OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » To ten pohled

29.02.2012 (20:00) • caa • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 856×

Zmateně se rozhlédla po obchodním domě, tady někde to musí být! Ale po vytouženém stánku se zmrzlinou jakoby se zem slehla. Ach jo! Zase přijde pozdě, a tentokrát jí to Týna jen tak neodpustí. Vždyť za svůj orientační smysl nemůže. Znovu se zmateně rozhlédla a usmála se, tady to zná! Ano, povědomé hračkářství, pekárna, vytáhla z kapsy mobil, aby Týně vyťukala zprávu o pozdním příchodu.

Ta rána, způsobená srážkou ji téměř poslala k zemi. Zachytila ji svalnatá opálená paže. Pomněnkovýma očima se zahleděla na svého zachránce. Tmavé vlasy v elegantním rozcuchu, pod nimi osmahlý obličej, krásně vykrojené rty a uhrančivě černé oči, které na ni se zaujetím hleděly. Popřemýšlela, čím ho mohla tak upoutat zrovna ona, nešikovná holka s havraními dlouhými vlasy v copu, s několika uvolněnými pramínky, malým nosíkem a nevyváženými rty.

„Promiňte, slečno, omlouvám se,“ se s mírným zčervenáním lící ozval: „Nemohl bych vás pozvat na jedno malé, bolestné kafíčko?“ Opatrně se vymanila z jeho sevření, zrůžověla: „Promiňte, čeká mne sestra,“ a rychlými krůčky odcházela. Dlouho se za ní mlčky díval, pak sklopil hlavu a odcházel. Její oči… ach ty oči, uvízly mu v paměti, ten nebojácný, upřený pohled! Její chůze, jak zmizela jak víla, závan její vůně.

Týna se několikrát sestry ptala, co že se to stalo a odpovědí bylo jen mlčení. Vycítila v sestře změnu, cítila její klid, podivný smír, jež ji neopouštěl, a hlavně tu tichou melancholii. Byla znát v gestech, hlasu, chůzi. A hlavně na očích měla malá znát podivnou smířenost s osudem. Týna ji milovala, a přesto cítila, že se ztrácí.

Jeho tmavé, divukrásné oči se častokrát zalévaly slzami. Tělo se třáslo nápory vzlyků. Už ani sny, v nichž nacházel zapomnění, mu nedovedly pomoci. Rodiče mu nerozuměli, byl strašně sám. Snažil se si v mysli vyvolat její tvář, ale její obrysy se mu pomalu rozplývaly… Připadal si ztracený.

Nastal čas Vánoc. Několik dní před štědrým večerem se procházela po obchodním domě, neustále vzpomínajíc na prchavou chviličku štěstí. Cítila, jak ten jeden pohled zbořil všechny ty pevné zdi, jež vybudovala kolem své duše! Potulovala se kolem onoho osudného místa, když zahlédla povědomý lesk tmavých vlasů. Nenápadně se k němu přibližovala. Už z dálky cítila povědomé jiskření ve všech částech těla. Zezadu mu poklepala na rameno a tiché „Ahoj“ vyšlo z jejích rtů. Otočil se k ní „My se známe?“ a sám si odpověděl „Aha, to jsi ty, rád tě vidím.“ Nemohl se nabažit toho pohledu na její růžovějící líc, něžné oči.

Jemně ji uchopil za ruku. Šli tiše spolu a nepotřebovali slova, aby si rozuměli. Vyšli z obchodního domu a pokračovali ulicí za město. Naposled bylo vidět dvě postavičky, vedoucí se za ruce v západu slunce…

Autor: caa, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek To ten pohled: