OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Přízraky



Přízraky Povídka o jedné spisovatelce, co hledala inspiraci, ale místo toho našla smrt.
Psala jsem to včera o půlnoci, protože jsem ten nápad nemohla dostat z hlavy. Začátek je hrozně dlouhý a nudný, až potom se začne něco dít, ale stejně se mi nepovedlo napsat tak, jak jsem chtěla. Ten nápad taky není nic extra.
Budu ráda za kritiku. Díky všem, co si to přečtou. :)

Přízraky ve tmě


Seděla jsem u svého počítače a mé ruce se samovolně rozběhly po klávesnici, skládajíc jednotlivá písmenka do vět. Snažila jsem se pomocí slov vyjádřit pocity mé hlavní hrdinky a vymyslet vhodnou zápletku. Můj mozek teď pracoval na plné obrátky a já přemýšlela, co dál, ale… nic mě nenapadalo. Žádná věc, co by mě inspirovala. Nic, co by mi vnuklo nový nápad. Chvíli jsem bezmyšlenkovitě zírala na poloprázdný list, „papír“. Po chvíli jsme ale vzdala své zbytečné snažení a odebrala jsem se k mojí posteli, abych si mohla lehnout. Dlouhou mučivou chvilku jsem zírala skrz okno pokoje a snažila se najít svou ztracenou inspiraci, ale nikde se nenacházela.

Trvalo to den, dva dny, týden. Seděla jsem doma a nemohla na nic přijít. Až po jednom týdnu jsem se rozhodla, že by mi mohla pomoci procházka. Popadla jsem svůj kabát, blok a tužku a vydala se do chladného náručí podzimu za domovními dveřmi. Chodník kolem mého domu byl zapadán sprškou listí, které se líně snášelo z okolních stromů.

Vydala jsem se po zapadané cestě do parku a blok a tužku jsem měla pohotovostně připravené, abych mohla kdykoli začít psát.

Došla jsem do parku a sledovala okolí. Posadila jsem se na lavičku naproti dětskému hřišti, kde se pár dětí bavilo válením se ve spadlém listí javorů, jež rostly okolo a v létě poskytovaly vítaný stín. Jejich mohutné kmeny teď hrdě stály na odiv mým očím, ale při pohledu na ně mě nenapadalo, co bych mohla napsat. Dál jsem seděla a vdechovala podzimní vzduch. Najednou zafoukal vítr a pár listů se sneslo na mou hlavu. Jeden jsem chytila do rukou a pečlivě ho pozorovala. Vždy mě udivovalo, co podzim s listím dokáže udělat.

List byl z velké části jen vybarvený žlutou barvou, ale zdobilo ho pestré červené žilkování. Podívala jsem se na stromy okolo obsypané pestrobarevným listím. Stromy vypadaly na pohled úžasně, ale bohužel to znamenalo, že ty listy umírají. Zakroutila jsem nad tím hlavou a spadeným listem jsem si otáčela v prstech. Ještě chvíli jsem sledovala děti, hrající si v mrtvých, ale krásných listech, a pak jsem se zvedla a odešla.

Celý den jsem hledala svou inspiraci venku, ale pořád se mi jí nedostalo. Byla jsem už na mnoha místech; ve všech parcích, v lese, v kavárnách, vevnitř i venku, ale pořád mě nic nenapadalo. Mířila jsem zpět domů, zklamaná ze svého neúspěchu, když v tom se přede mnou vynořil hřbitov. Už se pomalu stmívalo a tma mu dodávala tu správnou atmosféru.

„Poslední pokus,“ zašeptala jsem si pro sebe a otevřela těžká kovová vrata. Vešla jsem dovnitř a chodila mezi hroby, dokud jsem nenarazila na lavičku mezi dvěma vysokými stromy. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Okolní šero bylo téměř strašidelné, ale já se nad tím moc nepozastavovala. Nikdy jsem nevěřila, že by se mi tu mohlo něco stát.

Zafoukal silný vítr a já se zachumlala do svého kabátu. Začínala mi být zima. Najednou jsem uslyšela tichý hlas. Zvedla jsem se a pátrala pohledem, zda nikoho neuvidím. Vždyť jsem ten hřbitov prošla celý a nikoho jsem nepotkala.

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se opět spíš sama pro sebe a moje zašeptání odnesl vítr. A v tom jsem ji uviděla. Krčila se u jednoho z náhrobků a tiše šeptala směrem k němu. Předtím jsem si jí asi nevšimla.  Sledovala jsem tu dívku, jak zapaluje svíčku na hrobě a něco mě tlačilo, abych si s ní šla promluvit. V hloubi duše jsem věděla, že to není zrovna nejlepší nápad, oslovovat cizího člověka na hřbitově a že by bylo dobré rychle vypadnout, ale nemohla jsem si pomoct. Rozešla jsem se k té dívce a doufala, že ji nevystraším. Vypadala tak mladě a zranitelně, ale něco na ní mě nutilo si myslet, že není zase až tak bezmocná, ale mohl to být jen můj osobní pocit.

Mezitím jsem došla až k ní, ale ona ani nevzhlédla, snad si mě asi ani nevšimla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji opatrně. Opět žádná reakce. Zvláštní. Už jsem se chtěla otočit a odejít, když v tom na mě promluvila. Její hlas byl tichý a plný emocí – plný bolesti, řekla bych.

„Neměla bys tu být. Neměla bys mě tu vidět.“ V tu chvíli jsem si pomyslela, že ta holka je jen blázen, co patří na psychiatrii do svěrací kazajky. V duchu jsem si nadávala, proč jsem hned neodešla, ale bylo mi jasné, že to zapříčinila má přirozená zvědavost. Až moc jsem chtěla vědět, co tady vlastně dělá. Proč tu vlastně je. Podívala jsem se na ni a potom jsem promluvila:

„Co se mu stalo?“ optala jsem se a ukázala směrem k náhrobnímu kameni, kdy bylo jméno chlapce a jeho fotka. Datum úmrtí bylo před dvěma roky. Porovnala jsem ho s datem narození – bylo mu teprve 17 let, pokud jsem to bleskově spočítala správně. Dívka mi na mou otázku opět neodpověděla, jen ke mně poprvé zvedla pohled a podívala se mi zprudka do očí. Ucítila jsem potřebu ucuknout a vyhnout se tak tomu příšernému pocitu, jež ve mně její pohled vyvolal, ale nemohla jsem uhnout.

„Věříš na vyšší síly?“ Její hlas mi dovolil se odpoutat od jejích očí a já za to byla vděčná. Její slova mi ale nedávala smysl. Mluvila nesouvisle a pořád mi připadala jako blázen. Nevěděla jsem, co jí mám na její otázku odpovědět, ale ona ne to ani nečekala, jen mluvila dál a oči měla upřené na mě. Já ale byla opatrná, abych se znovu nestřetla s její pohledem.

„Existují. Vím to. Jsou to Přízraky a my je nemůžeme spatřit.“ Neměla jsem ponětí, o čem to mluví a otočila jsem se k odchodu. Celý tenhle rozhovor už mi připadal absurdní a divný. Už jsem ji rozhodně nechtěla poslouchat.

„Stalo se to před dvěma lety. Byli jsme… přátelé. Alespoň on si to myslel.“ Tohle mě zarazilo. Ten příběh jsem potřebovala slyšet. Potřebovala jsem tu inspiraci a tady se mi nabízela zadarmo… Zhluboka jsem se nadechla a sebrala všechnu svoji vůli. Otočila jsem se zpět a usadila jsem se na zemi vedle té dívky.

„Jak se jmenoval?“ zeptala jsem se a přitom jsem si vytahovala z kapsy blok a tužku. K mému údivu mi dívka odpověděla na moji otázku a přitom pečlivě sledovala, jak si vytahuji své věci.

„David.“ Její hlas byl najednou plný emocí, plný lásky.

„Měla jste ho ráda,“ konstatovala jsem a všechno jsem si pečlivě zapisovala.

„Milovala jsem ho, ale to nestačilo. Nikdy to nemohlo být dost.“ Nastala chvíle ticha. Přemítala jsem, jak ji zase přimět mluvit.

„Dost na co?“

„Aby se to nestalo,“ probodla pohledem náhrobek a pokračovala dál, „mohl být naživu. Ale byli jsme moc hloupí. Nechápali jsme a oni tu byli. Sledovali nás.“ Na chvíli se opět odmlčela, jakoby si třídila myšlenky a já měla na jazyku otázku, koho myslela tím „oni“, avšak instinkt mi říkal, abych radši držela jazyk za zuby. A tak jsem mlčela a čekala, co přijde dál.

„Šli jsme sem, jako každý den. Tady jsme se scházeli. Nebývali tu lidé a byl tu klid. Přicházeli jsme spolu a spolu také odcházeli. Vždycky jsme tu byli jen spolu. Seděli jsme na té lavičce, ale oni nás pozorovali. Jeden den jsme zase přišli, ale něco bylo jiné. Nikdo tu nebyl jako vždy, ale ani žádné hořící svíčky. Ten den jsme tu zůstali, dokud se nesetmělo. Byla zima. Hrozná zima jako bývá v noci teď. Seděli jsme ne té lavičce… a potom přišli.“ Dívce se z očí vylily slzy a já nevěděla, co říct. Mlčely jsme a já přemítala, zda je vhodná chvíle pro moji otázku. Dívka odvrátila obličej ode mě a zadívala se na fotku toho kluka. Potom se její oči zastřely, jakoby se dívala o ty roky zpět. Začala znovu mluvit, jiný tón teď provázel její hlas. Její dech se srážel v obláčky mlhy před její obličejem a já si uvědomila, že se třesu zimou. Přesto jsem bedlivě poslouchala další část jejího příběhu a ruka ztuhlá mrazem mi stále jezdila po papíře, jak jsem se snažila to všechno sepsat.

„Byli jako stíny a já se v tu chvíli cítila hrozně. Přízraky. I když byly sotva vidět, jejich oči zářily jasně. A pak jsem se podívala na něj. Naše oči se střetly a věděli jsme, že je to špatné. Ty stíny se přibližovaly a najednou byly všude kolem. Nebylo kam se schovat a jejich oči se propalovaly skrze mě. Byla mi zima a měla jsem strach. Celé tělo se mi třáslo. Rozhlédla jsem se a viděla je všude kolem. Chtěla jsem promluvit na něj, ale když jsem se otočila, objímala jsem jen jeho mrtvé tělo. Nebyla v něm ani stopa života – bylo pozdě, byl mrtvý.“ Když říkala ta poslední slova, tak nebrečela, jak bych očekávala. Její hlas byl chladný, oproštěný od všech emocí. A potom se podíval na mě.

„Ty máš v sobě až příliš hodně života,“ pronesla. Ta věta zněla hrozivě z jejích úst a vystrašila mě, ač jsem nevěděla proč. Dívčina tvář se odvrátila zpět k hrobu chlapce a zadívala se na svíčku, jež jsem ji viděla zapalovat. Vzala ji do rukou a pozvedla vzhůru. Jak zafoukal vítr, svíčka zhasla a okolo nás byla jen tma. Halila nás ve svém studeném objetí. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že ostatní svíce už také zhasly.

Potom se moje oči obrátily zpět k dívce a studený vzduch proťal můj zděšený výkřik. Její oči zářily rudými plameny, ale její tělo bylo těžko spatřit.

„Říkala jsem, že jsou tady. Přicházejí… se mnou,“ řekla skřípavým hlasem a já jsem se zvedla, abych se vydala na útěk, couvala jsem od ní dál, ale bylo pozdě. Oni byli všude. Žhnoucí oči jež mě chtěly uhranout.

Upustila jsem na zem své poznámky a hledala únikovou cestu, ale nikde nebyla možnost k útěku. Najednou jsem vedle dívky spatřila vybledlé tělo chlapce, jež byl na fotografii náhrobku.

„Dobrá práce,“ obrátil se na dívku a pak se jeho oči přesunuly na mě. „Vítej.“ V tu chvíli jsem ucítila bolest. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel, nikdo mi nepřišel na pomoc. Byla jsem  sama a mé tělo leželo na hřbitově v uličce mezi hroby. Ale já se o to nezajímala. Už jsem nebyla ve svém těle.

Tiše jsem se pro sebe zasmála a mé oči zaplály rudým plamenem…




Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Přízraky :

6. ShadowKissed přispěvatel
02.10.2010 [14:28]

ShadowKissedDěkuju vám za komentáře. Jsem moc ráda, že se to někomu líbilo. Emoticon

01.10.2010 [23:57]

Vybrala jsem si fakt skvělou dobu na přečtení Emoticon Ale ne, bylo to úžasné, nahnala jsi mi husí kůži a moc se mi to líbilo...Krásně se to četlo, prostě tleskám... ;)
Ten konec byl opravdu skvělý Emoticon

4. nesii
01.10.2010 [22:30]

Oprava: najoblúbenejšie. Emoticon

3. nesii
01.10.2010 [22:29]

Nádhera... patrí táto jednorázovka medzi mojej najlepšie... nádherne napísané, super dej a vy´borne vymyslené.... tlieskam. Emoticon Emoticon Emoticon

2. AgataEritra
30.09.2010 [14:59]

Obrovský posun dopředu... Je to vážně dobré! Jen tak dál a třeba tu knihu jednou vydáš, ale chce to ještě hodně zlepšit Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 30.09.2010 [0:07]

Pokud jsi chtěla docílit toho, aby mi běhal mráz po zádech, tak se ti to povedlo na jedničku. Emoticon A slibuji, že tyhle typy povídek nebudu číst a opravovat o půlnoci. Vážně jsem mi nahnala strach. Nechtěla bych být na místě té holčiny. Mě naštěstí přichází instpirace pořád, takže nejsem nucene chodit ven a hlavně ne na hřbitov. Hřbitovy nemám ráda, ale tohle mě opravdu vystrašilo.
Když se nebudu ohlížet na děj. Musím tě pochválit za stavbu tvých vět. Slova v nich, prostě dokonalé. Krása. Perfektně volíš slova, které vyjadřují přesně to, co chceš.
Nevím jestli se ti to někdy stalo, že jsi neměla inspiraci, ale hlavně mi slib, že nepůjdeš na hřbito. Emoticon Emoticon
Jen mě zajímá, jestli ta holka taky někoho potom dostala a nebo jestli se oprostila od pozemského světa, o čemž s jejíma očima pochybuju.
Tleskám. Bravurné dílo. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!