OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Poslední přání



Poslední přáníTato povídka pojednává o nešťastném příběhu dívky, která umírá na nevyléčitelnou nemoc a má jen jediné přání - prožít noc s dívkou.

Linda. Nádherné jméno, které si budu pamatovat do konce svého krátkého života. Jsem totiž nemocná. Ano, dívka. Linda byla moje první. Úplně. Nikdo o mně nevěděl, že bych byla jinak orientovaná. Bála jsem se příliš společnosti. I když je doba, která se ráda nazývá dobou otevřené mysli, je na denním pořádku, že se objeví spousta lidí, kteří si myslí, že je to odporné, divné a je to jako nemoc. Jenže není to tak. Dvě holky i dva kluci se dokáží milovat stejně jako kluk a holka. Jenže vykládejte si to. Zpět ke mně. Jmenuji se Jessie. Je mi osmnáct a mám nemoc zvanou AIDS. I když by si každý řekl, že to mám kvůli tomu, že to ráda dělám s holkama, není to tak. Mám to z doby, kdy jsem potlačovala své pravé já a používala masku, kterou společnost přijala.


Bylo to před třemi lety. Jako letní brigádu jsem měla výpomoc v malé kavárničce na maloměstě hluboko na území USA. Nesnášela jsem to tam. Všichni všechny znají a vše o sobě vědí. Ale o mém já nevěděli. Ani Mark. Chodil se mnou na školu a bylo vidět, že mě má rád. Všechny holky od nás ze třídy ho chtěly dostat. Chodil o jednu třídu výš a byl celkem fajn. Často mě odchytával o přestávce, aby se mnou prohodil pár slov. Jakmile mě zahlédnul, viděla jsem takový ten lišácký záblesk v jeho modrých očích. Nahodil úsměv a okamžitě se se mnou začal bavit. Od politiky až po to, jaké jsou kluci děsné hyeny.

Brala jsem ho jako bratra, ale jednou bylo vidět, že mě jako sestru nebere. Stalo se to, když jsme se vraceli večer z kina, dělali blázniviny jako vždycky. Přiběhla jsem k němu a lehce ho načutla do zadnice, což si samozřejmě nemohl nechat líbit! Ani jsem se nenadála a byla jsem v jeho náručí a nesl mě do nedaleké vysoké trávy. Vyzní to špatně, ale není to tak, jak si myslíte. Bylo po dešti, což znamenalo, že byla hodně mokrá. A šup! A už jsem se v něm válela na oplátku za moje kopnutí. Ale nevšimli jsme si, že tam je potok, a oba jsme tam žuchli. Pošťuchovali jsme se a pak se zničehonic zarazil, kouknul se mi do očí a zvážněl.

„Víš, už dlouho se mi líbíš. Vím, že jsem pro tebe asi dobrý kamarád, ale pro mě jsi víc... Mnohem," mluvil skoro až šeptem. Chvíli jsme se ztráceli ve svých pohledech, ale mlčela jsem. Jediná věc, co mě napadla, byla políbit ho. Od toho okamžiku jsem si připadala jak při incestu. Nikdy nepoznal, že se mi jeho dotyky příčí. Maska zvaná "Správná přítelkyně" seděla dobře. Měla jsem ho ráda, to ano, ale nebylo to prostě ono. Byl bratr a vždycky jím bude. Onemocněla jsem v době, kdy už začal poznávat moje já. Zjistil, že to není zrovna perfektní vztah, a podvedl mě s jednou slečnou, co chodila s ním do třídy. Nevěděla jsem to. Asi musela být nakažená. Nakazila jsem se v období, kdy jsme začali chodit na plesy.

Plesy. Miluji je. Spousta šatů, tance a zábavy. S Markem jsem na ně chodila ráda, protože je velmi dobrý tanečník. A když jsme se vraceli z plesu, začalo pršet. Vyklouzla jsem zpoza deštníku, sundala jsem si boty na podpatcích a začala jsem běhat, tančit a skákat mezi kalužemi. Byla teplá noc, takže mi to ani nevadilo, a dokonce se po chvíli přidal i Mark. Vypadal šťastně. „N... Nechtěla bys ještě zajít ke mně? Aspoň by ses usušila," rozpačitě pronesl při našem skákání přes kaluže.
„Jasné! Děkuju moc. Navíc, slíbil jsi mi tu zmrzlinu se šlehačkou!" laškovně jsem mrkla a poté mě políbil. Než jsme došli k němu domů, byli jsme mokří až do morku kostí. Nebydlel daleko odsud, takže jsme to měli kousek. Když jsme k němu přišli a konečně se usušili, vlítli jsme pod deku, pustili film a cpali se vanilkovou zmrzlinu s mojí vysněnou šlehačkou. Co myslíte? Dokázali jsme na ten film koukat? Odpovím za vás. Ne. Samozřejmě, že ne. Už po tom, co jsme snědli svoji porci zmrzliny, jsme se začli pošťuchovat. A to tou nejlepší hrou. Lechtaná. Zná ji každý. Jelikož byl ale zákeřňák, tak věděl, že nejcitlivější jsou žebra a krk. „Áááááá! Nech mě, prosím!" prosila jsem, když po několika útocích na moje žebra vyhrál a já se přestala bránit. Objala jsem ho a nepřestávala prosit v šílených mukách z lechtání. Cítila jsem, jak si na moje rameno položil hlavu a začal mi dýchat na krk. Cítila jsem každý jeho nádech a výdech. Vtom mě začal líbat na krk. Jsem na něj strašně citlivá, takže jsem sebou cukla a skrčila jsem se. Vtom se to stalo. Sjel mi rukou po tváři a začal mě líbat. Ale ne jako vždycky, ale zuřivěji a více naléhavě. Nebránila jsem se a začala jsem mu jeho vášeň oplácet. Kousla jsem ho do rtu, pokračovala polibkem na bradu a lehce jsem mu olízla ucho. To ho asi přimělo to udělat. Začal klesat dolů až zlověstně rychle. Vyhrnul mi sukni a hádejte, co pak.

Byl to zvláštní pocit, ale bylo to fajn. Víc než fajn. Sice jsem nechápala kluky, proč si vždycky dělaj srandu z toho, že to je jak lízání zmrzliny, ale už to chápu. Když mě konečně dovedl k mému prvnímu orgasmu, tak rozhodně nechtěl noc skončit. Chytl mě do náruče a odnesl na postel. Po chvíli líbání mi shodil šaty a zahodil moji bílou podprsenku někam do prostoru svého pokoje. Sundala jsem mu košili, kalhoty i jeho (fakt dobré) trenýrky, v kterých jsem se ráno poté promenádovala po bytě. Jeho ruce klouzaly po celém mém těle, ale cítila jsem trochu studu, protože mě ještě nikdy nikdo neviděl celou nahou. Líbal fakt dobře (i najiných místech než na ústech) a pak do mě tvrdě pronikl. Za čež se mi poté omlouval, když viděl, že to bolelo. Bylo to moje poprvé. Ale bolest najednou vymizela následkem zesílení touhy a prožitku. Naše těla se o sebe třela a na čelech se nám začal tvořit pot. Chtěla jsem víc. Věděla jsem, že za chvíli vyvrcholíme. A společně. Zrychlil a pak to přišlo. Ten krásný pocit. Orgasmus. Potom jsme určitě neskončili, ale nevyprávím vám tady svoje erotické zážitky, ale příběh o době, než Linda zemřela.

Ráno jsem se promenádovala po bytě v jeho trenkách a košili a dělala snídani. Líbilo se mi to, ale nebylo to ono. Věděl, že beru antikoncepci, takže jsme to dělali bez ochrany. O dva měsíce později mi řekl něco, co jsem nečekala. Zbýval mu měsíc života. Byl nakažený. Zbytek toho času už jenom prožíval bolest a čekal na smrt. Byla jsem jeho vykoupením. Ale je tu problém. Nakazila jsem se od něj. Šla jsem na testy a zjistila, že mi taky moc času nezbývá. Tři roky. Celkem krátká doba na tolik plánů, co jsem chtěla uskutečnit. Všechny touhy, sny. Všechno jsem věděla, že nestihnu. Věděla jsem jenom o jedné věci. Prožít noc s dívkou. Byl tu problém... Nevěděla jsem o žádné, která by tu byla.

Až jednou na kamarádčině večírku jsem konečně jednu potkala. Moudří už vědí, že Lindu. Večírek byl v plném proudu, když jedna mrcha, která je o rok mladší, pronesla, že nechápe, proč musel někdo tak skvělý jako Mark zemřít. Musela jsem odejít. Udělala to měsíc po tom, co zemřel. Moje čerstvé rány se najednou otevřely a měla jsem pocit, že mi do nich ještě sype sůl. Pocit prázdna, temna a bezmoci se mě zmocnil, když se mi horké slzy linuly po tváři. Seděla jsem chvíli na verandě, když v tom přišla. Objala mě a koukla se na mě tak strašně soucitně, až mě to píchlo u srdce. Usmála se a snažila se mi pomoci. Vyprávěla jsem jí o něm, když jsem jí bezmocně brečela v náručí. O tom, jaké to bylo, když byl ještě v pořádku, a to, že když už nemoc dosáhla své nejhorší fáze, vypadal, že jediné, co ho drží naživu, jsem já. Jenže to nestačilo. Viděla jsem, jak se trápí, jak sténá bolestí a slábne. Čím dál víc. Bylo to v době, když ještě nebyl lék. Ale cítila jsem se nejvíce provinile, když mi řekl, že mě miluje. Nemohla jsem mu o sobě říct pravdu, takže jsem mu musela lhát až do konce. Byla jsem u toho. Nevím, jestli mi bylo špatně kvůli tomu, že zemřel, nebo kvůli tomu, že jsem ho nikdy nemilovala jako on mě. Měla jsem ho ráda, ale láska to nebyla.
„Tys mu lhala viď?" po chvíli mého vyprávění vypravila z jejích světlých rtů.
„Musela jsem. Jsem na holky. Teďka už to je jedno," odpověla jsem tiše a hodně smutně. Byla první, kdo se to o mně dozvěděl. Očima jí najednou něco problesklo a zakývala na souhlas. Přitiskla si mě k sobě ještě blíž.
„Já taky. A vím, co se Markovi stalo. Měl AIDS, viď?" Skoro jsem údivem otevřela pusu.
Zalapala jsem po dechu a začla odpovídat: „Měl. Nemohla jsem mu lhát. Miloval mě. Nechtěla jsem, aby mu způsobovalo ještě něco bolest. A já taky tak dopadnu," koukla jsem se na ní pohřebným pohledem a opět se mi hrnuly slzy do očí.
„Jsem taky nemocná. Nakazil mě." A opět jsem se sesypala. Linda mě celou dobu poslouchala a objímala mě v pevném sevření. Potom, když už jsem ani nemohla brečet, zahleděla se do mých prázdných očí. „Chceš si užít alespoň jednou, než umřeš, s někým, koho miluješ?"
„Ráda bych, ale není s kým. Nikdy jsem nikoho nemilovala." A začaly se mi opět drát slzy do očí, když vtom jsem ucítila, jak její ruka sjela níž po zádech a zastavila se až na mojí zadní partii těla, která nebyla valně vypracovaná ani vyvinutá. „Možná, kdybys měla šanci ten svůj zbytek života prožít s někým, u koho bys měla šanci, tak by ses i zamilovala." A něžně se usmála. Objala jsem ji a cítila jsem, jak jí tluče srdce, a její těžký dech. Chtěla jsem se jí dívat snad navždy do očí a pozorovat její světlé vlasy v odlesku měsíce. Lehnout si s ní do sítě a pozorovat hvězdy. Být s ní takhle navždy a už ji nepustit. Najednou se ozvaly kroky. Odtrhly jsme se od sebe a koukaly na sebe překvapenými výrazy. Od té doby jsme se s Lindou tajně scházely a její milou a usměvavou povahu jsem si hnedka zamilovala. A kdo by si ji taky nezamiloval. Divím se, že s holkou, jako jsem já, vůbec něco chtěla mít. Mám zrzavé vlnité a hlavně neposedné vlasy, takže vypadám jako rozcuchaná čajodějnice, a moje malá postava tomu moc neodporuje. Sice nemám hrb, ale i tak nevypadám nijako valně. Nejsem jako reklama na hlad, čímž pádem jsem v této době na odpis. Ale přesto se na mě vždycky zadívala soucitným pohledem a usmívala se. Byla krásná.

Jednoho večera jsme se rozhodly posunout náš vztah do vyšších otáček. Dotýkala se mě na místech, kde věděla, že jsou citlivá a líbí se mi to. Jako kdybych byla její deníček. Nechala jsem se vést, protože v těhle vodách na dívčím písečku jsem vážně nezkušená. Její něžné polibky a doteky... Bylo to něco jiného než s klukem. Tohle se mi líbilo mnohem více. Něžnější a dělala to osoba, kterou jsem milovala. Lehce mě políbila přes kalhotky. Projel mnou takový pocit strachu, ale hlavně chtíče. Cítila jsem, jak mi ty kalhotky vlhnou pod nátlakem jejích polibků. Po chviličce je sundala a začala symfonie nepopsatelných pocitů. Jazykem si tam hrála, jak kdyby byla na hřišti jako profi hráč a zrovna byl zápas. Lehce, ale přesto dokonale. Nebyl to jen jeden orgasmus, ale večer pokračoval. Vyměnily jsme si role a došlo také na vzájemné uspokojení. Byl to neuvěřitelný večer.

Po tomto večeru jsme spolu jezdily po výletech, dělaly věci, které jsme chtěly zkusit, než zemřeme. Od bungee po obyčejné karaoke. Řídila jsem i autobus nebo jsem byla na leteckém trenažéru. Kapitán letadla bych byla vážně dobrý... O rok později jsem se od Lindy dozvěděla, že má leukemii. „Děláš si srandu, že jo?" bylo jediné, na co jsem se zmohla. Bylo to k neuvěření. Dívka, která mě vždycky podporovala, bojuje s nemocí, stejně jako já. A přitom je veselá, šťastná a milá ke všem. Hlavně na mě. Bylo to... jako blesk, který se objevil z čista jasna. Do očí se mi draly slzy. Proč? Proč musím mít, sakra, takovouhle smůlu... Mark... Já... Linda... Všichni... Všichni budeme mrtví. Od té doby šlo vše z kopce. Zhoršovaly se nám příznaky a kvůli našem nemocem jsme se moc nevídaly. Ona ale na tom byla hůř. Chodila na chemoterapie a vypadaly jí všechny vlasy, řasy a obočí, ale stále byla krásná. Její sněhová pleť byla ještě bělejší něž kdy jindy. Po několikati dávkách jí přestala zabírat. Nemoc začala nad ní vítězit a teď bylo na mně, abych u ní byla a držela ji za ruku, usmívala se a dávala naději. Bláhově jsem doufala, že alespoň ona má šanci se vyléčit. Bohužel boj prohrála. Znovu zemřel někdo z blízkých. „Tak přeci sis splnila svoje přání. Bylo i moje," řekla mi pár dní před tím, než zemřela. Zemřela, když jsem ji držela za ruku. Tiskla ji tak pevně. Bylo to naposled, co jsem ji viděla s úsměvem. „Bude to v pořádku. Uvidíš." Její úsměv byl plný bolesti a soucitu. Byla jako anděl. Jestli je nějaké nebe, tak tam ona stoprocentně musela jít. Já půjdu za svoje lži a přetvářku tak akorát... Ani radši nevím. Po tom, co Linda zemřela, jsem se přestěhovala k rodině, kde jsem doteď. Zbývá mi jen pár posledních dní, než se setkám s Lindou. Docela se těším. Přejde všechna bolest a trápení. Uvidím její úsměv a vím, že ji už nic nebolí. Chtěla bych ji obejmout a políbit, ale teď tu není. Už jen chvíle do vysvobození... Lindo! Počkej tam na mě!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední přání:

2. Midori přispěvatel
11.01.2013 [16:11]

MidoriTo já děkuju! Emoticon

1. YokoScarlet přispěvatel
11.01.2013 [15:51]

YokoScarletVau, Míďo! To si děláš p*del! Povídka je suprová Emoticon Donutila jsi mě k pláči... Ten konec... Emoticon Ale ten konec!
Sama moc dobře víš, co pro mě ta povídka znamená - nejen kvůli mé orientaci, ale sám osobně je to tvůj (náš) vzdor proti této úzkoprsé době plné předsudků..
Arigato Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!