OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The Devil's Angel



The Devil's AngelTéma: The Vampire diaries
Druh: Jednorázová povídka
Postavy: Damon, nějaké obětí, Elena
Děj: Damon je... zvíře! :) (Tedy je miloučký ke všemu živému.)
Poznámka: Doufám, že se vám povídka bude líbit a zanecháte nějaký komentář! Budu za ně moc ráda! Tess ;)

http://nd06.jxs.cz/031/429/256fef87cb_93197082_o2.jpg

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

 

Noc je chladná, je to můj společník při dobrém lovu. Lidé by se měli co nejrychleji ukrýt, zavřít za sebou dveře a nevycházet, jelikož já jsem lovec, který rád loví – užívá si lov, miluje ho. To jak vy lidé křičíte, utíkáte přede mnou, mne ještě víc nabudí. Je to adrenalin a droga zároveň. Jsem Ďáblův anděl!

Měsíc osvětloval temnou uličku, kde jsem ležel. Řeknete si, že tudy by prošel jen naprostý blázen, který nemá rád svůj život. Ale já vím, že je to jinak, lidé rádi riskují. Jsem si toho vědom a to právě miluju. Jejich křik, když odhalím svou pravou tvář, jejich krev, která jim pulzuje v žilách! Zaposlouchal jsem se do nočního života. Slyšel jsem šum křídel, možná veverky a další zvířata, která bydlela v nedalekém lese. Nejednou jsem postřehl něco, co do lesa rozhodně nepatří. Bylo to auto, zatím tichý motor, ale později i světlo, které ozařovalo silnici. Pousmál jsem se, zahřálo mě dokonce u mého mrtvého srdce.

Zavřel jsem oči, chtěl jsem svou oběť nalákat. Taky se tak stalo, o chvíli později jsem slyšel brzdy a otevření dveří. Podpatky, které ťukaly o cestu. Byla to žena.

„Pane, pane, jste v pořádku?“ promluvila na mne docela klidným hlasem. Každopádně, začala jako všechny.

„Nevím, co se to stalo,“ zamumlal jsem.

„Odvezu vás do nemocnice,“ slíbila mi. Zasmál jsem se tomu už nahlas a otevřel oči. Viděl jsem jí. Zlaté vlasy jí splývaly na zádech a smutné zelené oči na mne zářily.

„Zlatíčko, myslím, že to nebude nutné,“ zašeptal jsem tajemně a posadil se. Dívka se na mne dívala s určitým nesouhlasem.

„Tak proč ležíte na zemi?“ zeptala se nechápavě. Zasmál jsem se tomu, to jí celkem vystrašilo, a proto se postavila.

„Řeknu ti to nějak tak, sháním jídlo,“ vysvětlil jsem jí. Vyhoupl jsem se na něho a než vůbec začala utíkat, jsem jí stačil zabořit své dlouhé dravčí zuby do jejího krku. Její krev byla úchvatná. Tak jako ona, možná ji bylo i škoda. Pěkná holka, ještě ale není mrtvá… Podíval jsem se do jejich polomrtvých očí a trochu se pousmál.

„Myslím, že s tebou mám ještě nějaké plány, krásko. Jak se jmenuješ?“ zajímal jsem se.

„Nicol,“ prozradila mi šeptem, aniž bych na ní musel použít nátlak. Takhle se mi to líbí, nemusím používat Síly k tomu, abych jí donutil k tomu, co chci.

„Sladká Nicol, jestli pak mi prozradíš, kde bydlíš?“ zeptal jsem se sladkým hláskem a při tom podpíral celou její váhu, jelikož vypadala na umření. Ona protestovala vrtěním hlavou.

„Ne,“ zašeptala.

„Hmm, tak to je tvoje smůla. Chtěl jsem, abys ještě něco před svou smrtí zažila, ale když nechceš, tak ne…“ Když jsem vyslovil slovo smrt – zděsila se. Tentokrát naposled jsem své zuby zaťal do jejího bělostného krku, byl konec! Studna vyschla. Odhodil jsem její mrtvé tělo na chladnou zem a kráčel jsem od ní pryč. Utřel jsem si rukávem krev z úst a s nově získanými Silami jsem se proměnil ve velkého havrana. Vzlétl jsem vysoko nad stromy. Zamířil jsem do svého rodného městečka – Mystic Falls, rád znovu ukážu, kdo je tady pánem!

Přistál jsem na balkóně svého pokoje. Dveře do něj byly otevřené, bylo zvláštní, měl jsem za to, že je dům opuštěný, zřejmě ho má ve vlastnictví další Salvatore. Každopádně, už teď si může jít kopat hrob. Možná už konečně celou linii této rodiny zruším, zůstanu jen já a… můj bratr, který je bůh ví kde. Nestarám se o něj, sice jsem mu slíbil hrozná muka, ale unavoval mě.

Změnil jsem se v mou lidskou podobu. Černé vlasy jsem měl rozcuchanější a pohled trochu zákeřnější. Neměl jsem náladu na člověka v mém domě! Jak si vůbec ten bídný tvor může dovolit zde bydlet?! Potichu jsem se přenesl do obýváku. V křesle si hověl muž kolem čtyřiceti let, popíjel alkohol a četl noviny.

„Ehm, ehm,“ odkašlal jsem si. Muž se na mne s úlekem podíval. Postavil se a převrhl sklenici s alkoholem na zem. Burbon se okamžitě vylil.

„To byl můj perský koberec!“ postěžoval jsem si.

„Damon,“ šeptl a vypadal, jako by viděl ducha, při tom viděl mne, měl by se tvářit ještě vystrašeněji.

„Deset bodů pro tebe! Zeptám se tě na jednu jedinou věc! Co děláš v mém domě?!“ zdůraznil jsem slovo mém.

„Je to i můj dům,“ podotknul s vážnou tváří. Začal jsem se smát.

„Tady to není diskuze… Je to můj dům a nedal jsem ti povolení tady bydlet!“ rozkřičel jsem se na něj.

„Jsem plný sporýše,“ upozornil mne. Protočil jsem oči a šel k němu trochu blíž.

„A to mi říkáš z jakého důvodu, můj pra, prasynovče?“ nadzvedl jsem jedno obočí. „Myslíš si, že jsem hloupý? Jsi Salvatore, tedy, dlouho už nebudeš, ale víš o mně, takže bych tě rozhodně nezabil tím, že bych si od tebe vzal krev!“ potěšeně jsem na něj mrknul. Viděl jsem, jak se začal pomalu třást. Chudák, ale můžu slíbit, že až s ním skončím, tak ho alespoň pohřbím. To umožňuji jen velmi zřídka!

„Pozdrav mého otce,“ usmál jsem se na něj a přenesl se k němu. Jedním pohybem jsem mu zlomil vaz. Hurá, špinavá práce je za mnou! Tento dům je opět můj, navždy… Tělo jsem odvezl někam za město a vykopal jámu, do které jsem ho hodil. I jeho auto jsem tam nechal. Přeměnil jsem se na havrana, abych mohl být co nejdříve doma. Když jsem však vracel, všimnul jsem si, že se u vodopádů koná nějaká party. Není nic lepšího, než party! Dnes umožním nějaké z květinek zažít tu nejlepší noc v jejich životě, ale bohužel to bude mít háček, už to nebudou moct říct žádné z kamarádek!

Postával jsem u jednoho stromu blízko lesa, zatím na sebe nechci nijak upozorňovat… Tichá voda břehy mele… A tak přesně to bude. Poslouchal jsem rozhovory všech, hledal jsem nějakou opuštěnou duši, která by mne dokázala patřičně nasytit. Všimnul jsem si jedné blondýnky, která stála úplně opuštěná u jednoho ze stromů. S jistým úsměvem jsem za ní zamířil, to mi ale do nosu vnikla jedna vůně, nezapomenutelná vůně lidské krve. Rychlým pohybem jsem se otočil a uviděl jsem jí. Uviděl jsem Katherine, ale proč cítím její krev? Tak pronikavou? Lidskou krev… To nemůže být Katherine. Trochu jsem přimhouřil oči a snažil jsem se jí pozorovat. Měla stejná gesta, ten jistý úsměv, který znám, ale není to Katherine. Pod stromy jsem se opět přeměnil do své zvířecí podoby a letěl jsem šmírovat, chtěl jsem zjistit, co je zač!

„Bonnie, to že si čarodějka už řešit nebudeme,“ smála se zvonovým hláskem.

„Ale no ták… Je to jenom legrace, babča je ze mě na větvi. Pořád jí totiž tvrdím, že je blázen.“ Takže ta kámoška se jmenuje Bonnie, chce vědět tvoje jméno. Tvoje, krásná neznámá.

Neznámá dívka, která vypadala jako Ona, se napila ze svého kelímku. Zřejmě v něm bylo pivo. Poznal jsem, že je trochu opilá.

„Eleno, moje babička je pošuk, však to víš, vážně jsem si nevzala nijak k srdci ty její bláboly,“ zasmála se Bonnie, měla snědou pleť a krásný úsměv, ale ten čáry máry gen z ní přímo sršel. Mé přítomnosti si ani nevšimly, byly zabrané jen do vlastního života. Najednou jsem si něco uvědomil. Elena je má trofej, musím ji získat, nejde to jinak!

„Kšá, ozvalo se za mnou...“ Byl to celkem velkej blond kluk, který… líbá Elenu?! Hochu, tady to si vyprošuju. Pohoršeně jsem nad tím zakrákal. Vzlétl jsem a zavadil křídlem o jeho tvář. Alespoň trochu jsem ho polekal. Usídlil jsem se na jednom ze stromů a sledoval situaci tam dole, dokud mě nepřemohla žízeň! Z lesa jsem slyšel mnoho nalitých puberťáku, zejména mě zaujal jeden pár.

„Taylere, přestaň, slyšíš? Tay... Nebudu to dělat tady!“ prohlásila ta dívka. Doletěl jsem k nim, abych to všechno viděl.

"No ne… Vicky Donovenová někomu nedala. To se musí někam napsat!" křikl po ní černovlasý kluk a hodil láhev s pivem o strom, láhev se roztříštila. Slétl jsem na zem a přeměnil se. Pomalým krokem jsem došel k ní.

„Jsi v pořádku?“ ujišťoval jsem se. Samozřejmě by to bylo úplně a jednoznačně jedno, ale jak jinak získáte něčí důvěru, než že s ním budete soucítit? „Slyšel jsem to, vypadal celkem naštvaně,“ přiznal jsem a pokračoval v chůzi.

„Byl to jen nalitej magor,“ mávla nad tím rukou. „Díky za péči,“ šeptla a byla na odchodu, to už jsem se ale před ní přenesl. „O co ti jde,“ nasadila nechápavý výraz. Jen jsem pokrčil rameny a sladce se na ní usmál.

„No, můžeš hádat… Je to červené, teplé…“ mrkl jsem na ní a přiblížil se ještě kousek její tepně, která na mne přímo volala. Ona se samozřejmě ode mne vzdálila. Tak jo, zahrajeme si na kočku myš! „Můžeš utíkat! Dám ti náskok!“ Dívka ani chvíli neváhala a běžela do samého srdce lesa. Jak hloupá jsi? Pomyslel jsem si. Čekal jsem asi deset vteřin, neuběhla daleko, jen pár metrů. Zaťal jsem do ní své tesáky a vysával z ní život. Pěkně kapku po kapce. Musím uznat, že byla bojovnice, vydržela celkem dlouho. Dokonce mne i kopla, ale nebylo jí to nic moc platné… Po chvíli z ní vyprchal život, jako ze všech. A já jsem z toho měl neuvěřitelnou radost! Ano, jsem parchant.

"Vicky! Vicky." Slyšel jsem, jak někdo volá jméno mrtvé dívky, já jsem se samozřejmě stačil ztratit dřív, než na mne dotyčný přišel. Myslím, že jí bude hledat dlouho, jelikož jsem ji nechal ležet v jednom hustém křoví.

Ocitl jsem se znovu u vodopádů, kde probíhala party. Tentokrát ve své normální podobě. Dívka - Elena seděla na jednom z pařezů. Její přátelé si šli pro pití. Přistoupil jsem k ní blíž. Pohlédla na mne svýma hnědýma očima. Byla rozjařená, veselá.

„Nějak jsem se ztratil. Nemám to nejmenší tušení, kde jsem," hraně jsem se zasmál, „navigace mě dopravila tady. Auto mám kousek odtud. Hledám Salvatorovic penzion,“ vysvětlil jsem jí ve zkratce. On se zvedla a pousmála se.

„Myslíte ten starý dům, ve kterém žije Zach Salvatore?“ Oprava, Květinko… Žil! Alespoň vím, koho jsem zabil, děkuji.

„Ano, přesně ten myslím, nevíš, kde bych ho našel,“ sladce jsem se usmál. Půjdeš se mnou, Eleno. Pojď se mnou, lásko! Posílal jsem jí svou myslí.

„Napadlo mne, hledal byste to asi hodně dlouho, nechcete tam odvést?“ napadlo ji z čista jasna.

„To by bylo perfektní!“ rozzářil jsem se.

„Jenom, jenom to půjdu říct kamarádům,“ poukázala na ně někam doprostřed těch lidí. Ne, lásko… Oni to nepotřebují vědět, prostě jen pojď! Pojď se mnou! Naléhal jsem na ni.

„Nebo, víte co? Myslím, že jim to je jedno!“ usmála se. Společně jsme se vydali na potemnělou silnici, kde momentálně nikdo nebyl. Jen jsme slyšeli hluk, světla, smích.

„Eleno.“ Trochu se zarazila, když jsem vyslovil její jméno. Ještě jsem ho neměl znát.

„Jak to, že…“

„Jsi tady slavná. Není člověka, aby tě neznal,“ mrkl jsem na ni. „Chci říct… Bojíš se smrti?“ zeptal jsem se na celkem nevinnou otázku.

„Proč se ptáte?“ zaváhala a zastavila se v pohybu, já jsem ji ale samozřejmě pomocí Sil opět dohnal k pohybu.

„Jen odpověz, bojíš se smrti?“ zopakoval jsem to.

„Nevím, nějak, nějak jsem nad tím nepřemýšlela,“ pohodila rameny.

„Ale měla bys, jelikož ti vyprchává čas. Tik ťak…“ zasmál jsem se. Nevěřícně na mne pohlédla. „Tik ťak,“ zopakoval jsem šeptem. Viděl jsem, jak se její oči lesknou, měla skleněný výraz. Bála se mne.

„Co chcete?“ vykřikla, ale tmou se mnou kráčela dál.

„Chci, abys mi patřila… Abys byla mou!“ zdůraznil jsem poslední slova. „Chci, abys náležela temnotě, abys kráčela tou temnotou se mnou!“ sladce jsem se usmál a přiblížil se k jejímu obličeji, byli jsme v těsné blízkosti. Její srdce chtělo vyskočit z hrudi. Třepala se, ale nemohla utéct, nedovolil jsem to. Nemohl jsem to dovolit!

„Ale proč?“ zašeptala do mých rtů.

„Protože se mi líbíš, Eleno. Tak moc se mi líbíš… Ale ještě nevím, co s tebou udělám. Mám dvě varianty,“ zamyslel jsem se. „Nevím jistě, jestli se teď na někoho chci vázat, ale na druhou stranu… Byla bys moje!“ V očích mi plál spiklenecký plamínek, před kterým chtěla utéct.

„Ale já nechci ani jedno,“ šeptla. Zasmál jsem se tomu děvčeti.

„Tvůj názor, koťátko, mi je ale naprosto ukradený!“ upozornil jsem jí. Znovu jí projel nejistý pocit strachu. „Mám to! Nejdříve trochu ochutnám a potom uvidím!“ Odhrnul jsem jí vlasy z krku a velice pomalu se nahnul k její krční tepně, políbil jsem jí na krk a hned poté zaťal zuby. Obmotal jsem ruce kolem jejího pasu, pil jsem z ní. Chutnala neuvěřitelně, její krev byla sladká, nevěděl jsem přesně k čemu jí přirovnat. Uvědomil jsem si, že je pozdě. Byla mrtvá. Chutnala až příliš dobře a já si nehlídal čas. Uložil jsem jí do měkkého listí a začal jsem jí zasypávat, když jsem uslyšel takové zamumlání. Nebyla mrtvá! Jak je to možné?! Usmál jsem se nad tím. Rozkousl jsem si zápěstí a dal jí napít své krve. Nejdříve to bylo bez odezvy, ale nakonec pila. Pila ze mne dlouho. Utřel jsem jí krev z úst a trochu se na ni pousmál, když otevřela oči. Vypadala, jako novorozené dezorientované kotě.

„Tik ťak,“ zašeptal jsem a jedním škubnutím ji zlomil vaz.

Tady to byla pozvánka do temnoty. Ona bude Ďáblův anděl!

KONEC

***

Doufám, že se vám povídka líbila. :o)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Devil's Angel:

1. Alexis8301 přispěvatel
30.12.2013 [18:47]

Alexis8301Krásne Emoticon Takýto Damon sa mi páči viac ako v seriáli Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!