OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nikdy neříkej „ne"

29.05.2014 (17:00) • MJ5 • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1359×

Malá holčička v jasně zelené sukni došla za doprovodu vysoké, přísně se tvářící ženy až před starý dům. Žena na sobě měla černé upnuté šaty a blonďaté vlasy stažené do drdolu. „Takže uvnitř se budeš chovat slušně, když se tě bude někdo na něco ptát, popravdě odpovíš!" Žena se odmlčela a podívala se na holčičku.

Počkala, až přikývne, a pak pokračovala: „Ale na žádnou otázku nesmíš říkat ,ne´!"

Holčička se zatvářila zmateně: „Ale to je hloupé."

Žena se na ni opovržlivě podívala. „Jsi ještě dítě, připadá ti hloupé všechno!"

„Ale tohle je vážně hloupé, právě jste přece řekla, že mám odpovídat podle pravdy," trvala si holčička na svém.

Žena se sklonila tak, aby holčičce viděla do obličeje: „Tak poslouchej, ty spratku, nevím, z jaké díry tě vytáhli, ale když řeknu, že na nic nesmíš odpovídat ,ne‘, tak to tak bude, rozumíš?!" zasyčela žena výhružně. Dívka okamžitě přikývla. Žena pak holčičku vzala za ruku a táhla ji k domu.

Dům zevnitř vypadal stejně jako z venku. Byl starý, po celé hale se táhl dlouhý červený koberec, který pokračoval i na schodech. Všude visely různé obrazy a byly tady zapálené svíčky. Žena počkala, až si holčička přestane halu prohlížet a potom obě začaly stoupat po schodech. I přes koberec bylo slyšet, jak schody vržou. Došly až do patra. Na konci chodby tam byly zavřené dveře, k nim se žena vydala. Holčička si vzpomněla na jednu pohádku, kterou jí kdysi četli. Starý dům, rozvrzané schodiště, prázdná, tmavá chodba, na jejím konci dveře a za nimi… Ne! Takhle daleko se v příběhu nikdy nedostala. Buď usnula, nebo už nechtěla, aby se četlo dál. Věděla, že ať už je za těmi dveřmi cokoliv, je to něco, co vás donutí zblednout jako křídu. Něco, díky čemu skončí vaše snídaně na dřevěné podlaze, ve které jsou měkké otisky podrážek a pacek všeho, co tady za ty roky prošlo. Něco, co vás donutí otočit se a s křikem utíkat. Holčička věděla, že ať už je za těmi dveřmi cokoliv, ona by utíkala, jak nejdál by mohla. Možná, že se dneska konečně dozví, co se za těmi dveřmi skrývá. Ušklíbla se. Život není pohádková knížka, kterou můžete zavřít a dát do nejtmavšího kouta poličky, protože se vám nelíbí konec.

Obě dvě se zastavily a žena otevřela dveře. Společně vešly do pokoje. V pokoji bylo dvacet lidí, mužů i žen a všichni se otočili, když návštěvnice vstoupily. Ale na téhle situaci bylo něco divného, jenže holčička hned nedokázal poznat co. Jeden muž, který měl děsivě pronikavý výraz, k nim přistoupil  a usmál se tak, že to holčičku málem srazilo k zemi děsivým šokem. Neměl sice žádné špičáky, ale něco v tom pohledu bylo tak děsivé, že byste toho muže nedokázali ani pozdravit.

„Konečně jste tady! Jsem rád, že jste dorazily!" promluvil hlasem, který ze všeho nejvíc připomíná ukolébavku a vůbec se nehodil k jeho vzhledu.

Žena se mírně usmála a lehce pokývala hlavou: „Měly jsme malé zpoždění, omlouváme se, Ferdinande."

Muž se opět děsivě usmál a podíval se na holčičku, která byla co možná nejblíže dveřím.

„A kdopak je tvoje okouzlující svěřenkyně, Eleonor?" zeptal se muž s pohledem stále upřeným na holčičku. Při tom pohledu jste cítili, jak vám přestává bít srdce.

„To je Elizabeth," představila ji žena.

Muž přistoupil k holčičce a podal jí ruku. „Moc mě těší, že vás poznávám, Elizabeth," pronesl slavnostně.

Holčička mu ruku opatrně stiskla a málem vyjekla, jak jí příliš pevný stisk málem rozdrtil ruku. „Mě taky těší, pane," řekla, jak nejlépe mohla i přes příval bolesti, který ji ochromil natolik, že nemohla ani rozeznat výraz na mužově tváři.

„Taková zdvořilost! Klidně mi můžeš říkat Ferdinande!" zvolal, až se to rozléhalo celým pokojem.

Teď Liz konečně došlo, co je tady zvláštní: Nikdo si s nikým nepovídal, všichni mlčeli. Ferdinand je dovedl k červené pohovce a sám si sedl naproti nim. Žena si z tácku na stole vzala skleničku nějakého alkoholu, nejspíš šampaňského, a dál si jich nevšímala. Alespoň to skvěle předstírala. Ferdinand okamžitě začal Liz dávat různé otázky. „Takže, jaká byla cesta? Máš ráda slunečné počasí?" ptal se tím zvláštním hlasem.

Holčička se zamyslela. „Cesta byla dobrá a já miluji slunečné počasí," odpověděla a pak si všimla, že se na ni ostatní nadšeně dívají. K pokládání otázek se po chvíli přidali také. Holčička byla ráda, když večer skončil. Ještě nikdy tolik nelhala. Nemá ráda oranžovou barvu! Nemá ráda jahodovou kávu, ať už to bylo cokoli! Nemá ráda tu zvláštní atmosféru v domě! Všechno to byly lži a ona má z toho špatný pocit. Nechtěla lhát jen proto, že jí to někdo nařídil, nechtěla se nikomu podřizovat!

Být podle vašich představ už mě nebaví.

Opuštěný vírou, ztracen pod povrchem.

Nevím, co ode mě očekáváte.

Jsem pod tlakem toho, že jdu ve vašich šlépějích.

Zachycen v protiproudu, který mě táhne zpět.

Každý krok, který udělám, je pro vás další chybou.

O pár měsíců později byla Elizabeth starší holčička, stála před zrcadlem a rovnala si stuhu ve vlasech. Ozvalo se zaťukání na dveře pokoje a dovnitř vešla Eleonor v černých upnutých šatech s vlasy staženými v drdolu. Možná, že s tím účesem i spala a možná, že ne, ale nosila ho pořád. „Už jsi připravená?" zeptala se a prohlížela si Liz od límečku šatů až po špičky bot.

Holčička němě přikývla, pak zvedla hlavu a s novou nadějí to zkusila znovu. „Mně se tam nechce. Musím tam jít?" zeptala se, i když odpověď už znala dávno předtím, než svou otázku vyslovila.

„Ano, rozhodně tam musíš. A teď pojď dolů, řidič už na nás čeká," prohlásila nesmlouvavým tónem, zvedla se k odchodu a zmizela v chodbě. Holčička si jenom povzdechla. Mlčky snášela návštěvy v tom domě a odpovídala na otázky. Ale v hloubi duše se jí to nepřestávalo hnusit. Ale neodporovala. Za tu dobu, co byla u Eleonor, přestala odporovat. Vždyť to nemělo cenu! Není proč se snažit, a i kdyby bylo, skončí to pro ni špatně. Takže se přestala prohlížet v zrcadle, sešla schody do haly a vyšla za Eleonor na ulici.

Já stal jsem se tak ochromeným,

že už vás vůbec nevnímám.

Už toho mám dost!

A všechno si začínám uvědomovat.

Stává se ze mě tohle!

A jediné, co chci,

je být sám sebou

a žít si po svém!

Z Elizabeth se stala mladá dívka a návštěvy v domě jí na první pohled už nevadily. Ale zdání klame, jenom se zdá, že je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti je to daleko horší. Když ve vás někdo potlačuje váš názor, užírá vás to zevnitř, stáváte se loutkou pro všechny kolem vás. Pro každého, kdo vám dá do hlavy novou myšlenku, pro každého, kdo vás dokáže ovládat a zničit všechno, čemu jste věřili, za co jste bojovali. A je vám jedno, že už to nejste vy, kdo mluví a chodí, jde vám jen o to, aby všichni viděli, že se od nich nechcete odlišovat.

Elizabeth s Eleonor vyšly po schodech nahoru a zamířily k známým dveřím. Přivítal je Ferdinand, který je odvedl k jejich pohovce. Když si nově příchozí sedly, všichni se hned shlukli kolem. A znovu i po těch letech začali s otázkami.

„Spí se vám dobře?" ptal se někdo.

„Máte na půdě želvy?" ptal se muž se skleničkou alkoholu v každé ruce.  

„Je pro vás těžké si číst po tmě?" ptala se nějaká žena. Téhle otázce se Elizabeth podivila. Proč by si měla číst po tmě? Ale neptala se po důvodu, prostě odpověděla, že ano a mile se usmála.

Jednou se Eleonor zeptala, proč se má chovat, jako ti lidé, za kterými chodí do domu. Eleonořina odpověď ji vyvedla z míry: „Musíš se tak chovat, protože to tak chce společnost," odpověděla a tím ukončila veškeré rozhovory na tohle téma. Ale měla pocit, že z ní všichni, celá ta společnost, chtějí mít taky loutku, kterou jsou všichni kolem. Při té představě se otřásla hrůzou.

Copak nevidíte, že mě utlačujete?

Držíte mě moc pevně, máte strach,

že nade mnou ztratíte kontrolu,

protože vaše představy o tom, čím budu,

se vám rozpadly přímo před očima.

Každý krok, který udělám, je pro vás další chybou.

A každá vteřina, kterou promrhám, je víc, než dokážu snést.

A uplynul další den, byl večer a ona zase musela do toho domu. A zase se jí ptali a ona zase na všechno odpovídala tak, jak jí řekla Eleonor. Ale ten večer se v ní něco zlomilo. Všechna ta naděje, kterou za ty roky utopila, se znovu vrátila a konečně ji donutila jednat.

Vstala a přehlušila tím příliv otázek, které až dosud naplňovaly místnost. „Už toho mám dost! Už mě nebaví na všechno přikyvovat, protože vy ze mě chcete mít poslušného člověka! Poslušný neznamená být otupělý! Kdybyste mi před pár minutami řekli, ať skočím z mostu, ať se nechám srazit vlakem, šla bych a udělala to! A proč? Protože jste mi to řekli! Měli byste vědět, že když chcete někoho ovládat, máte za něj zodpovědnost, ale vás to nezajímá! Ano, změnili jste mě! Z té holčičky, která se bála tmy, se stala dívka, která se nikdy nevzdává, vždy si stojí za svým a je odhodlaná změnit svět! Ale tohle jste ze mě neudělali vy,  tohle jsem v sobě měla odjakživa! To jediné, v čem jste mě změnili, byl můj názor! Celé ty roky, které jsem tady byla, jsem jenom říkala to, co jste chtěli slyšet, ale já s tím končím! A končím s tím právě teď!" vykřikla, narovnala se a odešla ke dveřím.

„Okamžitě se vrať!" zavolala za ní nějaká žena, ale ona ji neposlouchala. Poslouchala ji doteď, je všechny, celou tu změť hlasů bavící se o ničem. Ale s tím už skončila. Je čas si udělat na věci vlastní názor! Ještě, než za sebou zavřela domovní dveře, uslyšela, jak někdo schází ze schodů. Byl to Ferdinand.

„Velice zajímavé prohlášení!  Předpokládám, že už se sem nevrátíš?" zeptal se se zájmem v monotónním hlase.

Elizabeth zavrtěla hlavou. „Ne, už se nevrátím," prohlásila s odhodláním. Jak krásné bylo tohle říkat a myslet to vážně! Na rozdíl od těch věcí, které vážně nemyslela, ale říkala je doteď.

Ferdinand pokýval hlavou a lehce se pousmál: „Dobrá, myslím, že ses rozhodla správně."

Elizabeth něco napadlo. „Tak pojďte se mnou!" navrhla a tázavě se podívala na Ferdinanda. Musela přiznat, že za tu dlouhou dobu, co sem chodila, si ho velmi oblíbila.

K jejímu zklamání muž opět zavrtěl hlavou. „Nemůžu, zůstanu tady. Ale ty máš v sobě odhodlání, jaké jsem ještě neviděl. Jsem si jistý, že změníš svět! Bůh ti žehnej," zašeptal a Elizabeth v jeho očích na chvíli viděla něco jako obdiv.

„Děkuji, snad se ještě někdy uvidíme." Pak se otočila a vyšla ze dveří.

Po dlouhé době cítila volnost a cítila déšť. Rozběhla se pryč od toho domu. A utíkala a utíkala pryč od všech těch loutkářů, kteří možná kdysi stejně jako ona toužili po svobodě. Bude jí chybět Eleonor, která se stala její novou matkou, bude jí chybět Ferdinand, který její rozhodnutí, jak už mohla s jistotou říct, obdivoval. Ale konečně mohla pryč, mohla utíkat, kam, to bylo jedno. Hlavní bylo, že byla pryč od lidí, kteří potřebují, aby jim ostatní na všechno kývali, aby se oni sami cítili mocní. Od lidí, kteří si mysleli, že když ovládnou jednoho člověka, budou vládnout světu. Od místa, kde vás zasypávali hloupými otázkami a kde by vás za každý projev vzdoru roztrhali na kousíčky. Zmizela od tamtud.

Vím moc dobře,

že to může dopadnout i špatně.

Ale já vím, že jste nebyli jiní.

A také jste někoho zklamali.

A hodiny v tom starém domě tiše tikaly a přerušovaly tak všudypřítomné ticho. Déšť po dlouhé době zase zaplavoval střechy domů. A pouliční lampy osvětlovaly cestu, po které běžela nám známá dívka. A kdyby se někdo podíval z okna, kdyby se někdo zajímal o to, co se venku děje, viděl by, že je šťastná. Šťastná po tak dlouhé době. Každé rozhodnutí, které uděláte, je nejdřív krok do prázdna a pokaždé, když zvednete hlavu a začnete vzdorovat, je tu možnost, že vám podrazí nohy a udělají všechno pro to, aby z vás ten vzdor dostali. Ale není důležité, že jste tohle všechno snášeli tak dlouho bez mrknutí oka. Je důležité, že jste našli svou víru v sebe, víru v to, že jenom vy sami se můžete změnit a jenom, když to opravdu chcete. Je důležité prosadit si svůj názor alespoň na konci, když ne na začátku. A není důležité okamžitě odejít, ale odejít se vztyčenou hlavou.

Autor: MJ5, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej „ne":