OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Skryté nebezpečí

06.08.2014 (09:00) • MaybellineEver • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1066×

V Liberty bylo plno. Ale tak to obvykle bývávalo každý pátek. Elena tu pracovala už půl roku. A obvykle se, když jí začala směna, dokázala dostat do jakéhosi stavu letargie. Bylo v tom něco… osvobozujícího. Nepracovala, protože by musela, ale protože ji to udržovalo v realitě. Přestože dělat barmana nebyla žádná zvlášť naplňující práce, Elena jen při ní dokázala dosáhnout onoho pověstného stoického klidu.
Nejspíš to bylo tou rutinou.

Práce to byla velice jednoduchá. Usmívat se, umět koktejly a naslouchat často velmi nesrozumitelným příběhům. Její vedoucí pan Green často říkal, že ji zaměstnal jen z jediného důvodu. Byla mladá a to lákalo víc zákazníků. Elena se už dávno naučila vypouštět všelijaké oplzlé poznámky a na rozpačité komplimenty odpovídala nicneříkajícím úsměvem. Nevadilo jí v baru trávit hodně času, protože jen tady dokázala… na nic nemyslet. Nebo spíš nemyslet na to.

Alespoň to tak bylo do dnešního pátku. Už bylo po půlnoci, když přišel. Nijak zvlášť se nelišil od ostatních formálně oblečených mužů. Rozhlédl se po místnosti, očima se na chvíli zastavil na zářivě osvíceném baru. Pak se na ni podíval, letmo se usmál a objednal si Martini.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, ve světle zelených očích zájem.

„Elena,“ odpověděla.

Nezdvořilého tykání si ani nevšimla, jen rychle přejela pohledem bar, který byl plný zákazníků. V těchto hodinách se obvykle s nikým nevybavovala, protože to byl největší frmol. Ale něco jí říkalo, že když teď odejde, stejně ji přivolá zpátky.

Důvěrně se k ní naklonil, ačkoliv to bylo zbytečné. Přes řvoucí hudbu a hlasité vybavování hostů bylo téměř nemožné, aby někdo zaslechl jeho tichý medový hlas.

„Věříš na kouzla, Eleno?“

Elena si ho zkusmo prohlédla. Světlé vlasy, zelené oči, bronzově opálený. Jeho oblek vypadal draze, stejně tak jeho
hodinky. Přesto… nebyl jako ostatní. Něco na něm bylo jiné. Až moc odlišné. Jako kdyby sem přišel za určitým účelem a alkohol v tom neměl žádnou roli.

„Ne,“ odpověděla upřímně.

Muž se uchechtl. „Skeptik. Takové mám rád. Býval jsem jedním z nich…“

„Takže vy věříte, pane?“ opáčila Elena automaticky, vnímajíc ho jen na půl.

Blonďatý muž se nadechl, aby odpověděl, ale přerušil ho vedoucí Green, který se vedle nich náhle objevil.

„Rád bych ti připomněl, Eleno, že máš obsluhovat celý bar, ne jen jeden jeho metr,“ napomenul ji podrážděně.

„Zůstane tady.“

Elena se zarazila uprostřed pohybu, pan Green zkoprněl. Naštěstí ale rychle nalezl svůj ztracený šarm, i přes jasnou temnotu v tom medovém hlase.

Nebezpečný.

„Omlouvám se, pane, ale tady žádné VIP neplatí,“ řekl zdvořile. „Na naši barmanku má nárok každý.“

Vypadalo to tak trochu jako kouzelnický trik. Muž ohnul zápěstí, prsty zajel do rukávu svého saka a vytáhl balíček k sobě napevno svázaných bankovek. Stodolarových. Pan Green ani nemrkl. Velmi rychle si peníze strčil do kapsy a vzdálil se od nich. V baru Liberty bylo oficiálně zřízeno VIP. Elenina letargie se polehoučku začala rozpadat. Žila pro stereotyp a tohle byla abnormalita. Potlačila nutkání uhnout před tím uhrančivým zeleným pohledem. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Abych odpověděl, ano,“ řekl blahosklonně, zlehka si upravil kravatu. „Peníze jsou také jistým kouzlem, nemyslíš?“

Elena ustrnula ve svém pokusu vyleštit skleničku na víno k dokonalosti. Ani si nevšimla, kdy ji vzala do ruky, tyhle věci zkrátka dělala automaticky. A teď byla opravdu ráda, že něco drží. Protože on čekal na odpověď.

„Myslím, že peníze jsou spíš než kouzlo obyčejný trik,“ odpověděla opatrně.

Tak trochu doufala, že ho tím urazí a on ji pošle pryč. Proč by měl trávit čas s někým, kdo neocenil jeho bohatství? Ale on se… usmál. Nehezky.

„Tvá upřímnost mi imponuje,“ řekl a napil se ze své sklenky. „Když už jsem nám získal nějaký čas… pověz mi – čím si myslíš, že se živím?“

Elena ho znovu přejela pohledem. Takže hra na hádanky? Dobrá. Čím dřív domluví, tím dřív bude volná. Nemělo cenu to prodlužovat.

„Mohl byste být majitel nějaké korporace…“ zamyslela se, pečlivě sledujíc jeho oči. „Nebo možná politik.“

„Velmi dobře,“ uchechtl se pobaveně. „Vlastně obojí je správně. Ale co o mně většina lidí neví, je to, že kromě hromady tebou natolik zavrhovaných peněz mám taky mozek... Chtěla bys slyšet tajemství, Eleno?"

„Pokud mi to povíte, tak to potom už nebude tajemství." Pohledem zalétla ke svému vedoucímu. Zcela uvědoměle uhnul před jejíma očima.

„Vem to čert," ušklíbl se světlovlasý muž a napil se. „Kdo by stál o tajemství?" Zahleděl se jí do očí. Nic na to neřekla. V té době marně vzpomínala, jak se dýchá. A tak pokračoval. „Před nějakou dobou jsem byl nucen vzdát se komfortu. Kvůli jedné určité události, která mi neustále vrtala hlavou... Kvůli něčemu, co vypadalo jako nešťastná nehoda... Ale já tomu nemohl uvěřit. A to mě přivedlo k domněnce, že kdokoliv, kdo to mému příteli tak rafinovaně provedl, musel být velice chytrý."

Jeho pohled se změnil v pronikavý. Elena přestala dýchat, definitivně. Odložila skleničku zpět na pult co nejopatrněji a pokusila zachovat si klidnou tvář.

„To zní jako nějaká detektivka," podotkla trochu přiškrceným hlasem.

„Posledních sedm měsíců pro mě bylo tak trochu detektivkou," připustil muž v obleku. „Pověz mi, kdo by se po pohřbu svého blízkého tak rychle zdekoval a cestoval přes celý stát? Čistě teoreticky, samozřejmě."

„Těžko říct," odvětila Elena, o krok ustoupila. „Možná někdo, kdo chce zapomenout?"

„Nebo někdo, kdo chce, aby se na něj zapomnělo?" poznamenal vychytrale. „Nicméně, na tom už nezáleží... Protože jsem našel, co jsem hledal."

Elena očima bleskurychle přelétla přeplněnou místnost. Tři únikové východy, v každém z nich bezprostřední překážky. Ke dvěma z nich měl rychlý přístup on, vyškrtla je. Zbýval zadní vchod. Proklouznout kolem Greena, vyběhnout do postranní uličky, pouhých sedm kroků k černému BMW, nikdy by nestihl doběhnout včas, do šesti minut může být na dálnici-

„Mimochodem, odkdy jsou ve Washingtonu ulice tak nebezpečné?" zeptal se blonďák rétoricky, sledujíc tekutinu ve své sklence. „Než jsem vstoupil, viděl jsem, jak odtahují nějaké auto. Velmi dobrá značka... Mercedes? Porsche? Vypadalo jako rozmlácené od chuligánů. Taková škoda... Ach ano, už si vzpomínám. BMW."

Zvedl k ní temné zelené oči a jí se zastavilo srdce. Zpětně si uvědomila, že její prvotní dojem z něj byl správný. Přišel sem za nějakým účelem. Aby ji dostal.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Skryté nebezpečí: