne. Ten se mu díval do očí, připraven zemřít.  A tak i v doktoru zahlodala pochybnost, zda by byl tento člověk něčeho takového schopen. Rozkazy byly však příliš jasné. Smrt.

 Poslední vteřiny svého života vnímal odsouzený velmi zpomaleně. Viděl tváře všech co miloval. Všech o které přišel. Všech co si o něm nyní myslí, že je masový vrah. A začal je nenávidět. Nebyly tu s ním. Je sám, opuštěný. Nepomohli mu… Poslední co viděl, byla jehla se zářivě zelenou tekutinou, co se mu zabodává do kůže. Doktor mu do těla vpustil smrtící jed.

V tom dveře rozrazil menší mužík s lysinou a byl velmi udýchaný. Tvář měl zesinalou a lesklou potem. Na bezkrevných rtech se mu chvěly slova, která vězeň tak toužil slyšet. Slova, která sám už tolikrát  říkal. Věděl však, že je příliš pozdě. Měl pravdu…

 „Stop. Zastavte to. Je nevinný.“ Bylo však příliš pozdě. Vězeň byl mrtvý.

Muž s velkýma šedýma očima se probudil. Ve tváři měl vyděšený výraz. Zrychleně dýchal. Celé tělo měl zpocené a jakoby v křeči se zmítalo. Svaly mu cukaly po celém těle. Byl celý zamotaný do deky. Jeho noční můra se stále opakovala. Byla to pořád ta samá. Podíval se na budík, který byl hned vedle kalendáře. Bylo brzo ráno. Přesně 5:45 11.11. Někdo bušil na dveře…

Autor: Fayee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vězeň: