OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Mrtvé město

18.09.2009 (16:30) • Janna • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1378×

Elizabeth kráčela po široké prosvětlené ulici a rozzuřeně zatínala pěsti. Znovu a znovu si ve svých myšlenkách přehrávala dnešní hádku. Prostě nedokázala pochopit, jak jí matka mohla „tohle“ říct.

„Taky bys mohla někdy sama hnout prstem a něco vydělat ty neschopná huso!!“ duněl jí v hlavě matčin rozzlobený hlas.

„Sama je neschopná husa,“ zasyčela vztekle a kolemjdoucí se po ní zvědavě ohlíželi. „To se ví, že si dokážu sama vydělat, to ještě uvidí!!“

Zahnula do boční uličky a vzdalovala se od milionářské čtvrti, kde žila se svými rodiči do míst, kam ještě nikdy nevkročila. Nad ní se tyčily staré polorozpadlé domy s rozbitými okny, na chodnících se válely hromady odpadků a nad vším se vznášel nesnesitelný puch. Elizabeth se stísněně rozhlédla a nebyla si jistá, jestli má pokračovat, ale nemohla zapomenout na matčina pohrdavá slova. Odhodlaně vyrazila dál, ale vtom se podpatek jejích červených nablýskaných lodiček zasekl v mříži kanálu, ze kterého se linul onen nepopsatelný smrad.

Snahu vyprostit se zakončila nepříliš elegantním pádem na špinavou silnici.

„Ale ale ale, kohopak to tu máme?“ ozval se nad ní posměšný hlas.

Elizabeth se okamžitě napřímila. Kousek od ní stál nepříliš vábně vypadající muž. Vychrtlý a velmi vysoký. Na jeho tváři se objevil zlověstný úšklebek.

“Chyťte ji!!“ zasyčel.

V tu chvíli jí někdo zkroutil ruce za zády a obrovská chlupatá pěst jí zakryla ústa, takže nemohla vydat ani hlásku. Chvíli se s nimi zuřivě rvala, když v tom uslyšela hlasitý křik.

Zpoza rohu se vyřítila další skupina pochybně vypadajících individuí. Nastal hrozný zmatek a Elizabeth ucítila ránu na hlavě. Před očima se jí zajiskřilo…

***

Znovu ten odporný smrad.

Co se vlastně stalo? Příšerně ji bolela hlava. Otevřela oči a spatřila malou temnou místnost, s oprýskanými šedými zdmi. Ležela na hromadě starých špinavých hadrů. Všude bylo ticho a nic se ani nehnulo.

Opatrně vstala a nejistým krokem přešla ke dveřím. Nebylo zamčeno. Vzala za kliku, pomalu otevřela a vyšla ven. Slyšela zvýšené, dohadující se hlasy, které se ozývaly od schodů po její levé ruce. Chvíli váhala, ale potom vyrazila ke schodům, s úmyslem zeptat se, o co tu vlastně jde. Sestoupila do poloviny schodů, když uslyšela něco, co ji přimělo tiše se přikrčit za zábradlí.

„Seš si jistej, že je to ona?“ promluvil hrubý mužský hlas.

„Jasně, vypadá úplně jako na té fotce.“ Tento hlas byl také mužský, i když o něco jemnější.

„Stejně se mi to zdá divný, James nám to musí potvrdit.“ Tyto slova pronesla žena. Žena v tomhle páchnoucím doupěti?

Elizabeth se naklonila dopředu, když vtom, už napolo zplesnivělé, schodiště zavrzalo. Strnula. Lidé dole si však ničeho nevšimli a dál pokračovali ve své debatě. Elizabeth tiše vydechla. Radši ani nechtěla vědět, co by s ní udělali, kdyby zjistili, že odposlouchává jejich zlotřilé plány.

Najednou na její rameno dopadla těžká ruka. Zaječela a prudce se otočila.

Hleděla do temných hlubokých očí, ve kterých se odráželo světlo lampy zezdola. Mužova tvář byla skoro celá skrytá ve stínu, takže Elizabeth viděla jen jizvu na jeho tváři pod jedním z těch černých očí a pramen jeho tmavých vlasů. Jeho ruka ještě pevněji sevřela její rameno, škubl s ní a silou ji vytlačil na osvětlenou část schodiště.

Dav pod schody, který už zburcovala svým jekotem, na ně zvědavě civěl. Vzápětí se všichni rozestoupili a utvořili tak špalír, vedoucí do středu místnosti. Elizabethin věznitel vyrazil mezi ně a táhl ji za sebou. Za naprostého ticha dokráčeli doprostřed.

Najednou se před Elizabeth vynořil obličej té ženy. Vlastně ani ne ženy, spíš dívky. Byla už nejspíš plnoletá, ale její dětský obličejík tuto skutečnost popíral. Měla dlouhé černé vlasy a zeleno-modré oči. Kdekoli jinde by byla krásná, ale tady její image tvořila hlavně zaschlá špína, pokrývající každičký kousek kůže.

„James,“ zašeptala.

Elizabeth pochopila, že to je jméno jejího věznitele, který ženu umlčel gestem ruky. Jeho tmavé oči se vztekle blýskaly. Popadl Elizabeth oběma rukama, smýkl jí na zem a obrátil se zpět k ostatním.

„Proč jste ji sem přivedli?“ zasyčel nenávistně. Muži se na sebe zmateně podívali.

„No...ehm...vždyť přece...přikázal jsi nám to...,“ mladík zmlknul, jakmile se na něj James podíval. Chvíli bylo ticho.

Potom se Jamesův rozzlobený výraz povolil a mladík se zatvářil ulehčeně. Najednou zasáhla obrovská pěst. Mladíkovo tělo odletělo a s rachotem dopadlo na stěnu. Skelné oči mu těkaly sem a tam, neschopné zaměřit se na určité místo a z nosu mu valila krev. James přicházel pomalu k němu, zakrvácené klouby prstů si otřel do své černé košile. Muž s rozbitým nosem se bázlivě přikrčil, když James došel až k němu.

„VY IDIOTI!“ zařval náhle. „To není ta ženská, kterou potřebujeme! Je jí podobná, ano, ale není to ona.“ Odmlčel se. „Myslím, že máme tu čest seznámit se s...dcerou Isabely Smithové.“

Tmavovlasá žena překvapeně otevřela ústa. Elizabeth nic nechápala, nebyla schopná nic říct, ze zakrvaveného muže u stěny se jí zvedal žaludek.

„Vezmu ji nahoru,“ prohlásil James panovačně. Chytil Elizabeth a táhl ji ke schodům. Poslušně s ním šla a mráz jí běhal po zádech. Došli až k místnosti, kde se Elizabeth prve probudila. Hodil ji na ty plesnivé špinavé hadry a sklonil se, až měl obličej jen pár centimetrů od jejího.

„Myslím, že tě tu radši zamknu, aby tě zase nenapadlo odposlouchávat cizí rozhovory.“ Elizabeth se znechuceně odtáhla, když viděla jeho nečištěné zuby. Jeho rty se roztáhly do škodolibého úsměvu, napřímil se a chystal se odejít. Elizabeth se náhle vrátila řeč.

„Počkej!“ křikla na něj.

Zastavil se. „Přejete si, vážená dámo?“

„Chci vědět co to má znamenat! Proč jste mě chytili?“

Pomalu zavřel dveře a dřepl si vedle ní.

„No?“ otázala se nervózně.

„Víš, zlato, tvoje máti si myslí, že je nejlepší na světě. Asi taky proto, že má moc fajnový místo. Místo, které jí dává pravomoce, spoustu pravomocí. Například, že může zbourat tuhle čtvrť, která je, jak se sama vyjádřila, „bradavicí na tváři našeho krásného města“. A je jí úplně jedno, že tu někdo žije a žít chce. Takže jsme si řekli, že ji chytíme a trochu vystrašíme a ona nám nechá náš domov. Jenže – jak sama vidíš – to jaksi nevyšlo.“

Elizabeth rychle přemýšlela. Její matka jí nikdy neřekla, že má v úmyslu dát zbourat Mrtvé město, jak aristokraté tu hnusnou čtvrť nazývali.

„Takže já ti vlastně k ničemu nejsem,“ ujišťovala se.

James na ni mlčky hleděl.

„Tak mě můžeš pustit, ne?“

Ušklíbl se. „Ani náhodou, puso, víš, já tě pustím, ty půjdeš a práskneš nás policii.“

To se jí dotklo. „Já nejsem žádná udavačka!“ vyjela na něj.

„Jistě, madam!“ odsekl. „Odejít tě nenechám, ale dávám ti na vybranou, buď tady zůstaneš sedět zamčená ještě...hodně dlouho, nebo...“ Odmlčel se.

„Nebo?“

„Nebo se připojíš k našemu gangu.“

V Elizabeth to vřelo vzteky. „To si snad děláš legraci! Chceš říct, že budu muset zůstat v téhle nechutné čtvrtí a ještě vám pomáhat ve vašich zločineckých plánech?“

Vstal. „Jak jsem řekl, máš na vybranou. Zítra se přijdu zeptat, jak ses rozhodla.“ Odešel a práskl za sebou dveřmi.

Elizabeth nestrávila příjemnou noc. Nemohla spát a navíc měla příšerný strach z krys. Místnost neměla okna, takže nevěděla, kolik je hodin. Když dole zaslechla nějaké zvuky, usoudila, že už je ráno. Zhruba po hodině se otevřely dveře a vešel James.

„Dobré ráno,“ pozdravil a oslnivě se usmál. „Přinesl jsem ti něco k jídlu.“

Elizabeth vyvalila oči.

„Nebo nemáš hlad?“

„Ne...teda ano...mám.“

Přišel k ní a položil na zem něco, co by Elizabeth nikdy tácem nenazvala. Jelikož však hlady málem neviděla, nehodlala si vybírat. Na tácu stál hrnek s čajem, pecen chleba, velký jako pěst, a nazelenalá pomazánka, vypadající jako... Elizabeth radši ani nedomyslela. Napila se čaje a vděčně popadla chleba. Pomazánku si pro jistotu odpustila.

„Takže? Jak ses rozhodla?“ chtěl vědět.

Pohlédla na něj. „A mám snad na vybranou?“ povzdechla si a znovu sáhla po hrnku čaje...

***

„Kde to vlastně je?” zajímala se Elizabeth.

„Ještě kus, říká se tomu Kokosová palma.” James kráčel vedle ní a jeho tmavohnědé vlasy vlály v podzimním větru, profukujícím smradlavými ulicemi.

Elizabeth si zaujatě prohlížela ostré rysy jeho tváře. Zachytil její pohled a usmál se na ni. Také se usmála a rychle se zadívala dopředu. Když nad tím tak přemýšlela, změna kterou prošla byla vskutku obrovská. Teď když si vzpomněla na tu dívku s načesanými blond vlasy, v nejmodernějším oblečení, jaké se dalo sehnat, musela se sama sobě smát. Teď už nemohla pochopit, jak se mohla každý den dvacet minut malovat v koupelně.

Když se dostala do jediné chudinské čtvrti v jejich snobském městě, málem se zbláznila. Měla z těch otrhanců strach a zároveň jimi pohrdala. Zvlášť James, vůdce gangu. Člověk kterého dříve nenáviděla ze všech nejvíc. Teď, ač si to nerada přiznávala, pro něj měla zvláštní slabost. Postupně zjišťovala, že ačkoli jsou tito lidé bez peněz, mají srdce a také svoji hrdost.

Jamesův gang se snažil pomáhat všem v Mrtvém městě. Jejich základna byla plná pokojů, podobných jako ten, ve kterém se před dvěma měsíci probrala. Tyto místnosti byly plné postižených, nemocných lidí, kteří nebyli schopni sami přežít. Poté co se přidala ke gangu, převlékla si své moderní oblečení a smyla šminky z obličeje, začala se o tyto lidi také starat. Vařila jim, sháněla oblečení a pomáhala těm, kteří by sami nedošli na záchod.

„Tamhle to je,” vytrhl ji ze snění Jamesův hlas.

Zvedla hlavu a uviděla dům, mnohem vyšší než ostatní domy v Mrtvém městě. Vypadal také o něco novější a neměl tolik vymlácených oken. Přesto působil poněkud depresivně. Elizabeth ovšem snad nikdy neviděla nic, co by kokosovou palmu připomínalo méně. Stísněně se rozhlédla.

„Musíme jít dovnitř?” zeptala se.

„Musíme, máme se setkat v nejvyšším patře.” oznámil jí.

„Proč se s ním vůbec chceš setkat, vaše gangy se přece odjakživa nenáviděly.”

„Protože už s nimi nechci mít problémy. Tahle čtvrť je naše i jejich. A pokud chceme skrze tebe vydírat tvoji matku, myslím, že je nejlepší, když nás bude co nejvíc.”

„Stejně bych to nenazvala vydíráním, když je to s mým svolením,” podotkla Elizabeth a uchechtla se.

„Tak pojď, jdeme!” pobídl ji a zamířil dovnitř.

Vylezli po dřevěném schodišti do sedmého patra a stanuli v místnosti přímo pod střechou. Pokoj byl šedě vymalovaný a naprosto prázdný. Elizabeth si dřepla a James zůstal stát uprostřed se zavřenýma očima. Takhle čekali asi půl hodiny. Pomalu se začínalo stmívat. Nakonec se Elizabeth zvedla a přešla k Jamesovi. Otevřel oči.

„Myslíš, že někdo přijde?” zašeptala.

„Nevím, radši ještě počkáme,” zahučel.

Povzdechla si.

„Ale můžu zkusit něco, abych to čekání zkrátil,” usmál se náhle.

„Vážně? A co..?“

Sklonil se a začal ji líbat. Strnule stála, neschopná pohybu. Potom se její rty pohnuly a začaly odpovídat na jeho polibky. Uchopil ji kolem pasu a začal ji jemně hladit po zádech. Roztřásla se jí kolena a pomalu se odtáhla. Dřív o ni měla zájem spousta kluků, ale ona si myslela, že pro ni nejsou dost dobří.

“Nechceš?” otázal se nervózně.

Elizabeth se šťastně usmála. Zavřela oči a stoupla si na špičky, aby dosáhla na jeho rty. Znovu se začali líbat. Přála si, aby tahle chvíle trvala věčně.

Najednou se znovu odtrhla. “Cítíš to?” vyjekla.

Jeho výraz se změnil rychleji než barvy na semaforu. “Pojď,” zařval a chytil ji za ruku.

V nose a očích je začal pálit kouř. Sbíhali schody, dokud nedoběhli do třetího patra. Schody před nimi začínaly právě hořet.

“Jdeme rych...” rána pěstí mu vzala slova od úst. Z tmavého kouta se vyloupla temná postava a uštědřila mu další ránu. James začal vykašlávat krev a v jeho pootevřených ústech byly vidět dva vyražené zuby. Napřímil se a chystal se k protiútoku, když ho pěst znovu praštila, tentokrát do břicha. Elizabeth zaječela. Něco zapraskalo a ona se otočila.

Schodiště vzplálo. James se vzchopil a zaútočil na vetřelce. Muž popadl kámen, ležící na zemi a udeřil s ním Jamese do hlavy. Ten se zhroutil na zem. Neznámý ho ještě nakopl do břicha a plivl na něj. Elizabeth se skrčila a sebrala jiný kámen. Když se útočník otočil, uštědřila mu ránu do obličeje. Muž se zapotácel a potom jí dal facku. Zkroutil jí ruku s kamenem za záda. Znovu jí vrazil, chytil ji za krk a doslova ji protáhl ohněm. Táhl ji za sebou, dokud se nedostali z hořícího domu.

Elizabeth se s ním celou cestu prala ve snaze vyprostit se z jeho zajetí. Venku ji přitiskl k protější budově. V hořícím domě něco vybuchlo a celá konstrukce se začala hroutit.

“NEEEEE!” zavyla napůl udušená Elizabeth a z očí jí vytryskly slzy. Její věznitel ji začal vláčet pryč. Elizabeth se však za dobu, kterou strávila s Jamesovým gangem něco naučila.

Naklonila se a kousla ho do ruky, kterou ji držel. Když ji muž pustil, otočila se a nakopla jej mezi nohy. Zařval a zhroutil se na chodník. Elizabeth koutkem oka zahlédla, jak od hořícího domu začínají chytat i vedlejší budovy. Otočila se a začala utíkat. Na hvězdnatou oblohu nad ní se rozlila ohnivá záře...

***

Dveře výtahu cinkly a otevřely se. Elizabeth vystoupila a rozhlédla se. Ze zářivé běloby okolo ní ji už začínaly pálit oči. Vyrazila chodbou dopředu. Mrtvé město vyhořelo už před pěti dny. Tedy, ne celé, ta horší polovina. Elizabeth nejdřív zburcovala celý gang a když bylo jasné, že oheň neuhasí, rozběhla se i do Nového města.

Když bylo po všem, vrátila se domů. Byla prostě zbabělá. Nedokázala se ostatním podívat do obličeje. Byla přitom, když jejich vůdce zemřel a navíc běžela pro pomoc do snobské čtvrti. Aristokraté a chudina se nemohli vystát.

Dnes ráno jí její matka řekla, že v Mrtvém městě nalezli po požáru živého člověka. Jen jediného. Když Elizabeth pomyslela, kolik tam žilo lidí, bylo jí do pláče. Díky konexím jejích rodičů se mohla bez nesnází dostat až do nemocnice.

Teď tu tedy byla a právě stanula před dveřmi pokoje číslo 4. Tady ležel. Kdo vlastně? Věděla jen, že je to muž. Musela prostě doufat. Nadechla se a zmáčkla kliku. Dveře se nehlučně otevřely.

Člověk ležící na posteli se otočil a podíval se jí přímo do očí...

-----------------------------------------

>> Shrnutí <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvé město: