Šťastné shledání • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak jsem si udělala menší pauzu se smutnými konci a napsala jednu šťastnou jednodílovku. Tato povídka vypovídá o setkání dvou zamilovaných - dřív - lidí v nebi. Snad se bude líbit. Vaše AndieNaill.
Věnování: Tuto jednodílovku bych chtěla věnovat Faillë a Dracovi, jelikož to oni mě přesvědčili ať z Double drabble udělám normální jednodílovku.

18.03.2011 (14:00) • AndieNaill • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1385×

Smrt není tak strašná, jak se říká. Když už se odpoutáte od těla a jen tak jako duše se potulujete světem nad zemí. V nebi. Je to úžasné nemít fyzické tělo a na nic se nemuset vázat. Nemuset hlídat, jestli je plná lednička a další blbosti, které byly k životu na zemi potřeba.

Většina duší po smrti ještě zůstává na zemi, aby se rozloučili s nejbližšími. To je ta doba do pohřbu, pak už musí do nebe. Ale já nechtěla čekat. Nemohla jsem čekat déle, než ho uvidím. Už teď to pro mě bylo příliš dlouhé. Naše odloučení jsem nesla vždy špatně a nejhorší to bylo přesně teď, jelikož jsem věděla, že už ho brzo uvidím, ale není to teď hned. Je to stresující.

Stála jsem před nebeskou bránou a netrpělivě čekala, až mě konečně pustí dovnitř. Ta doba, co jsem ho neviděla, byla příšerná. O další krok jsem se přiblížila k bráně. A další. Už jsem si netrpělivostí začala kousat nehty, ale hned jsem toho nechala, jelikož s každým nakousnutým nehtem netrpělivost stoupala.

Konečně jsem se objevila před bránou. Zapsali si mě, ale ještě potřebovali podepsat nějaké papíry a vyplnit nějaké formuláře. Měla jsem pocit, že mi to schválně prodlužují. Chtějí, abych od něj byla ještě o chvilku déle. Všechno jsem jim tam podepsala a vyplnila, jenže jsem psala velice rychle, tak jsem to po sobě nepřečetla ani sama a musela vyplňovat znovu. Ach jo. Co jsem komu provedla?

Když mě propustili z přijímací stanice, rozběhla jsem se a už zdálky jsem ho vyhlížela. Nikde jsem ho neviděla, ale stále nepřestávala doufat. Musel tu někde být. Stále jsem jeho nepřítomnost omlouvala, ale už i pro mě to čekání bylo neúnosné. Srdce se mi stáhlo a já se smutně posadila na jeden obláček. Vzdala jsem naději, že ho ještě někdy uvidím. Stoupla jsem si a utřela slzy. Chtěla jsem se vydat po okolí, ale znenadání mi někdo zakryl zezadu oči.

Musel to být on. Se slzami v očích jsem se na něj otočila. Usmíval se a já se musela usmát taky. Objal mě a já se po tolika dnech smutku cítila zase šťastná. V bezpečí. Až teď jsem si uvědomila, že mi chyběl mnohem víc, než jsem myslela. Bylo až neuvěřitelné, že jeden – dřív – člověk pro mě znamenal tolik. Sváděla jsem to na nejstarší magii světa, ale i kdybych nesváděla, tak bych věděla, že v tom má prsty.

Dlouho jsme tam tak stáli a nevnímali dění okolo nás. Držela jsem ho pevně a už ho nikdy nechtěla pustit. Bez něj bych nemohla žít.

O kousek se odtáhl a zadíval se jeho hlubokýma očima do těch mých. Začal se pomalu přibližovat a já si stoupla na špičky. Nenáviděla jsem tu rozdílnou výšku mezi námi. S úsměvem spojil naše rty a já se ani nebránila.

Na okamžik jsem se od něj odtáhla a zašeptala: „Už nikdy mě neopouštěj.“

Koutky úst se mu mírně pozvedly a skoro neslyšně zašeptal: „Ani to nemám v plánu.“ Usmála jsem se a on znovu spojil naše rty.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné