OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrt číhá všude

30.11.2010 (17:00) • Sabasios • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1191×

„Vrať se brzy," zašeptal mi do ucha Robin a naposledy mě políbil.

„Vždyť jdu jen nakoupit," zasmála jsem se a uhnula jeho chtivým prstům: "Tak nech toho! Však se mě dočkáš," dala jsem mu poslední polibek a šla ke dveřím. Ještě se převalil na posteli a věnoval mi svůj zářivý úsměv, který jsem tolik milovala.

„Zatím!" zakřičela jsem ještě ode dveří a vyběhla na ulici. Jistě, taky bych ráda zůstala s ním v naší teploučké postýlce, ale už je opravdu nutný nakoupit. Za ty dva dny, které u mě Robin zatím strávil, jsme stihli kompletně vyluxovat ledničku. Nejen láskou je člověk živ…

Usmála jsem se nad svými úvahami. Kolemjdoucí člověk by mě možná považoval za blázna. Vždyť taky jdu po ulici uprostřed únoru, sluníčko žádný, asi pět stupňů pod nulou a usmívám se na pouliční lampy a koše okolo sebe.

Když já jsem prostě šťastná! Robin se na pár dní vrátil ze Singapuru, kde teď nějakou dobu pracuje a krom toho, že si hodil nějaké věci do svého bytu, celou tu dobu strávil u mě. Za celý víkend jsme v podstatě nevylezli z postele. Byla to úplná pohádka, ráno snídaně do postele a zbytek dne jsme jen popíjeli víno, milovali se nebo koukali na telku. Jen je mi líto, že zítra Robin zas odjede.

„Dobrý den," vejdu do naší obecní jednoty s honosným nápisem supermarket. Tedy, k supermarketu to má hodně daleko. Je tam jeden pult s pečivem, druhý s uzeninami a pak už tam seženete jen něco málo hygienických potřeb a velký výběr bulvárních plátků. Na ty si naše klepny potrpí. Klepnami myslím tři postarší prodavačky, které tady pracují snad odjakživa. Na nikom, kdo tady nakupuje, nenechají niť suchou, a když tu zrovna nikdo není, probírají, kdo se s kým rozvedl nebo si nechal zvětšit prsa. Popadnu pár věcí a jdu k pokladně.

„Ale, koho to tady nevidím! Že se taky zajdeš ukázat, Markétko," vítá mě pokladní, stará známá mojí matky, zatímco zbývající dvě prodavačka stojí nedaleko a něco si špitají. Má pravdu, nakupuju tady jen v nejnutnějších případech. Nebyla jsem tu už jakou dobu, dávám přednost velkému supermarketu Globus nedaleko mojí práce.

„To víte, před dvěma dny mi přijel přítel a jídlo došlo cobydup. Však to znáte, zabýváme se jinými věcmi," potměšila na ni mrknu. Odměřeně mi řekne cenu a já o chvilku později vycházím ven. Ještě se otočím a vidím, jak všechny tři babky daly hlavy dohromady a vyprovázejí mě pohledem. Je mi jasný, že mě teď důkladně protřepou, proberou vše, co o mně kdy slyšely a dojdou k tomu, že ta dnešní mládež je stejně celá zkažená. Možná není úplně na místě říkat mládež, koneckonců je mi 25, ale oproti nim teda mládež jsem.

Přestanu na ně myslet. Jsem kousek od mého bytu. Robin mě už jistě vyhlíží, už se těším, až budu zase v jeho náruči. Co si bez něj ty příští tři týdny jen počnu?

„Dá, dá!" ozve se znělka SMS zprávy. „Tak, kde se flákáš, bez tebe je tu smutno! R." Usměju se a vstoupím na přechod. Cestou ještě schovávám mobil do tašky. Sakra, pitomý klíče! Ohnu se pro ně a najednou slyším troubení. Zvednu hlavu a oslepí mě světla auta jedoucího proti mně. Už nemám čas uhnout. Jako zkamenělá stojím a čekám na náraz. Zavřu oči. Řev motoru je stále blíž a blíž, až najednou ucítím strašnou tlakovou vlnu a tlak auta mě odhodí o pořádný kus dál. Ještě zaslechnu, že motor vozidla utichl a upadám do hlubokého spánku.

Jsem sama v tmavé chodbě. Je tu tma, žádné světlo, žádná okna ani dveře. Špatně se mi dýchá. Jdu vpřed a často klopýtnu na nerovné ploše. Nevím, jak dlouho už jdu. Na konci tunelu je malé světýlko, směřuju k němu. Je to tunel, o kterém lidé prohlásili, že ho viděli těsně před smrtí? To světýlko není moje naděje, ale odvede mě na onen svět? Nerozumím ničemu. Podivně odevzdaná jenom kráčím dál a dál. Můj cíl je světlo. Cokoliv je lepší, než tahle tma! Jsem vyprahlá, moje svaly ochabují. Už nechvátám, líně střídám nohu za nohou. Tma se mi najednou zdá černější, ale světýlko jako-by zářilo jasněji. Oslepuje mě! Odvracím oči a odvracím svou tvář. Chci se vrátit, ale nemohu! Nohy mám jako přikované k zemi. Opustily mě všechny síly a já klesám na kolena. Co to dělám? Proč se tu tak válím?! Já přece musím jít dál, vstříc světlu! Je to moje jediná naděje, musím se dostat z téhle temnoty!

Z posledních sil se zvednu a pomalu jdu dál. Náhle světlo ustoupí do pozadí a já vidím své rodiče. Tatínek drží maminku kolem pasu a druhou rukou mi mává. Maminka má na tvářích slzy. Obě se na mě usmívají.

„Mami, tati!" vykřiknu a zůstanu stát. Nemůžu se nabažit pohledu na své rodiče. Umřeli při hromadné havárii, když mi bylo patnáct. Poslední věta, kterou jsem jim řekla, bylo, že je nesnáším a jenom mi kazí život. Nikdy jsem si to nepřestala vyčítat. Dává mi snad teď osud druhou šanci?

Chci jít za nimi, ale náhle se mi zjeví Robinův obličej. Obličej mé jediné velké lásky. Znejistím a otočím se. Pohlédnu na rodiče. Stále se usmívají. Mávají na mě, ale jako-by se loučili. Pozadu pomaloučku kráčejí pryč. Chce se mi vykřiknout. Ne! Zůstaňte tady! Neopouštějte mě! Z druhé strany na mě však volá Robinův hlas. Volá, abych šla za ním. Znovu pohlédnu na rodiče, jsou již daleko.

„Sbohem!" Jdu zpátky temnou chodbou. Teď již kráčím jistějším a rychlejším krokem. Mám co dělat, abych se nerozběhla. Vždyť, na konci mě čeká láska!

„Vaše přítelkyně je ve vážném stavu. Museli jsme ji operovat játra a odebrat slezinu. Došlo i k zástavě srdce, povedlo se nám ji však oživit. Teď je v kómatu, ale ten by neměl trvat déle, jak několik dní. Tahle noc a zítřek rozhodnou o přežití. Je mi to líto," ukončí svůj monolog strojený hlas. Kdo to je? To mluví o mně? Snažím se otevřít oči, ale moje víčka jsou jako z olova. Chci pohnout rukou, nohou nebo jen pootočit hlavu, ale tělo mě neposlouchá.

„Můžu… můžu teď za ní?" ozve se přiškrcený hlas mého přítele.

„Jistě, ale ne na dlouho, pacientka musí odpočívat." Uslyším vrznutí dveří a tiché kroky vedoucí ke mně. Náhle mě někdo jemně uchopí za ruku. Někdo? Ne, Robin! Chci pohnout ústy, ujistit ho, aby se o mě nebál, že budu v pořádku, ale nejde to. Zanechám své snahy a naslouchám jeho pravidelnému dechu.

„Ahoj lásko… Je mi strašně líto, co se stalo… neměl jsem tě pouštět," zlomí se mu hlas. „Ne! Ty si to nevyčítej! To já za všechno můžu, měla jsem dávat větší pozor, měla…"

„Určitě se uzdravíš," pokračuje už pevnějším hlasem: „A prozkoumáme celý svět. Vezmeme se na pláži. V New Orleans nebo na Floridě nebo v Karibiku, jak budeš chtít. Ty budeš mít krásný jednoduchý bílý šaty, já bílý kalhoty a košili a oba budeme mít takový ty věnce z těch květů. Všechno se to vyplní, uvidíš! Pojedeme klidně i do Paříže, i když jsem vždycky protestoval, že tam nechci." To bys pro mě opravdu udělal? Chtěla bych ho vzít do náruče, prohrábnout ty jeho havraní vlasy. Políbit ho a cítit jeho jemnou kolínskou.

„Prosím tě, prober se…" Já se snažím! Opravdu se moc snažím! Nejde to… Ale já to nevzdám, kvůli tobě lásko!

„Už musím jít, ale zítra zase přijdu, neboj." Ne, nechoď! Zůstaň tu ještě chvilku. Prosím ale marně. Mou ruku už nesvírá jeho hrubá dlaň. Klapnou dveře a já jsem sama.

Chci se probudit, chci se probudit, chci se probudit…! Opakuju si stále donekonečna, ale nic se neděje. Vybavují se mi maličkosti z mého života. Radost, když jsem se naučila jezdit na kole. To jak mi děda v dětství před spaním četl pohádky. Taťku, jak čte noviny a nadává na ty lumpy a syčáky, o kterých se tam píše. Maminka se mu smála, zatímco vařila oběd. Já seděla babičce na klíně a ona mi rozčesávala moje dlouhé zlaté vlasy.

„Jsi naše malá Zlatovláska," říkávala mi. Děda si ze mě dělal legraci a říkával, že jsem trpaslík a nevyrostu. Durdila jsem se a dělala, že s ním nemluvím. Ale o pár minut jsem ho stejně tahala za ruku a vedla ho k něčemu pro mě hrozně zajímavému. Mohla to být úplná pitomost, ale děda mě stejně neodbyl a předstíral, že ho to velmi zajímá. Když jsem trochu povyrostla, přestali k nám děda s babičkou jezdit. Nevěděla jsem proč. Až později jsem se dozvěděla, že babička byla moc nemocná a umřela. Z dědy se stal samotář. Nebyl rád, když za ním někdo jezdil. Usmál se jen při pohledu na mě, ale ani mě ve své blízkosti nestrpěl moc dlouho. Umřel zanedlouho po babičce. Nepamatuju se, jestli jsem brečela, byla jsem hodně malá…

Přesunu se dál. Vzpomínám, na to, jak jsem šla poprvé do školy, na ukončení devítky a na svůj maturitní ples. Vzpomínám, jak jsem se seznámila s Robinem. Běžela jsem a ohodila ho kolou, co jsem držela v ruce. Vždycky, když jsem si na to později vzpomněla, smála jsem se…

Nevím, jak dlouho jsem takhle rozjímala, ale asi mi to trvalo, protože někdo zase vstoupil a sedl si ke mně. Po chvilce poznám Robina. Ztěžka nadzvednu víčka.

„R... r... r," snažím se s on upře můj pohled do mé tváře. Ty oči! Vždycky se mi z nich podlamují kolena.

„Lásko, ty se probrala," jásá, ale já najednou cítím, jak mě opouští síly. Nevím jak, ale najednou prostě cítím, že je to konec.

„J… já teď musím jít… Netrap se…"

„O čem to proboha mluvíš? Uzdravíš se, budeš v pořádku!"

„Ne… nepřerušuj mě… Já teď odejdu… netrap se tím a buď šťastný," vidím, že chce něco namítnout, ale pokračuju: "Sbohem, buď šťastný…" PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP

Autor: Sabasios (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt číhá všude: