OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Navždy - Část I. Lily

02.09.2012 (15:00) • LoveRain, Lada • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1067×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Zase se mi zdál sen.

Věděla jsem, že je to sen, a jako vždycky jsem čekala na chvíli, kdy se probudím a vydechnu si, jenomže tentokrát bylo všechno jinak.

V tomhle snu jsem se něčeho bála.

Ocelová pěst strachu mi svírala břicho, z hrdla se mi dral vyděšený výkřik. Nedostal se až k paralyzovaným hlasivkám a já se jím začala dusit.

Nemohla jsem se nadechnout, popadnout dech, abych běžela rychleji a unikla neviditelnému pronásledovateli.

Věděla jsem, že je to běh o život, ale i když jsem se tolik snažila, nebylo mi to nic platné. Nějakým šestým, nebo spíš sedmým smyslem strachu jsem cítila, že čím víc se tomu někomu vzdaluju, tím jsem mu zároveň blíž. Děsivě blíž.

Doběhla jsem na konec pusté, prázdné noční ulice a bezradně jsem se rozhlédla. Ani zdaleka mi to tady nebylo povědomé. Stiskla jsem rty a snažila se ovládnout děs.

I kdyby se to náhodou stalo a já poznala, kde jsem, moc to neznamenalo. Stačilo, abych zahnula za roh a třeba se jen ohlédla, a už bych nevěděla, odkud jsem se sem dostala.

Moje schopnost orientovat se v neznámém prostředí – orientovat se kdekoli – byla prakticky nulová. Jako dítěti se mi stávalo dost často, že jsem se ztrácela, ale teď už jsem to zvládala. Stačilo zavolat někomu známému, v krajním případně rodičům, a problém byl vyřešen.

Rodičům – teď už vlastně jen Anně.

Ze vzpomínání mě v tom snu vyrušilo vědomí, že se zastavil i můj pronásledovatel. Stejně jako já nedýchal, a i když já jsem měla pocit, že pokud si okamžitě nevzpomenu, jak se to dělá, bude to můj konec, on to nepotřeboval.

Polil mě studený pot.

Byl všude a nikde; obklopoval mě černou mlhou zvráceného pobavení z mého strachu.

Stála jsem – s hlavou sklopenou – a snažila jsem se skrz zcuchanou clonu vlasů, padajících mi přes oči, zahlédnout něco, co by mi alespoň naznačilo, před čím nebo kým to vlastně utíkám. Snažila jsem se být nenápadná, věděla jsem, že pokud se odtud chci dostat, tak musím být. Zaťala jsem zuby a sevřela ruce v pěst. Dohnal mě a už si se mnou jen tak pohrával.

Ale nebyla bych to já, abych se tak snadno vzdala a nebojovala dál.

Jak bych jinak přežila?

I když mě moje okolí vnímalo jako křehkou a bezmocnou, i já měla své zbraně. Teď byl čas je použít.

Nenápadně jsem se rozhlédla, a když jsem na vlhké silnici na dohled neviděla nic, co by naznačovalo fyzickou přítomnost něčeho podezřelého, co nejrychleji jsem se rozeběhla.

Uběhla jsem téměř sto metrů a už jsem si začínala myslet, že to můj nepřítel vzdal nebo ho pronásledování přestalo bavit, když jsem narazila do tvrdé hradby kostí a svalů.

Podlomila se mi kolena a já konečně vykřikla…

Probudila jsem se a vyděšeně jsem lapala po dechu.

Často se mi zdávaly sny – na můj vkus až příliš často. Cítila jsem úlevu, že to pronásledování nebylo skutečné, ale zároveň jsem nemohla jen tak ignorovat varování svého podvědomí, jakkoli se mohlo zdát nesmyslné.

Posadila jsem se na posteli a zašátrala jsem po budíku. Ještě donedávna stával na nočním stolku, u pravé strany postele; ale nebyl tam, a nebyl tam ani ten noční stolek.

Rukou jsem se dotkla zdi. No jasně, je září, zase nový internát, proletělo mi zmateně hlavou. Odhrnula jsem si vlasy z očí. Vůbec jsem si ve své rozespalosti neuvědomila, že je všechno jinak.

Pevně jsem stiskla víčka a zapadla zpátky do polštářů.

Když jsem se na konci června, po skončení školního roku, vrátila domů, zjistila jsem, že už svůj starý domov nemám. Táta s mámou se rozvedli a já zůstala s Annou – to je máma – sama.

V duchu jí tak říkám.

Vždycky pro mě bylo lehčí myslet na ni jako na Annu než jako na mámu. Míň se mi stýskalo, ale možná jsem si to jenom namlouvala.

Anna se v tátovi – Johnovi – doslova viděla. Kdyby stála na střeše mrakodrapu a on jí řekl skoč, byla jsem si jistá, že by skočila. Žila pro něj. Dýchala pro něj.

Já pro oba byla něco jako přívažek. Zklamání, že se nenarodil vytoužený syn.

Omyl, před kterým je třeba zavřít oči.

Samozřejmě že se o mě starali, co by řekli přátelé a známí, kdyby to nedělali? Ale pokud jsem zrovna byla doma a John nebo ona si mě všimli, on semkl nespokojeně rty, jako by říkal „vidíš, tak tohle je všechno, co jsi mi dokázala dát“, a ona se vždycky jen celá schoulila do sebe. V lepším případě se smutně usmála.

Tak moc se snažila být bezchybnou manželkou, že téměř zapomněla být také matkou. Nebylo divu, že jsme si nebyly blízké.

A teď jsme najednou zůstaly spolu samy – zbyly jsme si.

Nedokázala jsem si představit, jak to bude dál, ale Anna se snažila, a tak jsem se držela zpátky a snažila se taky.

Táta byl rozvodový právník bohatých. Vždycky vydělával spoustu peněz. Nechal Anně dům a mně řekl, že v mých téměř devatenácti jsem už dost stará na to, abych se o sebe postarala sama. On už prý do mě investoval dost.

Pak už jsme ho neviděly, a přestože jsem se snažila na to nemyslet… bolelo to.

Jak jsem pochopila, obě nás vyměnil za mladší a reprezentativnější modely.

Sem, do Edinburghu, jsme se s Annou přestěhovaly teprve nedávno, lépe řečeno před týdnem. Po rozvodu nechtěla zůstat ve městě, ve kterém žil se svou novou rodinou.

Manželka a žena v domácnosti, to byla její kariéra. Za to se ale neplatí; nikdo vám nevydá potvrzení o délce praxe a už vůbec nenapíše doporučení pro dalšího „zaměstnavatele“.

Po tom, co jsme v Londýně narychlo prodaly starý dům, jsme si tady koupily menší domek ve slušné čtvrti. Byl až na jejím okraji a těsně sousedil s rozrůstající se průmyslovou zónou, nebyl proto tak drahý a mohly jsme si ho dovolit.

Ušetřily jsme také výdaje za auto, protože autobus nám stavěl skoro až u domu, a i když stěhování a zařizování nového domova spolklo dost peněz, zbylo nám ještě i na to, abych mohla chodit do soukromé školy, kam chodily děti právníků nebo lékařů.

V některých svých názorech si Anna překvapivě stála na svém, a jedním z nich bylo, že investice do vzdělání se vyplatí.

Naše finanční situace nebyla nijak skvělá, ale chtěla si najít práci; pak by to mělo být lepší.

Já jsem se měla snažit o co nejlepší známky, abych dosáhla na stýpko a mohla jít na univerzitu. I když jsem neměla zkušenosti s tím, jak se jakákoli práce shání, také jsem přemýšlela o práci. Třeba jen na pár hodin v týdnu, abych si vylepšila kapesné. Věděla jsem, že podobně pracuje spousta studentů, tak proč bych to nemohla zkusit já?

Otočila jsem hlavu a podívala jsem se oknem ven, do šedivého, kalného rána.

Byl čtvrtek prvního září, začínal můj poslední rok na střední škole a měl být o dost jiný než ty, na které jsem byla zvyklá.

Od svých šesti let jsem byla od září do začátku července v nějaké nové, podle otce zaručeně lepší internátní škole – někdy i část prázdnin, pokud se Anna s Johnem rozhodli „objevovat svět“.

Nebylo divu, že jsem byla při navazování přátelství opatrná.

Svému okolí jsem se zdála nesmělá a bezbranná, možná to tak i bylo, ale já si to nemyslela. Vždycky jsem v sobě cítila spodní tóny neznámé neprobuzené moci.

Často, většinou právě v mých snech, už jsem byla blízko – jenom krůček od toho, abych ji vyvolala a pevně uchopila, ale vždycky mi znovu a znovu proklouzávala mezi prsty a já se budila zklamaná a nespokojená.

Stiskla jsem rty a přitáhla si peřinu blíž, až těsně ke krku. Pořád ještě jsem nevěděla, kolik je hodin, ale podle světla venku mohlo být něco po páté. Zavřela jsem oči a přikryla si je dlaní.

Byla jsem v neznámém městě, v novém domě a novém pokoji; zhluboka jsem se nadechla. Půjdu do nové školy, mezi neznámé lidi – úžasná kombinace. Vražedná. Otřásla jsem se.

A venku? Venku číhalo nebezpečí.

Cítila jsem ho za okny, v ranním mrholení. V obláčcích bílé mlhy, které nesměle upozorňovaly, že dnes možná nebude celý den jenom ošklivo. Bodalo mě do chodidel a špiček prstů; nutilo mě sebrat se a utéct.

Zamrkala jsem a snažila se probrat z polospánku. Co měly tyhle pocity znamenat?

Promnula jsem si oči. Na jedno ráno toho bylo až dost. Bylo by lepší, kdybych znovu neusínala. Kdoví, co by mě ještě mohlo vyděsit.

Nervózní a vyplašená už jsem byla dost, rozhodla jsem se raději vstát a pokračovat ve vybalování krabic s věcmi, které jsem s sebou vláčela od internátu k internátu, i těch dalších, které Anna sbalila, když rozhodovala – sama, beze mě – o tom, co jsem nemohla postrádat z vybavení mého starého pokoje v londýnském domě.

Odhodila jsem přikrývku. Mohla tam nechat všechno!

Vstala jsem a zůstala jsem stát mezi všemi těmi krabicemi. Odtamtud… jsem nepotřebovala nic. Nikdy jsem tam nebyla doma.

To, co jsem potřebovala, když jsem ještě byla malá a… možná i teď, mi nebyli schopni a ochotni dát.

Zavrtěla jsem znechuceně hlavou, musela jsem polknout, abych se zbavila knedlíku v krku. Nálada na vybalování mě okamžitě přešla.

Neznala mě… jak mohla vědět, co potřebuju.

Nadechla jsem se, abych se uklidnila a zahnala zbytečnou lítost a vztek. Budu se muset víc snažit.

Sprcha mi udělá líp než nějaké hloupé vybalování, to můžu provést kdykoli později. Popadla jsem růžovou osušku, která se povalovala od včerejšího večera na bílém proutěném křesílku pod oknem, a rozhlédla jsem se po svém novém „pokoji pro Barbíny“.

Byl neuvěřitelný. Vypadalo to, jako by si Anna ani nevšimla, že už jsem vyrostla.

Měla jsem ráda bílou, růžovou i bledě modrou, kterými pokoj doslova přetékal, ale přece jenom – už mi nebylo pět. Už v šesti jsem byla nucená dospět a ani v jednom z internátů to těmihle barvami zrovna nehýřilo. Spíš tmavě hnědou, modrou s malými záblesky bílé a luxusní zlaté.

Cítila jsem se divně.

Tohle bylo sladké a bylo toho moc.

Pokrčila jsem rameny, znechucená svojí zranitelností. Už dávno mi to přece mělo přestat vadit. Barvy v pokoji nejsou důležité. Zvyknu si – vždycky jsem si zvykla.

Nebude to nic nového. Nic, co bych už tisíckrát nezvládla.

Jo, horká sprcha to spraví.

* * *

Jak tenhle – teď už slunný – den začal, tak smolně také pokračoval.

V koupelně jsem se zdržela moc dlouho; v neoznačených krabicích jsem na sebe nemohla najít nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo školní uniformu; nestihla jsem se nasnídat a ujel mi autobus.

Když jsem konečně se zpožděním dorazila ke škole, zastavila jsem se na okraji silnice před ní.

Bylo opravdu krásně. Nebe zmodralo a ani pár bílých mráčků nemohlo tu pohodu pokazit.

Rozlehlá budova z šedého kamene se spoustou vysokých bílých oken, obehnaná černým plotem, ale moji důvěru nevzbuzovala.

Nikdy jste nemohli vědět, co vás v nové škole čeká.

Tak do toho. Tím, že tady budu postávat, stejně nic nezměním, říkala jsem si a pozorovala jsem své budoucí spolužáky, proudící na vyasfaltované nádvoří starobyle vypadající tepanou bránou.

Odhrnula jsem si vlasy z očí a ještě jednou jsem se rozhlédla. V bílé košili, s volně uvázanou tmavě zelenou kravatou a černých džínách jsem nijak nevybočovala z normálu. Alespoň tohle jsem zvládla, uklidňovala jsem se.

Většina lidí mířila tam, kam já, někteří se mezi sebou zdravili a pokřikovali na sebe a hodně jich – přece jenom zíralo.

Téměř každého pohltila atmosféra nového školního roku a jen pár jedinců bylo tak viditelně mimo kolektiv jako já.

Ještě jednou jsem si z obličeje odhrnula vlasy a znovu jsem si všimla, že na mě pár lidí zírá. Musela jsem to skousnout – byla jsem nová, a i když jsem to už zažila tolikrát, neměla jsem to ráda. Levou rukou jsem nervózně sevřela popruh batohu a se sklopenýma očima jsem vkročila do vozovky.

Nevšimla jsem si velkého černého auta, přijíždějícího z pravé strany. Ozvalo se kvílení brzd a batoh mi vypadl z ruky. Svět kolem mě se na chvíli zastavil, a až když okolí zjistilo, že se vlastně nic nestalo a jenom ta nová, zřejmě bláznivá holka způsobila rozruch, se zase rozeběhl.

Zatajila jsem dech. Nestačila jsem vnímat bouchnutí dveří od auta a pár nadávek.

Nevěnovala jsem jim pozornost, dokud mě za loket nepopadla silná ruka; slunce zastínila temná silueta.

„Nestalo se vám nic?“ Podrážděný, hluboký hlas, ten samý, který předtím nadával, mě omráčil!

Byl hebký jako samet, teplý… jako horká čokoláda.

„Čokoláda?“ Nějaký šílenec mě skoro srazí autem a já přemýšlím o čokoládě!

Zmateně jsem vzhlédla a rozmazaně zaregistrovala postavu vysokého muže. Zamrkala jsem a snažila jsem se zaostřit.

Byl oslnivý!

„Do háje,“ zamumlala jsem. Jenom mně se může stát, že se ztrapním tím, že skočím pod auto „muži roku“. Nejraději bych se neviděla.

Stál tam, v černém obleku, oči mu před sluncem chránily tmavé brýle.

Nedokázala jsem od něho odtrhnout pohled.

Husté, téměř černé vlasy se mu vlnily nad límcem bílé košile, široké rty měl semknuté v napjatém, zlostném výrazu. Rovný nos, vystouplé lícní kosti a ostře řezaná čelist s pevnou bradou.

Každým coulem rozzlobený aristokrat, pomyslela jsem si ironicky přes mlhu okouzlení.

„Nestalo se vám nic?“ opakoval netrpělivě svoji otázku a znovu tak vyřadil můj mozek z provozu.

„Ne… ne… nic mi není,“ vypravila jsem ze sebe. Najednou jsem si připadala jako idiot.

Koktající idiot – neschopný sám přejít silnici nebo dát dohromady souvislou myšlenku, natožpak větu.

Sklonila jsem hlavu a oči mi padly na rozsypaný batoh.

„Do háje!“ sykla jsem znovu.

„Odvezu vás do nemocnice,“ ozval se ten člověk se super hlasem a já se konečně zmohla na tu správnou reakci.

„To nebude nutné,“ vydechla jsem, omámená jeho vzhledem i hlasem. Trochu se mi sice točila hlava, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát a udržet se na nohou.

Něco mě k němu přitahovalo, ale zároveň mě děsil.

Loket jako by mi svíraly rozpálené kleště. Držel mě dál.

Jeho přítomnost mě spoutávala víc a víc. Zachvěla jsem se a odtáhla jsem se.

Určitě jsem byla zelená jako sedma, ale instinktivně jsem chtěla být co nejdál od něho a od místa, kde se mi tohle přihodilo – od místa, kde jsem začala být středem pozornosti… opět, bohužel!

Pozornost nesnáším!

Vždycky zrudnu a začnu koktat – proto se snažím jakékoli pozornosti vyhnout.

V jedné z mých bývalých internátních škol mi kamarádky, teď už bohužel také bývalé, daly přezdívku Bambi. Štvalo mě to, ale nedalo se s tím nic moc dělat.

Zpoza ramene toho dokonalého chlápka se najednou vyklonil kluk mého věku se stejně světlými a vlnitými vlasy, jako mám já. Měl dokonce i stejně modré oči.

Mohli bychom tvrdit, že jsme dvojčata, a věřili by nám to, napadlo mě.

Vlastně byl dost hezký.

I o mně moje okolí soudilo, že jsem hezká, ale někdy mě to, jak vypadám, štvalo. S drobnější postavou a výškou necelých sto šedesát centimetrů jsem vypadala jako přerostlá panenka a lidé mě většinou ani nebrali vážně.

„Hele, ty jsi tady určitě nová, ještě jsem tě tu neviděl, a tebe bych si určitě všiml,“ žertoval.

„Jestli ti něco je, doprovodím tě. Ehm… tedy na ošetřovnu myslím!“ zaváhal a podíval se na mě najednou nejistě.

„Alex stejně nesnáší krev,“ ušklíbl se ironicky a palcem ukázal na tmavovlasého muže, stojícího těsně u nás.

„Neteče mi krev, opravdu se mi nic nestalo,“ hlesla jsem, ale zdálo se, že mě nikdo neposlouchá, rozhodně ne ti dva.

Přestože měl Alex snědou pleť, byl skoro stejně bledý jako já. Pustil mě, ale krásnou, velkou ruku svíral v pěst tak silně, až mu na ní bělaly klouby.

„To bude nejlepší, Filipe,“ vypravil ze sebe ztěžka.

Sehnul se a naházel moje rozsypané věci zpátky do batohu.

Za pár sekund mi ho tiskl do ztuhlých prstů.

Letmo se mě přitom dotkl, a přestože to byl jen okamžik, měla jsem pocit, jako by mě k sobě tím dotekem neodvolatelně připoutal. Přestala jsem být sama sebou, splynula jsem s ním… ocitla jsem se v cizím světě. Zachvěla jsem se.

Nezdálo se, že cítí to samé… a proč taky, bylo to hloupé.

Naopak se zdálo, že chce co nejrychleji zmizet.

Sáhl do kapsy a mezi ukazováčkem a prsteníčkem pravé ruky mi podal svoji navštívenku.

„Ještě jednou se omlouvám, slečno… Pokud by vám nebylo dobře nebo byste cokoli potřebovala, zavolejte mi na tohle číslo,“ řekl tlumeně, jako by z posledních sil přemáhal vztek. Nechtěla jsem svojí nepozorností nikoho vytočit, ale z něho vztek přímo sálal.

Rychle nám pokývl, nastoupil do auta a byl pryč.

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou, a pořád ještě užaslá, zastrčila jsem ten malý papírek do kapsy.

„Hm…“ zvedla jsem obočí.

Z mého zamyšlení mě vytrhl upovídaný blonďák.

„Jsi úplně bílá, opři se o mě, pomůžu ti,“ zavelel rozhodně a vzal mě kolem pasu.

Teprve když jsem to udělala, uvědomila jsem si, jak moc jeho pomoc potřebuju.

Dovedl mě k nejbližší lavičce a tam mě posadil. Vadilo mi, že jsem se tak sesypala, ale než jsem o tom stačila víc přemýšlet, zazvonilo a on musel do třídy, sotva jsem mu stačila poděkovat.

Chvíli jsem ještě zůstala sedět, a když jsem si byla jistá, že to zvládnu, vstala jsem a vydala jsem se hledat třídu, ve které podle rozvrhu, který jsem dostala při zápisu, už začala moje první hodina. Rezavě hnědými dveřmi hlavního vchodu jsem vešla do budovy a podle cedulí po ní začala pátrat. Potkala jsem školníka, a tak to nebylo tak strašné.

Při příchodu do třídy se na mě všichni otočili a profesor na chvíli přestal vykládat. Změřil si mě káravým pohledem. No, ten už mi tohle vyrušení nezapomene, pomyslela jsem si. Vycítila jsem negativní emoce.

„Promiňte, jsem tady nová a musela jsem ještě na studijní…“ nedokoktala jsem ubohou výmluvu. Zarazil mě znechuceným mávnutím ruky a já rychle vklouzla do nejbližší volné lavice. Rozhlédla jsem se; nic zvláštního, lavice ve třech řadách, jen vpředu nad tabulí visely velké černé hodiny.

I tady mě lidé pozorovali a šeptali si o mně, ale snažila jsem se nevšímat si toho a dávat pozor. Bylo to těžké, myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. Pořád jsem v duchu slyšela ten tichý hlas a před očima se mi objevoval obraz muže v tmavém obleku a černých brýlích, jak zatíná pěsti a couvá ode mě co nejdál; nebylo možné se ho zbavit. Ovíjel mě jako kouřový závoj a odděloval mě od reálného světa kolem.

Když konečně zazvonilo, ulevilo se mi, moje první hodina byla za mnou.

Celý den jsem jako ovce sledovala své nové spolužáky ze třídy do třídy.

Pomohlo mi to trochu zorientovat se v areálu školy – dozvěděla jsem se, kde je tělocvična, laboratoře, jídelna i ostatní třídy.

Ne že by to bylo něco platné, ještě pár dní tady budu bloudit. Můj orientační smysl na tom byl asi tak mizerně jako moje sebevědomí, tedy v podstatě nulový.

V duchu jsem nad tím pokrčila rameny. Každý má nějaký nedostatek.

Už jako malá jsem se s tím musela potýkat, byla jsem schopná ztratit se i na zahradě.

Za ty roky jsem se to ale naučila maskovat. Nechtěla jsem, aby si o mně moje okolí myslelo, že ze sebe dělám chudinku. I teď jsem doufala, že si toho tady nikdo nevšimne.

Podívala jsem se po lidech kolem sebe. Po třetí hodině už se jich za mnou moc neotáčelo, takže se zdálo, že docela splývám… zatím.

Rozhlédla jsem se po chodbě v přízemí, dlážděné starobylými tmavými dlaždicemi, a pevně jsem si k sobě jako štít přitiskla hromádku sešitů. Zatím jsem nevěděla, jestli se mi tady bude líbit, ale to, že jsem nevzbuzovala moc velkou pozornost, bylo dobré.

Zachvěla jsem se v podivné předtuše.

Ten jeden rok snad zvládnu, dodávala jsem si odvahy a přesvědčovala sama sebe.

Pomáhalo to jen trochu.

Po poslední hodině jsem si konečně vydechla. Nečekala jsem, že nás takhle zaměstnají hned první den. Teď už bylo pozdě odpoledne.

I když jsem si nebyla jistá, jestli o to někdo z mých nových spolužáků stál, rozloučila jsem se a zamířila k velké černé bráně, kterou jsem se sem dostala – nedala se přehlédnout.

Pak už zbývalo jen projít ulicí Viewforth, ve které škola stála, najít autobusovou zastávku a odjet správným směrem domů.

Pro někoho snadný úkol.

Zastávka tu sice byla jen jedna, ale autobusů z ní odjíždělo hned několik.

No, teď přijdou na řadu mé poznámky, neztrácela jsem hlavu.

Samozřejmě že jsem si zapsala číslo autobusu, kterým jsem přijela. Zapsala jsem si nejen číslo autobusu, ale i počet zastávek, kterými jsme projeli. I když jsem si byla celkem jistá, že naši ulici poznám, byla by sebevražda to neudělat. Mohla bych po městě bloudit i několik let a pořád hledat náš nový dům.

Ta představa mě trochu rozveselila.

Sáhla jsem do batohu pro notýsek s poznámkami a novou adresou, ale… nebyl tam! A chyběl také mobil a peněženka. Celý den jsem nic z toho nepotřebovala. Neobědvala jsem, protože jsem byla moc nervózní na to, abych jedla, a volat kamkoli jsem neměla důvod.

Při svých pobytech ve stále nových internátech jsem nenavázala žádná velká „přátelství až za hrob“.

Na chvíli jsem se ztratila ve svém vnitřním světě; ostatní dívky mě nikdy přímo neodmítaly, spíš jsem to byla já, kdo se jich stranil. V duchu jsem cítila, že jsem jiná než ony. Všechno pro mě mělo ještě jiný význam než jenom ten obyčejný, viditelný.

Někdy se stávalo, že jsem viděla duši tvorů, rostlin i kamenů kolem sebe. Zpočátku mě to děsilo.

Ještě jako malá jsem se s tím svěřila Anně. Ta se nejdřív kolem sebe vyděšeně rozhlédla a pak mi zakázala o tom s kýmkoli mluvit. Když jsem si o tom později chtěla popovídat alespoň s ní, odbyla mě, že nemá čas zabývat se takovými nesmysly, a tím to pro ni skončilo. Musela jsem se s tím vypořádat sama, bylo to jenom mé tajemství – dar i prokletí.

Když mě dnes málem porazilo to auto, viděla jsem to také.

Například ten kluk – Filip – měl duši bílou, až modrou… světle modrou, stejnou jako jeho oči a dnešní nebe. Zato ten neznámý – Alex, prý soused, který ho svezl do školy, ji měl černou, temně černou a hustou jako noc. Neprohlédla jsem skrz ni. Lákala mě i děsila.

A přestože jsem ráno neviděla jeho oči, skryté za brýlemi, byla jsem si jistá, že jsou zlatozelené. Žhnuly z temnoty, která mě obklopila, plná strachu, zoufalství a samoty.

Zadržela jsem dech a zamrkala, abych svoje vidění zahnala.

„Nesmysly, jsou to samé nesmysly…“ bručela jsem si pro sebe.

Ten muž přece nebyl zlý; i když ta nehoda nebyla jeho vina, měl o mě starost, dokonce mě chtěl odvézt do nemocnice. Kdyby byl zlý, takhle by se nechoval!

Ještě jednou jsem prohledala batoh, se stejným výsledkem.

Takovou smůlu můžu mít první den ve škole jenom já, pomyslela jsem si a chtělo se mi brečet.

Zaklonila jsem hlavu a zavřela jsem oči. Tím si nepomůžu, snažila jsem se zvládnout nával paniky. Nejdřív se musím podívat, jestli někde nemám nějaké peníze, rozhodla jsem se. Nervózně jsem prohrabala dno batohu a našla jsem pár drobných. Na autobus rozhodně stačit nebudou.

Stejně jsem ale musela začít od toho, kde vlastně bydlím. Finance budu řešit až pak.

Nejlepší bude vrátit se na studijní oddělení.

Když mě sem Anna přihlašovala, určitě musela do mých papírů uvést adresu i s telefonem domů, mohla bych jí odtamtud i zavolat, aby sedla na autobus a dojela pro mě.

Zeptám se tam, oddechla jsem si, že mám řešení.

Vrátila jsem se ke škole, ale brána, kterou jsem se ráno dostala do areálu, už byla zamčená.

Ani jsem si nevšimla, že zatímco jsem zmatkovala, uběhlo tolik času. Parkoviště se vyprázdnilo, a přestože bylo celý den jasno, teď byla obloha zatažená – šeřilo se. Ještě by mohlo začít pršet, otřásla jsem se a zalitovala, že jsem si ráno alespoň nevzala tmavě modrý školní svetr. Znovu jsem se zbytečně rozhlédla.

No jistě, jak jinak, určitě jsem jediná, která odtud jede autobusem.

Zklamaná a vystrašená jsem doklopýtala zpátky na zastávku.

Okolní obchody už pomalu zavíraly. Měla bych do některého zajít a poprosit o peníze?

Co bych jim asi tak vykládala?

Že jsem se ztratila?

A kam bych pak jela?

Sevřel se mi žaludek. Nejsem žádný hrdina a v potemnělé ulici jsem se necítila dobře.

Rozhlédla jsem se a pomalu přešla na druhou stranu.

Byla jsem v pořádném průšvihu. Nevěděla jsem ani, ze kterého směru jsem ráno přijela, a tak jsem se po opuštěném chodníku vydala hledat něco nebo někoho, kdo by mi mohl pomoct. Teď už bych byla vděčná i za policejní hlídku.

„Klid, to zvládneš,“ šeptala jsem si potichu.

EDIT 18.11.2012: Tak kniha už má svou tištěnou podobu. :) Jmenuje se Navždy, má okolo 350 stránek a obálka je vážně moc pěkně udělaná (můžete se přesvědčit například tady).

A už teď (nebo v brzké době) by měla být běžně k dostání. LR

Autor: LoveRain (Shrnutí povídek), Lada, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy - Část I. Lily: